10 As 154/2014 — Nejvyšší správní soud

8 Ad 12/2021- 44 - text 14 8 Ad 12/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Andrey Veselé a Mgr. Jany Jurečkové ve věci žalobkyně proti žalované CSA, spol. s r.o., IČ 619 72 380, se sídlem Masná 1850/4, 702 00 Ostrava, zastoupena advokátem Mgr. Janem Seidelem, se sídlem Přístavní 531/24, 170 00 Praha 7, Rada pro veřejný dohled nad auditem, se sídlem Vodičkova 1935/38, 110 00 Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 11. 2021, č. j. RVDA-1730/2021, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Rozhodnutím žalované ze dne 22. 11. 2021, č. j. RVDA-1730/2021 (dále jen „napadené rozhodnutí“), bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Výkonného výboru Komory auditorů České republiky (dále jen „výkonný výbor“) ze dne 6. 9. 2021, č. j. 1749/2021 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobkyni pozastaven výkon auditorské činnosti do dne, kdy nabude právní moci rozhodnutí, kterým skončí trestní stíhání, zahájené vůči ní usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 14. 7. 2020, č. j. NCOZ-2268-1276/TČ-2016-417404-H, pro podezření ze spáchání zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku ve formě pomoci dle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku za užití § 7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. II. Obsah žaloby a vyjádření žalované 3. V první žalobní námitce žalobkyně namítla, že nezákonnost napadeného rozhodnutí spočívá v závažných procesních vadách, neboť výkonný výbor v daném složení nemohl být usnášeníschopný. Závěry žalované v tomto směru jsou nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné. Žalobkyně uvedené rozvedla v tom směru, že podle § 134 odst. 2 věta před středníkem zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) je kolegiální orgán způsobilý se usnášet, je-li přítomna nadpoloviční většina všech jeho členů, přičemž výkonný výbor má 14 členů [§ 34 odst. 2 věta první zákona č. 93/2009 Sb., o auditorech a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o auditorech“ či „ZoA“)]. Žalobkyně již v řízení před žalovanou namítala, že sedmi členům výkonného výboru zanikla funkce dne 21. 11. 2020 uplynutím funkčního období. Sněm, který se měl konat dne 19. 11. 2020 a zvolit nové členy a náhradníky, byl zrušen. Jelikož všechny úkony v řízení tak byly činěny výborem ve složení, které vylučovalo jeho usnášeníschopnost, jsou tyto úkony i samotné řízení nezákonné, s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2010, č. j. 3 Ads 74/2010-173 a ze dne 21. 10. 2004, č. j. 5 A 125/2002-73. Žalovaná se však ztotožnila s názorem Komory, že se dotčeným členům výboru funkční období prodloužilo podle § 20 odst. 1 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu (dále jen tzv. „lex covid“). Podle názoru žalobkyně je tento výklad mylný a k prodloužení funkčního období nemohlo dojít, neboť práva a povinnosti podle tohoto zákona vznikají jen v době trvání mimořádného opatření při epidemii, v jehož důsledku je znemožněno nebo podstatně znesnadněno konání zasedání orgánu právnické osoby (§ 18 lex covid), což v daném případě nebylo splněno. S ohledem na výjimky v nařízených mimořádných opatřeních nebylo konání sněmu znemožněno či podstatně znesnadněno. 4. Žalobkyně poukázala na to, že Komora je veřejnoprávní osobou zřízenou zákonem a na zasedání jejích orgánů se nikdy nevztahovala omezení hromadných akcí ani volného pohybu osob. Okruhem účastníků sněmu je nadto nikoliv veřejnost, nýbrž jen auditoři a vybrané další osoby. Jednací řád sněmu již v dané době upravoval nástroje pro minimalizaci osobního kontaktu mezi účastníky (prosté písemné pověření jiného statutárního auditora k účasti, možnost elektronického hlasování). Lex covid navíc umožňoval distanční rozhodování (§ 19 odst. 1) a Komora auditorů tuto možnost (opožděně) využila při vyhlášení XXVII. Sněmu na termín 10. 5. 2021. Proto je rozhodnutí žalobkyně v tomto směru zcela nepřezkoumatelné. Žalovaná v rozhodnutí neoznačila žádné konkrétní mimořádné opatření při epidemii ve smyslu § 20 odst. 1 lex covid, které by konání sněmu Komory auditorů bránilo. Pouze obecně zmiňuje mimořádná opatření omezující volný pohyb a shromažďování osob a zakazující činnost zařízení poskytujících za úplatu konferenční prostory. 