15 A 10/2022

Žalobci podali k Městskému soudu v Praze žalobu proti rozhodnutí označenému v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím žalovaný částečně změnil a částečně potvrdil rozhodnutí odboru výstavby Úřadu městské části Praha 12 (dále jen „stavební úřad“) ze dne 25. 2. 2019, č. j. P12 8976/2019/OVY (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), kterým byla k žádosti společnosti Rezidence S. s.r.o. (dále jen „osoba zúčastněná na řízení“ či „stavebník“) umístěna stavba nazvaná „REZIDENCE S. – BD Zelený X, novostavba Bytového domu včetně napojení na dopravní a technickou infrastrukturu, Praha, X, S.“ na pozemcích parc. č. 873/1, 884/22, 884/48 a 886/1 v k. ú. X (dále jen „stavba“ či „záměr“).

Jedná se o stavbu bytového domu o 2 podzemních podlažích (dále též „PP“) a 13 nadzemních podlažích (dále též „NP“), z nichž poslední je ustupující, objekt má být zastřešen plochou střechou. V podzemních podlažích mají být garáže, sklepy a technické zázemí objektu, v 1. NP mají být nebytové funkce obchodu a služeb, v 2. NP mají být zdravotnické ordinace a administrativa a ve 3. - 13. NP mají být bytové jednotky a jednotky pro dlouhodobé ubytování. Maximální půdorysné rozměry nadzemních částí objektu budou 41,1 m x 22,8 m. Výškově bude objekt osazen tak, že max. výšková úroveň atiky střechy nad 13. NP bude + 41,700 m. Objekt bytového domu bude umístěn na pozemcích č. parc. 884/22 a 884/23 v k. ú. X tak, že jeho nadzemní část bude ve vzdálenosti min. 42,9 m od bytového domu umístěného východně na pozemcích č. parc. XA, XB a XC vše v k. ú. X a min. 30,8 m od mateřské školy umístěné na pozemku č. parc. 884/25 v k. ú. X. V rámci stavby mají být umístěny rovněž objekty komunikací a zpevněných ploch, technické infrastruktury, oplocení a zařízení staveniště včetně komunikace pro staveništní dopravu. Na posouzení záměru se vztahují požadavky nařízení č. 10/2016 Sb. hl. m. Prahy, kterým se stanovují obecné požadavky na využívání území a technické požadavky na stavby v hl. m. Praze (dále jen „Pražské stavební předpisy“ či „PSP“).

Žalobci v žalobě předně uvedli, že napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí prvoinstanční, jsou nezákonná a věcně nesprávná. Zrušení pouze napadeného rozhodnutí by dle žalobců nevedlo ke zjednání nápravy.

Žalobci jsou vlastníky pozemků a staveb v bezprostřední blízkosti umísťované stavby a umísťovaná stavba je přes ulici, tj. nezastíněna další zástavbou. Žalobci jsou přímo vystaveni všem negativním vlivům existence a užívání stavby. Tvrdí, že umístěním předmětné stavby mohou být přímo dotčena jejich vlastnická práva, a to hlukem, prachem, vibracemi z dopravy obyvatel, zákazníků a zásobování stavby, ztrátou výhledu, snížením proslunění a osvětlení, nepřiměřeným zahuštěním výstavby, ohrožením stávající zeleně, zhoršením plynulosti a bezpečnosti dopravy a dalším zvýšením poptávky po nedostatkových parkovacích místech na veřejném prostranství a z toho vyplývajícím narušením pohody bydlení v bytech žalobců. Napadenými rozhodnutími byli přímo zkráceni na svých vlastnických právech a byla porušena jejich procesní práva v předcházejícím řízení.

V prvním žalobním bodě namítli věcnou nesprávnost závazného stanoviska ke kácení dřevin.

S odkazem na vyjádření odboru ochrany prostředí MHMP č. j. MHMP 1959344/2019 ze dne 20. 11. 2019 (dále jen „vyjádření OCP MHMP ze dne 20. 11. 2019“) podotkli, že závazné stanovisko odboru ochrany životního prostředí Úřadu MČ Praha 12 č. j. P12 16631/2018 OŽP/Hr ze dne 14. 6. 2018 (dále jen „stanovisko OŽP ze dne 14. 6. 2018“) ve věci kácení dřevin je nedostatečně odůvodněné. Umístěním záměru dojde k poškození a ohrožení dřevin rostoucích mimo les a současně nebyly posouzeny všechny dřeviny, které budou záměrem skutečně poškozeny.

S odkazem na § 8 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „zákon č. 114/1992 Sb.“) a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2011, č. j. 5 As 22/2011-100 zdůraznili, že konkrétní a úplné odůvodnění závazného stanoviska je základem pro posouzení přípustnosti kácení dřevin. Žalobci mají za to, že § 4 odst. 9 stavebního zákona je v rozporu s veřejným zájmem i základními zásadami právního státu, když činí naprostou většinu vydávaných závazných stanovisek nezrušitelnými z důvodu krátké lhůty k přezkumu závazných stanovisek. V tomto směru odkázali na rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 51 A 72/2020–61 a rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 5 A 10/2019–75.

Žalovaný byl povinen se vyjádřením nadřízeného dotčeného orgánu řádně zabývat a zohlednit jej ve svém rozhodnutí, a nikoliv jej bagatelizovat a učinit si na danou problematiku vlastní úsudek rozdílný od nadřízeného dotčeného orgánu státní správy. Žalobci navíc zpochybňují i pravomoc žalovaného činit si vůbec vlastní úsudek ve specifických otázkách ochrany veřejných zájmů, které nespadají do působnosti žalovaného, který v těchto otázkách nemá potřebné znalosti ani zkušenosti. Žalovaný podstatně porušil ustanovení o řízení před správním orgánem a toto porušení mělo za následek nezákonné rozhodnutí.

Ve druhém žalobním bodě žalobci namítli věcnou nesprávnost závazného stanoviska vodoprávního úřadu.

Odbor ochrany životního prostředí Úřadu MČ Praha 12 vydal závazné stanovisko vodoprávního úřadu č. j. P12 20131/2018 OŽP ze dne 12. 6. 2018 (dále jen „stanovisko OŽP ze dne 12. 6.2018“). Žalovaný byl povinen se vyjádřením OCP MHMP ze dne 20. 11. 2019 řádně zabývat a zohlednit jej ve svém rozhodnutí.

Žalobci mají za to, že § 4 odst. 9 stavebního zákona je v rozporu s veřejným zájmem i základními zásadami právního státu, když činí naprostou většinu vydávaných závazných stanovisek nezrušitelnými z důvodu krátké lhůty. V tomto směru pak opětovně odkázali na rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 51 A 72/2020–61 a rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 5 A 10/2019–75. Žalovaný podstatně porušil ustanovení o řízení, jehož následkem je nezákonné rozhodnutí.

Ve třetím žalobním bodě žalobci namítli porušení zákazu reformace in peius s odkazem na § 90 odst. 3 správního řádu. Podotkli, že prvostupňové rozhodnutí stavebníka k pokácení dřevin rostoucích mimo les neopravňovalo. Proti prvostupňovému rozhodnutí se odvolali pouze sousední vlastníci, přesto žalovaný prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že stavebníka oprávnil k pokácení dřevin rostoucích mimo les. Žalobci neměli zájem na povolení kácení, které požadovali spíše omezit či vyloučit. Napadené rozhodnutí nezvažuje, zda změna rozhodnutí není v neprospěch žalobců. Napadené rozhodnutí ani blíže podrobně neargumentuje, zda je uvedená změna výroku v odvolacím řízení možná.

Zákaz reformace in peius je nutno důsledně chápat jako garanci svobody odvolacího práva. Proto je třeba jej pojímat co možná nejšířeji. Žalobci tvrdí, že vypuštění podmínky žalovaným porušuje svobodu odvolacího práva. Pokud by soud shledal postup žalovaného jako správný, odradí to žalobce od podávání odvolání v budoucnu.

Ve čtvrtém žalobním bodě žalobci namítli, že záměr nerespektuje stabilizované území dle Územního plánu hl. m. Prahy (dále jen „územní plán“). Žalobci tvrdí, že umísťovaná stavba nesplňuje regulativy pro stabilizované území a nelze ji proto do území umístit z následujících konkrétních důvodů.

