2 Afs 178/2005 — Nejvyšší správní soud

10 Af 22/2023- 87 - text 36 10 Af 22/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila a JUDr. Jaromíra Klepše ve věci žalobce: Johnson Controls Czech s.r.o., IČO: 264 32 285 sídlem Líbalova 2348/1, 149 00 Praha 4 zastoupen daňovým poradcem Ing. Janem Paříkem sídlem Na Příkopě 854/14, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. 29104/23/5200-11431-712136 z 4. 9. 2023 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci a napadené rozhodnutí. 1. Specializovaný finanční úřad (dále jen „správce daně“) doměřil žalobci dodatečným platebním výměrem čj. 194628/20/4225-21791-507447 z 2. 12. 2020 daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 10. 2012 do 30. 9. 2013 (dále jen „hospodářský rok 2012/2013“) ve výši 153 777 894 Kč, zrušil mu daňovou ztrátu 48 057 146 Kč a předepsal penále v celkové výši 31 236 149 Kč. Dodatečným platebním výměrem čj. 194633/20/4225-21791-507447 z 2. 12. 2020 správce daně doměřil žalobci daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 10. 2013 do 30. 9. 2014 (dále jen „hospodářský rok 2013/2014“) ve výši 130 094 621 Kč, zrušil mu daňovou ztrátu 264 684 869 Kč a předepsal penále v celkové výši 28 665 772 Kč. Žalobce podal proti oběma těmto výměrům odvolání, která žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím zamítl a oba výměry potvrdil. 2. Transakce, která je předmětem sporu, spočívala v restrukturalizaci společností ve skupině spojených osob. Na počátku společnosti Johnson Controls International B. V. (dále jen „JCI“) a Johnson Controls Czech Holding BV (dále jen „JCCH“), obě z Nizozemí, získaly podíly v žalobci. Ten byl do té doby tzv. ready-made společností bez ekonomické aktivity. Odkupem podílů se však dostal do celosvětové skupiny Johnson Controls, v jejímž čele stála společnost Johnson Controls, Inc. (dále jen „JC“) ze Spojených států amerických. JCI následně prodala žalobci podíly ve společnostech JOHNSON CONTROLS AUTOMOBILOVÉ SOUČÁSTKY spol. s.r.o. (dále jen „JCAS“) a TRIMCO spol. s.r.o. (dále jen „Trimco“). Žalobce převážnou část kupní ceny uhradil za pomoci úvěru od Johnson Controls Nederland Holding BV (dále jen „JCNH“) z Nizozemí. Společnosti JCAS a Trimco byly následně sloučeny fúzí, přičemž JCAS se stala nástupnickou společností. Ta následně změnila právní formu ze společnosti s ručením omezeným na komanditní společnost. Komanditistou ve společnosti se stala JCI a komplementářem žalobce. 3. Pro zjednodušení lze shrnout, že JCI jednotlivými transakcemi způsobila vysoké úvěrové a úrokové zatížení skupiny Johnson Controls v České republice. Peněžní prostředky přijaté žalobcem jako úvěr byly ovšem téhož dne odeslány zpět do zahraničí. Půjčka byla sjednána na dobu 10 let bez podmínky postupného splácení jistiny. Úroky nebyly spláceny pravidelně. Ke dni splatnosti byla půjčka prodloužena o tři měsíce a následně o dalších 10 let, tedy až do roku 2021. Důsledkem restrukturalizace byla změna přímého vlivu společnosti JCI na společnostech JCAS a Trimco na vliv nepřímý. Svůj podstatný vliv si JCI tak zachovala i přes prodej jejich podílů. Úroky z půjčky byly odečítány od základu daně vytvořeného komanditní společností JCAS, jelikož téměř všechny zisky JCAS byly zdaňovány v rámci základu daně žalobce. Docházelo tak k nižšímu zdanění příjmů plynoucích z výrobní činnosti v České republice. 4. Žalovaný ve shodě se správcem daně naznal, že účelovým vytvořením transakcí, které vedly k restrukturalizaci podnikatelské skupiny společností, bylo zneužito právo. Skupina Johnson Controls vytvořila závazek žalobce z dluhového financování pouze za účelem získání daňové výhody, neboť takto vzniklý dluh nepřinesl nejen žalobci, ale ani celé skupině žádnou ekonomickou příležitost k dosažení, zajištění nebo udržení zdanitelných příjmů. Správce daně při daňové kontrole hospodářského roku od 1. 10. 2002 do 31. 9. 2003 (dále jen „hospodářský rok 2002/2003“) ještě nemohl důvodně uvažovat o zneužití práva žalobcem, tudíž nedošlo k porušení zásady legitimního očekávání. 5. Soud předesílá, že skutkově i právně obdobný případ posuzoval již v rozsudku ze dne 22. 2. 2021, čj. 10 Af 29/2019 - 123: šlo o doměření daně za žalobcův hospodářský rok 2012 a soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. K žalobcově kasační stížnosti NSS rozsudkem ze dne 15. 6. 