7 As 1/2020 — Nejvyšší správní soud

8 A 36/2021- 31 - text 9 8 A 36/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobce proti žalovanému M. S., zastoupen JUDr. Bc. Marcelou Oškrdovou, advokátkou se sídlem Národní 416/37, 110 00 Praha 1 Úřad vlády České republiky, se sídlem nábřeží Edvarda Beneše 128/4, 118 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí osoby pověřené řízením Úřadu vlády České republiky ze dne 25. 1. 2021, č. j. 45353/2020-UVCR-9, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce v žádosti o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „informační zákon“), ze dne 14. 12. 2020 požadoval po žalovaném poskytnutí materiálu č. V202/2018, na který se odkazuje v usnesení vlády ze dne 18. 7. 2018 č. 474 k imigraci z ČR do Vietnamu – shrnutí situace a bezpečnostních rizik. 2. Žalovaný uvedenou žádost o informace rozhodnutím ze dne 29. 12. 2020, č. j. 45353/2020-UVCR-5, podle § 15 odst. 1 informačního zákona odmítl (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Svůj postup odůvodnil výlukou z práva na informace dle § 7 informačního zákona spočívající v ochraně utajovaných informací. Konkrétně uvedl, že požadovaný dokument byl vládou projednáván v režimu stupně utajení „vyhrazené“, přičemž tímto stupněm utajení byl požadovaný dokument označen v souladu se zákonem č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti. Dále žalovaný zdůraznil, že původcem požadovaného dokumentu nebyl žalovaný, ale Ministerstvo vnitra; to tedy v souladu se zákonem č. 412/2005 Sb. a s nařízením vlády č. 522/2005 Sb., kterým se stanoví seznam utajovaných informací, bylo zodpovědné za posouzení, zda konkrétní informace naplňuje znaky utajované informace a případně za vyznačení stupně utajení na ní, a dále za klasifikaci utajovaných informací v rámci rozsahu stupňů utajení dle příslušné přílohy uvedeného nařízení vlády. Žalovaný nemá pravomoc k tomu přezkoumávat klasifikaci požadovaných informací jakožto utajovaných, tak jak ji provedl jejich původce, tedy Ministerstvo vnitra. 3. Žalovaný uvedené rozhodnutí napadl rozkladem, které osoba pověřená řízením Úřadu vlády České republiky (tedy náměstkyně pro řízení Sekce kabinetu předsedy vlády, Mgr. Tünde Bartha) rozhodnutím ze dne 25. 1. 2021, č. j. 45353/2020-UVCR-9, zamítla (dále jen „napadené rozhodnutí“). Konkrétně uvedla, že žalovaný nemohl posoudit, zda požadovaný dokument byl správně označen jako utajovaná informace; tuto pravomoc má v souladu s § 22 zákona č. 412/2005 Sb. výlučně původce takové informace; žalobce se tedy se svou žádostí o informace měl obrátit právě na Ministerstvo vnitra. 4. Žalobce se s takovým rozhodnutím neztotožnil a dne 24. 3. 2021 ho u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) napadl žalobou podle § 65 s. ř. s. II. Obsah žaloby a následná vyjádření 5. Žalobce v podané žalobě proti napadenému rozhodnutí namítá zaprvé, že o rozkladu rozhodovala osoba pověřená řízením Úřadu vlády České republiky; ta ale nebyla podle § 152 odst. 2 správního řádu oprávněna o rozkladu rozhodnout. Podle uvedeného ustanovení o rozkladu rozhoduje ministr nebo vedoucí jiného ústředního správního úřadu; Mgr. Tünde Bartha v takovém postavení nebyla. 6. Zadruhé žalobce namítá, že žalovaný při svém rozhodování nijak nezkoumal, zda požadované informace (dokument) byly za utajované označeny v souladu s právními předpisy, jak vyžaduje § 7 informačního zákona. Zejména podle žalobce měl žalovaný zkoumat naplnění materiálních kritérií, která jsou uvedena v § 2 písm. a) zákona č. 412/2005 Sb., nikoliv se spokojit s tím, jak jsou požadované informace formálně označeny. Z uvedeného důvodu je napadené i prvostupňové rozhodnutí nepřezkoumatelné. V této souvislosti žalobce rovněž zdůrazňuje, že se žalovaný nezabýval tím, zda jsou požadované informace uvedeny v seznamu utajovaných informací obsažených v jednotlivých přílohách k nařízení vlády č. 522/2005 Sb. Žalobce dále odkazuje na některá rozhodnutí správních soudů, která – podle jeho tvrzení – jeho pozici podporuji; konkrétně žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 1 As 8/2010-65, ze dne 11. 1. 2017, č. j. 3 As 58/201645, a ze dne 31. 10. 2018, č. j. 3 As 38/2018-29. Dále žalobce zdůraznil, že v daném případě se domáhá ochrany ústavně zaručeného práva na informace (viz čl. 17 Listiny základních práv a svobod); omezení takového práva je přitom možné pouze v nezbytných případech; nezbytnost omezení tohoto žalobcova práva nicméně žalovaný nijak nezkoumal. 