7 As 31/2011 — Nejvyšší správní soud

3 A 58/2021- 32 - text 11 3A 58/2021 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudkyň Mgr. Ivety Postulkové a JUDr. Petry Kamínkové žalobce: J. V. K., nar. X doručovací adresa: X zastoupený advokátem Mgr. Leonidem Kušnarenkem sídlem Polská 1090/4, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad štolou 93,6/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 9. 4. 2021, č. j. MV-29237-3/SO-2021 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Předmět sporu 1. Žalobou se žalobce domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí blíže označeného v záhlaví tohoto rozsudku, kterým ministr vnitra (dále jen „ministr“ či „rozkladový orgán“) zamítl rozklad proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru všeobecné správy (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 6. 1. 2021, č. j. MV-158267-4/VS-2019. Tímto rozhodnutím správní orgán I. stupně podle § 7 odst. 1 ve spojení s § 10 odst. 3 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státním občanství České republiky"), nevyhověl žádosti žalobce o udělení státního občanství České republiky (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Napadené rozhodnutí 2. Ministr v napadeném rozhodnutí nejprve stručně popsal průběh správního řízení, když konstatoval, že účastník řízení společně s manželkou podal dne 29. 10. 2013 u Krajského úřadu Středočeského kraje společnou žádost manželů o udělení státního občanství České republiky, která byla postoupena dne 2. 5. 2014 správnímu orgánu I. stupně. Rozhodnutím ze dne 15. 9. 2015, č. j. VS-4948/835.3/2-2014, byla společná žádost manželů zamítnuta, a následně rozhodnutím ministra vnitra ze dne 9. 3. 2016, č. j. MV-189328-5/VS-2015, byl zamítnut i podaný rozklad. O žalobě proti tomuto rozhodnutí ministra rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 2. 2019, č. j. 5 A 215/2016-57 tak, že výše uvedené rozhodnutí ministra zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Ministr rozhodnutím ze dne 28. 3. 2019, č. j. MV-35091-5/SO-2019, zrušil rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 15. 9. 2015, č. j. VS-4948/835.3/2-2014, a věc mu vrátil k novému projednání. V rámci nového projednání byla žádost manželky účastníka řízení podle § 140 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) vyloučena ze společného řízení usnesením ze dne 5. 11. 2020. V dalším řízení rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 6. 1. 2021, č. j. MV-158267-4/VS-2019 nebylo žádosti účastníka řízení o udělení státního občanství České republiky (dále jen „žádost“) vyhověno s odkazem na § 7 odst. 1 ve spojení s § 10 odst. 3 zákona o státním občanství České republiky. 3. K rozkladovým námitkám uvedl, že žádosti nebylo vyhověno s odkazem na § 10 odst. 3 zákona o státním občanství České republiky, účastníku řízení ani jeho zástupci do obdržení rozhodnutí správního orgánu I. stupně nebyla existence takového stanoviska známa, účastníku řízení byla ponechána možnost setrvat na území České republiky na základě povolení k trvalému pobytu, byť občanství nebylo uděleno pro údajné ohrožení bezpečnosti státu, správní orgán I. stupně nepostupoval v souladu s § 38 odst. 6 správního řádu, jedná se o neúměrnou délku řízení. Ministr konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu I. stupně zjistil, že i když účastník řízení splňuje zákonné podmínky udělení státního občanství České republiky, správní orgán I. stupně aplikoval postup podle § 10 odst. 3 zákona o státním občanství České republiky a vyžádal si stanoviska bezpečnostních sborů, z jejichž obsahu vyplynuly skutečnosti, které neumožňují žádosti účastníka řízení vyhovět z důvodu ochrany bezpečnosti státu. Dále konstatoval, že se jedná o informace podléhající zákonu č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti“), v souladu s § 10 odst. 3 zákona o státním občanství České republiky se tato stanoviska bezpečnostních sborů nestávají součástí spisu. Ministr uzavřel, že v rámci přezkumu rozhodnutí si vyžádal aktualizované podklady od příslušného bezpečnostního sboru a na základě nich dospěl k závěru, že bezpečnostní riziko ze strany účastníka řízení v současné době stále trvá, a proto nepominula překážka pro udělení státního občanství České republiky účastníku řízení ve smyslu § 10 odst. 3 zákona o státním občanství České republiky. 