9 Afs 12/2013 — Nejvyšší správní soud

3 Af 20/2020- 37 - text 14 č. j. 3Af 20/2020 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudkyň JUDr. Petry Kamínkové a Mgr. Marka Zimy ve věci žalobce: J. B., sídlem X zastoupen advokátkou JUDr. Mgr. Petrou Novákovou, Ph.D. sídlem Chodská 1366/9, 120 00 Praha 2, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 2. 2020, č. j. 8416/20/5200-10422-706955 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou ze dne 8. 5. 2020 podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný k odvolání žalobce změnil rozhodnutí vydané Finančním úřadem pro hlavní město Prahu (dále také „finanční úřad“ nebo „správce daně“, přičemž tento termín je užit obecně i pro žalovaného, pokud rozlišení úřadů nemá vliv na srozumitelnost textu) ze dne 10. 9. 2018, č. j. 70688930/18/2002-51523-109859, kterým správce daně dodatečně doměřil žalobci daň z příjmů fyzických osob dle § 7 zákona č. 586/1992 Sb. , o daních z příjmů (dále jen „zákon o DP“) za zdaňovací období roku 2016 (dále jen „dodatečný platební výměr“). Žalobce se rovněž domáhá zrušení dodatečného platebního výměru. 2. Předmětem sporu je, zda příjem žalobce plynoucí z pronájmů nemovitostí skrze internetový portál Airbnb představuje příjem z podnikání dle § 7 zákona o DP, nebo příjem z pronájmu dle § 9 zákona o DP. Žaloba 3. Žalobce předně namítá, že správce daně v projednávané věci řádně nezjistil skutkový stav. Uvádí, že jsou to žalovaný a správce daně, na kom v dané věci leželo důkazní břemeno a kdo měl povinnost prokázat svá tvrzení. Důvodem je, že prvním procesním úkonem ve věci byla výzva správce daně k podání dodatečného daňového přiznání ze dne 27. 6. 2018 vydaná v návaznosti na zjištění správce daně, že na bankovní účet žalobce byly připisovány platby za ubytovací služby poskytované prostřednictvím aplikace Airbnb. V této výzvě správce daně upozornil žalobce, že poskytování pravidelného nebo opakovaného ubytování prostřednictvím internetových platforem naplňuje znaky podnikání. Žalobce následně podal daňové přiznání, v němž příjmy od platformy Airbnb vykázal, avšak nikoliv jako příjmy podle § 7 zákona o DP, nýbrž jako příjmy podle § 9 zákona o DP. Žalobce uvádí, že svá tvrzení formuloval až po doručení výzvy ze dne 27. 6. 2018, a to ve formě procesní obrany proti tvrzením správce daně uvedeným ve výzvě. Žalobce v této souvislosti odkazuje na § 92 odst. 5 písm. d) zákona č. 80/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), podle nějž správce daně prokazuje skutečnosti rozhodné pro posouzení skutečného obsahu právního jednání nebo jiné skutečnosti. Žalobce považuje za nesprávné tvrzení žalovaného, že výzvou ze dne 22. 5. 2019 mělo dojít k přechodu důkazního břemene na žalobce. Dále uvádí, že důkazní břemeno žalobce nemůže spočívat v prokazování negativní skutečnosti, tedy že jím poskytovaný pronájem nebyl ubytovací službou. Žalobce nemůže mít povinnost prokazovat něco, co sám netvrdil. 4. Dále žalobce uvedl, že nezpochybňuje závěr žalovaného, že poskytuje pronájem bytů v Praze, který inzeruje i přes Airbnb. Namítal však, že tato skutečnost nemůže sama o sobě znamenat, že žalobce poskytuje ubytovací službu a nikoli pronájem věci. Finanční úřad ani žalovaný povahu pronájmu poskytovaného žalobcem nikterak nezkoumali a důkazy, které žalobce na podporu svých tvrzení předložil, paušálně odmítli. Podle žalobce nestačí pouze obecný poukaz, že využívá pro zprostředkování svého pronájmu internetový portál Airbnb, k závěru, že jeho příjem podléhá § 7 zákona o DP. Žalobce též podotýká, že ze spisu ani z napadeného rozhodnutí není zřejmé, na základě jakých důkazů dospěl žalovaný k závěru, podle něhož je daňové přiznání žalobce vadné. 5. Žalobce se domnívá, že došlo k zásadnímu procesnímu pochybení tím, že správce daně vydal dodatečný platební výměr, aniž by došlo k zahájení jakéhokoliv řízení či procesního postupu. Takovýto vadný postup nelze zhojit v rámci odvolacího řízení s ohledem na § 143 odst. 3 daňového řádu a § 145 odst. 2 daňového řádu. Správce daně vydal dodatečný platební výměr, aniž by k tomu měl v předmětné věci pravomoc. Žalovaný měl dodatečný platební výměr zrušit. 6. Žalobce namítá nezákonnost výzvy ze dne 22. 5. 