9 As 79/2016 — Nejvyšší správní soud

5 A 151/2019- 35 - text 9 5 A 151/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudců Mgr. Ondřeje Hrabce a Mgr. Kateřiny Kozákové ve věci žalobce: JUDr. M. U., soudní exekutor X se sídlem X zastoupený Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem Vítkova 247/7, Praha 8 – Karlín proti žalovaný: Ministerstvo spravedlnosti se sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 – Nové Město o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 8. 2019, č. j. MSP-257/2018-OED-SEU/31, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 8. 2019, č. j. MSP-257/2018-OED-SEU/31, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě v celkové výši 11 228 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Jana Válka, advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím vytkl žalobci nedostatky v exekuční činnosti podle § 7a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 30. 6. 2021. Žalobci bylo vytknuto, že v exekučních řízeních spisových značek 098 EX 01399/12, 098 EX 01400/12, 098 EX 01404/12, 098 EX 01407/12, 098 EX 01408/12, 098 EX 01410/12, 098 EX 01411/12, 098 EX 01412/12, 98 EX 02435/13 a 98 EX 05147/10 vydal dne 14. 8. 2017 usnesení, jimiž byla daná exekuční řízení zastavena a současně výrokem II bylo rozhodnuto, že povinný je povinen uhradit náklady exekuce ve výši 7 865 Kč, a to přestože náklady exekuce vznikly před zahájením insolvenčního řízení a přestože byl povinný úspěšně oddlužen a tedy osvobozen od placení dosud neuspokojených pohledávek. Tím žalobce porušil povinnosti stanovené v § 414 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve spojení s § 2 odst. 1 a 2 exekučního řádu, a současně žalobce nezohlednil a nerespektoval související judikaturu Ústavního soudu, podle které exekutor musí přihlásit svou pohledávku odpovídající nákladům exekuce do insolvenčního řízení. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 2. Žalobce v žalobě namítá, že nebyly naplněny důvody pro udělení výtky. Žalobce v podané žalobě namítá, že za své jednání již byl potrestán rozhodnutím Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného (dále i jen „kárný senát“) ze dne 30. 10. 2018, č. j. 14 Kse 1/2018-114, který jej shledal vinným za vydání celkem 11 rozhodnutí (jiných spisových značek než jsou nyní posuzované), jimž v období od prosince 2016 do října 2017 rozhodl, že povinný je povinen uhradit náklady exekuce, přestože insolvenční soud po splnění oddlužení dlužníka (povinného) osvobodil od placení pohledávek. Tím dle kárného soudu spáchal správní delikt exekutora dle § 116 odst. 2 písm. b) exekučního řádu a bylo mu uloženo písemné napomenutí. Žalobci je tak nyní vytýkáno totožné jednání pouze v jiných exekučních řízeních. Všechna rozhodnutí o nákladech exekuce, jež jsou mu nyní dávána za vinu, vydal dne 14. 8. 207, tedy ve stejném časovém období, o kterém již rozhodoval kárný senát. Tento soud zohlednil skutečnost, že žalobce takto postupoval v době proměny judikatury, kdy zkoumaná otázka nebyla jednotná a jasná. Rovněž kárný senát v rozhodnutí uvedl, že postačí pouze nejmírnější sankce (napomenutí), jež bude pro žalobce dostatečným varováním do budoucna. Žalovaný se skutečností, že za totožné jednání byl již žalobce potrestán, nijak nezabýval. Ani se neobrátil na další dohledové orgány (Exekutorskou komoru, Obvodní soud pro Prahu 9 a Okresní soud v Karviné) s žádostí o informaci, zda se v rámci své činnosti uvedeným postupem žalobce zabývaly. 3. Podle žalobce je nutné jednotlivě vydaná usnesení považovat za jednotlivé dílčí útoky v rámci pokračujícího skutku podle analogického užití zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. K analogickému užití trestního zákoníku je nutné, aby existovala zákonná mezera, která zde existuje. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 4. 2008, č. j. 1 As 27/2008-67, uvedl, že analogie se uplatní v případech, kdy její použití slouží k ochraně práv obviněného a zároveň to není proti veřejnému zájmu. Jednání žalobce je pokračováním jednoho skutku, když postupoval se stejným záměrem i v jiných řízeních, se stejným způsobem provedení a v časové souvislosti. Žalobce namítá, že vydáním napadeného rozhodnutí žalovaný porušil zásadu subsidiarity trestního postihu, resp. zásadu přiměřenosti a konečně i zásadu ne bis in idem. 4. Žalovaný neumožnil žalobci, aby se k věci vyjádřil, což bylo povinností žalovaného podle § 12 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole. Podle tohoto ustanovení měl žalovaný sepsat o kontrole protokol, který měl předat žalobci k případnému vyjádření. 