10 As 250/2015 — Nejvyšší správní soud

18 A 69/2022- 31 - text 11 18 A 69/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna a soudců Mgr. Jana Ferfeckého a Mgr. Martina Bobáka ve věci žalobkyně: N. F., státní příslušnost Ukrajina bytem X zastoupená advokátem Mgr. Vratislavem Polkou sídlem Vinohradská 1233/22, 120 00 Praha 2 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 9. 8. 2022, č. j. MV-110217-4/SO-2022, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a napadené rozhodnutí 1. V nynější věci se Městský soud v Praze mimo jiné zabývá výkladem § 6 odst. 8 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, v rozhodném znění (dále jen „zákon č. 65/2022 Sb.“). 2. Žalobkyně je občankou Ukrajiny. V prosinci 2022 požádala na Generálním konzulátu České republiky ve Lvově o povolení k dlouhodobému pobytu na českém území za účelem společného soužití rodiny (nositelem oprávnění byl manžel žalobkyně jako držitel zaměstnanecké karty). Ke dni zahájení invaze ruských vojsk na Ukrajinu (tj. ke dni 24. 2. 2022) nebylo o její žádosti rozhodnuto. Žalobkyně pod hrozbou nebezpečí opustila vlast, do Česka přijela 28. 2. 2022. Dne 8. 3. 2022 jí bylo na žádost uděleno dlouhodobé vízum za účelem strpění dle § 33 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). 3. Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“) usnesením ze dne 12. 4. 2022, č. j. OAM-2640-3/DP-2022 (dále „prvostupňové rozhodnutí“) zastavilo podle § 6 odst. 7 (nyní odst. 8) zákona č. 65/2022 Sb. řízení o žádosti žalobkyně o udělení dlouhodobého pobytu za účelem sloučení rodiny. Žalobkyně se totiž ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb. stala cizincem požívajícím dočasné ochrany (v době nabytí účinnosti tohoto zákona disponovala dlouhodobým vízem za účelem strpění pobytu vydaným v souvislosti s ruskou invazí na Ukrajinu). 4. V záhlaví označeným rozhodnutím („napadené rozhodnutí“) žalovaná zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila prvostupňové rozhodnutí. Ačkoli podle žalované mělo ministerstvo řízení formálně zastavit podle § 66 odst. 1 písm. h) správního řádu, vadou nezákonnosti své rozhodnutí nezatížilo. Na žalobkyni se ke dni vydání napadeného rozhodnutí vztahoval § 8 odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb., a byla jí proto udělena dočasná ochrana. Důvod pro zastavení řízení podle § 6 odst. 7 zákona č. 65/2022 Sb. byl u žalobkyně naplněn a správní orgán zde nemá možnost uvážení. Žalobkyně nemůže disponovat oběma oprávněními, svou situaci měla vyřešit žádostí o zrušení dlouhodobého víza, resp. dočasné ochrany, čímž by odpadl důvod pro zastavení řízení. Ostatně, namítanému následku v podobě zastavení řízení se žalobkyně mohla vyhnout nepodáním žádosti o dlouhodobé vízum za účelem strpění (žalovaná odkázala na právní zásadu ignorantia legis neminem excusat). Udělení dočasné ochrany jí do budoucna nebrání získat pobytové oprávnění podle zákona o pobytu cizinců. 5. Podle žalované není § 6 odst. 7 zákona č. 65/2022 Sb. ani retroaktivní, resp. nezakládá pravou retroaktivitu, ale obecně přípustnou nepravou retroaktivitu. Byť § 6 odst. 7 uvedeného zákona zakládá nový důvod pro zastavení řízení o žádosti podané před jeho účinností, nepůsobí retroaktivně – v době nabytí účinnosti uvedeného zákona řízení o žádosti žalobkyně stále probíhalo a důvod pro zastavení řízení se odvíjel od skutečnosti, která nastala až účinností zákona č. 65/2022 Sb. Ten podle žalované není protiústavní – jeho cílem je zvládnout uprchlickou vlnu. K namítané nepřiměřenosti do soukromého a rodinného života žalovaná dodala, že pokud se nerozhoduje ve věci samé, není povinností správního orgánu přiměřenost zásahu zkoumat. II. Žaloba a vyjádření žalované 6. Žalobkyně podala proti napadenému rozhodnutí správní žalobu a požaduje, aby soud napadené rozhodnutí a prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Napadené rozhodnutí je podle ní formalistické, pomíjí a bagatelizuje zájmy žalobkyně. Připomněla, že byla pracovníky ministerstva na svůj dotaz opakovaně ujištěna, že udělení dlouhodobého víza za účelem strpění neovlivní řízení o žádosti o dlouhodobý pobyt. 