2 Azs 92/2005 — Nejvyšší správní soud

14 A 41/2023- 86 - text 9 14 A 41/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Štěpána Výborného a soudců Karly Cháberové a Martina Bobáka ve věci žalobce: Česká asociace satelitních operátorů z.s., IČO 05273323 sídlem Štěpánská 1742/27, Praha 1 zastoupený advokátkou Mgr. Monikou Marekovou, M.Jur. sídlem Lublaňská 346/28, Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo kultury sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha 1 za účasti: I. Ochranná organizace autorská - Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl, z.s. sídlem Národní 973/41, Praha 1 II. Telly s.r.o. sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 zastoupena advokátkou Mgr. Monikou Marekovou, M.Jur. sídlem Lublaňská 346/28, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí ministra kultury ze dne 23. 1. 2023, č. j. MK 1450/2023 OLP, takto: I. Rozhodnutí ministra kultury ze dne 23. 1. 2023, č. j. MK 1450/2023 OLP, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15 342 Kč k rukám zástupkyně žalobce, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci a průběh řízení před správním orgánem a soudem 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým bylo zrušeno rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 13. 3. 2020, č. j. MK 11343/2020 SOAP (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), a zároveň bylo zastaveno řízení o rozkladu žalobce proti témuž rozhodnutí. 2. Ze správního spisu zjistil soud následující, pro věc podstatné skutečnosti. 3. Žalobce vede (či vedl) s Ochrannou organizací autorskou - Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl, z.s. (dále jen „OOA – S“) a dalšími kolektivními správci řadu civilních a správních sporů. 4. OOA – S podala u žalovaného dne 27. 4. 2020 žádost o vydání rozhodnutí dle § 142 správního řádu potvrzující existenci oprávnění k výkonu povinné kolektivní správy práva na užití děl přenosem televizního a rozhlasového vysílání dle § 97d odst. 1 písm. c) zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „autorský zákon“). V žádosti uvedla, že před novelou autorského zákona zákonem č. 102/2017 Sb. získala na základě rozhodnutí z 5. 8. 2009 oprávnění k povinně kolektivně spravovanému právu na užití děl kabelovým přenosem a k dobrovolně kolektivně spravovanému právu na užití děl přenosem televizního vysílání. OOA – S byla přesvědčena, že novela zahrnula právo na přenos televizním vysíláním pod povinně spravované, a že jí rozšířila oprávnění, a není proto nutné zahajovat nové správní řízení o rozšíření oprávnění. 5. Prvoinstančním rozhodnutím žalovaný rozhodl, že OOA – S je na základě a v rozsahu rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 8. 2009, č. j. MK 4365/2009 OAP oprávněna ode dne účinnosti zákona č. 102/2017 Sb. k výkonu povinné kolektivní správy práva na užití děl přenosem televizního vysílání děl podle § 97d odst. 1 písm. c) autorského zákona. 6. V odůvodnění žalovaný předeslal, že je ze své úřední činnosti obeznámen s právním názorem žalobce na platnost předmětného oprávnění a má tudíž tvrzení OOA – S o nezbytnosti požadovaného rozhodnutí pro uplatnění jejích práv ve smyslu § 142 odst. 1 správního řádu za prokázané. Dále uvedl, že rozhodnutím ministerstva ze dne 5. 8. 2009 bylo žadateli (OOA – S) uděleno oprávnění k výkonu kolektivní správy práva na užití kabelovým přenosem dle § 12 odst. 4 písm. f) bod 3 a § 22 odst. 2 autorského zákona a oprávnění k výkonu kolektivní správy práva na přenos televizního vysílání podle § 12 odst. 4 písm. f) bod 3 a § 22 odst. 1 autorského zákona. Po novele zákonem č. 102/2017 Sb. je pak v režimu povinné kolektivní správy ode dne 20. 4. 2017 spravováno právo na přenos rozhlasového nebo televizního vysílání podle § 22 odst. 1 a 2 autorského zákona bez ohledu na technologii přenosu. Autorský zákon tak změnil režim výkonu kolektivní správy a kolektivní správci byli pouze povinni v zákonem stanovené lhůtě přizpůsobit této nové situaci své stanovy a vnitřní předpisy. 7. Proti prvoinstančnímu rozhodnutí podal rozklad žalobce a společnost Telly, kteří namítali, že měli být účastníky řízení dle § 27 odst. 2 správního řádu, a zároveň argumentovali, že rozhodnutí Ministerstva kultury je nezákonné. Podané rozklady ministr kultury rozhodnutím ze dne 28. 1. 