1 As 34/2010 — Nejvyšší správní soud

9 A 22/2022- 29 - text 12 9A 22/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudkyň Mgr. Ing. Silvie Svobodové a JUDr. Ivanky Havlíkové v právní věci žalobce: M. T. zastoupený advokátem JUDr. Matějem Šedivým sídlem Václavské náměstí 21, 110 00 Praha 1 proti žalovaný: Ministerstvo dopravy nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 15 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 28. 1. 2022, č. j. MD-3471/2022-160/3, sp. zn. MD/3471/2022/160, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobce se žalobou podanou dne 7. 3. 2022 u Městského soudu v Praze (dále též „soud“) domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 28. 1. 2022, č. j. MD-3471/2022-160/3, sp. zn. MD/3471/2022/160 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravněsprávních činností (dále jen „prvostupňový orgán“) ze dne 11. 11. 2021, č. j. MHMP 1837626/2021, sp. zn. S-MHMP 957923/2021 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci odňato řidičské oprávnění skupiny B podle § 94 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění do 31. 12. 2021 (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“), neboť nesplňoval při udělení řidičského oprávnění podmínku odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel uvedenou v § 82 odst. 1 písm. c) zákona o provozu na pozemních komunikacích. II. Napadené rozhodnutí 2. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce v celém rozsahu dne 26. 11. 2021 odvolání, které bylo prvostupňovému orgánu doručeno téhož dne. 3. V odvolání žalobce namítal, že dokazování ve správním řízení bylo třeba opírat o konkrétní důkazy, nikoliv domněnky a dedukce. Vyčítal prvostupňovému orgánu, že neprovedl žádné vlastní dokazování, kdy nevyslechl žalobce ani zkušebního komisaře a vystačil si pouze s videozáznamem z průběhu testu, který neprokazuje, že by zkušební komisař žalobci nedovoleně radil. Z videozáznamu bylo dle žalobce možné seznat jen gestikulaci, kterou nelze bez dalšího označit za projev podvodného jednání. Protiprávní jednání nedokládala ani přítomnost zkušebního komisaře v blízkosti žalobce. Podle názoru žalobce tak měl prvostupňový orgán pokračovat před vydáním prvostupňového rozhodnutí v dalším dokazování, přičemž aplikovaným postupem nenaplnil požadavky ustanovení § 3 správního řádu. 4. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí nejprve stručně zrekapituloval průběh řízení před prvostupňovým orgánem, shrnul odvolací námitky žalobce a konstatoval obsah odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. 5. Žalovaný se plně ztotožnil se závěrem prvostupňového orgánu v tom, že zkouška z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel v době udělení řidičského oprávnění pro skupinu B nebyla žalobcem získána v souladu se zákonem, což je jednoznačně prokázáno podnětem ze dne 23. 6. 2021 a videozáznamem průběhu zkoušky, na němž je zachycen celý krajně nestandardní průběh testu žalobce. Žalovaný doplnil, že se nejednalo pouze o přítomnost zkušebního komisaře u žalobce, ale především o jejich zjevnou vzájemnou interakci, ze které vyplývá kontrola zkušebních otázek a odpovědí na ně ze strany zkušebního komisaře. 6. Za takto zjištěného skutkového stavu prvostupňový orgán podle žalovaného nepochybil, když neprovedl další dokazování (výslechem zkušebních komisařů či žalobce). Žalovaný poukázal na rozpor mezi svědeckou výpovědí žalobce v trestním řízení, kde žalobce uvedl, že „Zkušební komisař seděl a k nikomu z nás nepřistoupil.“ a obsahem pořízeného videozáznamu, z něhož je zřejmý pravý opak. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2015, č. j. 8 As 29/2015 – 40, podle kterého je rozhodující, aby správní orgán zjistil takový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž zásadu materiální pravdy a zásadu vyšetřovací je třeba vykládat s ohledem na korektiv v podobě procesní ekonomie, žalovaný uzavřel, že v daném případě nebylo zapotřebí provádět žádné další dokazování, neboť skutkový stav věci byl již dostatečně zjištěn a žalobcem navrhované důkazy by do věci nevnesly žádné nové poznatky. 