Intenzita využití stabilizovaného území není dána konkrétním koeficientem, ale vztahem k dané lokalitě či charakteru území. Závazná stanoviska a rozhodnutí tak musí jednoznačně stanovit a zdůvodnit výběr území či lokality, ke kterému se vztahují. Závazné stanovisko nadřízeného orgánu územního plánování MMR-30862/2019-81-2 ze dne 29. 8. 2019 (dále jen „stanovisko MMR ze dne 29. 8. 2019“) nezohledňuje nejbližší existující stavbu, ale zohledňuje vzdálenější (a mohutnější) stavby v okolí. Prvoinstanční a napadené rozhodnutí, jakož i závazná stanoviska orgánu územního plánování nedefinují území a lokalitu, od které je odvozována přípustnost záměru. Chybějící vymezení území a lokality má přitom zcela zásadní vliv na určení výškové hladiny (i ostatních charakteristik).

Umísťovaná stavba je vyšší než stávající zástavba v místě i zástavba na západ, jih i sever od ní. Skutečná výška stavby (39 m hlavní římsa + 3,5 metru ustupující podlaží) je dokonce vyšší než výšková hladina stávající nejvyšší zástavby na sever od umísťované stavby. Zástavba na sever od umísťované stavby je navíc bodová, budovy mají mnohem menší plochu než umísťovaná stavba.

Žalobci dále tvrdí, že v lokalitě se žádné stavby s ustoupenými podlažími nevyskytují. Při výhledu z okolních bytových domů bude budova působit v celé své výšce i s ustoupeným podlažím.

Žalobci současně tvrdí, že územním plánem požadované přihlédnutí ke stávající výškové hladině nemůže spočívat ve vyhledání nejvyšších staveb v okolí umísťované stavby a konstatování, že umísťovaná stavba je jen o něco málo vyšší s tím, že existence nižších staveb a logika jejich umístění v území je důsledně ignorována. Umísťovaná stavba nesplňuje stávající hodnoty výškové hladiny uvedené v Územně analytických podkladech hl. m. Prahy (dále jen „ÚAP“). Prvoinstanční a napadené rozhodnutí, jakož i závazná stanoviska jsou neodůvodněná.

Žalobci mají za to, že koeficient zeleně vypočítaný pro stavbu neodpovídá srovnatelným stavbám v území. Pro umísťovanou stavbu by nestačil ani koeficient H a musel by zde být koeficient I. Jedná se o intenzitu, která není pro stabilizované území přípustná.

Žalobci podotkli, že takto intenzivní využití pozemků územní plán v daném území nepředpokládá ani u páteřních komunikací a budoucích stanic metra D (koeficienty B, D, E, F jsou nižší než koeficient H). Ačkoliv kód míry využití plochy není ve stabilizovaném území stanoven, neznamená to, že jej projektant může stanovit libovolně. Při stanovení míry využití plochy a jí odpovídajícímu koeficientu je třeba vycházet z míry využití plochy v bezprostředním okolí záměru. V tomto směru žalobci odkázali na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 122/2014–89.

Žalobci tvrdí, že umísťovaná stavba nerespektuje urbanistický charakter zástavby sídliště. Žalobci namítli, že sídliště svou jasnou urbanistickou koncepci i centrum má. Umísťovaná stavba tuto urbanistickou koncepci nerespektuje, nedotváří ani nerehabilituje, ale naopak ji trvale poškozuje. Navíc pouze parazituje na již hotové infrastruktuře, občanské vybavenosti a poloze na okraji přírodních parků.

Navrhovaný záměr umisťuje v lokalitě funkční plochy SV – všeobecně smíšené objekt s byty a jednotkami pro dlouhodobé ubytování. V objektu je navrženo 84 bytů a 20 ubytovacích jednotek bez jasné definice, jak budou tyto jednotky využity. Žadatel tedy mění stávající funkční využití území (mateřská školka) na nové (převážně bytová funkce). Žalobci podotkli, že v lokalitě zcela chybí část infrastruktury (lékárna, bankomat, místnost pro komunitní vyžití). Objekt supermarketu hodlá investor Fisolta Plus přestavět z větší části na byty, po dobu případné rekonstrukce není zajištěna náhradní možnost nakupování. V lokalitě chybí pracovní příležitosti, a hrozí proto, že půjde pouze o noclehárnu a nikoliv o životaschopnou městskou část. Umísťovaná stavba nahrazuje stavbu občanské vybavenosti (mateřské školky) bytovým domem, a mění tak způsob využití území. Umísťovaná stavba zásadně zvyšuje intenzitu využití území, když nízkou zástavbu občanské vybavenosti nahrazuje lokální výškovou dominantou s převážně obytnou funkcí. Žalobci tvrdí, že se nejedná o pouhé doplnění území a umísťovaná stavba je tak v rozporu s definicí stabilizovaného území podle PSP.

Smyslem definice stabilizovaného území není a nemůže být zvýšení míry využití území, která je charakteristickým rysem ploch přestavby, kde dochází ke změně urbanistické koncepce. Pokud obec považuje zvýšení míry využití konkrétního území za žádoucí, může takové rozhodnutí v územním plánu učinit právě tím, že území označí za plochu přestavby a vymezí pro ni míru využití vyšší, než je míra využití dosavadní. K tomu však nedošlo.

Smyslem definice stabilizovaného území není a nemůže být ani umožnění intenzivnější výstavby, než je možné na nově vymezovaných rozvojových zastavitelných územích.

Územní plán nepředepisuje pro stabilizované území kód míry využití. Průvodní zpráva dokumentace uvažuje celou funkční plochu SV tj. 4 430 m2. Hrubá podlažní plocha (dále též „HPP“) umísťované stavby je 9 730 m2, dle průvodní zprávy vychází KPP 2,19. Tato míra využití území odpovídá koeficientu H. Nejvyšší kód míry využití území K podle územního plánu hl. m. Prahy má koeficient pro KPP 3,2.

Žalobci uzavírají, že pokud není kód míry využití plochy ve stabilizovaném území stanoven, neznamená to, že jej projektant může stanovit libovolně. Při stanovení míry využití plochy a jí odpovídajícímu koeficientu je třeba vycházet z míry využití plochy v bezprostředním okolí záměru.

Žalobci tvrdili, že se o rozsáhlou stavební činnost jedná. Napadené rozhodnutí odkazuje na závazná stanoviska orgánu územního plánování. Žalobci tvrdí, že ve vymezeném území není možné provést žádnou rozsáhlejší stavební činnost (i s ohledem na vlastnické vztahy a závazné technické požadavky – odstupové úhly, proslunění, osvětlení). Odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela popírá regulativ zákazu rozsáhlé stavební činnosti, když jej stanoví tak volně, že veškerou možnou stavební činnost ve vymezeném území považuje za nerozsáhlou.

Žalobci s odkazem na územní plán v oddíle 7 odst. 15 a oddíle 3b) odst. 3 tvrdí, že pro tuto konkrétní plochu (SV) ve stabilizovaném území sídliště X je míra využití ploch ještě mnohem nižší. Umísťovaná stavba představuje takové zvýšení, které podléhá změně územního plánu, ke které ovšem nedošlo. Závazné stanovisko MMR ze dne 29. 8. 2019 je pak v rozporu s požadavky územního planu.

Žalobci závěrem upozorňují na povinnost řádně odůvodnit přípustnost záměru ve stabilizovaném území. Byť je odůvodnění rozhodnutí i závazných stanovisek velmi rozsáhlé, jedná se o celé opakované odstavce a vzájemné odkazy. Odůvodnění neobsahuje konkrétní a věcně správné zdůvodnění, proč je namísto dvoupodlažní budovy občanské vybavenosti možné postavit lokální dominantu s bytovou funkcí, která je vyšší než jakákoliv stavba v daném stabilizovaném území. Zdůvodnění spočívá v odkazu na bodové budovy, které mají podstatně menší objem než umísťovaná stavba. Výškové stavby by s takovýmto odůvodněním bylo možné realizovat v téměř v jakémkoliv stabilizovaném území.

V pátém žalobním bodě žalobci namítli absenci hodnocení námitek s odkazem na územní plán.

Obě žalobci napadená rozhodnutí a závazná stanoviska vůbec nehodnotí, zda je pro takovouto stavbu v místě dostatečná občanská vybavenost a dopravní obslužnost. Záměr přináší do dotčeného území několik stovek obyvatel bez toho, aby pro ně zajistil kapacity v jeslích, školkách a školách. Obdobné platí i pro dostupnou lékařskou péči, kdy všichni lékaři v lokalitě mají plno a nepřijímají nové pacienty.

