9 As 423/2018 — Nejvyšší správní soud

6 A 71/2021- 49 - text 12 6 A 71/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobce: B. W. J. K., zastoupen Mgr. Petrou Naskosovou, advokátkou, se sídlem Eliášova 467/28, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, v řízení o žalobě rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 5. 2021, č.j. MSP-68/2020-ODSK-OTC/29, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 18. 5. 2021, č.j. MSP-68/2020-ODSK-OTC/29, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11.228 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce Mgr. Petry Naskosové, advokátky. Odůvodnění: [1] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 5. 2021, č.j. MSP-68/2020-ODSK-OTC/29 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo o žádosti žalobce o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti podle zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 45/2013 Sb.“), rozhodnuto to tak, že ve výroku I. byla podle ustanovení § 24 odst. 1 písm. b), § 28 odst. 1 písm. b) za aplikace ustanovení § 29 písm. a) zákona č. 45/2013 Sb. přiznána žalobci peněžitá pomoc ve výši 25.000 Kč; ve výroku II. pak byla žádost žalobce co do výše 25.000 Kč s odkazem na ustanovení § 29 písm. a) téhož zákona zamítnuta. [2] Žalobce v podané žalobě namítal, že z výroků rozhodnutí není zcela zřejmé, zda žalovaný zamýšlel prvním výrokem skutečně konstitutivně rozhodnout o tom, že se žalobci přiznává peněžitá pomoc (pouze) ve výši 25.000 Kč, či zda bylo podstatou výroku I. určení, že žalobci náleží peněžitá pomoc podle ustanovení § 24 odst. 1 písm. b) ve spojení s ustanovením § 28 odst. 1 písm. b) zákona č. 45/2013 Sb., a až podstatou výroku II. rozhodnutí, že se výše peněžité pomoci přiznané žalobci snižuje ve smyslu ustanovení § 29 téhož zákona. Z toho důvodu žalobce napadl žalobou napadené rozhodnutí v celém rozsahu, neboť jej lze považovat za nezákonné a nesprávné z hlediska nesprávného skutkového stavu a nesprávného posouzení věci. Zároveň uvedl, že pokud by soud dospěl k závěru, že jsou jednotlivé výroky od sebe oddělitelné, tak žaloba směřuje pouze do výroku II. napadeného rozhodnutí. Žalobce dále v žalobě poukázal na to, že mu již byla peněžitá pomoc ve výši 25.000 Kč vydána, přičemž ji použil k účelu, ke kterému byla určena, tj. k sanaci následků trestného činu. [3] Žalobce dále v žalobě namítal, že účelem peněžité pomoci je jednorázové poskytnutí peněžité částky k překlenutí zhoršené sociální situace způsobené oběti trestným činem, čemuž odpovídá i krátká lhůta, v níž má žalovaný o žádosti rozhodnout (srov. ustanovení § 30 odst. 3 zákona č. 45/2013 Sb.). Žalovaný však o žádosti rozhodl až po několikanásobném překročení předmětné tříměsíční lhůty, čímž sám zhoršil žalobcovu situaci. [4] Žalobce k předcházejícímu trestnímu řízení uvedl, že předmětný trestný čin spočíval v tom, že neznámý pachatel dne 30. 3. 2019 v době od 0:45 do 1:00 hod., na chodníku před domem, který je na adrese F. 3, P. 2 – V., blíže nezjištěným způsobem ve srozumění způsobit ublížení na zdraví strčil do poškozeného (žalobce), v důsledku čehož tento podrobněji neurčeným způsobem upadl na okraji chodníku, při čemž mu sklouzla levá končetina z obrubníku a utrpěl tak spirální zlomeninu dolní části bércové kosti levé nohy, přičemž toto poranění si vyžádalo hospitalizaci zahrnující operační zákrok a následnou pracovní neschopnost minimálně do 2. 7. 2019. Dočasná pracovní neschopnost žalobce byla následně ukončena zpětně ke dni 5. 4. 2020. Usnesením ze dne 10. 2. 2020, č.j. KRPA-130600/TČ-2019-001271 však policejní orgán věc odložil, neboť se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájit trestní stíhání. Podle závěrů policejního orgánu došlo ke spáchání trestného činu na žalobci, kterým mu byla způsobena těžká újma na zdraví, avšak nebyl nalezen konkrétní pachatel, vůči němuž by mohlo být zahájeno trestní stíhání. Policejní orgán výslovně konstatoval, že „pád poškozeného byl zapříčiněn jinou osobou – úmyslným jednáním, strčením.