9 As 173/2020 — Nejvyšší správní soud

10 A 151/2023- 53 - text  20 10 A 151/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci žalobkyně: HIGHINVEST a.s., IČO: 27093450 se sídlem Prvního pluku 206/7, Karlín, 186 00 Praha 8 zastoupené Mgr. Janem Martynkem, advokátem se sídlem: Prvního pluku 206/7, 186 00 Praha 8 proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti sídlem Vyšehradská 16, 128 10 Praha 2 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 11. 2023, č. j. MSP-151/2023-OSZ-SP/2 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Předmět sporu 1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhá přezkoumání výše uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým žalovaný zamítl žalobkynino odvolání a potvrdil rozhodnutí Magistrát hlavního města Prahy (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 25.9.2023 rozhodnutí č.j. MHMP 1844123/2023, sp. zn. S-MHMP 1321188/2023 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým uznal žalobkyni vinnou z přestupku podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. a) zákona č. 37/2021 Sb., o evidenci skutečných majitelů (dále jen „zákon o evidenci skutečných majitelů“), kterého se dopustila tím, že v rozporu s ustanovením § 9 odst. 1 zákonem o evidenci skutečných majitelů ani ve lhůtě stanovené soudem, do 30 dnů ode dne doručení výzvy, nezajistila zápis žádného údaje do evidence skutečných majitelů. Za uvedené jednání byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 10.000 Kč (§ 35 písm. b), § 46 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a § 55 odst. 3 zákona o evidenci skutečných majitelů). II. Napadené rozhodnutí 2. Žalovaný v napadeném rozhodnutí shrnul procesní vývoj věci a odvolací námitky. 3. Žalobkyně namítla, že se správní orgán I. stupně nevypořádal s dopady rozsudku Soudního dvora Evropské Unie ze dne 22. 11. 2022, ve spojených věcech C-37/20 (Luxembourg Business Registers) a C-601/20 (Sovim), který upozornil, na nepřípustný zásah do práva na soukromý život v článku 7 a právo na ochranu osobních údajů v článku 8 Listiny základních práv a svobod Evropské Unie v případě volné přístupnosti zápisů v evidenci skutečných majitelů. 4. Žalovaný k tomu poukázal na str. 6-7 přezkoumávaného prvostupňového rozhodnutí. Zde správní orgán I. stupně uvedl, že dle platné právní úpravy je nepřípustné, aby právnické osoby nezveřejnily předepsaným způsobem skutečného majitele. Nevyhověl tak obhajobě žalobkyně, že nebyla jejím jednáním naplněna zákonem předvídaná míra společenské škodlivosti, příp. aby její postup směřující k zachování a respektování práv skutečného majitele/skutečných majitelů byl považován za polehčující okolnost ve smyslu § 39 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, neboť neprovedením požadovaného zápisu do evidence skutečných majitelů žalobkyně odvracela „jiné nebezpečí“ spočívající právě v zásahu do práva skutečného majitele/skutečných majitelů žalobkyně na soukromý život zakotvené v článku 7 Listiny a do jejího práva na ochranu osobních údajů zakotveného v článku 8 Listiny. 5. S tímto odůvodněním se žalovaný ztotožnil. Podle žalovaného správní orgán I. stupně takto akcentoval zásadu legality vyjádřenou v § 2 odst. 1 správního řádu, resp. v čl. 2 odst. 3 Ústavy, podle níž je státní moc vázána a je tedy povinna postupovat podle současně platné a účinné právní úpravy. Je názoru, že orgány výkonné moci, v daném případě správní orgán ani odvolací orgán, nejsou zmocněny k posuzování zákonů z hlediska jejich ústavnosti nebo souladu s mezinárodními smlouvami nebo jinými mezinárodními závazky. Vrcholným orgánem ochrany ústavnosti je Ústavní soud, a v omezené míře dochází „prozařováním“ Listiny základních práv a svobod k částečné delegaci ochrany ústavnosti také na obecné soudy, nikoli však na orgány výkonné moci. Pokud by jejich aplikace zákonné úpravy byla podmíněna zhodnocením její ústavnosti, aniž by byla stanovena jasná pravidla pro řešení domnělé kolize (institut „předběžné otázky“ u soudů), vedlo by to nevyhnutelně k libovůli a nabourání principu formální spravedlnosti. Správní orgán nemá v obecné rovině – právě na základě zásady legality – možnost provádět test proporcionality a posuzovat ústavnost stávající platné a účinné právní úpravy, a to ani v konkrétním probíhajícím správním řízení. 