Žalobci rovněž poukazovali na neuspokojivou dopravní situaci, neposouzení zatížení křižovatek, absenci přechodů mezi obytnou zástavbou a dětským hřištěm.

Napadené rozhodnutí zcela opomíjí skutečnost, že umísťovaná stavba funkční využití pozemku mění z občanské vybavenosti na bytovou, a tím popírá požadavky územního plánu, který s takto masivní bytovou výstavbou v místě nepočítal. Regulativ SV byl navíc zásadně změněn až v rámci změny Z 2832, když byl vypuštěn požadavek na minimální podíl jiných funkcí. Územní plán v době určení funkčního využití plochy nepředpokládal možnost takto intenzivní výstavby bytové funkce.

Napadené rozhodnutí též opomíjí umístění stavby do stabilizovaného území. Žalobci jsou přesvědčeni, že původním úmyslem pořizovatele územního plánu nebylo vymezit území rozvojová, ve kterých jsou nové stavby podmíněny svou maximální velikostí a funkcí a územní plán u nich požaduje dostatečnou občanskou a komerční vybavenost, a území stabilizovaná, ve kterých jsou přípustné stavby o „trochu větší“ než největší stavba v libovolně určeném okolí bez jakékoliv vybavenosti, čistě parazitující na okolí.

V šestém žalobním bodě žalobci namítli neaktuálnost závazného stanoviska k souladu s územním plánem

S odkazem na § 36 odst. 2 písm. b) stavebního zákona podotkli, že stavebník doložil závazné stanovisko Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 26. 6. 2018, č. j. MHMP 1009186/2018 (dále jen „stanovisko OÚR ze dne 26. 6. 2018“), které však posuzuje soulad s již neúčinným územním plánem. Vzhledem k neaktuálnosti závazného stanoviska orgánu územního plánování stavební úřad nemá relevantní podklad pro posouzení souladu stavby s platnou územně plánovací dokumentací. Napadené rozhodnutí nevychází z řádně zjištěného skutkového stavu v době vydání rozhodnutí, tj. nebyl prokázán soulad s územním plánem účinným v době vydání rozhodnutí. Shora uvedené pochybení nelze zhojit předložením vyjádření, například už jen z důvodu rozdílné právní formy závazného stanoviska a vyjádření.

V sedmém žalobním bodě žalobci brojili proti oplocení. Uvedli, že žadatel navrhuje oplocení na hranici s veřejným prostranstvím s výškou do 2 metrů. Okolní bytové bodové i deskové domy nemají oplocené pozemky. Oplocení tak není v souladu s charakterem území.

Žalobci upozornili na rozdíl v charakteru zeleně a chybějící veřejný zájem na oplocení. K uvedenému podotkli, že v okolí není žádná obytná stavba, která by byla oplocena. Pokud stavební úřad porovnává umísťovanou stavbu se stávající a bezprostředně sousedící mateřskou školkou, co se týče možnosti oplocení, měl by s nimi umísťovanou stavbu srovnávat i s ohledem na její výšku, což stavební úřad velmi důsledně nečiní. Navíc u budovy mateřské školky je potřeba oplocení dána způsobem využití. Zeleň v okolí mateřské školky možná není zcela volně veřejně přístupnou zelení, ale je zcela zřejmý její přínos veřejnosti. Oproti tomu funkcí oplocení u obytné budovy je větší zisk stavebníka (byty s privátní zahradou). Důsledkem oplocení je ztráta možnosti užívat zeleň všemi ostatními okolními obyvateli.

V osmém žalobním bodě žalobci namítli nedostatek parkovacích míst v lokalitě. Upozornili na nesprávný výpočet počtu parkovacích míst a existenci ubytovacích jednotek, které jsou fakticky garsonkami, ale s nižším požadavkem na parkovací stání.

Žalovaný v napadeném rozhodnutí připustil chyby ve stavebníkem předložené dokumentaci. Stavební úřad měl vyzvat stavebníka k opravě chyb, a nikoliv se s chybami vypořádat sám v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Stavebník je dokumentací vázán v dalších řízeních a při provádění stavby, tj. je povinen postupovat podle věcně nesprávné dokumentace, která je v rozporu s vydaným územním rozhodnutím.

V devátém žalobním bodě žalobci namítli nedostatečné posouzení vlivů na zeleň. Tvrdí, že dendrologický průzkum zcela pomíjí pozemky parc. č. 886/1 a 884/48 v k. ú. X. Na těchto pozemcích, které jsou ve vlastnictví hlavního města Prahy, je zakreslena přeložka teplovodu přímo přes několik vzrostlých stromů a keřů. Vzhledem k tomu, že má přeložka teplovodu vést přímo přes tyto stromy, lze předpokládat nutnost jejich kácení či přesazení, k tomu ale není doložen souhlas vlastníka. Předložená projektová dokumentace uvádí, že přeložka teplovodu bude provedena technikou výkopu. Žalobci zdůrazňují, že stavebník je vázán územním rozhodnutím, které schvaluje určitou verzi projektové dokumentace a je vázán k provedení teplovodu výkopem, tedy způsobem, který dřeviny rostoucí v jeho trase poškozuje. Napadené rozhodnutí nesprávně posoudilo rozpor mezi projektovou dokumentací a tvrzeními stavebníka.

V desátém žalobním bodě žalobci namítli narušení pohody bydlení. Poukázali na to, že umístění stavby negativně ovlivní úroveň oslunění a osvitu v okolních budovách, výhled nebo pocit soukromí v bytech.

Žalobci tvrdí, že ve stabilizovaném území nelze umísťovat stavbu vyšší a objemnější než jakákoliv jiná stavba v okolí, navíc v ploše smíšené umísťovat čistě obytnou funkci. Třináctipatrové bytové domy jsou od sebe vzdáleny 61 metrů. Umístění není pro dané poměry obvyklé.

Napadené rozhodnutí tak zcela odhlíží od skutečnosti, že umísťovaná stavba přináší do území několik set obyvatel bez toho, aby jim přinášela jakoukoliv veřejnou zeleň. Všichni tito noví obyvatelé tak budou užívat zeleň stávající a umenšovat tak prostor obyvatel stávajících. Žalobci dále zdůrazňují, že zeleň na zahradě mateřské školky užívaly jejich děti při pobytu ve školce. K oplocené soukromé zeleni bytového domu nebudou mít přístup vůbec žádný. Plocha zeleně k možnému užívání pro stávající obyvatele sídliště se fakticky zmenší. Žalobci jsou přesvědčeni, že dostatek občanské i komerční vybavenosti je součástí pohody bydlení. Je přeci zcela zřejmé, že skutečnost, zda rodič vodí děti do školky či školy vzdálené několik minut chůze, nebo zda s nimi musí absolvovat dlouhou cestu (několikrát denně a po mnoho let), zásadně ovlivňuje životní pohodu, ale také výběr zaměstnání, rozhodování o tom, na jaký úvazek je možné pracovat a podobně. Obdobné platí pro nákup základních potravin, lékaře, bankomat, obvyklé služby. Pokud jsou tyto služby ve větší vzdálenosti, mohou se stát nedostupnými pro starší obyvatele, kteří pak nemohou setrvat ve svých bytech a podobně.

Stát a potažmo samospráva musí být schopni účinně zajistit dostatečnou vybavenost. Tímto nástrojem je právě územní plánování či územní řízení. Ochrana veřejného zájmu na dostatečné občanské a komerční vybavenosti pak musí zohledněna při výkladu neurčitých právních pojmů územního plánu. Žalobci proto tvrdí, že po stavebnících je možné a nutné požadovat výstavbu kvalitního městského prostředí, tyto požadavky je možné uplatňovat při tvorbě a případně výkladu územního plánu, tj. v rámci závazného stanoviska orgánu územního plánování k územnímu řízení.