2021, č. j. MK 3019/2021 OLP, zamítl a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Ministr mj. uvedl, že pokud autorský zákon změnil druh (režim) kolektivní správy konkrétního práva z dobrovolné kolektivní správy na povinnou kolektivní správu práv, vychází taková změna přímo ze zákona. Kolektivní správci byli pouze povinni v zákonem stanovené lhůtě přizpůsobit této nové situaci své stanovy a vnitřní předpisy. 8. Proti tomuto rozhodnutí brojil žalobce a společnost Telly žalobou. Rozsudkem zdejšího soudu ze dne 26. 7. 2022, č. j. 11 A 77/2021 – 56 (dále jen „rozsudek sp. zn. 11 A 77/2021“), byla žaloba společnosti Telly zamítnuta a ve vztahu k současnému žalobci bylo rozhodnutí ministra kultury ze dne 28. 1. 2021 zrušeno a věc byla v tomto rozsahu vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Soud dospěl k závěru, že současný žalobce měl být účastníkem řízení dle § 27 odst. 2 správního řádu, a jako takový mohl též podat rozklad podle § 81 odst. 1 a § 152 odst. 5 správního řádu. 9. Po vrácení věci ministr rozhodl nyní napadeným rozhodnutím tak, že prvoinstanční rozhodnutí zrušil a řízení o rozkladu zastavil. 10. Ministr nejprve zrekapituloval předchozí průběh řízení a obsah rozsudku sp. zn. 11 A 77/2021. Dále konstatoval, že podle závěrů uvedených v rozsudku sp. zn. 11 A 77/2021 a s ohledem na závěry relevantní judikatury nemělo být rozhodnutí dle § 142 správního řádu vůbec vydáno. Žádost OOA – S jako kolektivního správce tak měla být zamítnuta, resp. řízení o žádosti o vydání deklaratorního rozhodnutí, případně osvědčení (dle § 154 správního řádu), mělo být zastaveno. Ministr odkázal na rozsudek sp. zn. 11 A 77/2021, dle kterého rozhodnutím dle § 142 správního řádu lze deklarovat pouze existenci (či neexistenci) právního vztahu, nikoliv právní skutečnosti. V tomto případě žadatel (OOA – S) požaduje výklad zákona, konkrétně přechodných ustanovení novely autorského zákona č. 102/2017 Sb. K tomuto výkladu (nad rámec) zopakoval dříve uvedené k novele autorského zákona zákonem č. 102/2017 Sb. II. Obsah žaloby 11. Žalobce v žalobě namítá (totožně jako v řízení vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 14 A 40/2023), že se ministr v napadeném rozhodnutí nevypořádal s jím předestřenými námitkami, přestože i v rozsudku sp. zn. 11 A 77/2021 soud uvedl, že bude nyní na ministru, aby tyto námitky posoudil. Žalobce široce argumentuje, že napadené rozhodnutí má vliv na stanovení sazby odměn za užití děl, neboť v důsledku nezákonného postupu žalovaného a ministra dochází ze strany OOA – S k uplatňování nezákonné sazby odměny za přenos rozhlasového nebo televizního vysílání po žalobci. Po účinnosti novely zákona pro výkon povinné kolektivní správy pro oblast užití práv dle § 22 odst. 1 autorského zákona navíc bylo nezbytné, aby si správci požádali o nová oprávnění ke kolektivní správě, což však neučinili. Žalobce se dovolává také závěrů právního posudku Ivo Telce. Žalobce míní, že rozhodnutím dle § 142 správního řádu by bylo nahrazeno rozhodnutí o udělení oprávnění k výkonu povinné kolektivní správy práva na přenos rozhlasového nebo televizního vysílání podle ustanovení § 22 odst. 1 autorského zákona, o které OOA – S nicméně nikdy nepožádala. Žalobce se domnívá, že ministr měl rozhodnout, že věc vrátí ministerstvu k novému projednání, v rámci kterého ministerstvo o žádosti rozhodne tak, že OOA – S není oprávněna k výkonu povinné kolektivní správy. Žalobce tuto část žaloby uzavírá tím, že napadeným rozhodnutím ministra a prvoinstančním rozhodnutím byl zkrácen na svých právech. 12. Žalobce dále rozporuje závěr žalovaného, že OOA – S má povinnou kolektivní správu pro oblast práv dle § 22 odst. 1 autorského zákona. Žalobce tvrdí, že vykonávat kolektivní správu pro nekabelové technologie přenosu lze pouze na základě a v rozsahu oprávnění uděleného žalovaným. Žalobce je přesvědčen, že přechodné ustanovení čl. II odst. 6 novelizačního zákona žádným způsobem nerozšiřuje oprávnění kolektivních správců udělených OOA – S podle autorského zákona. Žalovaný a ministr si sami vytvořili závěr o tom, co dle nich mělo být účelem první věty ustanovení čl. II. odst. 6 novelizačního zákona a jakým způsobem by se mělo toto ustanovení interpretovat, aniž by tento výklad reflektoval stanoviska Legislativní rady vlády. Dle žalobce toto přechodné ustanovení stanovuje pouze to, že oprávnění udělená OOA – S před účinností novelizačního zákona jsou nadále platná v rozsahu, v jakém byla udělena před účinností novelizačního zákona. Žádosti o udělení oprávnění ke kolektivní správě po účinnost