6. Žalovaný je poté toho názoru, že veřejnost přístupu do evidence a potenciální zásah pro práva na soukromí a práva na informace je vyvážen ochranou jiných práv a zájmů. Těmi je primárně zájem na transparentnosti při vstupu společností do (obchodních) transakcí a ochrana smluvních či jiných partnerů. Zatímco Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku posuzuje přiměřenost přístupu veřejnosti k předmětným údajům jen z hlediska cíle sledovaného směrnicí (tj. předcházení praní peněz a financování terorismu), ve vnitrostátním kontextu na rozdíl od unijního práva existují vedle tohoto cíle i cíle další, které mohou veřejnost údajů v evidenci skutečných majitelů odůvodňovat. Zájem, který je zákonem o evidenci skutečných majitelů chráněn a jenž je nesplněním povinnosti řádného zápisu porušen, je mimo jiné možnost kontroly osob v postavení skutečného majitele, a to nejen ze strany veřejných orgánů, ale rovněž ze strany např. obchodních partnerů evidujících osob. Obdobně se zájem na řádné evidenci promítá do požadavků zvláštních právních předpisů regulujících boj proti praní špinavých peněz (např. identifikace a kontrola klienta dle zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů). Tento aspekt je ostatně zmiňován i v důvodové zprávě k zákonu o evidenci skutečných majitelů. Dalšími oblastmi jsou zejména nakládání s veřejnými prostředky, uplatňování mezinárodních sankcí, předcházení střetu zájmů, transparentnost osob působících ve veřejném prostoru, a zejména transparentnost osob v soukromém styku. 7. Omezení práva na soukromí (informační sebeurčení) je tak dle žalovaného třeba poměřit vůči všem cílům neomezeného přístupu veřejnosti k údajům v evidenci skutečných majitelů. 8. Žalovaný poukázal i na to, že ani dohledový orgán, tedy Úřad pro ochranu osobních údajů, nevydal doposud žádné stanovisko, které by veřejnou přístupnost evidence skutečných majitelů posoudilo jako právně problematické či v rozporu s právem na ochranu osobních údajů. 9. Žalovaný připomněl, že povinnost zajistit řádný zápis do evidence skutečných majitelů byla stanovena od nabytí účinnosti zákona o evidenci skutečných majitelů (1. 6. 2021). Tento zákonný požadavek žalobkyně nesplnila. Následně svoji povinnost nesplnila ani ve lhůtě k odstranění nesrovnalosti dle § 43 zákona o evidenci skutečných majitelů, kterou mu pro tento účel stanovil Městský soud v Praze. Kontrolou v evidenci skutečných majitelů žalovaný zjistil, že ke splnění předmětné povinnosti nedošlo ani ke dni vydání tohoto rozhodnutí. 10. Žalovaný si ověřil údaje ve výpisu evidence skutečných majitelů vedené Městským soudem v Praze oddíl B, vložka 8945, se shodnými zjištěními jako Magistrát hl. m. Prahy. Výpis obsahuje poznámku o nesrovnalosti zapsanou dne 4. 7. 2023: „Zahájeno řízeno o nesrovnalosti usnesením Městského soudu v Praze č.j. 71 Cm 155/2023 ze dne 22.06.2023. Nesrovnalost je spatřována v tom, že skutečný majitel obchodní korporace není zapsán v evidenci skutečných majitelů. Zahájení řízení: 22. června 2023“. 11. Žalovaný shrnul, že typová závažnost daného přestupku je akcentována určením horní hranice správního trestu pokuty, který lze za přestupek podle § 55 odst. 1 písm. a) zákona o evidenci skutečných majitelů uložit. Zákonodárce umožňuje vyčíslit pokutu až do výše 500 000 Kč. Z toho je zjevné, že zájmu na řádném zápisu v evidenci skutečných majitelů přiznává stát zvláštní význam, a to i ve srovnání s jinými přestupky spočívajícími v porušení evidenční či reportovací povinnosti vůči státu. Absence zápisu v evidenci skutečných majitelů přímo znemožňuje kontrolu osob v postavení skutečného majitele, čímž je zájem chráněný zákonem nejen ohrožen, ale přímo zasažen a porušen. Délka trvání protiprávního stavu je dle § 38 písm. f) zákona o odpovědnosti za přestupky jednou z významných okolností determinujících povahu a závažnost tzv. trvajícího přestupku. Čím déle protiprávní stav trvá, tím je jednání pachatele závažnější (společensky škodlivější). 12. Skutečnost, že žalobkyně nesplnila svoji zákonnou povinnost nejprve dobrovolně, následně ani na výzvu soudu, dále ani při souběžně zahájeném řízení o nesrovnalosti a posléze ani v průběhu přestupkového řízení, ač byla na svou povinnost opakovaně upozorňována ze strany Městského soudu v Praze i správního orgánu, ukazuje zjevné nerespektování zákona a jím chráněného zájmu. Toto platí navzdory argumentaci rozsudkem. 13. Žalovaný se ztotožnil i s výší pokuty. Zdůraznil, že její výše představuje 2 % horní hranice