V jedenáctém žalobním bodě žalobci namítli s odkazem na § 184a odst. 1 stavebního zákona nedoložení souhlasů vlastníků dotčených nemovitých věcí. Uvedli, že žadatel nedoložil souhlas vlastníka s aktuální podobou vedení staveništní komunikace na pozemku 873/1 k. ú. X a dále s ořezem stromů nebo s jejich svázáním, přičemž napadené rozhodnutí tuto skutečnost potvrdilo. Napadené rozhodnutí dovozuje souhlas vlastníka se změněnou projektovou dokumentací, který však nebyl nikdy vysloven. Stavební úřad nemá pravomoc posuzovat, zda změna projektové dokumentace vlastníku pozemku vadí či nevadí, zda by s ní souhlasil či nesouhlasil. Stavební zákon navíc nepředpokládá, že pokud se vlastník ke změnám projektové dokumentace nevyjádří, znamená to jeho souhlas. Souhlas vlastníka je stavební i odvolací úřad povinen zkoumat vždy bez ohledu na rozsah námitek účastníků řízení.

Ve dvanáctém žalobním bodě žalobci vznesli námitky týkající se pěší dopravy. Konstatovali, že stavebník nemá souhlas vlastníka pozemků pod komunikací S. potřebný k budování chodníků. Žalobci jsou přesvědčeni, že pokud stavebník v projektové dokumentaci tvrdí, že ke stavbě je možné dojít po chodníku a ve skutečnosti tomu tak není, je tato skutečnost způsobilá uvést dotčené orgány v omyl.

Ve třináctém žalobním bodě žalobci namítli nezákonné upuštění od veřejného ústního jednání. Jsou přesvědčeni, že stavební úřad upustil od veřejného ústního jednání, přestože mu nebyly dobře známy poměry v území. Vyzdvihli, že prvostupňové rozhodnutí výslovně cituje části projektové dokumentace, které jsou v rozporu se skutečným stavem. Žalovaný v napadeném rozhodnutí přitom při vypořádání potvrzuje, že věcně správně popisují stav území žalobci a nikoliv stavebník a stavební úřad, který informace od stavebníka nekriticky přejímá.

Ve čtrnáctém žalobním bodě žalobci namítli neaktuálnost a nezákonnost závazného stanoviska a rozhodnutí. S odkazem na § 86 odst. 2 písm. b) a c) stavebního zákona vyzdvihli, že stavebník neměl v době rozhodování žalovaného platné závazné stanovisko orgánu územního plánování. Svoje závěry odůvodnili tím, že odbor dopravy Úřadu MČ Praha 12 jako silniční správní úřad na území městské části Praha 12 příslušný podle § 40 odst. 5 písm. b) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“) a podle vyhlášky č. 55/2000 Sb. hl. m. Prahy, ve znění pozdějších předpisů, kterou se vydává Statut hl. m. Prahy, vydal dne 25. 6. 2018 rozhodnutí č. j. P12 24564/2018 ODO/Br (dále jen „rozhodnutí ze dne 25. 6. 2018“), kterým podle § 10 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích povolil připojení pozemku parc. č. 884/22 a 884/23 v k. ú. X, na místní komunikaci S. v Praze 4 – X. Platnost tohoto rozhodnutí byla výslovně omezena do 25. 6.2020. Stavebník neměl v době rozhodování žalovaného platné rozhodnutí o připojení sousední nemovitosti na místní komunikaci.

Žalobci poukazovali na to, že mnoho závazných stanovisek a souhlasů je vydáno k zastaralým verzím projektové dokumentace, avšak napadené rozhodnutí nečiní žádné závěry směrem ke změnám projektové dokumentace, jednotlivým verzím a k potencionálním vlivům těchto změn na závazná stanoviska dotčených orgánů státní správy.

V patnáctém žalobním bodě žalobci namítli systémovou podjatost stavebního úřadu. Tvrdí, že lze důvodně předpokládat, že úřední osoby (Ing. V. C., T. H. a Bc. F. A.) na stavebním úřadu mají s ohledem na svůj poměr ke stavebníkovi nebo jeho zástupci zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o jejich nepodjatosti.

Žalobci vyvozují tento závěr z toho, že územní řízení bylo zahájeno před Vánocemi a lhůta pro podání námitek byla v rozporu s běžnou praxí stanovena na 7 dnů. Dále tento závěr vyvozují z nesprávného vymezení účastníků v řízení o odstranění původní stavby mateřské školky na pozemcích záměru a z nenařízení ústního jednání. Podjatost lze dovodit z toho, že postup stavebního úřadu v řízení z pohledu žalobců znesnadnil uplatňování práv účastníků řízení a stranil stavebníkovi.

Žalobci tvrdí, že podjatost lze důvodně předpokládat nejen u konkrétní úřední osoby, která vede stavební řízení, ale i u jejího nadřízeného a celého stavebního úřadu. Nelze totiž rozumně předpokládat, že by úřední osoba zahájila řízení a určila k němu výše popsané podmínky, aniž by byl s tímto postupem její nadřízený přinejmenším srozuměn, pokud k tomuto jednání sám nedal pokyn. Žalobci tvrdí, že podjatost úřední osoby může prokazovat i její jednání v rámci zákona, pokud toto jednání fakticky výrazně znesnadňuje uplatňování práv účastníků řízení a straní tak stavebníkovi a snaží se ovlivnit výsledek řízení.

Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Podotkl, že žalobní námitky se většinově shodují s námitkami uplatněnými v odvolání, se kterými se žalovaný v napadeném rozhodnutí řádně vypořádal.

K prvnímu žalobnímu bodu žalovaný předně uvedl, že žalobci v podaných námitkách nenamítali, jak nyní tvrdí, nedostatečné odůvodnění nezbytnosti kácet dřeviny a uložení náhradní výsadby. Žalovaný uvedl, že mu nepřísluší přezkoumávat postup OCP MHMP.

Konstatování, že odůvodnění závazného stanoviska OŽP ze dne 14. 6. 2018 mělo být rozsáhlejší, neznamená, že závazné stanovisko nebylo vůbec odůvodněno. Jelikož OCP MHMP ve svém vyjádření ze dne 20. 11. 2019 konstatovalo, že součástí výroku prvoinstančního rozhodnutí nebylo povolení kácení dřevin včetně uložené přiměřené výsadby, jak ukládá § 8 odst. 6 zákona č. 114/1992 Sb., provedl v tomto smyslu žalovaný změnu výroku napadeného rozhodnutí.

Pokud žalobci s postupem nesouhlasili, mohli se sami domáhat přezkoumání tohoto opatření u nadřízeného správního orgánu či u toho správního orgánu, který takové opatření vydal, jak učinili v případě stanoviska MMR ze dne 29. 8. 2019. Žalobci však doklad o takovém kroku nedoložili, ani z jejich vyjádření k doplnění spisu v odvolacím řízení nic v tomto směru nevyplývalo. Rozsudky, na něž žalobci odkázali, nejsou na nyní projednávanou věc aplikovatelné.

Ke druhému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že jeho posouzení není v rozporu s uvedeným vyjádřením OCP MHMP ze dne 20. 11. 2019. Konkrétní řešení ohledně částečného zasakování dešťových vod bude řešeno ve stavebním řízení, což bylo žalovaným označeno jako dostatečné posouzení vzhledem k danému typu (územního) řízení. Žalovaný si v dané věci neučinil rozdílný úsudek, ale jen konstatoval, že konkrétní řešení v této věci ohledně částečného zasakování dešťových vod bude posuzováno ve stavebním řízení.

Pokud i v této věci žalobci odkazují na judikaturu a uváděnou argumentaci, ani v tomto případě nelze dospět k závěru, že by závazné stanovisko OŽP ze dne 12. 6. 2018 bylo v rozporu s právními předpisy. Dané vyjádření OCP MHMP ze dne 20. 11. 2019 nelze na základě jeho obsahu považovat za nesouhlasné závazné stanovisko.

Ke třetímu žalobnímu bodu žalovaný odkázal na stranu 21 napadeného rozhodnutí. Ač nebylo výrokem prvostupňového rozhodnutí povoleno kácení dřevin, z příslušného závazného stanoviska OŽP, které je závazným podkladem pro rozhodnutí ve věci, bylo zřejmé povolení kácení dřevin i provedení náhradní výsadby, tj. jednalo se již o známou a existující skutečnost, s níž žalobci byli seznámeni. Provedení změny výroku rozhodnutí lze považovat jen jako formální akt, když fakticky již platně kácení dřevin i náhradní výsadba byly povoleny. Není zřejmé, jak by se tato změna mohla dotknout práv žalobců, resp. proč by mohla být vnímána tak, že bylo rozhodnuto v jejich neprospěch.