5. Žalobkyně nerozumí tomu, jak byly podle žalované omezeny „související administrativní kroky“, pokud nejde pouze o rozsah restrikcí k datu konání sněmu. Nespecifikuje ani, k jakému datu by podmínka trvání mimořádného opatření při epidemii měla být hodnocena, když rozhodnutí související s konáním sněmu nelze podle ní přijmout a provést „ze dne na den“. O zrušení sněmu bylo rozhodnuto 2. 11. 2020, s tím, že žádné mimořádné opatření ke dni 2. 11. 2020, poté ani předtím nezakazovalo volný pohyb ani shromažďování osob za účelem výkonu podnikatelské nebo jiné obdobné činnosti a k výkonu povinností veřejného funkcionáře. Žádná z mimořádných situací se na danou situaci nevztahovala. 6. Podle žalované je možnost elektronického hlasování předpokládaná pro využití v rámci prezenčního sněmu. Podle žalobkyně to však nevylučuje její využití při distančním sněmu. Žalovanou uváděná potřeba předložit sněmu jiný návrh vnitřních předpisů představuje subjektivní okolnost související s programem sněmu, nikoliv objektivní skutečnost mající příčinu v trvání mimořádného opatření při epidemii a znemožňující či podstatně znesnadňující jeho konání. 7. Podle druhé žalobní námitky nezákonnost napadeného rozhodnutí spočívá v rozporu výkladu ustanovení § 6 odst. 3 zákona o auditorech, potažmo samotného tohoto ustanovení, s ústavním pořádkem. Žalovaná měla toto ustanovení vykládat ústavně konformním způsobem v souladu s čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu je nepřípustné, aby pouhé zahájení trestního stíhání proti určité osobě bylo důvodem, aby tuto osobu postihly závažné negativní důsledky (nálezy ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 12/07, ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 18/07, ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 52/13). Není možné, aby následkem zahájení trestního stíhání bylo omezení práv trestně stíhané osoby, bez možnosti správního orgánu přihlédnout ke konkrétním skutkovým a právním okolnostem případu. Není tedy povinností Komory na každé zahájené trestní stíhání auditora, resp. auditorské společnosti, reagovat automatickým pozastavením výkonu jejich činnosti. 8. Žalobkyně poukázala na to, že podle jejího názoru je usnesení o zahájení jejího trestního stíhání zcela nepřezkoumatelné a nedůvodné. Trestní stíhání zahájené na základě usnesení orgánů činných v trestním řízení, které odporuje § 134 odst. 2 trestního řádu, nemůže být podkladem pro pozastavení výkonu auditorské činnosti. 9. Žalobkyně dále s odkazem na příslušná ustanovení zákonů poukázala na to, že v případě ostatních srovnatelných svobodných povolání (např. daňoví poradci, advokáti, notáři) je pozastavení činnosti v případě trestního stíhání upraveno pouze jako možnost, nikoliv jako automatický následek takové okolnosti. To žalobkyně považuje za projev práva na profesní samosprávu s odkazem na čl. 21 odst. 1 LPS a nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 40/06. Je třeba, aby i v řízení o pozastavení výkonu auditorské činnosti podle § 6 odst. 3 zákona o auditorech byla zachována taková míra správního uvážení, která dovolí provést úvahu o nezbytnosti a přiměřenosti takového opatření, včetně přihlédnutí ke specifickým okolnostem případu. 10. Žalobkyně dále zmínila, že marně poukazovala na to, že předmětná trestná činnost nesouvisí s výkonem auditorské činnosti. K trestné činnosti mělo dojít jednáním, které nemělo žádný nepříznivý následek pro třetí osobu nebo zájem chráněný trestním zákoníkem, neboť nebylo nikdy dokončeno a nevznikla jím žádná škoda. 11. Žalobkyně dále s odkazem na ustanovení zákona o auditorech [§ 5 odst. 1 písm. d), h), § 5 odst. 4 písm. a), b), § 4 odst. 7 ve spojení s § 4 odst. 4 písm. a), b), § 7 odst. 3 písm. c), d), § 6 odst. 5 písm. a)] dovozuje, že podmínkou získání oprávnění k auditorské činnosti není, aby proti žadateli nebylo zahájeno trestní stíhání, ale pouze absence pravomocného odsouzení, potažmo zachovalost dobré pověsti. Pozastavení výkonu auditorské činnosti je stejně závažné, jako nevydání oprávnění k výkonu auditorské činnosti nebo uložení zákazu jejího výkonu z důvodu ztráty bezúhonnosti. Automatické pozastavení výkonu auditorské činnosti tak žalobkyně shledává jako zcela nepřiměřený následek zahájení trestního stíhání, zejm. při porovnání s podmínkami zah