8 As 219/2021 — Nejvyšší správní soud

5 A 59/2020- 128 - text 14 5 A 59/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudců Mgr. Ondřeje Hrabce a Mgr. Kateřiny Kozákové ve věci žalobce: PhDr. V. M., Ph.D. et Ph.D. bytem X proti žalovanému: Úřad vlády České republiky se sídlem nábřeží Edvarda Beneše 128/4, Praha 1 – Malá Strana o žalobě proti rozhodnutí náměstkyně pro řízení Sekce kabinetu předsedy vlády ze dne 23. 3. 2020, č. j. 3155/2020-UVCR-12, takto: I. Rozhodnutí náměstkyně pro řízení Sekce kabinetu předsedy vlády ze dne 23. 3. 2020, č. j. 3155/2020-UVCR-12, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě v celkové výši 20 342 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce požádal dne 28. 1. 2020 a 13. 2. 2020 Úřad vlády České republiky (dále „prvostupňový správní orgán“ nebo „žalovaný“) o poskytnutí informací, a to o oznámení o možném střetu zájmů členů Legislativní rady vlády (dále „LRV“) podle čl. 1 odst. 5 jednacího řádu Legislativní rady vlády (dále jen „jednací řád LRV“) učiněné od 1. 1. 2016 do 13. 2. 2020 včetně jejich odůvodnění (body 1 a 2 obou žádostí) a o konkrétní zvukové záznamy z jednání LRV (body 3 - 5 první žádosti a bod 3 druhé žádosti). Prvostupňový správní orgán rozhodnutím ze dne 14. 2. 2020, čj. 3155/2020-UVCR-5, žádost stěžovatele odmítl podle § 15 odst. 1 ve spojení s § 2 odst. 4 a § 8a zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění účinném do 31. 7. 2020. Proti rozhodnutí prvostupňového správního orgánu podal stěžovatel rozklad, který náměstkyně pro řízení Sekce kabinetu předsedy vlády, pověřená řízením žalovaného (dále jen „náměstkyně“), zamítla v záhlaví označeným rozhodnutím. Proti tomuto rozhodnutí žalobce brojí podanou žalobou. 2. Pro lepší pochopení následného textu soud uvede znění čl. 1 odst. 5 a odst. 6 jednacího řádu LRV již v této části rozsudku. 3. Dle čl. 1 odst. 5 jednacího řádu LRV vzhledem ke koordinačnímu a poradnímu charakteru Legislativní rady je její jednání vedeno k vyjasnění a sjednocení názorů na základě odborné argumentace. Pokud se člen Legislativní rady podílel na přípravě legislativního návrhu před jeho předložením vládě a Legislativní radě nebo u něj se zřetelem na jeho poměr k legislativnímu návrhu hrozí riziko možného střetu zájmů, oznámí tuto skutečnost při projednávání tohoto návrhu Legislativní radě. Není-li dosaženo jednoty názorů, většinový názor se zjišťuje hlasováním přítomných členů Legislativní rady, přičemž právo hlasovat má pouze člen Legislativní rady. Právo hlasovat nemá ten člen Legislativní rady, který se na přípravě legislativního návrhu před jeho předložením vládě a Legislativní radě podílel; při rovnosti hlasů je rozhodující hlas předsedajícího. Požádá-li Veřejný ochránce práv, zástupce České advokátní komory nebo osoba uvedená v odstavci 4 písm. h) až j) o vyjádření se k projednávanému bodu programu zasedání Legislativní rady, předseda Legislativní rady mu slovo udělí. 4. Dle čl. 1 odst. 6 jednacího řádu LRV platí, že ze zasedání Legislativní rady se pořizuje zvukový záznam. O zasedání Legislativní rady se pořizuje stručný zápis, v němž se zaznamenají stanoviska a doporučení, jakož i zásadní závěry z jednání. 5. K požadovaným oznámením o možném střetu zájmů (body 1 a 2 obou žádostí) prvostupňový správní orgán ve svém rozhodnutí uvedl, že nemá povinnost tyto informace uchovávat, neboť tato povinnost žalovanému, respektive LRV, není uložena, a to ani jednacím řádem LRV. Současně prvostupňový správní orgán konstatoval, že požadované informace nemá k dispozici. Prvostupňový správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí učinil rovněž úvahy ohledně vytvoření požadované informace „nově“, nicméně s ohledem na § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím, který stanovuje, že „povinnost poskytovat informace se netýká dotazů názorů, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací“, dospěl k závěru, že takovou povinnost nemá. 6. Náměstkyně v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí doplnila, že čl. 1 odst. 5 jednacího řádu LRV výslovně nestanovuje povinnost žalobcem požadované oznámení zaznamenávat a z citovaného ustanovení tato povinnost ani nijak nevyplývá. Pokud je povinnost formulována takto obecně a bez formálních podrobností, má náměstkyně za to, že není vyloučeno, aby případné oznámení bylo učiněno mimo záznam a před projednáváním samotného návrhu právního předpisu a při jednání LRV bylo