Tvrzením žalobců, že neměli zájem na povolení kácení, které požadovali spíše omezit či vyloučit, neodpovídá jejich postoj či námitkám uplatněným v územním řízení i v odvolacím řízení. Žalobci poukazovali na to, že nebylo povoleno kácení např. dřevin v souvislosti s přeložkou horkovodu a se staveništní dopravou. Z jejich argumentů však nelze zjistit, že by souhlasili s návrhy stavebníka, aby nemusely být příslušné dřeviny odstraněny.

Ke čtvrtému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že závazné stanovisko OÚR ze dne 26. 6. 2018 bylo na základě podaných odvolání v souladu s § 149 odst. 5 správního řádu potvrzeno stanoviskem MMR ze dne 29. 8. 2019, v němž MMR uvedlo velmi obsáhle odůvodnění nejen souladu s územním plánem, ale i posouzení odvolacích námitek, které žalovaný převzal do napadeného rozhodnutí.

Uvedené nebylo ani k podnětu žalobce a) shledáno jako nesprávné či nezákonné, jak vyplývá z opatření ministryně MMR ze dne 9. 12. 2019, která se zabývala přezkumem stanoviska MMR ze dne 29. 8. 2019. Pokud tedy žalobci dále nesouhlasí se závěry MMR, a to pokud se jedná o tvrzené nerespektování stabilizovaného území dle územního plánu, chybějící vymezení území a lokality, nedodržení výškové hladiny, nedodržení koeficientu zeleně, nesouladu s daným funkčním využitím, zneužití správního uvážení při posuzování přípustnosti umístění stavby ve stabilizovaném území, posouzení stavby jako rozsáhlé stavební činnosti a změn stanovené míry využití ploch bez změny územního plánu, nedostatku odůvodnění a posouzení urbanismu, žalovaný uvádí, že námitky tohoto charakteru již byly MMR posouzeny. Ve zbytku pak odkázal na strany 11 až 15 napadeného rozhodnutí. Otázkou charakteru zástavby a posouzením dané stavby z hlediska jejího souladu s charakterem území se zabýval na straně 43 napadeného rozhodnutí. Závěrem pak k tomuto žalobnímu bodu konstatoval, že z odkazů žalobců na judikáty týkající se souladu s územním plánem nelze v dané věci vycházet. Závěry správních soudů se týkají řízení zahájených před 1. 1. 2018, kdy příslušelo soulad s územním plánem posuzovat obecným stavebním úřadům, tj. v případně vedeném odvolacím řízení takové závěry přezkoumávaly správní orgány nadřízené těmto obecným stavebním úřadům.

Ve vztahu k pátému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že i tuto námitku žalobci uplatnili v rámci odvolání a MMR se s ní ve svém stanovisku ze dne 29. 8. 2019 řádně vypořádalo; ve zbytku pak odkázal na stranu 13 napadeného rozhodnutí. K nedostatečné občanské vybavenosti a k neuspokojivé dopravní situaci žalovaný odkázal na argumentaci obsaženou na straně 25 a 41 napadeného rozhodnutí.

Obdobně se žalovaný vyjádřil i k šestému žalobnímu bodu. Odkázal na vypořádání této námitky ve stanovisku MMR ze dne 29. 8. 2019, neboť jemu zejména příslušelo hodnotit, zda na základě změny územního plánu Z 2832/00 s účinností od 12. 10. 2018 bylo či nebylo možno požadovat stanovisko OÚR ze dne 26. 6. 2018 za řádné posouzení v dané věci či nikoliv; ve zbytku pak žalovaný odkázal na stranu 14 napadeného rozhodnutí.

Ve vztahu k sedmému žalobnímu bodu žalovaný odkázal na vypořádání této námitky na straně 16 napadeného rozhodnutí. Pouze doplnil, že ani na základě formulované žalobní námitky není konstatována nesprávnost posouzení nebo rozpor s právními předpisy. Žalobci spíše polemizují s tím, zda je dána potřeba oplocení u obytné budovy (na rozdíl od budovy mateřské školy).

K osmému žalobnímu bodu žalovaný odkázal na stranu 17 napadeného rozhodnutí. Doplnil, že v Souhrnné technické zprávě byl vypočten požadavek na parkovací stání v počtu celkem 122 (vázaná a návštěvnická) s tím, že bylo navrženo 134 nových stání. Z odůvodnění na straně 44 prvostupňového rozhodnutí vyplývá, že místo 122 minimálně stavebníkem vypočteného požadavku na počet parkovacích stání by postačovalo jen 107, ale že dle předložené dokumentace je navrženo 134 parkovacích míst. Žalovanému tak není zřejmé, v čem spočívá žalobci tvrzený rozpor.

Ve vztahu k devátému žalobnímu bodu žalovaný odkázal na stranu 20 napadeného rozhodnutí, kde se s touto námitkou řádně vypořádal. Žalovanému není zřejmé, jak by daným řešením provedení přeložky teplovodu mohla být dotčena práva (zejména vlastnická) žalobců k bytovým jednotkám v sousedství umisťovaného záměru.

K desátému žalobnímu bodu žalovaný odkázal na stranu 22 až 24 napadeného rozhodnutí, kde se s touto námitkou zabýval. Žalobci uváděné jiné (větší) odstupové vzdálenosti u stávající zástavby 13. patrových domů v dané lokalitě není rozhodné pro dané umístění stavby, tedy ani pro posouzení vlivu navrhované stavby vůči u ní se nacházející zástavby, když je třeba vycházet nejen z příslušných obecných technických požadavků dle PSP, ale i z místních poměrů, tj. z dispozic umístěných 13 patrových domů, jejich orientace v prostoru (vůči světovým stranám), jejich tvaru a objemu, což všechno jsou aspekty mající vliv na vzájemné ovlivnění staveb.

K jedenáctému žalobnímu bodu žalovaný odkázal na strany 21, 22 a 29 napadeného rozhodnutí. Doplnil, že nedošlo k zásadní změně konkrétního vymezení staveništní komunikace a účastník řízení, hlavní město Praha, kterého se z titulu vlastnictví pozemku č. parc. 873/1 v k. ú. X daná úprava vedení staveništní komunikace dotýkala, byl s upřesněním dokumentace v dané věci (učiněno dne 19. 1. 2019) opatřením ze dne 30. 1. 2019 seznámen, byla mu poskytnuta možnost vyjádřit se k danému podkladu a nic v této věci nenamítal. Žalovanému není zřejmé, jak by se doložení či nedoložení aktuálního souhlasu v dané věci (k upřesnění staveništní komunikace) mohlo dotknout práv žalobců.

Ke dvanáctému žalobnímu bodu žalovaný pouze odkázal na stranu 29 napadeného rozhodnutí.

Ke třináctému žalobnímu bodu žalovaný odkázal na stranu 31 napadeného rozhodnutí. Jelikož žalobci neuvádějí, na základě jakých skutečností by bylo možno usuzovat, že věcně správně popisují stav území žalobci a nikoliv stavebník či stavební úřad, nelze toto tvrzení posoudit.

Ke čtrnáctému žalobnímu bodu žalovaný podotkl, že vzhledem k tomu, že byla v době platnosti stanoviska OÚR podána žádost o vydání územního rozhodnutí a územní rozhodnutí bylo vydáno dne 25. 2. 2019, které ve spojení s napadeným rozhodnutím nabylo právní moci, je zřejmé, že stanovisko OÚR ze dne 26. 6. 2018 nepozbylo platnosti.

Pokud jde o rozhodnutí ze dne 25. 6. 2018, jímž bylo povoleno připojení sousední nemovitosti pozemku č. parc. 884/22 a 884/23 v k. ú. X na místní komunikaci S., Praha 4, tak v době platnosti předmětného rozhodnutí ze dne 25. 6. 2018, tj. do 25. 6. 2020, bylo vydáno územní rozhodnutí pro danou stavbu dne 25. 2. 2019. I když následně probíhalo odvolací řízení, tím, že rozhodnutím žalovaného o odvolání ze dne 22. 12. 2021 bylo toto územní rozhodnutí změněno, resp. potvrzeno, byla daná podmínka splněna, tj. předmětné rozhodnutí nepozbylo platnosti.

Závěrem podotkl, že nebyl shledán nesprávný postup stavebního úřadu, který nepožadoval po doplnění dané věci dne 25. 1. 2019, aby žadatel aktualizoval závazná stanoviska.

