1 Ads 139/2015 — Nejvyšší správní soud

17 A 44/2022- 58 - text  9 17 A 44/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudkyně Pavly Klusáčkové a soudce Vadima Hlavatého ve věci žalobkyně: proti žalovanému: Mgr. E. H., insolvenční správkyně se sídlem P. zastoupena advokátem Mgr. Radimem Obertem se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1683/127 Ministerstvo spravedlnosti se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16 o žalobě proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 15. 3. 2022, č. j. MSP-46/2021-ODKA-ROZ/6, takto: I. Rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 15. 3. 2022, č. j. MSP-46/2021-ODKA-ROZ/6, a rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 4. 2021, č. j. MSP-11/2018-OINS-SRIS/16, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení 11 228 Kč, a to do rukou zástupce žalobkyně advokáta Mgr. Radima Oberta. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým ministr spravedlnosti (dále jen „ministr“) zamítl rozklad žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 4. 2021, č. j. MSP-11/2018-OINS-SRIS/16. Uvedeným rozhodnutím byla žalobkyně shledána vinou tím, že v řízeních sp. zn. KSPH 63 INS 8272/2017 a KSPH 60 INS 20225/2017 za ni dne 30. 1. 2018 vykonával v provozovně na adrese Buštěhradská 282, 272 03 Kladno – Dubí, funkci pan L. K., který byl zároveň zaměstnancem společnosti Insolvence 2008 a.s., se sídlem Kopečná 231/10, 602 00 Brno, IČO: 2775972, tedy třetího subjektu, přičemž současně v době úředních hodin vykonával činnost pro nejméně 26 insolvenčních správců a funkci přinejmenším pro 6 insolvenčních správců, v rámci jejichž řízení měl přístup k dokladům, na jejichž základě byl sestaven seznam přihlášených pohledávek, jakož i dalším dokumentům a v řízeních sp. zn. KSPL 29 INS 15928/2017 a KSPL 20 INS 15846/2017 za ni dne 1. 2. 2018 vykonával v provozovně na adrese Guldenerova 547/4, 326 200 Plzeň, funkci pan M. Č., který byl zároveň zaměstnancem společnosti Insolvence 2008 a.s., tedy třetího subjektu, přičemž současně v době úředních hodin tento zaměstnanec vykonával činnost pro nejméně 31 insolvenčních správců a funkci přinejmenším pro 4 insolvenční správce, v rámci jejichž řízení měl přístup k dokladům, na jejichž základě byl sestaven seznam přihlášených pohledávek, jakož i dalším dokumentům. Tedy žalobkyně opakovaně porušila povinnost postupovat při výkonu funkce svědomitě a s odbornou péčí a vykonávat funkci insolvenčního správce osobně nebo prostřednictvím zaměstnanců svých či zaměstnanců dlužníka stanovenou v § 36 odst. 1 ve spojení s § 40 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“), ve znění účinném do 31. 5. 2019, čímž spáchala přestupek dle § 36b odst. 1 písm. i) zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích (dále jen „zákon o insolvenčních správcích“). Za uvedený přestupek bylo žalobkyni podle § 36b odst. 4 písm. f) zákona o insolvenčních správcích ve spojení s § 36 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“), uloženo napomenutí. Zároveň byla žalobkyni uložena povinnost nahradit náklady správního řízení paušální částkou ve výši 1 000 Kč. II. Obsah žaloby 2. V prvním žalobním bodě žalobkyně namítala nedostatečné zjištění skutkového stavu, neboť se správní orgány nezabývaly činností zaměstnanců žalobkyně po materiální stránce a ani toto žádným způsobem důkazně nezachytily. Zároveň správní orgány neprokázaly porušení povinnosti mlčenlivosti. 3. Konkrétně uvedla, že z provedených listinných důkazů vyplývají 3 klíčové skutkové závěry, a to že: (1) žalobkyně zajišťovala v provozovnách Kladno a Plzeň výkon činností stanovených v § 4 vyhlášky č. 355/2013 Sb., o úředních hodinách provozovny, o označování sídla a provozovny a o činnostech, které je insolvenční správce povinen zajišťovat v provozovně (dále jen „vyhláška“), prostřednictvím svých zaměstnanců, konkrétně L. K. a M. Č., a to na základě platných a účinných dohod o provedení práce, přičemž oba jmenovaní zaměstnanci byli před zahájením práce v provozovnách ze strany žalobkyně řádně proškoleni ve vztahu k zajišťovaným činnostem; (2) na základě přímého, bezprostředního a výslovného pokynu žalobkyně její zaměstnanci umožnili kontrolujícím osobám nahlédnutí do spisů vedených elektronicky vzdáleným přístupem v rámci insolvenčních řízení sp. zn. sp. zn. KSPH 63 INS 8272/2017, KSPH 60 INS 20225/2017, KSPL 29 INS 15928/2017 a KSPL 20 INS 15846/2017, tedy výše jmenovaní zaměstnanci tuto činnost provedli pod přímou kontrolou a na základě pokynů žalobkyně; (3) zaměstnanci žalobkyně byli smluvně vázáni povinností mlčenlivosti ve vztahu k informacím, se kterými přijdou při výkonu práce v provozovnách do styku. Z výše uvedeného dle žalobkyně vyplývá, že v dotčených provozovnách žalobkyně vykonávala činnost v souladu s vyhláškou, a to prostřednictvím svých zaměstnanců. 