4. Proti tomuto rozhodnutí směřuje podaná žaloba. Námitky v ní obsažené lze rozdělit do následujících žalobních bodů. Žaloba 5. V prvním žalobním bodu namítá žalobce, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je nezákonné a jedná se o projev libovůle správních orgánů. 6. Žalobce připouští, že na udělení státního občanství není právní nárok, avšak současně poukazuje na povinnost správních orgánů vést řádně řízení o žádosti o udělení státního občanství, zejména za situace, kdy napadená rozhodnutí byla vydána ve sféře správního uvážení. Žalobce zdůrazňuje, že správní uvážení je vždy v prvé řadě limitováno principy vyplývajícími z ústavního pořádku ČR, z nich lze vyvodit, že i tam, kde vydání rozhodnutí závisí toliko na uvážení správního orgánu, je tento vázán zákazem libovůle, příkazem rozhodovat v obdobných věcech obdobně a ve stejných věcech stejně. Různost rozhodování ve stejných věcech může být právě projevem ústavně reprobované libovůle, tj. principem rovnosti, zákazem diskriminace, příkazem zachovávat lidskou důstojnost, jakož i povinností výslovně uvést, jaká kritéria v rámci své úvahy použil, jaké důkazní prostředky si opatřil, jaké důkazy provedl a jak je hodnotil, a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl. Každé správní uvážení i to, jež se pouze na úrovni obyčejného zákona jeví jako neomezené či absolutní, má své meze, které se samozřejmě mohou jakýmkoli způsobem překročit, proto v moderním právním státě neomezené správní uvážení neexistuje, neboť nelze od sebe uměle odtrhnout jednoduché právo od práva ústavního. Podle žalobce zamítnutí předmětné žádosti na základě neomezeného správního uvážení je pouze libovůle správního orgánu. 7. Ve druhém žalobním bodu poukazuje žalobce na porušení jeho práva vyjádřit se k podkladům řízení v § 36 odst. 3 správního řádu, resp. k důkazům, které nejsou součástí spisu. Žalobce připouští, že výkon tohoto práva by mohl být v rozporu s právními předpisy, které upravují nakládání s utajovanými informacemi, avšak současně upozorňuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 6 Azs 142/2006-58, které se vztahovalo ještě k výkladu § 23 zákona č. 71/1967 Sb. V něm NSS uvedl, že skutečnost, že jeden z důkazů, o něž se rozhodnutí opírá, je utajovanou skutečností, ve smyslu zákona o utajovaných skutečnostech (v současnosti zákon č. 412/2005 Sb.), nemůže být na újmu realizace základního práva účastníka řízení na to, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Na podporu uvedeného poukazuje i na nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2001, Pl. ÚS 11/2000, z něhož vyplývá, že podle jeho přesvědčení ochrana utajovaných skutečností a podmínky kladené na osoby, jež s těmito skutečnostmi budou nakládat, sice představuje natolik specifickou oblast, že ani z ústavně právního hlediska není možné garantovat všechna procesní práva těchto osob v takové míře, jako tomu je u profesí jiných a u pracovních sporů jejich zaměstnanců. Na druhé straně však ani specifika ochrany utajovaných skutečností nemohou vést k vědomé rezignaci na ústavní ochranu práv prověřovaných osob. 8. Ve třetím žalobním bodu namítá žalobce porušení ust. § 38 odst. 6 správního řádu. Podle žalobce jde o otázku, zda pod pojmem část spisu, jímž byl nebo bude prováděn důkaz, lze subsumovat např. též podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci, které správní řád v § 51 odst. 1 zmiňuje vedle důkazů. Podle § 36 odst. 3 správního řádu musí být účastníkům řízení před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, tzn. ke všem podkladům rozhodnutí nejen k důkazům. Je tedy zřejmé, že podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci by bylo možné pokládat za podklady, kterými bude správní orgán provádět důkaz listinou podle § 53 správního řádu, potom se musí § 38 odst. 6 správního řádu vztahovat i na ně. 9. V daném případě správní orgán shledal pouze jeden podklad k vydání předmětného rozhodnutí, a to stanoviska bezpečnostních sborů. Správní orgán však nijak nesdělil účastníku řízení ani jeho zmocněnci žádné indicie, a to za situace, kdy správní orgán na jednu stranu zamítl žádost o občanství cizince, ale ponechal mu trvalý pobyt v České republice, potažmo v Schengenském prostoru a EU. Podle žalobce uvedení jakýchsi skutečností zjištěných zpravodajskými službami bez jejich specifikace, nebo indicií, vytváří p