4 Ads 11/2013 — Nejvyšší správní soud

15 Ad 12/2022- 31 - text 9 15 Ad 12/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudců Mgr. Věry Jachurové a Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci žalobce: R. K. bytem zastoupený JUDr. Janem Klailem, advokátem se sídlem Plzeň, Lukavická 22 proti žalovanému: Ministr vnitra se sídlem Praha 7, Nad Štolou 936/3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 9. 2022 č.j. MV-66107-13/SO-2022 takto: I. Návrh žalobce na přerušení řízení se zamítá. II. Rozhodnutí ministra vnitra ze dne 1. 9. 2022 č.j. MV-66107-13/SO-2022 se ruší a věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce advokáta JUDr. Jana Klaila. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ve věcech služebního poměru (dále jen „služební orgán“) ze dne 24. 2. 2022 č.j. OSZ-159181/D-Že-2022 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž bylo rozhodnuto, že se žalobci podle § 157, § 158, § 165 a § 166 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“) od 1. 2. 2022 přiznává výsluhový příspěvek ve výši 28 960,- Kč měsíčně. 2. Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že žalobce byl dnem 31. 1. 2022 propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky podle § 42 odst. 1 písm. m) zákona o služebním poměru. Při rozhodování o žádosti žalobce o přiznání výsluhového příspěvku vycházel služební orgán z průměrného hrubého měsíčního služebního příjmu za poslední kalendářní rok přede dnem skončení služebního poměru, tj. z částky 60 333 Kč, neboť porovnáním průměrného služebního příjmu žalobce za kalendářní rok předcházející roku propuštění a předcházející tři roky (2019 – 2021) byl jako rozhodný průměrný služební příjem použit pro žalobce výhodnější průměrný služební příjem za kalendářní rok propuštění, tj. za rok 2021. Jako doba rozhodná pro nárok na výsluhový příspěvek byla v prvoinstančním rozhodnutí započítána doba 28 roků. 3. Žalovaný odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-580/19 ze dne 9. 3. 2021 (dále též „rozsudek SDEU C-580/19“), v němž se soud věnoval výkladu článku 2 bodu 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. 11. 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby (dále jen „Směrnice“). Uvedl, že zákon o služebním poměru v § 113 taxativně vymezuje složky onoho služebního příjmu, přičemž mezi složkami služebního příjmu není odměna za služební pohotovost podle § 126 zákona o služebním poměru. Při výpočtu výsluhového příspěvku tedy ředitel odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra (dále též „ředitel OSZ“) správně vycházel z částek průměrného měsíčního příjmu, v němž nebyly započítány odměny za služební pohotovost. Žalobcem požadované započtení služební pohotovosti na pracovišti do průměrného služebního příjmu lze chápat tak, že žalobce požaduje započtení odměn za služební pohotovost do svého průměrného služebního příjmu, což je však ze zákona vyloučeno, případně lze toto chápat tak, že žalobce požaduje, aby mu byl za služební pohotovost poskytován samotný služební příjem. Pokud by příslušný služební funkcionář dospěl k závěru, že za dobu služební pohotovosti měl žalobci s ohledem na uvedený rozsudek SDEU C-580/19 náležet služební příjem a tento příjem by mu doplatil, mělo by toto vliv na správnost prvoinstančního rozhodnutí. Žalovaný ani ředitel OSZ však nejsou příslušní k rozhodnutí o tom, zda bude žalobci služebním příjem doplacen. 4. Žalovaný shledal existenci předběžné otázky, a to doplatku služebního příjmu žalobce. Usnesením ministra vnitra ve věcech ve věcech služebního poměru ze dne 24. 5. 2022 č.j. MV-66107-5/SO-2022 bylo podle § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu přerušeno řízení do doby vyřízení podnětu k doplacení služebního příjmu příslušným služebním funkcionářem, neboť případné doplacení služebního příjmu žalobce za roky 2019 - 2021 by mělo vliv na výši výsluhového příspěvku. 5. Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy k otázce posouzení oprávněnosti doplatku služebního příjmu žalobce vyrozuměním ze dne 27. 7. 2022 č.j. KRPA-175819-3/ČJ-2022-0000OP (dále též „sdělení krajského ředitelství“) poskytlo informaci o tom, že nebyly shledány důvody k zahájení řízení ve věcech služebního poměru o doplacení příjmu žalobce. Žalobce byl v souladu s § 174 zákona o služebním poměru vyrozuměn o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, avšak ve stanovené lhůtě tak neučinil. 