K patnáctému žalobnímu bodu žalovaný odkázal na stranu 44 až 46 napadeného rozhodnutí. Tím, že byla námitka daného obsahu uplatněna až v rámci odvolání, nelze již usnesením rozhodovat o nepodjatosti úředních osob podílejících se na řízení, když již územní řízení bylo ukončeno vydáním prvoinstančního rozhodnutí. Tvrzení žalobce však nesvědčila o pochybnosti o nepodjatosti příslušných úředních osob daného úřadu, ani osoby stojící v čele MČ Praha 12.

Osoba zúčastněná na řízení předně stručně shrnula dosavadní průběh řízení a navrhla, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Záměr podle ní splňuje požadavky právních předpisů a může být v území umístěn. Žalobci nepřináší jakýkoliv nový, řádně podložený argument, který by svědčil o tom, že by napadené nebo i prvoinstanční rozhodnutí byly vydány v rozporu s právními předpisy a že by existoval jediný relevantní důvod pro jejich zrušení. Většina argumentů žalobců nesměřuje k ochraně jejich práv a žalobci se staví do role veřejného ochránce a namítají skutečnosti, které, i kdyby byly pravdivé, tak se jejich práv nemůžou nijak dotknout. Tyto argumenty dle stavebníka směřují pouze k oddálení realizace záměru, protože se jimi orgány veřejné moci musí zabývat.

Stavebník doplnil, že žalobce a) se v průběhu řízení aktivně vyjadřoval k záměru a brojil proti jeho realizaci. Aktivně podporoval účastníky řízení k podávání námitek proti záměru, a to v rámci facebookové skupiny X. Dle názoru osoby zúčastněné na řízení lze z vyjádření žalobce a) usuzovat, že jeho aktivity směřující vůči záměru jsou účelové s cílem hledat jakékoliv důvody, které by mohly jinak přípustnou a územním plánem předvídanou realizaci záměru oddálit. Na podporu této argumentace předložila printscreeny z facebookové stránky pořízené v říjnu 2018 a prosinci 2021.

K prvnímu žalobnímu bodu osoba zúčastněná na řízení uvedla, že žádné dřeviny mimo pozemek parc. č. 884/23 v k. ú. X, který je v jejím vlastnictví, káceny nebudou. Náhradní výsadba je určena v rozsahu vyšším, než v jakém dojde ke kácení dřevin. K namítanému nesprávnému postupu žalovaného odkázala na judikaturní vývoj k § 4 odst. 9 stavebního zákona. S odkazem na rozsudek Městského soud v Praze ze dne 2. 9. 2020, č. j. 10 A 73/2020-54 žalovaný přizpůsobil postup rozhodovací praxi soudu. Postup žalovaného byl v souladu se zákonem a rovněž s výkladem shora citovaného ustanovení dle zmíněného rozsudku.

S odkazem na shora uvedené se osoba zúčastněná na řízení vyjádřila i k druhému žalobnímu bodu. Uvedla, že v době, kdy žalobci žádali o přezkum závazného stanoviska a žalovaný o tomto přezkumu rozhodoval, nebylo možné jej po uplynutí lhůty 1 roku od jeho vydání přezkoumat, neboť by přezkum byl v rozporu s platnou právní úpravou. Z vyjádření OCP MHMP vyplývá doporučení provést podrobný geologický a hydrogeologický průzkum v dalším stupni projektové dokumentace. Nelze shledat, že by žalovaný jakkoli zapříčinil rozpor mezi napadeným rozhodnutím a vyjádřením OCP MHMP ze dne 20. 11. 2019.

Ke třetímu žalobnímu bodu osoba zúčastněná na řízení uvedla, že dřeviny jsou součástí pozemku, který je ve vlastnictví stavebníka, a žalobci tak nemohli být dotčeni změnou prvostupňového rozhodnutí, neboť k dřevinám nemají žádné právo. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2018, č. j. 6 As 286/2018-34 podotkla, že pokud na základě podkladů doplněných v odvolacím řízení může dojít ke změně rozhodnutí, tím spíše pak může dojít k doplnění výroku rozhodnutí, kterým se povoluje kácení dřevin v momentě, kdy k tomu není potřeba dalšího dokazování a doplňování podkladů. V postupu žalovaného shledala osoba zúčastněná na řízení nápravu administrativní chyby, kdy takovýto postup je plně v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení.

Ke čtvrtému žalobnímu bodu osoba zúčastněná na řízení předně zdůraznila, že v souladu s § 96b stavebního zákona doložila závazné stanovisko orgánu územního plánování - stanovisko OÚR ze dne 26. 6. 2018, které bylo na základě podaných odvolání v souladu s § 149 odst. 5 správního řádu potvrzeno stanoviskem MMR ze dne 29. 8. 2019. Obě stanoviska konstatovala, že záměr je v souladu s územním plánem.

Ačkoliv žalobce a) podal podnět k přezkumu stanoviska MMR ze dne 29. 8. 2019, z opatření ministryně MMR ze dne 9. 12. 2019 plyne, že nebyly shledány důvody pro zahájení přezkumného řízení ve smyslu § 94 odst. 1 správního řádu.

Charakter území a výstavby odpovídá typickému charakteru sídliště, kdy vyšší bytové a polyfunkční domy, deskové a bodové, jsou kombinovány nižšími stavbami občanské vybavenosti. Záměr stávající urbanistickou strukturu pouze doplňuje, dotváří, nevytváří žádné novotvary ani v území neobvyklé formy. Územní plán sice definuje stabilizované území a možnosti jeho využití, ale absentuje podrobnější návod pro posouzení toho, zda určitý záměr zachovává, dotváří, rehabilituje území či zda je záměr rozsáhlou stavební činností či nikoliv. K argumentaci uvedené pod písmenem G) Rozsáhlá stavební činnost osoba zúčastněná na řízení odkázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2014, č. j. 8 As 37/2011-154 a ze dne 30. 10. 2014, č. j. 10 As 54/2014-69. K výkladu pojmu rozsáhlá stavební činnost poukázala na závazné stanovisko MMR ze dne 7. 8. 2019, č. j. MMR-29684/2019-81-2 (dále jen „stanovisko Trigema“).

K argumentaci uvedené pod písmenem A) Chybějící vymezení území a lokality odkázala osoba zúčastněná na řízení na stranu 250 prvostupňového rozhodnutí a stranu 43 napadeného rozhodnutí. Doplnila, že charakter lokality netvoří nejbližší budova, ale i další budovy, zvláště právě ty převažující objemnější, se kterými správní orgány záměr srovnávaly.

K argumentaci uvedené pod písmenem B) Nedodržení výškové hladiny osoba zúčastněná na řízení podotkla, že splnění požadavku na dodržení výškové hladiny lze velmi snadno posoudit za použití ÚAP obsahujících informace o výškové hladině. Dle ÚAP je střední výška ulice S. 26,1 – 40 m. Výšková hladina stávajících severních sousedních bodových domů je definována v rozmezí 26,1 – 40 m, tj. výšková hladina VII. V rámci této hladiny je i výška hlavní římsy navrhovaného objektu – 39 m. Toto začlenění je v souladu s § 25 odst. 2 písm. g) a § 27 odst. 1 PSP, které stanoví rozmezí výškových hladin a jejich počítání po úroveň hlavní římsy bez ustupujícího podlaží. Převýšení atiky umisťovaného záměru vůči stávající zástavbě o 1 m nevytváří pohledovou dominantu. Záměr se svými 39 metry stále spadá do výškové hladiny VII, která je pro danou lokalitu typická.

K argumentaci uvedené pod písmenem C) Nedodržení koeficientu zeleně odkázala osoba zúčastněná na řízení na argumentaci MMR obsaženou ve stanovisku MMR ze dne 29. 8. 2019, které citoval žalovaný v napadeném rozhodnutí na straně 13.

K argumentaci uvedené pod písmenem D) Urbanismus pak odkázala na závěry uvedené v prvostupňovém rozhodnutí (strana 37), napadeném rozhodnutí (strana 42) a ve stanovisku MMR ze dne 29. 8. 2019. Uzavřela, že záměr urbanismus dané lokality nenaruší a nenaruší ani architektonickou hodnotu lokality, kterou naopak oživí.