7. K žalobcem namítané nemožnosti provádět dokazování úředními záznamy odkázal žalovaný na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2017, č. j. 1 As 114/2017 – 26, ve kterém Nejvyšší správní soud došel s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. III ÚS 1838/14, k závěru, že závěry o absolutní nepřípustnosti úředního záznamu jakožto důkazu jsou již dnes překonané. Další dokazování je potřebné provádět pouze v případě, kdy vzniknou důvodné pochybnosti o správnosti výroku o vině nebo trestu. V citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud výslovně připustil, že úřední záznam může být použit jako důkazní prostředek, nemůže však být důkazním prostředkem výlučným. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2017, č. j. 2 As 287/2016 – 23, pak vyplývá, že pokud neexistují důvodné pochyby o zjištěném skutkovém stavu a další dokazování by jen potvrzovalo okolnosti osvědčené předchozím dokazováním, je takové dokazování nadbytečné. K tomu žalovaný doplnil, že ani v posuzované situaci nevycházel prvostupňový orgán pouze z úředního záznamu, ale také z videozáznamu průběhu zkoušky, na němž je jednoznačně zachyceno, že žalobce podváděl při testu z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, shodně jako je uvedeno v úředním záznamu. Žalovaný dále poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1319/17, podle něhož je výslech policistů, kteří provedli určitý úkon při získávání důkazních prostředků v přestupkovém řízení, neobvyklý, přičemž jako důkazní prostředek postačuje samotný jimi vyhotovený úřední záznam. K výslechům policistů se přistupuje jen tehdy, pokud úřední listiny obsahují nedostatky nebo nejsou v souladu s dalšími důkazními prostředky. Úřední záznamy totiž mimo jiné nahrazují výpovědi zasahujících policistů, kteří by již s odstupem času nemuseli být schopni jednotlivé přestupky identifikovat a vzájemně od sebe odlišit. 8. K požadavku samostatného vypracování testů odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 8 Tdo 127/2018, kde se soud zabýval trestněprávními následky podvádění u takových zkoušek, a dále na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2015, č. j. 3 As 80/2014 – 40, kde se soud zabýval situací, kdy držitelka řidičského oprávnění pozbyla odbornou způsobilost, resp. nikdy ji řádně nenabyla, neboť test odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel za držitelku zčásti vyplnil učitel autoškoly. 9. Ze shora uvedených důvodů žalovaný odvolání žalobce zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. III. Žaloba 10. V rámci žaloby žalobce nejdříve stručně shrnul dosavadní průběh řízení před správními orgány. První žalobní námitkou žalobce namítal, že úřední záznam zachycující interpretaci situace policejním orgánem nemá důkazní charakter. K tomu žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2010, č. j. 1As 34/2010 – 73, č. 2208/2011 Sb. NSS, podle něhož úřední záznamy plní funkci toliko předběžné informace, kterou je potřeba potvrdit či vyvrátit dalším dokazováním. Dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1As 96/2008 – 115, č. 1856/2009 Sb. NSS, podle kterého úřední záznam, který je jen jakousi předběžnou informací o věci, jako důkazní prostředek sám o sobě ani v kombinaci s doznáním obviněného nemůže obstát, přičemž ani doznání nezbavuje správní orgán povinnosti zjistit skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Správní orgán se přitom nemůže spokojit s minimem podkladů v podobě úředních záznamů a doznání a upustit od dalšího dokazování jen proto, že tyto podklady nejsou vzájemně v rozporu. 11. Druhou žalobní námitkou žalobce namítal nezákonnost napadeného rozhodnutí spočívající v tom, prvostupňový orgán ani žalovaný své pochybnosti o průběhu zkoušky z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, vykonané žalobcem, nepotvrdili skrze vlastní dokazování, když nevyslechli osoby konající zkoušku a neučinili žádné vlastní úkony směřující ke zjištění skutkového stavu. Žalobce uvedl, že bez prokázání toho, zdali zkušební komisař v průběhu zkoušky s žalobcem vůbec mluvil, případně o čem spolu komunikovali, jsou zaznamenané pochybnosti k prokázání skutkového stavu nezpůsobilé. Žalobce se proto s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. III. ÚS 733/01 ze dne 6. 2. 2002 a nález sp. zn. III. ÚS 398/97 ze dne 4. 6. 1998) dovolával aplikace zásady in dubio pro reo s tím, že ani vysoký stupeň podezření není sám o sobě s to