6. Žalovaný konstatoval, že je ve smyslu § 190 odst. 7 zákona o služebním poměru vázán rozsahem odvolacích námitek. Tyto námitky de facto směřovaly toliko proti skutečnosti, že při výpočtu výsluhového příspěvku nebyl zohledněn služební příjem žalobce za služební pohotovost. Tato otázka byla předmětem samostatného posouzení ze strany příslušného služebního funkcionáře, jenž však neshledal, že je namístě žalobci určit doplatek služebního příjmu. Žalovaný má za to, že mu nepřísluší přehodnocovat skutečnosti, k nimž je věcně příslušný jiný služební funkcionář. Vzhledem k tomu, že věcná nesprávnost z jiného důvodu nebyla v odvolání namítána, žalovaný posoudil zákonnost prvoinstančního rozhodnutí. 7. Uzavřel, že služební orgán postupoval v souladu se zákonem o služebním poměru, jestliže při stanovení výše výsluhového příspěvku vycházel z průměrného hrubého služebního příjmu za rok 2021 ve výši 60 333 Kč. 8. Žalobce v žalobě předeslal, že služební funkcionář, kterému žalovaný předal odvolání žalobce jako podnět k doplacení služebního příjmu, toliko stručně uzavřel, že k požadovanému doplacení služebního příjmu nedojde, aniž by vydal procesní rozhodnutí. Žalobce vyslovil nesouhlas s posouzením věci služebním funkcionářem a trval na tom, aby se Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy podrobně zabývalo okolnostmi případu a vydalo řádné procesní rozhodnutí, proti kterému bude přípustný řádný opravný prostředek. Z tohoto důvodu dal žalobce podnět, na který Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy reflektovalo s tím, že již považuje žádost žalobce za řádně uplatněnou a o které povede řádné správní řízení. Žalobce navrhl žalovanému, aby opětovně přerušil řízení a vyčkal řádného pravomocného rozhodnutí Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy. K tomu však již nedošlo, patrně pouze proto, že v mezidobí vydal žalovaný napadené rozhodnutí, které bylo doručeno až následně právnímu zástupci žalobce. V této souvislosti žalobce rovněž navrhl, aby bylo soudní řízení o žalobě přerušeno do právní moci rozhodnutí vydaného v řízení vedeném u Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy pod sp. zn. KRPA-300295-2/ČJ-2022-0000ZU. 9. Žalobce namítl, že stěžejní otázka, na které je závislá otázka, zda mu byl správně přiznán výsluhový příspěvek, se odvíjí od toho, zda mu byl řádně vyplacen plat v předchozím období trvání jeho služebního poměru. Nesprávný výpočet hrubého měsíčního příjmu žalobce spatřuje v absenci započtení doby výkonu pracovní pohotovosti do doby výkonu služby a s tím spojeném neproplacení těchto odsloužených hodin. Žalobce přitom odkázal na výše označený rozsudek SDEU C-580/19, z něhož plyne, že do doby výkonu služby je nutno započíst i dobu pracovní pohotovosti. Podklady pro rozhodnutí tak nereflektovaly aktuální judikaturu SDEU a platné právní předpisy Evropské unie. Způsob, jakým žalobce vykonával služební pohotovost, naplnil veškeré potřebné podmínky pro to, aby tento výkon byl považován za pracovní dobu v celém rozsahu, a to zejména v důsledku naplnění podmínky, kdy pracovní dobou jsou všechny pracovní pohotovosti, během nichž jsou omezení uložená pracovníkovi takové povahy, že objektivně a významně ovlivňují možnost během těchto dob volně nakládat s časem, během něhož nejsou jeho profesní služby požadovány, a věnovat se vlastním zájmům. V této souvislosti žalobce konkrétně popsal způsob výkonu své služby. 10. Žalobce dále namítl, že služební orgán nevzal v potaz důsledky rozsudku SDEU pro nezbytný přepočet náhrady příjmu za dobu čerpání dovolené a příslušné náhrady za nevyčerpanou dovolenou. Směrnice rovněž dopadá na případ týkající se placené dovolené za kalendářní rok, který je uveden v jejím čl. 7 odst. 1 a podle kterého „Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby měl každý pracovník nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok v trvání nejméně čtyř týdnů v souladu s podmínkami pro získání a přiznávání této dovolené stanovenými vnitrostátními předpisy nebo zvyklostmi.“ V rozsudku Soudního dvora Evropské unie C-350/06, bod 57, je stanoveno: „žádné ustanovení Směrnice výslovně nestanoví způsob, jakým se vypočítá finanční náhrada za minimální dobu nebo dobu placené dovolené