9 As 222/2014 — Nejvyšší správní soud

10 A 77/2024- 106 - text 11 10 A 77/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila a JUDr. Jaromíra Klepše ve věci žalobce: Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu, IČO: 670 10 041 sídlem Körnerova 219/2, 602 00 Brno zastoupen advokátkou JUDr. Petrou Humlíčkovou, Ph.D. sídlem Štěpánská 640/45, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo dopravy sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 15 Praha 1 za účasti: Ředitelství silnic a dálnic ČR, IČO: 659 93 390 sídlem Na Pankráci 546/56, 140 00 Praha 4 zastoupena advokátem JUDr. Martinem Janouškem sídlem Na Pankráci 1683/127, 140 00 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. MD-11166/2024-220/13 z 16. 7. 2024 takto: I. Rozhodnutí žalovaného č. j. MD-11166/2024-220/13 z 16. 7. 2024 se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 11 228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně, advokátky JUDr. Petry Humlíčkové, Ph.D. III. Osoba zúčastněná nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Základ sporu. 1. Podstatou věci je spor o to, zda řízení o žádosti osoby zúčastněné na řízení (stavebnice) o stavební povolení pro stavbu Dálnice D49, stavba 4901 Hulín-Fryšták v rozsahu 11 stavebních objektů je navazujícím řízením ve smyslu § 3 písm. g) zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, (dále „zákon EIA“), a zda tedy žalobce měl být účastníkem tohoto řízení s ohledem na to, že k záměru stavby Dálnice D49, stavba 4901 Hulín-Fryšták vydalo Ministerstvo životního prostřední 22. 11. 2016 závazné stanovisko k vlivům prioritního dopravního záměru na životní prostředí č. j. 63881/ENV/16 podle § 23a zákona o EIA (dále „prioritní stanovisko EIA“). Povolovací řízení se týkalo konkrétně těchto 11 objektů: SO 102 mimoúrovňová křižovatka Třebětice – větev TRE3 od km 0,250; SO 169.3 Příjezd k odlučovači ropných látek (dále „ORL“) v km 3,040; SO 189.1 Provizorní napojení R4901 na II/490 – část ŘSD; SO 313 ORL v km 3,040; SO 325 ORL v km 16,550 vpravo; SO 326 ORL v km 17,050; SO 328 ORL v km 17,150; SO 701.1 Protihluková stěna Třebětice R49 - TRE3 / km 4,057- 4,500 vpravo; SO 702 Protihluková stěna Alexovice – Zahnašovice; SO 703.2 Protihluková stěna Horní Lapač v km 11,301 – 11,921 vlevo; SO 703.4 Protihluková stěna Dolní Ves v km 16,360 – 16,600 vpravo. 2. Stavebnice podala 24. 10. 2023 žádost o stavební povolení pro tyto stavební objekty k žalovanému, jenž byl v té době k vedení řízení věcně příslušný. Dne 15. 11. 2023 oznámil žalovaný zahájení stavebního řízení veřejnou vyhláškou, načež se do něj přihlásil také žalobce jakožto ekologický spolek. Usnesením MD-37343/2023-910/9 z 19. 12. 2023 rozhodl žalovaný podle § 28 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, že žalobce není účastníkem stavebního řízení, a žalobce se bránil podáním rozkladu. S účinností od 1. 1. 2024 přešla věcná působnost k povolení staveb na Dopravní a energetický stavební úřad, jenž vydal 8. 2. 2024 stavební povolení pro všech 11 objektů. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím zamítl jako nepřípustné. Následně ministr dopravy rozhodnutím MD-10645/2024-510/8 z 5. 8. 2024 zrušil rozhodnutí žalovaného o žalobcově vyloučení ze stavebního řízení pro nepřezkoumatelnost; věc však nevrátil žalovanému k dalšímu řízení, protože otázka žalobcova účastenství byla mezitím pravomocně posouzena rozhodnutím z 16. 7. 2024. 3. Žalovaný v nyní přezkoumávaném rozhodnutí opřel svůj závěr, že odvolání proti stavebnímu povolení podala neoprávněná osoba, zejména o vyjádření Krajského úřadu Zlínského kraje č. j. KUZL 47484/2023 z 23. 5. 2024, podle nějž žádný z 11 povolovaných objektů nepodléhá zjišťovacímu řízení podle zákona EIA, a stavební řízení tedy nemůže být navazujícím řízením ve smyslu tohoto zákona. 2. Průběh soudního řízení. 