6 As 54/2013 — Nejvyšší správní soud

14 A 161/2023- 45 - text 9 14 A 161/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Martina Lachmanna a soudců Martina Bobáka a Jana Ferfeckého ve věci žalobce: A. K. M. T., nar. X bytem v X zastoupen advokátem Dr. Stephen Heidenhain sídlem Laubova 2128/10, 130 00 Praha proti žalovanému: Magistrát hl. m. Prahy sídlem Mariánské náměstí 2/2, 110 01 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 10. 2023, čj. MHMP 2248224/2023, takto: I. Žaloba, kterou se žalobce domáhá, aby mu soud udělil státní občanství České republiky, se odmítá. II. Ve zbytku se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Jádrem sporu je otázka výkladu pravidel pro nabytí státního občanství České republiky (ČR) prohlášením dle § 32 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky (zákon o státním občanství). 2. Žalobce je státním příslušníkem Austrálie. Zamýšlel nabýt státního občanství ČR prohlášením dle § 32 zákona o státním občanství. Prohlášení učinil prostřednictvím zmocněnce dne 12. 4. 2023. K prohlášení připojil řadu podkladů vč. „death certificate“ jeho děda K. B., který se narodil v Českém Těšíně v roce X a zemřel v roce X v Austrálii. Jeho děd v květnu 1949 emigroval (dle policejních záznamů „zběhl“) z tehdejšího Československa, nejprve do Německa, posléze do Austrálie. V Austrálii se oženil s babičkou žalobce, která pocházela z Libanonu. V roce 1968 se z manželství narodila matka žalobce, paní A. T. (tato v březnu 2018 neúspěšně žádala o vydání osvědčení o státním občanství ČR; kopie správního spisu založena ve správním spisu v nynější věci). Matka žalobce se provdala za pana M. G. T. Z tohoto manželství se narodil žalobce. 3. Úřad městské části Praha 1 (správní orgán I. stupně) rozhodl, že žalobce nenabyl státní občanství ČR (rozhodnutí ze dne 4. 7. 2023). Žalobce se odvolal. Žalovaný v záhlaví specifikovaným rozhodnutím odvolání zamítl (napadené rozhodnutí). Se závěry správního orgánu I. stupně se ztotožnil. I dle něj žalobce nemohl nabýt občanství ČR prohlášením dle § 32 zákona o státním občanství, jelikož ke dni narození jeho matky byl československým státním občanem pouze jeho děd, který – pokud dle tehdejších zákonů zamýšlel nabýt státní občanství ČR pro matku žalobce – měl ve lhůtě jednoho roku od jejího narození požádat výkonný orgán okresního národního výboru o souhlas s nabytím občanství. Pokud tak neučinil, matka žalobce státní občanství ČR nenabyla. Žalobce tedy nemohl toto občanství nabýt po ní. Žalobce nemohl nabýt státní občanství ČR ani skrze jeho děda, jelikož děd nebyl osobou dle § 32 odst. 1 zákona o státním občanství. Děd žalobce měl československé státní občanství a v důsledku § 2 odst. 1 zákona č. 39/1969 Sb. nabyl k 1. 1. 1969 i státní občanství České socialistické republiky. II. Žaloba a další podání 4. Žalobce se proti napadenému rozhodnutí brání žalobou. V ní namítá, že jeho děd emigroval z Československa a po převzetí vlády komunisty už neměl důvod přijít na Velvyslanectví Československa v Canbeře, ani na příslušný národní výbor, kde by požádal o souhlas s nabytím státního občanství pro jeho dceru (matku žalobce). Žalobce se domnívá, že správní orgány na základě § 64 o státním občanství nekriticky aplikují dřívější zákony, které nebyly „v pořádku“. Ustanovení § 1 zákona č. 194/1949 Sb. nepřímo diskriminovalo občany, kteří se nacházeli v cizině, jelikož tito neměli nárok na udělení státního občanství. Tehdejší zákony protiřečí ústavním hodnotám. Žalobce považuje za absurdní, že žalobce nesplňuje podmínku dle § 32 odst. 2 zákona o státním občanství, neboť jeho matka nenabyla československé ani české státní občanství a jeho děd měl od počátku roku 1969 občanství jak Československé socialistické republiky, tak České socialistické republiky. Žalobce tedy nebyl v přímé linii potomkem bývalého občana dle § 32 odst. 1 zákona o státním občanství. Matka žalobce měla smůlu, jelikož se narodila v roce 1968 (tehdy ji rodiče „včas“ nepřihlásili), a ne v roce 1970, kdy platila jiná právní úprava. Kvůli nedopatření prarodičů s prohlášením narozené dcery v roce 1968 se ona nestala státní občanskou ČR a smůlu má i žalobce. Nemožnost nabýt státní občanství ČR poškodilo žalobce v jeho kariéře profesionálního fotbalisty ve Španělsku, kde kvůli kvótám nemůže neomezeně hrát, nemluvě o tom, že nemůže hrát za český národní tím. Žalobce navrhl, aby soud zrušil napadené rozhodnutí, a dále aby soud žalobci udělil státní občanství ČR. 5. Dalším petitem žalobce napadl znění poučení, které žalovaný zahrnul do napadeného rozhodnutí. Žalobci vadí, že ho žalovaný nepoučil o možnosti podat správní žalobu. 