5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobce nijak nezpochybňuje, že k předmětným pochybením z jeho strany skutečně došlo. Žalovaný uvážil skutkové okolnosti případu a uložil žalobci výtku dle § 7a exekučního řádu, neboť měl za to, že ve smyslu zásady oportunity je udělení výtky přiléhavým opatřením, které dostatečně zajistí napravení dosavadní nesprávné praxe žalobce. Rozhodnutí kárného senátu sp. zn. 14 Kse 1/2018 bylo vydáno za jiné skutky, proto není důvodná námitka porušení zásady ne bis in idem. Rozhodnutí kárného senátu není možné vztahovat i na jiné skutky, o kterých kárný senát nerozhodoval. 6. Měla-li být námitka žalobce chápána tak, že napadá postup žalovaného, jelikož se v předmětném případě jednalo o kárné provinění a nikoliv o drobný nedostatek, má žalovaný za to, že to nemůže způsobit nezákonnost vydané výtky, jelikož výtka je mírnějším prostředkem než podání kárné žaloby. V době vydání žalobci vytýkaných usnesení již byla judikatura sjednocená. Tu totiž sjednotil Ústavní soud nálezem ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3250/14 (N 123/82 SbNU 25). 7. Trestní zákoník se analogicky podle žalovaného nepoužije, jelikož exekuční řád a ani zákon č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů (dále jen „zákon o kárném řízení“), neobsahují žádná ustanovení upravující ukládání úhrnného, souhrnného či společného kárného opatření, která by významově odpovídala § 43 až § 45 trestního zákoníku. Dané právní předpisy neupravují analogické použití trestního zákoníku v hmotněprávní oblasti, ale pouze přiměřené použití zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, jde-li o úpravu kárného řízení. K uložení výtky a kárného opatření jsou oprávněny různé orgány. Je tak pojmově vyloučeno, aby žalovaný v pozici správního orgánu sám zrušil rozhodnutí kárného soudu. 8. Žalovaný nesouhlasí s námitkou žalobce, že žalobce neměl možnost se vyjádřit k vytýkaným skutkům. Žalovaný totiž žalobce před udělením výtky vyzval k vyjádření, a to přípisem ze dne 28. 1. 2019, č. j. MSP-257/2018-OED-SEU/13. Kontrolní řád se na posuzovanou věc neuplatní, jelikož při ukládání výtky postupuje kontrolní orgán podle § 7a exekučního řádu. K takovému závěru dospěla i komentářová literatura. IV. Posouzení žaloby 9. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) v souladu s § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobcem vymezených námitek, vycházel při tom v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného a shledal, že žaloba je důvodná. 10. O věci rozhodl bez jednání, jelikož s takovým postupem žalobce i žalovaný vyjádřili souhlas, resp. nevyjádřili nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Žalobce sice navrhl provedení důkazu, avšak to samo o sobě neznamená nesouhlas s rozhodnutím o věci bez nařízení jednání (usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 2. 2016, č. j. 7 As 93/2014-48, č. 3380/2016 Sb. NSS). Veškeré důkazy (str. 8 a 9 žaloby), jež žalobce navrhoval k provedení jako důkazu, jsou totiž obsaženy v žalovaným předloženém správním spise (správním spisem se dokazování neprovádí, viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117, č. 2383/2011 Sb. NSS), popř. mají prokazovat skutkový stav, který však není mezi účastníky sporný. 11. Soud na úvod poznamenává, že v minulosti nebyla zjevná povaha výtky podle § 7a exekučního řádu. Tuto nejistotu odstranil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 10. 7. 2018, čj. 9 As 79/2016-41, č. 3779/2018 Sb. NSS, ve kterém uvedl následující: „Rozšířený senát tedy uzavírá, že výtka podle § 30 odst. 3 zákona státním zastupitelství, ve znění účinném od 1. 3. 2002, je rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s. Soudní ochrana proti této výtce proto musí být poskytnuta formou žaloby proti tomuto rozhodnutí podle § 65 a násl. s. ř. s. Na ukládání výtky se použijí pouze základní zásady činnosti správních orgánů podle § 2 až 8 správního řádu. Povahu výtky je za stávající právní úpravy nutno vykládat shodně pro státní zástupce, soudce, notáře i soudní exekutory.“ 12. Jak