4. Žalobce v mimořádně obsáhlé a nepřehledně strukturované žalobě namítl, že povahu povolovacích řízení u těchto stavebních objektů nelze odvíjet od toho, zda by každý z nich sám podléhal zjišťovacímu řízení nebo posouzení vlivů podle zákona EIA, ale od toho, že jsou nedílnou součástí záměru úseku dálnice D49, který posouzení těchto vlivů podléhal a postupně pro něj byla vydána dvě závazná stanoviska EIA: první v roce 2001, druhé v roce 2016. Dálnici nelze bez těchto objektů provozovat ani zkolaudovat, a proto jsou veškerá povolovací řízení o těchto objektech navazujícími řízeními, jichž se má žalobce coby dotčená veřejnost právo účastnit. Právě protihlukové stěny totiž zajistí, že provoz dálnice nepřekročí hlukové limity, a právě ORL zabrání úniku nebezpečných látek do přírodního prostředí. I tyto objekty lze přitom povolit v rozporu se zákonem a porušit tak práva spolků. Žalobce poukázal rovněž na to, že postup stavebnice a žalovaného je příkladem tzv. salámové metody, neboť se stavební řízení nevede o záměru jako celku, ale dokonce ani o všech 29 dosud nepovolených stavebních objektech najednou, ale došlo k jejich rozdělení do čtyř různých stavebních řízení. Žalobce zdůraznil, že nepožaduje, aby bylo k povolovaným objektům vedeno nové zjišťovací řízení, neboť jejich vliv na životní prostředí není tak významný, ale tato okolnost nemůže bránit dotčené veřejnosti v účasti ve stavebním řízení. Žalovaný se tváří, že těchto 11 objektů představuje nějaký úplně nový stavební záměr, nijak nesouvisející s dálnicí D49. Pak by měl ale uvést, jak se tento záměr jmenuje a co je účelem, a založit do spisu příslušné územní rozhodnutí pro tuto samostatnou stavbu. Žalobce odkázal na řadu rozhodnutí správních soudů i Ústavního soudu, které podle jeho názoru jeho stanovisko podporují, a na rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem 15 A 102/2018 ze 7. 6. 2021 a 15 A 106/2019 z 29. 11. 2021, jež posoudily stejnou otázku totožně. 5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na názoru obsaženém ve svém rozhodnutí. Zdůraznil, že povolované stavební objekty nejsou nedílnou součástí komunikace, ale spíš vedlejšími stavbami ve smyslu stavebního zákona. Žalobcův požadavek, aby každá vedlejší stavba musela projít navazujícím řízením, nemá oporu v zákoně EIA, neboť jeho smyslem je posoudit dopady na životní prostředí pouze u hlavních staveb dálnic, a nikoli u sebemenší součásti celého záměru, včetně svodidel, doprovodné výsadby nebo dopravních značek. Řada prvků, bez nichž nelze dálnici zkolaudovat a provozovat, přitom s životním prostředím nijak nesouvisí, případně jsou určeny orgány ochrany přírody, a nikoli orgány EIA. Posuzované objekty nebudou mít významný dopad na životní prostředí, ani nepředstavují změnu příslušného úseku dálnice D49; jejich účelem naopak je životní prostředí zlepšit. Rozsudky, na které žalobce poukázal, označil žalovaný za nepřiléhavé; jedno z citovaných rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem pak bylo zrušeno pro nepřezkoumatelnost a druhé neskončilo stejně jen proto, že proti němu nikdo nepodal kasační stížnost. 6. Stavebnice se ve vyjádření k žalobě plně ztotožnila s názorem žalovaného a jeho argumentaci v některých ohledech mírně rozpracovala. 7. Při soudním jednání 19. 12. 2024 žalovaný i osoba zúčastněná na řízení shrnuli předchozí podání a setrvali na svých návrzích. Žalobkyně se jednání bez omluvy nezúčastnila. 8. Soud při jednání provedl důkaz prioritním stanoviskem EIA z 22. 11. 2016, Dostupné z https://portal.cenia.cz/eiasea/detail/EIA_MZP001X?lang=cs včetně opravného usnesení z 30. 11. 2016. Provedení dvou dalších důkazů – rozhodnutí příslušných správních orgánů dokládajících jejich postup v jiných správních řízeních, konkrétně k žalobě přiloženého rozhodnutí žalovaného č. j. 269/2017-910-IPK/119 z 22. 12. 2020 a rozhodnutí městského úřadu Lovosice č. j. ODSH – 2599/2012 z 1. 11. 2022 – soud nepovažoval za potřebné, jelikož odpovědi na všechny otázky potřebné pro posouzení věci vyplývají z právních předpisů a judikatury. Zbylé žalobcem navržené důkazy jsou součástí správního spisu, jímž se dokazování neprovádí (rozsudek NSS č. j. 9 Afs 8/2008, č. 2383/2011 Sb. NSS z 29. 1. 2009). 3. Posouzení věci soudem. 9. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas v zákonné jednoměsíční lhůtě (k její délce srov. rozsudek NSS 2 As 166/2024 z 20. 9. 2024), osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán [§ 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále „s. ř. s.“)], jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti; přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání napadeného rozhodnutí. 10. K rozsahu soudního přezkumu soud považuje za nezbytné předeslat, že napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl žalobcovo odvolání jako nepřípustné. Podle judikatury správních soudů platí, že rozhodnutí odvolacího orgánu o z