“ [5] Žalobce namítal, že žalovaný při posouzení žádosti žalobce nevycházel z výše uvedeného kvalifikovaného názoru policejního orgánu, ale namísto toho sám prostudoval trestní spis a z listinných důkazů si vybral jen ty, které poukazují na údajné spoluzavinění ze strany žalobce. Žalovaný tak nad rámec toho, o čem má v řízení o žádosti o poskytnutí peněžité pomoci dle zákona č. 45/2013 Sb. rozhodovat, hodnotil důkazy obsažené v trestním spise. Žalobce v této souvislosti zdůraznil, že policejní orgán na žádné spoluzavinění skutku ze strany žalobce ve svém konečném usnesení o odložení trestní věci nepoukazoval. Uvedl, že sice byl pod vlivem alkoholu, ale byl strčen takovým způsobem, že to vůbec nečekal a nemohl se pádu nijak bránit. Namítal, že nelze automaticky každé požití alkoholu kvalifikovat jako spoluvinu na vzniku újmy na zdraví, ale je naopak třeba posoudit konkrétní okolnosti případu. V daném případě, pokud by žalobce nebyl strčen neznámým pachatelem, tak by vůbec neupadl. Samotné ovlivnění alkoholem tak nebylo bezprostřední příčinou vzniklé újmy. [6] K argumentaci žalovaného, že Pražská správa sociálního zabezpečení (dále jen „PSSZ“) mu měla snížit nárok na výplatu nemocenského právě v důsledku skutečnosti, že v době vzniku úrazu byl žalobce pod vlivem alkoholu, uvedl, že se tato skutečnost nezakládá na pravdě. Je sice pravdou, že v době podání žádosti žalobce zaslal jako přílohu Oznámení o výši nemocenského ze dne 18. 7. 2019, kde bylo uvedeno, že se nárok na výplatu nemocenského snižuje na 50%, avšak po následných právních krocích mu bylo nakonec nemocenské vyplaceno v plné výši. Žalovaný tak nesprávně zjistil skutkový stav. [7] K poukazu žalovaného na výpovědi svědků žalobce namítal, že žalovaný si zjevně vybral pouze vysvětlení podaná těmi svědky, kteří tvrdí, že žalobce na ně měl před incidentem pokřikovat a měl vyprovokovat slovní potyčku. Namítl, že žalovaný ignoroval rozporná tvrzení ze strany žalobce a dalších svědků události (D. P. a J. L. V. R.). [8] Žalobce dále namítal, že úkolem žalovaného při posuzování žádosti není nové studování celého trestního spisu, hodnocení důkazů v něm obsažených a vytváření konkurenčních závěrů o skutkovém ději. Jeho úkolem je především posouzení, zda jsou u žadatele splněny podmínky, aby mu byla přiznána peněžitá pomoc. Skutečnost, zda byla vzniklá újma spoluzaviněna, lze spolehlivě zjistit i z konečných rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Žalobce proto namítal, že žalovaný nepřípustně překročil meze správního uvážení, a to ve snaze ušetřit peněžní prostředky, které mají sloužit na pomoc obětem trestné činnosti. V této souvislosti žalobce připomněl, že ve vztahu k peněžité pomoci se uplatní princip subsidiarity peněžité pomoci, princip reparace a princip v pochybnostech ve prospěch oběti („in dubio pro victimae“). Navíc zákon č. 45/2013 Sb. je koncipován tak, aby se postavení obětí trestných činů zlepšilo. Tyto principy je žalovaný povinen dodržovat (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2019, č.j. 9 As 423/2018-29). [9] Žalobce rovněž namítal, že žalovaný nedostatečně odůvodnil, z jakého důvodu rozhodl o snížení peněžité pomoci právě o 50%, neboť pouhý poukaz na domnělé rozhodnutí PSSZ není dostatečným argumentem. Rozhodnutí žalovaného co do konkrétní částky, v níž byla žádost žalobce zamítnuta (resp. snížena přiznaná dávka peněžité pomoci), je tak dle žalobce nepřezkoumatelné. [10] Žalobce shrnul, že žalovaný má povinnost přistupovat k žalobci jako k oběti trestného činu zdvořile a šetrně, a podle možností mu vycházet vstříc. Svým postupem se tak žalovaný dle žalobce dopustil nepřípustné sekundární viktimizace žalobce jako oběti. [11] Žalovaný v písemném vyjádření k podané žalobě navrhoval její zamítnutí. Žalovaný uvedl, že nemá pochybnosti o průběhu incidentu, tj. že k poškození zdraví žalobce došlo v důsledku ataku neznámého pachatele; rovněž pak nerozporoval skutečnost, že žalobce utrpěl v důsledku jednání neznámého pachatele těžkou újmu na zdraví ve smyslu ustanovení § 24 odst. 3 zákona č. 45/2013 Sb. s omezením v obvyklém způsobu života po dobu více než 6 týdnů. Dále uvedl, že z důkazních listin, a to jak ze svědeckých výpovědí účastníků incidentu, tak ze znaleckého posudku a listin, zaslaných žalobcem k žádosti, vyplynulo, že žalobce byl v době incidentu pod vlivem alkoholu, který způsobil omezenou koordinaci pohybu žalobce. Navíc incidentu předcházela slovní potyčka s přítomnými taxikáři. Skutečnost, že opilý žalobce křičel anglicky na přítomné taxikáře, potvrzuje např. L. B., M. H., L. H. nebo M. D. Slovní potyčka mezi taxikáři a žalobce je pak uvedena i v usnesení policejního orgánu o