K argumentaci uvedené pod písmenem E) Funkční využití osoba zúčastněná na řízení podotkla, že záměr je umisťován na pozemcích parc. č. 884/22 a parc. č. 884/23, oba v k. ú. X, které se dle územního plánu nacházejí v ploše SV – všeobecně smíšená. Záměr je polyfunkčním domem, v jehož 1. a 2. NP budou vybudovány nebytové prostory přístupné veřejnosti. Vzniknout by měly prostory pro obchod, zdravotnické zařízení a administrativu. Záměr doplní lokalitu o občanskou vybavenost. I kdyby však záměr občanskou vybavenost nedoplňoval, není toto doplnění povinností stavebníka. Záměr splňuje požadavky územního plánu.

K argumentaci uvedené pod písmenem F) Zneužití správního uvážení při posuzování přípustnosti umístění stavby ve stabilizovaném území odkázala osoba zúčastněná na řízení na argumentaci obsaženou ve stanovisku MMR ze dne 29. 8. 2019 a na stranu 13 a 14 napadeného rozhodnutí. Záměr je možné do stabilizovaného území umístit, nejsou překročeny žádné limity a umístění záměru je v souladu s územním plánem.

K argumentaci uvedené pod písmenem H) Změna stanovené míry využití ploch bez změny územního plánu osoba zúčastněná na řízení konstatovala, že argumentace žalobců jde zcela proti smyslu a účelu územního plánování, kterým má být mj. určeno budoucí využití jednotlivých ploch. Podle oddílu 7a) odst. 3 územního plánu – charakteristika předávaných dat funkčního využití území - není ve stabilizovaném území uvedena míra využití ploch. Z hlediska limitů rozvoje je proto možné pouze zachování, dotvoření a rehabilitace stávající urbanistické struktury bez možnosti další rozsáhlé stavební činnosti. Ve zbývající argumentaci pak odkázala na stranu 5 stanoviska MMR ze dne 29. 8. 2019 a stranu 7 stanoviska Trigema.

K argumentaci uvedené pod bodem I) Nedostatek odůvodnění osoba zúčastněná na řízení uvedla, že rozhodnutí Nejvyššího správní soudu ze dne 15. 8. 2017, č. j. 7 As 143/2017–75 citované žalobci není na nyní posuzovaný případ přiléhavé, neboť rozhodnutí bylo vydáno za právního stavu, kdy soulad s územním plánem posuzoval stavební úřad, nikoliv orgán územního plánování. Kritéria pro podrobnost odůvodnění přípustnosti záměru s ohledem na územní plán je proto nyní potřeba aplikovat na závazné stanovisko orgánu územního plánování. Stanoviska OÚR ze dne 26. 6. 2018 a MMR ze dne 29. 8. 2019 jsou velice podrobně odůvodněna, obsahují konkrétní úvahy, srovnání s okolními stavbami, řádnou argumentaci i vypořádání námitek žalobců.

K pátému žalobnímu bodu osoba zúčastněná na řízení uvedla, že žalobci nejsou ochotni akceptovat skutečnost, že veškeré námitky směřující proti funkčnímu využití dané plochy či pozemku jsou předmětem procesu územního plánování. Jestliže v rámci územního plánu bylo rozhodnuto o určitém funkčním využití daného pozemku, nelze se tomu bránit v rámci územního řízení. Pokud žalobci nesouhlasí s funkčním využitím pozemku stavebníka, měli řádně svá práva hájit v době, kdy docházelo k jeho vymezení v rámci procesu přijímání územního plánu nebo jeho změny. Ve zbytku pak osoba zúčastněná na řízení odkázala na argumentaci uvedenou pod čtvrtým žalobním bodem.

K šestému žalobnímu bodu osoba zúčastněná na řízení uvedla, že záměr byl posouzen ve vztahu k aktuálnímu znění územního plánu a napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě řádně zjištěného skutkového stavu. Požadavek, aby stejné vyhodnocení souladu záměru s územním plánem provedl opakovaně i prvostupňový orgán územního plánování, není legitimní. Pokud se k dané věci vyjádří nadřízený dotčený orgán, který by stejně tuto otázku posuzoval na základě požadavku žalobců na přezkum, je takové vyhodnocení dostatečné. Žalobci ani netvrdí konkrétní důvody, proč by měl záměr být z důvodu změny územního plánu s touto změnou v rozporu.

Ve vztahu k sedmému žalobnímu bodu osoba zúčastněná na řízení odkázala na stranu 43 prvostupňového rozhodnutí a na stranu 16 napadeného rozhodnutí, kde se správní orgány s touto námitkou podrobně vypořádaly. Doplnila, že oplocení záměru žádným způsobem nezasahuje do práv žalobců, neboť žalobci ani jejich děti nemají právo na užívání zeleně na pozemku stavebníka. Je zcela běžné, že s výstavbou bytových domů je spojen i vznik předzahrádek, které jsou ve výlučném užívání vlastníků jednotek v přízemí bytového domu. Jelikož územní plán umístění takového oplocení umožňuje, stavebník svého práva využil.

K osmému žalobnímu bodu osoba zúčastněná na řízení odkázala na argumentaci obsaženou na straně 17 napadeného rozhodnutí, kde se žalovaný s obdobnou námitkou žalobců již vypořádal. Doplnila, že nedošlo k porušení žádného právního předpisu, přičemž požadavky PSP jsou u záměru naplněny. Požadavek žalobců na opravu dokumentace, která plní požadavky PSP nad rámec nutného, je zjevným formalismem, kterému nelze přiznat právní ochranu.

Ve vztahu k devátému žalobnímu bodu osoba zúčastněná na řízení uvedla, že k poškození žádné zeleně v souvislosti s realizací teplovodu nedojde, neboť zvolila takový technický postup, který jakýkoliv negativní zásah do zeleně zcela vylučuje. Tvrzení žalobců jsou nepodložená a jsou v přímém rozporu s tím, co bylo osvědčeno v rámci řízení. Ve fázi územního řízení se řeší pouze trasa vedení teplovodu, nikoliv technika jeho realizace. Pokud by v dokumentaci pro stavební povolení nebylo technické řešení realizace teplovodu v souladu s územním rozhodnutím, které nepředvídá kácení příslušných stromů, stavební úřad by nemohl takové stavební povolení vydat. Navíc žalobcům nesvědčí právo hájit zájmy vlastníka stromů – hl. m. Prahy. Hlavní město Praha se záměrem vyslovilo souhlas na situačním výkresu.

K desátému žalobnímu bodu osoba zúčastněná na řízení s odkazem na stranu 23 prvoinstančního rozhodnutí a stranu 53 napadeného rozhodnutí podotkla, že se správní úřady řádně a podrobně zabývaly možností, zda je záměr s to narušit pohodu bydlení. Žádný právní předpis nestanovuje, že by po stavebníkovi bylo možné v rámci územního řízení nebo při vydání závazného stanoviska ve smyslu ustanovení § 96b stavebního zákona požadovat, aby do dané lokality investoval nad rámec toho, co plánuje realizovat v rámci svého záměru. Poukázala na skutečnost, že záměr počítá s tím, že v 1. a 2. NP vzniknou komerční prostory, které občanskou vybavenost v dané lokalitě doplní. Pokud mají žalobci pocit, že záměr dostatečně nepřispívá k pohodě bydlení v dané lokalitě, pak se mohli v rámci svých aktivit snažit přesvědčit městkou část Praha 12 k tomu, aby uzavřela s investorem smlouvu.

S odkazem na 29 napadeného rozhodnutí osoba zúčastněná na řízení k jedenáctému žalobnímu bodu uvedla, že předmětnou změnou dojde k menšímu zásahu, než k jakému dal původně vlastník dotčených pozemků svolení. Po upřesnění trasy totiž nedojde ke kácení dřevin. Vedení trasy staveništní komunikace se přitom nijak zásadně nemění, pouze se vyhýbá kmenům stromů. Z tohoto pohledu by bylo nadbytečné dokládat další souhlas ve smyslu ustanovení § 184a stavebního zákona, jelikož vlastník s umístěním staveništní komunikace, která dokonce počítala s kácením stromů, vyslovil souhlas. Jedná se pouze o dočasnou stavbu, která bude po realizaci záměru odstraněna a pozemek bude navrácen do původního stavu. Vlastník pozemku proti upřesnění trasy nic nenamítal, nepodal proti rozhodnutí o odstranění stavby žalobu a upřesnění trasy.