7. Znění § 6 odst. 7 zákona č. 65/2022 Sb. na její situaci nadto ani nedopadá, jelikož hovoří o udělení dlouhodobého víza, nikoli pobytu. I kdyby tomu tak snad bylo, přístup správních orgánů odporuje principu legitimního očekávání, cíli dosáhnout spravedlivého rozhodnutí a nesleduje žádný veřejný zájem. Absence veřejného zájmu na zastavení řízení v případě žalobkyně vylučuje ústavní konformnost takového postupu. Žalobkyně dodala, že § 6 odst. 7 zákona č. 65/2022 Sb. nerespektuje ani soukromý a rodinný život cizinců. Přípustný by byl tehdy, pokud by bylo osobám v postavení žalobkyně umožněno podat žádost o dlouhodobý pobyt za účelem soužití rodiny. Tvrzení žalované, že udělení dočasné ochrany nebrání získat v budoucnu jiné pobytové oprávnění, opomíjí, že (v době podání žaloby) zákon osobám v postavení žalobkyně toto neumožňoval. Žalobkyně by o pobytové oprávnění za účelem soužití mohla požádat pouze na zastupitelském úřadu v zemi původu (byť zjevně podmínky pro udělení splňovala) a až po ukončení dočasné ochrany. 8. Tvrzení žalované, že muselo být žalobkyni zřejmé, že na území České republiky nemůže pobývat na základě dočasné ochrany a současně žádat o povolení k dlouhodobému pobytu, je bagatelizací a nedbáním práv a oprávněných zájmů žalobkyně. Ta musela z objektivních důvodů války opustit Ukrajinu a bylo její povinností (nikoli právem, jak tvrdí žalovaná) legalizovat svůj pobyt na území České republiky. Pokud by o udělení víza nepožádala, pobývala by zde pouze krátkodobě jako turistka bez jistoty, že o její žádosti o dlouhodobý pobyt bude rozhodnuto v rámci tohoto pobytu. Žalobkyně je tak nucena v České republice pobývat na základě dlouhodobého víza za účelem strpění, které je oproti dlouhodobému pobytu méně výhodné. 9. Žalobkyně konečně zdůraznila, že postup správních orgánů je nepřípustným retroaktivním uplatněním nové právní normy. Dodala, že obecně přípustná nepravá retroaktivita zde může být v rozporu s principem ochrany důvěry ve stabilitu právního řádu – rozhodnutí jednat s očekáváním určitých následků se po přijetí nové právní úpravy ukáže jako nesprávné, resp. při znalosti nových podmínek by se osoba rozhodla jinak. Podle žalobkyně z toho vyplývá potřeba v konkrétních případech posoudit přípustnost nepravé retroaktivity za použití testu proporcionality retroaktivní aplikace tohoto ustanovení, což ani jeden správní orgán neučinil. Vedle toho, obecná povinnost zabývat se přiměřeností dopadů rozhodnutí i v rámci nemeritorních rozhodnutí bylo potvrzeno judikaturou správních soudů. Napadené rozhodnutí je proto též nepřezkoumatelné. 10. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě navrhla zamítnutí žaloby. Uvedla, že žalobkyně novou argumentaci nepřinesla. Žalovaná tak odkázala na své závěry v napadeném rozhodnutí. Zdůraznila, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné, nezákonné, není nepřiměřené okolnostem případu a neodporuje principu legitimního očekávání. 11. Soud vyrozuměl též manžela žalobkyně o možnosti uplatnit práva osoby zúčastněné na řízení, ten na vyrozumění soudu nereagoval. III. Posouzení věci Městským soudem v Praze 12. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, a jedná se o žalobu přípustnou, splňující všechny formální náležitosti na ni kladené. Napadené rozhodnutí žalované soud přezkoumal na základě skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí a v mezích uplatněných žalobních bodů [§ 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti, přičemž dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 13. O podané žalobě soud rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci řízení na nařízení jednání sami netrvali (souhlas žalobkyně s tímto postupem byl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. presumován). Soud nenařizoval jednání ani za účelem dokazování, neboť při posouzení věci bylo možné vyjít z podkladů ve správním spise, jímž se samostatně nedokazuje. 14. Soud se nejprve zabýval vytýkanou nepřezkoumatelností, kterou žalobkyně namítá ve dvou rovinách. Jednak (shodně jako v odvolání) namítá, že napadené rozhodnutí neobsahuje žádné úvahy o nepřiměřenosti zásahu (zastavení řízení). Dále namítá, že žalovaná nepřezkoumatelně aplikovala ustanovení, jež je nepřípustně retroaktivní, jelikož neprovedla test proporcionality. Podle soudu je napadené rozhodnutí přezkoumatelné. Žal