5 As 116/2021 — Nejvyšší správní soud

8 A 54/2018- 144 - text 13 8 A 54/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobkyně: proti žalovanému: osoby zúčastněná na řízení 1): 2): 3): České dráhy, a. s., IČO: 70994226 sídlem Nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 15 Praha 1 Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře sídlem Myslíkova 171/31, 110 00 Praha 1 Správa železnic, státní organizace, IČO: 70994234 sídlem Dlážděná 1003/7, 110 00 Praha 1 Středočeský kraj sídlem Zborovská 81/11, 150 21 Praha 5 Integrovaná doprava Středočeského kraje, příspěvková organizace, IČO: 05792291 sídlem Sokolovská 100/94, Karlín, 186 00 Praha 8 o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře ze dne 31. 1. 2018, č. j. UPDI-2364/18-OPEP-SPR/VE, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobkyně se domáhá zrušení rozhodnutí předsedy Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře ze dne 31. 1. 2018, č. j. UPDI-264/18-OPEP-SPR/VE, sp. zn. UPDI-OPD0030/17 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byl zamítnut rozklad a potvrzeno rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 9. 2017, č. j. UPDI-1253/17-OPDI-SPR/MM (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl žádost osoby zúčastněné na řízení 1) (provozovatele dráhy) o schválení návrhu změny plánu omezení provozování dráhy ve smyslu § 23b a § 23c zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, v rozhodném znění (dále jen „zákon o drahách“), v úseku Kácov – Zruč nad Sázavou, a to po dobu 273 dní nepřetržitě od 8:00 hod. dne 1. 10. 2017 do 18:00 hod. dne 30. 6. 2018. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 2. V prvním žalobním bodu žalobkyně zpochybnila nezávislost žalovaného, jak ji upravuje § 3 odst. 2 zákona č. 320/2016 Sb., o Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře, které vychází z ustanovení článku 55 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/34/EU, o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru (dále jen „směrnice 2012/34/EU“). Závislost žalovaného na Ministerstvu dopravy a Drážním úřadě dovozuje žalobkyně na základě skutečnosti, že někteří členové rozkladové komise žalovaného jsou zaměstnanci jmenovaných úřadů. Konkrétně se jedná o Ing. J. K., Mgr. I. P., Mgr. P. V. a Mgr. M. V. 3. Ve druhém žalobním bodu žalobkyně namítala, že stav, kdy trať nebude možné pojíždět původní rychlostí a tak dosáhnout jízdní doby předpokládané jízdním řádem, představuje legitimní důvod k omezení jejího provozu podle § 23b odst. 1 písm. a) zákona o dráhách. Dopravce nemůže nést odpovědnost za negativní důsledky takového stavu od okamžiku, kdy byl zjištěn, neboť okamžik zjištění nutnosti opravy dráhy a faktického okamžiku zahájení prací se z logiky věci nemohou shodovat. Stav, kdy je provozování dráhy fakticky omezeno z důvodu jejího havarijního stavu, ale formálně dle žalovaného omezeno být nemůže, je pro dopravce nepřípustný, neboť by za této situace nemohl ani zavést náhradní autobusovou dopravu, protože by neměl nárok na proplacení vícenákladů vzniklých jejím zavedením podle § 36 odst. 2 zákona o dráhách, jelikož by se nejednalo o omezení podle plánu dle § 23b odst. 3 zákona o dráhách. Úvaha žalovaného v napadeném rozhodnutí, že činnostmi podle § 23b odst. 1 písm. a) zákona o dráhách se míní činnosti fyzicky a fakticky omezující používání dráhy (typicky práce a jiné činnosti prováděné na tělese dráhy nebo v jejím obvodu) tak dle žalobkyně neposkytuje alternativu, která by byla slučitelná se správním řádem. Dopravce takové stanovisko nutí pokračovat v provozování drážní dopravy s negativními důsledky zpoždění a ztráty navazujících spojů a tedy odporuje veřejnému a souvisejícímu oprávněnému zájmu dopravce a stojí v rozporu s § 2 odst. 3 a 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Druhá varianta, kterou napadené rozhodnutí poskytuje, nutí dopravce zavést náhradní autobusovou dopravu na vlastní náklady, které mu provozovatel dráhy není podle § 36 odst. 2 zákona o drahách povinen uhradit pouze z důvodu absence formálního schválení plánu omezení provozování dráhy. Žalovaný tak v napadeném rozhodnutí dostatečně nezohlednil oprávněný zájem dopravce. 