4. Namítala, že závěr žalovaného, že zaměstnanci žalobkyně byli ve skutečnosti zaměstnanci pouze formálně, je nepodloženou spekulací, která je v rozporu s kontrolními protokoly a dalšími listinnými důkazy. Tvrdila, že zaměstnanci žalobkyně v provozovnách pro žalobkyni skutečně zajišťovali některé činnosti stanovené vyhláškou, včetně toho, že kontrolujícím osobám umožnili nahlédnout do požadovaných insolvenčních spisů vedených elektronicky dálkovým způsobem, a to na základě přímého, bezprostředního a výslovného pokynu žalobkyně. 5. Za nesprávný a nevyplývající z provedených důkazů žalobkyně označila závěr správních orgánů, že dotčení zaměstnanci žalobkyně fakticky vykonávali výkon činností v provozovnách současně pro 26, respektive 31 insolvenčních správců. Správní orgány neuvedly jedinou činnost dle § 4 vyhlášky, kterou by zaměstnanci žalobkyně zajišťovali současně, tj. v jeden okamžik, pro jiného insolvenčního správce. Dle žalobkyně správní orgány toto skutkové zjištění účelově zaměňují za skutečnost, že oba zaměstnanci uzavřeli dohodu o práci konané mimo pracovní poměr s více insolvenčními správci, aniž by fakticky důkazně zkoumaly institut práce tzv. na zavolanou. Poznamenala, že povinností insolvenčního správce je zajistit v provozovně výkon činností předvídaných v § 4 vyhlášky, přičemž je zcela na insolvenčním správci, jaké personální a materiální prostředky pro toto zajišťování činností zvolí. Podstatné je, aby provozovna byla místem, kde insolvenční správce skutečně vykonává činnost, nikoliv pouze (fiktivní) prázdnou schránkou. Upozornila, že zaměstnanci žalobkyně vykonávali práci dle skutečné potřeby žalobkyně. Proto na straně žalobkyně, resp. jejích zaměstnanců, v žádném případě nemohlo dojít ke kapacitní či jiné kolizi. Doplnila, že dotčení zaměstnanci zajišťovali činnosti v provozovně pro vícero insolvenčních správců v souladu § 304 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. 6. První žalobní bod žalobkyně uzavřela tím, že v řízení nebylo prokázáno porušení (ani ohrožení) povinnosti mlčenlivosti zaměstnanci žalobkyně. K tomuto žalobkyně upozornila, že dohody o provedení práce uzavřené s danými zaměstnanci obsahují úpravu mlčenlivosti a ochrany informací získaných při výkonu činností v provozovnách. 7. Ve druhém žalobním bodě žalobkyně namítala nesprávné a vnitřně rozporné právní posouzení věci. Tvrdila, že pokud se nejedná o úkony, které musí insolvenční správce vykonat osobně, může insolvenční správce zajistit výkon činností v provozovně prostřednictvím zaměstnance, přičemž insolvenční správce je plně odpovědný za jednání takového zaměstnance. Uvedený závěr žalobkyně dovodila z § 4 vyhlášky, z nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. Pl. 17/15, a z § 36 odst. 1 a § 40 odst. 3 insolvenčního zákona. Dále žalobkyně poukázala na komentář k insolvenčnímu zákonu nakladatelství C. H. Beck, podle kterého je smyslem § 40 insolvenčního zákona „zabránit tomu, aby osoba insolvenčního správce byla některými věřiteli ztotožňována s jeho vlastní činností v insolvenčním řízení, včetně možných dopadů z titulu majetkové odpovědnosti“. Uvedla, že typicky se jedná o situaci, kdy se insolvenční správce nechá zastoupit v incidenčním sporu či například v řízení před správcem daně. Právní názor správních orgánů, že jiným řízením ve smyslu § 40 odst. 3 insolvenčního zákona je myšleno řízení insolvenční, je principálně chybný, přičemž nemá oporu v gramatickém, logickém či systematickém výkladu daného ustanovení, v textu důvodové zprávy a v dostupné odborné literatuře. 8. Dle žalobkyně je volba, jakým způsobem a jakými prostředky bude insolvenční správce zajišťovat výkon své podnikatelské činnosti, výlučně na insolvenčním správci. Žalobkyně měla za to, že personální a materiální zajištění výkonu činnosti dle § 4 vyhlášky v předmětných provozovnách bylo zcela přiměřené povaze a rozsahu vykonávaných činností. To ostatně vyplývá ze skutečnosti, že žalobkyně v řádně fungujících provozovnách umo