6. Žalovaný ve vyjádření ze dne 20. 12. 2023 navrhl, aby soud žalobu zamítl. Zrekapituloval důvody svého rozhodnutí. Doplnil, že na právní skutečnosti nastalé v minulosti nelze retroaktivně aplikovat nynější právní úpravu. Již neúčinné právní předpisy nelze poměřovat optikou dnešních ústavních standardů. Za nedůvodnou označil námitku dovolávající se nesprávnosti poučení. Neměl ani povinnost žalobce poučit o možnosti podat správní žalobu. 7. Dne 11. 12. 2024 žalobce zaslal soudu ne zcela srozumitelný přípis. V němž žádal jednak o odročení jednání až do srpna 2025, jednak uvedl, že až k tomuto datu se prý mají měnit normy českého práva v oblasti státního občanství. III. Posouzení věci 8. Soud ověřil, že žalobce podal žalobu včas, že je osobou k tomu oprávněnou osobou, a jedná se o přípustnou žalobu, která splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal na základě skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí a v mezích uplatněných žalobních bodů [§ 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.)], jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti. 9. Žaloba není důvodná. 10. Soud rozhodoval bez jednání, jelikož žádná ze stran sporu k výzvě dle § 51 odst. 1 s. ř. s. nesdělila, že ve věci požaduje nařídit jednání. Za nesouhlas s rozhodnutím věci bez jednání soud nepovažoval ani přípis žalobce ze dne 11. 12. 2024. Soud totiž před tímto datem žádné jednání ve věci nenařídil, a tedy neměl ani co odročovat. Soud z obsahu tohoto podání vyrozuměl, že žalobce žádá, aby soud vyčkal změny právní úpravy a rozhodl nejdřív v srpnu 2025. K tomu soud opakuje, že napadené rozhodnutí přezkoumává k právnímu stavu v době jeho vydání, a proto nemůže mít pozdější novela – byla-li by taková přijata – vliv na posouzení nynějšího případu. Nic ovšem nebrání žalobci, aby po jím kýžené novele zákona opět prohlásil, že je státním občanem ČR. Toto jeho další prohlášení pak bude podléhat nové (eventuální) právní regulaci a novým pravidlům pro střet dřívější a pozdější právní úpravy. 11. Soud nenařídil jednání ani za účelem dokazování. Všechny listiny, kterých se jako důkazů dovolávají žalobce a žalovaný, jsou součástí správního spisu. Jen pro pořádek soud uvádí, že obsahem správního spisu se podle ustálené rozhodovací praxe neprovádí dokazování. 12. Předně soud uvádí, že pokud žalobce v žalobních bodech neprezentoval dostatečně konkrétní názorovou oponenturu vedoucí ke zpochybnění závěrů správního orgánu, nemusel ani soud hledat způsob pro alternativní a originální vyjádření závěrů, k nimž již správně dospěly správní orgány [podrobněji srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu (NSS) ze dne 12. 11. 2014, čj. 6 As 54/2013-128, EMILIO PUCCI]. Soud se tak mohl věnovat žalobcem uváděným skutečnostem pouze v míře obecnosti, v jaké je vznesl žalobce (srov. např. rozsudek NSS ze dne 6. 10. 2015, čj. 6 Afs 9/2015-31, město Třemošnice). Soud předesílá, že se ztotožnil s důvody napadeného rozhodnutí. Ohledně dílčích tvrzení, kterým se v tomto rozsudku detailněji nevěnoval, odkazuje na napadené rozhodnutí (zejména co do skutkových podrobností, které zdenebylo nutné řešit). 13. Již jen z právě uvedeného je patrné, že soud považoval napadené rozhodnutí za přezkoumatelné. Lze z něj seznat, jakým způsobem správní orgán rozhodl, výrok neodporuje odůvodnění, je z něj možné zjistit, jak o věci správní orgány uvažovaly a jak vypořádaly námitky. Obecná východiska 14. Ustanovením § 32 zákona o státním občanství se dosud správní soudy podrobněji nezabývaly. V obecné rovině lze při jeho výkladu vycházet z obecných východisek judikatury k § 31 téhož zákona (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2021, čj. 18 A 53/2021-30, a navazující judikatura). 15. Pro přehlednost soud tedy připomíná následující. 16. Otázka stanovení podmínek nabývání občanství je výsostným právem státu, které má být v souladu s čl. 12 Ústavy ČR realizováno zákonnou úpravou, tj. zákonodárcem. Platí tedy výhrada zákona, co se týče jak způsobů, tak podmínek nabývání a pozbývání státního občanství. Koncepce právní úpravy státního občanství vychází z principu suverenity státní moci, tedy že každý suverénní stát má právo stanovit podmínky, za kterých mohou cizinci vstupovat na jeho území, pob