6 Afs 39/2020 — Nejvyšší správní soud

11 Af 4/2024- 38 - text pokračování 11 Af 4/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha, soudkyně JUDr. Jitky Hroudové a soudce Mgr. Marka Zimy v právní věci žalobce EUP a. s., IČ 242 33 048 se sídlem Tusarova 791/31, 170 00 Praha 7 zastoupený advokátem JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph. D. se sídlem Pivovarská 8, 682 01 Vyškov proti žalovanému Odvolací finanční ředitelství se sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutím žalovaného správního orgánu ze dne 15. 1. 2024, č. j. 1462/24/5100-41456-711929 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhá přezkoumání a zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství (dále také „žalovaný“), kterým bylo k odvolání žalobce změněno rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále také „správce daně“) ze dne 13. 6. 2023, č. j. 5419585/23/2000-11452-105418, ve věci přezkumného řízení zahájeného vydáním rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 2. 2023, č. j. 6790/23/5100-41456-711929, kterým byl nařízen přezkum rozhodnutí o úroku z neoprávněného jednání správce daně ze dne 29. 1. 2020, č. j. 575305/20/2005-80542-806357, a to co do části textu výroku napadeného rozhodnutí, který se týká výše přiznaného úroku z neoprávněného jednání správce daně. Žalobci byl napadeným rozhodnutím přiznán podle § 254 odst. 1 a 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „daňový řád“), úrok z neoprávněného jednání správce daně ve výši 69 081 284 Kč. Žalobní body 2. Žalobce namítá, že žalovaný přiznal úrok za nesprávně vymezené období, kdy jeho konec vztáhl ke dni nabytí právní moci rozhodnutí o stanovení daně (15. 12. 2017). Dle žalobce je však rozhodující den splatnosti rozhodnutí o stanovení daně, jelikož až ode dne splatnosti lze konstatovat, že s peněžními prostředky správce daně disponoval oprávněně v souladu s ústavní ochranou vlastnictví. 3. Zajišťovací příkazy byly zrušeny pro nezákonnost, a nemohou tak být považovány za relevantní ani stran určení dne splatnosti doměřené daně. Obecně platí, že doměřená daň byla splatná v náhradní lhůtě do 15 dnů ode dne právní moci dodatečného platebního výměru, konkrétně dne 30. 12. 2017. Až dne 30. 12. 2017 tak byla dána povinnost daňové subjektu uhradit daň, a tedy až do dne 30. 12. 2017 správce daně neoprávněně zadržoval vymožené finanční prostředky z nezákonné exekuce. Žalobci tedy zcela nesporně náleží úrok z neoprávněného jednání správce daně za období až do splatnosti doměřené daně, tj. až do dne 30. 12. 2017. 4. Žalobce dále nesouhlasí s přiznanou výší úroku za období od 9. 8. 2016 do 15. 12. 2017. Je pravdou, že vůči žalobci byly vydány zajišťovací příkazy. Tyto však byly v rámci soudního řízení zrušeny pro nezákonnost a v této souvislosti je nutné posuzovat i splatnost následně doměřené daně. Až do dne splatnosti doměřené daně tak byly finanční prostředky neoprávněně vymoženy, jelikož do dne 30. 12. 2017 nenastala splatnost doměřené daně. 5. Žalovaný přiznal žalobci „zvýšený“ úrok dle § 254 odst. 2 daňového řádu jen za období od vydání exekučních příkazů do formálního ukončení exekučního řízení, zcela však pominul důsledky nezákonné exekuce, kdy byly žalobci finanční prostředky formou exekuce nezákonně odebrány bez jeho souhlasu. 6. Žalobce v této souvislosti argumentuje rozsudkem Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 10. 11. 2016, č. j. 7 Afs 299/2015 - 61, a to body [24] až [27] rozsudku, přičemž upozorňuje na rozdíl mezi úrokem dle § 254 odst. 1 a dle § 254 odst. 2 daňového řádu, který spatřuje v dobrovolnosti úhrady stanovené platební povinnosti. 7. Nelze akceptovat názor správce daně a žalovaného, kdy zvýšený úrok dle § 254 odst. 2 daňového řádu je žalobci přiznán pouze za období od zahájení daňové exekuce do formálního ukončení exekučního řízení, jelikož i nadále trvají zásadní zásahy do majetkové sféry daňové subjektu – daňový subjekt nemá možnost vymožené prostředky získat jakoukoliv cestou zpět. Nelze tedy postavit na roveň situaci, kdy subjekt dobrovolně uhradí a kdy je neoprávněně vymoženo a formálně dojde k ukončení exekuce přestože je subjekt donucen k úhradě a uhrazení nestanovené/nesplatné daně. 8. Žalobce navrhl, aby Městský soud v Praze podal návrh na zrušení části ustanovení § 254 odst. 2 daňového řádu ve znění do 31. 