2019, kterou jej správce daně dle pokynu žalovaného vyzval, aby prokázal, že v daňovém přiznání za zdaňovací období 2016 uvedl příjmy dle § 9 zákona o DP ve správné výši, a že se skutečně jedná o příjem z nájmu. Žalobce uvádí, že tato tvrzení nejsou obsahem daňových tvrzení žalobce uvedených v jeho daňovém přiznání, žalobce tedy k jejich prokázání nenese důkazní břemeno. Žalovaný nemůže své důkazní břemeno přenášet na žalobce nezákonnou výzvou. Žalovaný ve výzvě požadoval také prokázání počtu a adres pronajímaných nemovitostí. Tento požadavek žalobce považuje za nesmyslný, neboť správce daně má přece za to, že se o příjem z nájmu nejednalo. K této námitce se žalovaný v napadeném rozhodnutí nijak nevyjádřil. 7. K požadavku správce daně na předložení listin týkajících se poskytovaných nájmů, který správce daně rovněž formuloval ve výzvě ze dne 22. 5. 2019, žalobce uvádí, že ohledně výpočtu své daňové povinnosti uplatňoval paušální výdaj a že mu není zřejmé, jaké listiny by měl správce daně předkládat. V průběhu odvolacího řízení mu žalovaný tento požadavek upřesnil, žalobce tedy předložil evidenci pohledávek vzniklých v souvislosti s nájmem a záznamy o příjmech v souvislosti s nájmem. Žalobce namítá, že žalovaný tuto skutečnost v napadeném rozhodnutí zcela pominul a předložené důkazy nehodnotil. 8. Žalobce dále rozporoval úvahu žalovaného, podle níž podřadil příjmy žalobce pod § 7 zákona o DP. Žalovaný vyšel z několika kritérií (uvedených v bodě 50 napadeného rozhodnutí), jejichž výběr nezdůvodňuje. Zároveň blíže nekonkretizuje ani nedokládá aplikovatelnost kritérií na zjištěný skutkový stav. Z těchto kritérií se blíže věnuje pouze kritériu krátkodobosti a poskytování doplňkových služeb. Žalovaný tvrdí, že se nemohlo jednat o dlouhodobý pronájem, neboť „platby přichází žalobci průměrně jednou za jeden a půl dne“. Žalovaný však neuvádí význam pojmu „dlouhodobě“ a proč délku trvání nájmu ověřoval počtem příchozích plateb na bankovní účet žalobce. Jelikož žalovaný pouze konstatoval a uzavřel, že charakter služeb poskytovaných přes Airbnb je krátkodobý, aniž by k tomu doložil důkazy, je jeho právní závěr zcela nepřezkoumatelný. 9. Závěrem žalobce namítal nesprávné provedení důkazních prostředků. Skutečnost, že neposkytoval žádné doplňkové služby, doložil otiskem obrazovky. Žalovaný však tento důkaz odmítl s tím, že otisk obrazovky nelze identifikovat a že podmínky lze snadno změnit. Takovéto odmítnutí důkazu považuje žalobce za nezákonné. Dále žalobce nesouhlasil se způsobem, jakým správce daně vedl výslech svědka Ing. P. B. (dále též „svědek“). Rozporuje závěr žalovaného, podle něhož byl výslech proveden objektivně. Žalobce zdůrazňuje, že z výpovědi svědka je zřejmé, že žalobce neposkytoval ubytovací služby, ale nájem. Skutečnost, že svědek nemovitost nenavštěvuje, není dle žalobce relevantní. Svědek je totiž vlastníkem žalobcem pronajímaných nemovitostí a v nájemní smlouvě mezi svědkem a žalobcem je jako způsob využití nemovitostí uveden (pod)nájem. Vyjádření žalovaného 10. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 17. 6. 2020 podotýká, že veškeré žalobcovy námitky uplatněné v odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru či v reakci na seznámení žalovaný řádně vypořádal v napadeném rozhodnutí. Pouhé přesvědčení žalobce o nedostatečné reakci na jeho námitky nelze dle žalovaného bez dalšího hodnotit jako nepřezkoumatelnost rozhodnutí. K žalobcem namítanému odmítnutí provedení důkazu (otisku obrazovky) žalovaný uvádí, že tento důkaz provedl a vyhodnotil pod bodem 51 napadeného rozhodnutí. Dle žalovaného nemá správce daně povinnost podrobně reagovat na každý nevyřčený argument či argument vytržený z kontextu rozhodnutí. 11. K námitce důkazního břemene žalovaný odkazuje na § 92 odst. 3 a odst. 5 daňového řádu. Z nich plyne, že správce daně má povinnost dokázat existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem. Zjistí-li správce daně takovou skutečnost, přechází důkazní břemeno opět na daňový subjekt. Ten má pak povinnost prokázat všechny skutečnosti, které musí uvádět v daňovém přiznání. 12. Správce daně vlastní vyhledávací činností zjistil, že žalobce obdržel příjmy za ubytovací služby poskytované společností Airbnb. Z tohoto důvodu vyzval žalobce k podání dodatečného daňového přiznání. Ža