promítnuto neúčastí dotčeného člena LRV při hlasování, pokud k němu při projednávání dané věci dochází. Náměstkyně následně uzavřela, že z citovaného ustanovení neplyne povinnost evidovat žalobcem požadované oznámení s tím, že pokud evidenční, a tedy i informační povinnost nelze dovodit z interního předpisu, nelze jí dovodit ani ze zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů. 7. Ke zvukovým záznamům (body 3 a 3 - 5 žádostí) prvostupňový správní orgán uvedl, že za stěžejní považuje cíl samotných jednání LRV, jímž je posouzení předkládaných materiálů a zaujetí stanoviska, které slouží jako podklad pro jednání vlády. Současně vzal žalovaný v úvahu, že LRV je kolektivním a poradním orgánem vlády, jehož účelem je dosažení konsenzu, který je vyjádřen v konkrétním stanovisku. Zmiňované stanovisko je pak podle prvostupňového správního orgánu jediným relevantním výstupem z jednání LRV a pokud je cílem žalobce získat informace o konkrétních jednáních LRV, může se s nimi seznámit prostřednictvím stanoviska. Zvukové záznamy ze schůze LRV jsou interní pracovní pomůckou. Pořizují se výlučně pro vlastní potřebu LRV. Z článku 1 odst. 4 jednacího řádu LRV dle žalovaného plyne neveřejnost jednání LRV. Prvostupňový správní orgán doplnil, že projevy jednotlivých osob na žalobcem požadovaných zvukových záznamech jsou chráněny jako projevy osobní povahy a jako takové by je mohl poskytnutou pouze se souhlasem jednotlivých osob podle § 8a zákona o svobodném přístupu k informacím. 8. Náměstkyně k této otázce uvedla, že před samotným posouzením toho, zda je možné žádost o informaci odmítnout dle zákona o svobodném přístupu k informacím, je nejdříve nutné se zabývat otázkou, zda se na danou informaci vůbec vztahuje informační povinnost. Podle § 2 odst. 3 nebo 4 daného zákona totiž není vůbec nutné zkoumat důvody pro odmítnutí. Náměstkyně se dále ztotožnila se závěrem správního orgánu prvního stupně, který dospěl k tomu, že na požadovanou informaci informační povinnost nedopadá a připomněla jeho argumentační linie. K závěru prvostupňového správního orgánu, že jediným relevantním výstupem z jednání LRV je její stanovisko, náměstkyně doplnila, že právě závěry ze stanoviska se následně, nerozhodne-li vláda v konkrétní věci jinak, promítají do konečné podoby návrhu schváleného vládou, u kterého je zcela nepochybně na místě, aby se s ním veřejnost mohla seznámit. Uvedla, že LRV není jediným a ani nejvýznamnějším místem vzniku návrhů právních předpisů. Ke zmiňovaným výborům Poslanecké sněmovny náměstkyně uvedla, že se jedná o orgány jiného typu se zcela jinými úkoly. Tyto orgány jsou složeny z přímo volených zástupců lidu, z čehož lze dovozovat i důvodnost co nejširší kontroly jejich činnosti veřejností. Za obecné a irelevantní označila tvrzení žalobce o snahách o ovlivnění výsledku legislativního procesu. Dle náměstkyně základní a zásadní předpoklad pro odpovídající kvalitu výstupů z jednání LRV je možnost neomezené odborné diskuse, k čemuž přispívá právě neveřejnost jednání LRV. K námitce žalobce, že prvostupňovým rozhodnutím byly jeho žádosti odmítnuty mj. na základě § 8a zákona o svobodném přístupu k informacím, který se týká projevů osobní povahy, nicméně podle napadeného rozhodnutí nebyly úvahy ohledně možné osobní povahy projevů důvodem odmítnutí jeho žádosti, náměstkyně žalovaného uvedla, že je zjevné, že ze strany správního orgánu prvního stupně „šlo o argumentaci směřující nad rámec obecných důvodů pro neposkytnutí požadované informace. Vyplývá z ní, že pokud by nebyly dány jiné, obecné důvody pro neposkytnutí informací, bylo by nutno se individuálně zabývat tím, do jaké míry jsou jednotlivá vyjádření osob zúčastněných na jednání skutečně projevem osobní povahy, a případně zda dotčená osoba souhlasí s nakládáním s nimi mimo rámec zákonné licence, což by jejich zveřejnění nepochybně představovalo. Nelze přitom zcela vyloučit, že část jakéhokoliv hovoru, jakkoliv by šlo o hovor pracovní či veřejný, může mít ryze osobní povahu, a v této míře by ochrana dané části projevu náležela“. II. Obsah žaloby, vyjádření žalovaného a replika žalobce 9. Pro přehlednost uvede městský soud jednotlivé námitky v samostatných kapitolách, ve kterých i shrne vyjádření žalovaného k daným námitkám. II. A Oznámení o střetu zájmů 10. V prvním žalobním bodě žalobce vyslovuje přesvědčení, že oznámení členů LRV podle čl. 1 odst. 5 jednacího řádu LRV, musí být z povahy věci a z důvodu t