2023, čj. 8 Afs 105/2021 - 91, zrušil rozsudek zdejšího soudu pro nepřezkoumatelnost v rozsahu jedné sporné otázky (zdanění úroků v zahraničí, jež přímo souviselo s otázkou zneužití práva) a věc mu vrátil k dalšímu řízení. S vypořádáním dalších žalobních bodů ze strany zdejšího soudu, v rozsahu napadeném kasační stížností a umožněném zjištěnou nepřezkoumatelností (šlo zejména o otázky porušení legitimního očekávání a doměření daně nesprávnému subjektu) se NSS ztotožnil. Zdejší soud poté rozsudkem ze dne 13. 11. 2023, čj. 10 Af 29/2019 - 210, žalobu opětovně zamítl. Jelikož se nyní rozhodující senát s naposled citovaným rozsudkem plně ztotožňuje, jeho závěry i odůvodnění přejímá, samozřejmě se zohledněním specifik obou řízení, neboť žalobní body v nich se zcela nepřekrývají. V podrobnostech pak soud na rozsudek ze dne 13. 11. 2023 odkazuje. II. Žaloba. 6. Žalobce namítl, že k doměření daně došlo na základě neoprávněné opakované daňové kontroly ve smyslu § 85 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, (první žalobní bod). Daňový řád odkazuje v kritériu zakázaného opakování kontroly na „skutečnosti“, které již byly kontrolovány. Tím žalobce rozumí stejný skutkový základ. Orgány daňové správy podle názoru žalobce tento pojem vykládají tak, že „[a]spekt opakovanosti daňové kontroly je třeba vztahovat nikoliv k prověřovaným (kontrolovaným) skutečnostem, ale k tomu, zda jde o daňovou kontrolu totožné daně za totožné zdaňovací období“, tedy zužují jej a uzavírají s tím, že o opakovanou kontrolu nejde. Podle žalobce jsou „totožné skutečnosti“ zřetelně představovány transakcí a zejména úroky z akvizičního úvěru, které byly výslovně předmětem daňové kontroly již v roce 2006 za zdaňovací období 2002/2003, aniž by byly zjištěny nesprávnosti. Zároveň závěry učiněné v rámci této daňové kontroly byly v té době opakovaně mezi orgány daňové správy diskutovány a odsouhlaseny. 7. Žalobce považuje doměření daně rovněž za porušení svých legitimních očekávání ve smyslu § 8 odst. 2 daňového řádu (druhý žalobní bod), které měl na základě výsledků předchozí daňové kontroly, která proběhla s odstupem cca 5 let po provedení transakce bez zjištěných nesprávností, a aniž by se v mezičase cokoli významného změnilo na skutkovém podkladu. Postup finančních orgánů po více než 13 letech od provedení transakce považuje za svévolný. Změna právního názoru ze strany správce daně vedoucí k doměření daně, penále a úroku z prodlení by dle přesvědčení žalobce neměly jít k jeho tíži. 8. Co se týká vlastní otázky zneužití práva (třetí žalobní bod), které tvoří samotnou podstatu sporu mezi stranami, žalobce předně připomněl, že žalovaný i správce daně vyhodnotili transakci spojenou s akvizičním úvěrem jako zneužití práva, neboť jejím jediným účelem mělo být získání daňové výhody v rozporu s účelem a smyslem zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, (dále jen „ZDP“). Žalobce uvedl, že pro naplnění znaků zneužití práva v oblasti zdanění musí finanční orgány prokázat, že jsou kumulativně splněny dvě podmínky: (i) objektivní, kdy výsledkem jednání daňového subjektu je – i přes formální splnění daňových pravidel – získání daňového zvýhodnění, které je v rozporu se smyslem a účelem zákona, a (ii) subjektivní, kdy důvodem (motivem) jednání daňového subjektu bylo získání daňového zvýhodnění, a to umělým vytvořením podmínek pro jeho získání. 9. Pokud jde o objektivní podmínku, žalobce předně zdůraznil, že celá transakce se neodehrála jen v České republice, neúčastnily se jí jen tuzemské společnosti, ani její daňové dopady nenastaly jen v České republice. Daňové orgány přitom nesprávně posuzovaly celou věc teritoriálně ve vztahu k České republice. Dále uvedl, že úrokovým nákladům dlužníka odpovídají na straně věřitele úrokové výnosy. Úrokové výnosy jsou zdanitelné v tuzemsku, Nizozemsku, USA i dalších případně dotčených zemích, což bylo v daňovém řízení osvědčeno. Nakonec tedy došlo ke zdanění úrokových výnosů v rukách držitelů těchto dluhopisů. Pro skupinu jako celek to znamená, že může podnikat ve větším rozsahu, než by dovoloval její vlastní kapitál, generovat úměrně tomu větší zisk, a část tohoto zisku přenechat držitelům dluhopisů. skupina tedy zdanila svůj ekonomický zisk, tedy zisk, jaký vygenerovala poté, co se odečetly náklady, a mezi nimi i náklady na dluhové financování. Mělo by tedy být dostatečně zřejmé, že daňová výhoda na úrovni skupiny nemohla vzniknout. Tím se situace žalo