4. Ve třetím žalobním bodu žalobkyně namítala, že účel § 23b a § 23c zákona o drahách spočívá v omezení možné libovůle provozovatele dráhy (coby přirozeného monopolisty) a zneužití jeho postavení vůči dopravcům tím, že omezí provozování dráhy na dobu nikoliv nezbytně nutnou nebo v nikoliv nezbytném rozsahu. To v daném případě nenastalo. Smlouva o provozování drážní dopravy podle § 24a odst. 1 písm. d) zákona o drahách je soukromoprávním jednáním a § 23b a § 23c zákona o drahách neomezuje smluvní strany smlouvy, pokud chtějí co nejefektivněji splnit svou povinnost uspokojující veřejný zájem. Uvedená ustanovení nelze vykládat ani tak, že by smluvní strany nutila poskytovat užívání dráhy a akceptovat je za podmínek, které v kritické míře snižují plynulost nebo bezpečné užívání dráhy. Došlo k projednání návrhu plánu omezení provozování dráhy podle § 23b odst. 4 zákona o drahách a dopravce s ním souhlasí a dospělo se k dohodě, načež provozovatel dráhy zahájil činnosti spojené s údržbou a opravou dráhy, odůvodňující postup podle § 23b odst. 1 písm. a) zákona o drahách. 5. Ve čtvrtém žalobním bodu žalobkyně namítala, že v důsledku napadeného rozhodnutí nemůže splnit svou povinnost určenou k ochraně veřejného zájmu dle § 36 odst. 1 písm. a) a b) zákona o drahách (povinnost přepravit každého, kdo má uzavřenou přepravní smlouvu, podle předem vyhlášeného jízdního řádu, tarifu a smluvních podmínek), a dále, že v důsledku vydání napadeného rozhodnutí žalobkyně nebude mít nárok na kompenzace za provoz náhradní dopravy ve smyslu § 36 odst. 2 zákona o drahách. Tato kompenzace totiž náleží pouze za náhradní dopravu zavedenou v důsledku omezení provozování dráhy plánovaného podle § 23b odst. 3 zákona o drahách. Dochází též k nedodržení jízdního řádu a tím k nezajištění veřejné dopravní obslužnosti (zpomalení jízdy, narušení přestupních vazeb), tedy k narušení veřejného zájmu. 6. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout. 7. K prvnímu žalobnímu bodu uvedl, že uvedení členové rozkladové komise byli jmenování do rozkladové komise žalovaného proto, že se jedná o odborníky na problematiku správního práva a práva dopravního. Žádný z uvedených členů rozkladové komise, kteří jsou zaměstnanci ministerstva, se nikdy nepodílel na jednáních týkajících se smlouvy o veřejných službách a ze své pozice ani není způsobilý mít jakýkoliv vliv na předmětné vyjednávání. Všichni členové rozkladové komise jsou povinni zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o kterých se dozvěděli v souvislosti s výkonem funkce člena rozkladové komise. Žalobkyně a priori předpokládá, že všichni jí uvedení členové tuto svou povinnost porušují, avšak na podporu svých tvrzení nepodává žádný důkaz, kterým by svá obvinění vůči zmíněným odborníkům prokázala. Skutečnost, že někteří členové rozkladové komise jsou zaměstnanci ministerstva, nemá vliv na jejich právní názor týkající se výkladu předmětných ustanovení zákona o dráhách. Členové rozkladové komise jsou jmenování jakožto fyzické osoby a nikoliv jako zástupci ministerstva a z výkonu své funkce člena rozkladové komise mu nejsou odpovědní. Ministerstvo nemá a ani nemůže mít na výkon funkce člena rozkladové komise absolutně žádný vliv, jedná se čistě o soukromou záležitost členů rozkladové komise. Skutečnost, že jsou uvedené osoby členy poradního orgánu žalovaného, nelze považovat za funkční či jakoukoliv jinou závislost žalovaného na jakémkoliv jiném orgánu státní správy. Rozkladová komise je současně orgánem poradním a předseda žalovaného není povinen se jejím návrhem řídit. V případě členství v rozkladové komisi se pak jedná o činnost ve smyslu § 81 odst. 2 věta druhá zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, na kterou se nevztahuje povinnost předchozího souhlasu služebního orgánu. Vzhledem k tomu, že členství v rozkladové komisi žalovaného není součástí výkonu státní služby, nemůže ani ministerstvo, ani Drážní úřad, ovlivňovat výkon této funkce. 8. Ke druhému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že po něm žalobkyně fakticky požaduje, aby schválil žádost provozovatele dráhy o omezení provozování dráhy, čímž by se z uzavření tratě v důsledku zjištění havarijního stavu způsobeného zanedbanou údržbou stalo plánované omezení provozování dráhy ve smyslu § 23b odst. 3 zákona o dráhách. Provozovatel dráhy by pak musel dopravci nahradit vícenáklady vzniklé dopravci zavedením náhradní autobusové dopravy, jak to předpokládá § 36 odst. 2 zákona o dráhách. Toto navrhované řešení by vyžadovalo, aby žalovaný rozhodl zcela mimo intence zákonného rámce a úplně opomenul skutečnost, že nebyly splněny zákonné požadavky týkající se institutu omezení provozování dráhy, zejména, že provozovatel dráhy je oprávněn ome