Ve vztahu ke dvanáctému žalobnímu bodu osoba zúčastněná na řízení poznamenala, že tento žalobní bod je založen spíše na vnitřním přesvědčení žalobců o tom, jak by měla přístupová cesta pro pěší vypadat, než aby obsahoval tvrzení o porušení konkrétních právních předpisů. Uvedla, že je zcela běžné, že v lokalitách s větším pohybem osob vznikají zcela organicky nezpevněné cesty. Obecně by pak tyto volně vznikající pěší trasy mohly být využity k tomu, aby byla v dané lokalitě dobudována infrastruktura odpovídající potřebám osob pohybujících se v ní. Neznamená to však, že pokud se tak nestane, lokalita trpí nedostatečnou infrastrukturou nebo že snad daná infrastruktura neodpovídá hlavnímu městu v 21. století. Záměr je napojen i na veřejnou komunikaci S. na parc. č. 1119/2 k. ú. X, jelikož chodník budovaný v rámci záměru v severní části parc. č. 884/22 k. ú. X hraničí s touto veřejnou komunikací.

Ke třináctému žalobnímu bodu odkázala osoba zúčastněná na řízení na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2008, č. j. 9 As 80/2007-66. Konstatovala, že z žaloby není zřejmé, v čem spočívá tvrzená neznalost místních poměrů stavebním úřadem, stejně jako nelze seznat, v čem by mohla být spatřována nedostatečnost podkladů pro posouzení záměru. Veřejné projednání by na věci nic nezměnilo a nekonání veřejného projednání ani nemohlo mít žádný dopad do právní sféry žalobců. Není splněna podmínka uvedená ve shora citovaném rozsudku (nutnost zpochybnit alespoň jednu z kumulativních podmínek). Odůvodnění žalovaného je v tomto směru zcela logické a odpovídá na to, proč stavební úřad mohl od veřejného ústního jednání upustit.

Ke čtrnáctému žalobnímu bodu osoba zúčastněná na řízení uvedla, že v rámci řízení předložila rozhodnutí Odboru dopravy Úřadu MČ Praha 12 ze dne 1. 11. 2021, č. j. P12 41867/2021 ODO/Br (dále jen „rozhodnutí ze dne 1. 11. 2021“), kterým bylo nahrazeno předchozí rozhodnutí [rozhodnutí ze dne 25. 6. 2018 - rozhodnutí Odboru dopravy Úřadu MČ Praha 12 ze dne 25. 6. 2018, č. j. P12 24564/2018 ODO/Br, jehož platnost byla výslovně omezena do 25. 6. 2020]. Dále doložila celou řadu vyjádření a sdělení, jejichž platnost v důsledku dlouhého řízení o umístění záměru uplynula.

Ve vztahu ke stanovisku OÚR pak uvedla, že jeho další platnost byla potvrzena vyjádřením odboru územního rozvoje Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 15. 1. 2021, č. j. MHMP 46810/2021. Potvrzením stanoviska OÚR výše uvedeným vyjádřením došlo k prolongaci platnosti stanoviska OÚR.

Jelikož se v době od vydání stanoviska OÚR do vydání napadeného rozhodnutí kromě změny územního plánu zohledněné ve stanovisku MMR ze dne 29. 8. 2019, nezměnily podmínky v dané lokalitě a soulad Záměru s novým podkladem, který představuje již zmíněná územní studie, byl osvědčen výše uvedeným vyjádřením ze dne 15. 1. 2021 vydaným orgánem územního plánování stejně jako stanovisko OÚR ze dne 26. 6. 2018, je stavebník přesvědčen, že takovýto postup je dostačující k tomu, aby bylo možné uzavřít, že napadené rozhodnutí je založeno na aktuálních podkladech.

Osoba zúčastněná na řízení dále odkázala na § 4 odst. 4 stavebního zákona a uvedla, že pokud by se podmínky v území změnily, orgán územního plánování by vydal nové závazné stanovisko. Vydání nového závazného stanoviska by nemělo v daném případě vliv na výsledek řízení. Žalobci navíc ani netvrdí žádné skutečnosti či změny v území, které by nebyly zohledněny ve výše uvedených třech stanoviscích ze dne 25. 6. 2018, 29. 8. 2019 a 15. 1. 2021, a jak by tedy mělo být údajně neaktuálním závazným stanoviskem zasaženo do jejich práv.

K patnáctému žalobnímu bodu osoba zúčastněná na řízení nejprve odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 371/04 ze dne 31. 8. 2004 a vyzdvihla, že oznámení o zahájení řízení bylo vyvěšeno stavebním úřadem na úřední desce dne 2. 10. 2018. S ohledem na počet účastníků řízení bylo doručováno prostřednictvím úřední desky. Stavební úřad určil lhůtu k podání námitek v délce 15 dnů, přičemž žalobce a) doručil dne 31. 10. 2018 stavebnímu úřadu námitky proti záměru. Žalobce a) měl více než 7 dnů na přípravu námitek.

Údajná podjatost tak vychází pouze z vnitřního přesvědčení žalobců a objektivně ji nelze dovodit. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 1 Afs 7/2009 osoba zúčastněná na řízení dodala, že žádná z namítaných osob není v projednávané věci sama účastníkem řízení, svědkem nebo znalcem, nemá na vyřízení věci žádný majetkový ani osobní zájem a takový zájem nemá ani osoba jí blízká, ke stavebníkovi ani k jeho zástupcům nemá poměr příbuzenský, švagrovský nebo osvojenecký, ani takový poměr v minulosti neměla, nezastupuje stavebníka v dané věci, nemá ke stavebníkovi nebo k jeho zástupci důvěrný přátelský, nebo zjevně nepřátelský poměr (tzv. systémová podjatost), ani nemá majetkovou účast ve společnosti stavebníka. Žádná z výše uvedených osob nemá relevantní poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům, není zde dána ani existence zájmu na výsledku řízení. Protože není splněn ani druhý bod přezkumu podjatosti, lze vyloučit i splnění třetí podmínky.

Ve vztahu k nenařízení ústního jednání osoba zúčastněná na řízení odkázala na argumentaci uvedenou pod třináctým žalobním bodem.

Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Dále přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a to v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti; přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání napadeného rozhodnutí.

Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

Ještě předtím, než soud přistoupil k vypořádání žalobních bodů, zabýval se otázkou rozsahu věcné legitimace žalobců v soudním řízení. Tuto otázku je třeba analyzovat ve spojení s jejich účastenstvím v územním řízení. V územním řízení je věcná legitimace vlastníků sousedních nemovitostí založena dotčením jejich vlastnického, resp. jiného věcného práva k těmto sousedním nemovitostem. Tato skutečnost jim ostatně zakládá účastenství v územním řízení [§ 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona]. Tím je předurčen rozsah námitek, které jsou vlastníci sousedních nemovitostí oprávněni uplatnit v územním řízení (§ 89 odst. 4 věta druhá a čtvrtá ve spojení s odst. 3 částí věty za středníkem stavebního zákona). Ve stejném rozsahu pak náleží vlastníkům sousedních nemovitých věcí jakožto žalobcům aktivní věcná legitimace v soudním řízení. Vlastníci sousedních nemovitostí jsou proto oprávněni napadnout územní rozhodnutí pouze takovými námitkami, které souvisejí s ochranou jejich vlastnického (popř. jiného věcného) práva k nemovitým věcem. Naopak jim nepřísluší námitky, jejichž prostřednictvím by se dovolávali ochrany práv třetích osob, popř. respektování veřejného zájmu, aniž by tento aspekt jakkoliv přímo souvisel s ochranou jejich vlastnického práva (typicky skrze institut soukromoprávních námitek, např. v rámci kategorie pohody bydlení, resp. kvality prostředí). Pokud by se soud věcně zabýval námitkami žalobců, které nesouvisejí s ochranou jejich vlastnického práva k nemovitostem, dostali by se žalobci z pozice osob namítajících zkrácení svého veřejného subjektivního práva do pozice dohlížitele nad zákonností postupu a rozhodnutí správních orgánů. Takové postavení ovšem žalobcům coby soukromým fyzickým osobám v dané věci nenáleží; jim mu tedy přiznat postavení garanta zákonnosti rozhodování správních orgánů a ani subjektu oprávněného podat žalobu ve veřejném zájmu (§