7. Zatřetí žalobce namítá, že povinný subjekt byl povinen dle § 12 informačního zákona uvést alespoň doprovodné informace, a to minimálně v rozsahu uvedení o jaký typ utajovaných informací dle seznamu obsaženého v uvedeném nařízení vlády se jednalo. Žalovaný tak ovšem neučinil. 8. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 18. 5. 2021 k první žalobní námitce uvedl, že Mgr. Tünde Bartha byla řízením Úřadu vlády České republiky pověřena usnesením vlády č. 446 ze dne 27. 6. 2018, a to do jmenování řádného vedoucího; ten ale v rozhodné době jmenován nebyl. O obsazení funkce vedoucího Úřadu vlády České republiky je přitom v souladu s § 28 odst. 3 kompetenčního zákona (č. 2/1969 Sb.) oprávněna rozhodovat právě vláda. Dále odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 382/97, ze kterého vyplývá, že za jmenování do funkce lze považovat i dočasné či trvalé pověření takovou funkcí, pokud je současně zřejmé, že se nejedná pouze o zastupování jiného vedoucího pracovníka. Ve zbytku žalovaný zejména zopakoval argumentaci uvedenou již v napadeném a prvostupňovém rozhodnutí. 9. V replice ze dne 8. 6. 2021 žalobce upozornil na rozsudek zdejšího soudu ze dne 31. 5. 2021, č. j. 14 A 56/2020-20, ve kterém mu městský soud dal ve velmi podobné věci zapravdu. V duplice ze dne 22. 6. 2021 žalovaný uvedl, že žalobcem uvedený rozsudek napadl kasační stížností. Dále upozornil na jiný rozsudek zdejšího soudu, konkrétně na rozsudek ze dne 24. 3. 2021, č. j. 15 A 93/2020-24, ve kterém městský soud zaujal stanovisko přesně opačné (dal tedy zapravdu žalovanému). III. Posouzení žaloby 10. Městský soud v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobcem vymezených žalobních námitek, vycházel při tom v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného. V souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. rozhodl městský soud bez nařízení jednání, neboť žalovaný s takovým postupem vyslovil souhlas; žalobce potom nijak nereagoval na výzvu podle § 51 s. ř. s., má se tedy za to, že s takovým postupem souhlasí. 11. Žaloba není důvodná. 12. Nejprve se městský soud zabýval první žalobní námitkou, kterou žalobce zpochybnil pravomoc Mgr. Tünde Bartha z pozice osoby toliko pověřené řízením Úřadu vlády České republiky rozhodnout o rozkladu (viz vymezení této pravomoci v § 152 odst. 2 správního řádu). 13. Podle § 152 odst. 2 správního řádu, [o] rozkladu rozhoduje ministr nebo vedoucí jiného ústředního správního úřadu. 14. Podle § 28 odst. 3 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky (dále jen „kompetenční zákon“), [v]edoucího Úřadu vlády České republiky jmenuje a odvolává vláda České republiky. Činnost Úřadu vlády České republiky řídí vedoucí Úřadu vlády České republiky, s výjimkou organizačních věcí státní služby a služebních vztahů státních zaměstnanců; v těchto věcech postupuje vedoucí Úřadu vlády České republiky podle zákona o státní službě. 15. Městský soud předně konstatuje, že pravomoc rozhodovat o rozkladu obecně podle § 152 odst. 2 správního řádu přísluší výlučně tomu, kdo stojí v čele ústředního správního úřadu (v případě ministerstva ministrovi, který byl prezidentem republiky pověřen jeho řízením podle čl. 68 odst. 2 Ústavy; v případě ostatních ústředních správních úřadů jeho vedoucímu, resp. tomu, kdo podle zákona stojí v jeho čele). Odborná literatura se přitom shoduje v tom, že tato pravomoc nemůže být delegována na nikoho jiného (viz např. komentář k § 152 odst. 2 in Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D.: Správní řád. Komentář. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019; nebo Vedral, J.: Správní řád. Komentář. 2. aktualizované vydání. Praha: RNDr. Ivana Hexnerová – BOVA POLYGON, 2012, str. 1189). 16. Poněkud problematičtější otázka je nicméně ta, jak přistupovat k situacím, kdy funkce vedoucího ústředního správního úřadu není obsazena, nicméně výkonem této funkce (příslušných pravomocí) byl někdo (dočasně) pověřen; to samozřejmě za situace, kdy zákon takovou situaci sám explicitně neupravuje. 17. Odborná literatura se k této otázce v podstatě nevyjadřuje; zmínit lze pouze spíše kusé konstatování v komentáři k § 152 odst. 2 správního řádu in Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D.: Správní řád. Komentář. 6. vydání. Pra