12. 2020 k Ústavnímu soudu pro rozpor s ústavním pořádkem. Žalobce totiž tvrdí, že slova „za dobu neoprávněně vedeného exekučního řízení“ v ustanovení § 254 odst. 2 daňového řádu, ve znění do 31. 12. 2020, jsou v rozporu s právem vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. 9. Žalobce se dále domnívá, že platné právní předpisy neumožňovaly žalovanému vydat napadené rozhodnutí o výši úroku z neoprávněného jednání správce daně. Podle přechodných ustanovení zákona č. 283/2020 Sb. totiž platí, že „12. Na řízení a jiné postupy související s uplatněním úroků podle zákona č. 280/2009 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona použije zákon č. 280/2009 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.“ Z uvedeného je tak patrné, že pro procesní postupy správce daně od 1. 1. 2021 platí daňový řád po novele bez ohledu na to, zda řízení bylo zahájeno před účinností novely. 10. Podle právního závěru žalobce tedy neměl prvoinstanční správce daně, ani zde žalovaný pravomoc k rozhodnutí o výši úroku; současně připuštění opravného prostředku také nemá oporu v zákoně, a proto měl žalovaný řízení o odvolání zastavit podle § 110 odst. 2 daňového řádu. Vyjádření žalovaného k obsahu podané žaloby 11. K žalobní námitce, která míří do data splatnosti doměřované daně, žalovaný uvedl, že pro určení konce úročeného období je zcela nerozhodné, zda byly zajišťovací příkazy zrušeny pro nezákonnost, když právní moc dodatečných platebních výměrů v daném případě nastala před pravomocným zrušením zajišťovací příkazů dne 18. 1. 2020. Současně žalovaný odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, která stanoví, že konstatováním nezákonnosti rozhodnutí pozbývá toto svých účinků od okamžiku právní moci derogačního výroku rozhodnutí, kterým byla konstatována jeho nezákonnost, a nezpůsobuje zpětný zánik účinků již vyvolaných nezákonným rozhodnutím. 12. Žalovaný při určení konce úročeného období vyšel ze závěrů NSS ze dne 9. 5. 2023, č. j. 4 Afs 42/2023 - 41, dle kterého úrok z neoprávněného jednání správce daně z finančních prostředků vymožených na jistotu stanovenou zajišťovacím příkazem náleží daňovému subjektu až do okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí o stanovení daně. Zajišťovací příkaz pozbývá účinnosti přímo ze zákona v okamžiku stanovení daně. Okamžik stanovení daně je nutno určit v souladu s výkladem obsaženým v rozsudku NSS ze dne 13. 3. 2018, č. j. 6 Afs 399/2017 - 26, k okamžiku nabytí právní moci dodatečných platebních výměrů. Ta nastala dnem 15. 12. 2017. 13. V řízení o úroku z neoprávněného vymáhání, resp. v přezkumném řízení, již není namístě provádět věcný přezkum platebních výměrů jako podkladových aktů. Žalovaným zmíněné rozsudky NSS posuzují stanovení splatnosti v dodatečných platebních výměrech s ohledem na presumpci správnosti správních aktů, jíž jsou orgány finanční správy vázány. NSS v odkazovaných rozsudcích uzavřel, že případné přeplatky spočívající ve finančních prostředcích vymožených na základě zajišťovacích příkazů, nerozhodno že později zrušených, mohou být převedeny na daňový nedoplatek, byla-li splatnost daně v dodatečných platebních výměrech vyjádřena jednoznačným způsobem. 14. Žalovaný postupoval při přiznání úroku podle § 254 daňového řádu v intencích rozsudku NSS ze dne 15. 12. 2020, č. j. 3 Afs 155/2019 - 40, který se otázkou výkladu § 254 odst. 2 daňového řádu z pohledu vymezení délky úrokového období podrobně zabýval. Žalobcem tvrzený záměr zákonodárce odlišit úrok dle dobrovolnosti úhrady z důvodové zprávy neplyne. Ostatně tímto výkladem by byl nedůvodně diskriminován daňový subjekt, jenž daň zaplatil dobrovolně. Žalobce také nikterak nezdůvodňuje, proč držení prostředků správcem daně po ukončení daňové exekuce, je pro daňové subjekty více omezující než v případě, kdy by tyto uhradili správci daně dobrovolně. 15. Na obsáhlé citaci rozsudku NSS ze dne 10. 11. 2016, č. j. 7 Afs 299/2015 – 61, žalobce dokládá rozdíl mezi prvním a druhým odstavcem § 254 daňového řádu. Tento není žalovaným zpochybňován. Zpochybňován je toliko výklad žalobce ve vztahu k délce úrokového období, konkrétně že by žalobci měl být úrok ve výši podle § 254 odst. 2 daňového řádu přiznán i za dobu po skončení daňové exekuce. Takový závěr však z odkazovaného rozsudku neplyne. Ani druhý žalobcem odkazovaný rozsudek NSS ze dne