5 Afs 188/2004 — Nejvyšší správní soud

15 Af 6/2023- 62 - text 15 15 Af 6/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže, soudce Mgr. Bc. Jana Schneeweise a soudkyně Mgr. Věry Jachurové v právní věci žalobkyně: Accounting shine, s.r.o., IČO: 256 29 581 se sídlem Revoluční 8, Praha 1 zastoupená daňovým poradcem FISCALIS s.r.o., IČO: 261 23 258 se sídlem U Klubovny 914, Praha 5 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství se sídlem Masarykova 31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 1. 2023, č. j. 1164/23/5300-21444-712211 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a průběh daňového řízení 1. Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byla zamítnuta odvolání žalobkyně a současně byly potvrzeny dodatečné platební výměry Finančního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 2. 2. 2022, č. j. 833750/22/2001-52524-106004, č. j. 833857/22/2001-52524-106004 a č. j. 833943/22/2001-52524-106004 (dále jen „dodatečné platební výměry“). Dodatečnými platebními výměry byla žalobkyni doměřena daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období březen až květen 2019 a stanovena povinnost uhradit penále. 2. Ze správního spisu soud zjistil, že dne 25. 2. 2020 zahájil Finanční úřad pro kraj Vysočina (dále jen „správce daně“) u žalobkyně daňovou kontrolu za výše uvedená zdaňovací období. V jejich rámci byla prověřována deklarovaná zdanitelná plnění přijatá žalobkyní v podobě ekonomického poradenství, administrativní činnosti a likvidace dokumentů od TNHFrm s.r.o., a v podobě ekonomického poradenství, inventarizace a přípravy a provedení archivace dokumentů od SIPBB s.r.o. Správce daně ve zprávě o daňové kontrole dospěl k závěru, že žalobkyně neodstranila pochybnosti stran shora uvedených plnění a neprokázala ve vztahu k nim splnění podmínek pro vznik nároku na odpočet DPH (konkrétně neprokázala, že tato plnění skutečně přijala). Na základě zprávy o daňové kontrole vydal Finanční úřad pro hlavní město Prahu dodatečné platební výměry, které byly k odvoláním žalobkyně potvrzeny napadeným rozhodnutím. 3. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že žalobkyně neprokázala, že zdanitelná plnění skutečně přijala, a neodstranila s tím související pochybnosti. Ty v sobě zahrnují taktéž pochybnosti o deklarovaných dodavatelích, předmětu, rozsahu, způsobu a použití uvedených plnění. Svědčí tom zejména následující zjištění: v obchodním rejstříku byly jako osoby ovládající deklarované dodavatele uvedeny neexistující osoby (Michal Gonda a Richard Medo), které nechal zapsat jako jednatele a společníky deklarovaných dodavatelů na základě padělaných dokladů totožnosti se svou fotografií V. H.; nebylo zjištěno personální zázemí deklarovaných dodavatelů pro uskutečnění zdanitelných plnění (u TNHFrm s.r.o. nebyl zjištěn žádný zaměstnanec, u SIPBB s.r.o. jeden); za deklarované dodavatele měl jednat V. H., žalobkyně však k tomu nedoložila odpovídající plnou moc či jiné oprávnění (nebylo prokázáno, že za deklarované dodavatele byl oprávněn jednat), přičemž V. H. byl navíc v rozhodné době v pracovní neschopnosti a tvrzení žalobkyně o fakticitě plnění nepotvrdil, nýbrž zpochybnil. 4. Uvedené pochybnosti dále umocňuje skutečnost, že žalobkyně ohledně uskutečnění předmětných plnění kromě formálních důkazních prostředků (v podobě evidence pro účely DPH, daňových dokladů, platebních dokladů a dokladu o započtení pohledávek), které byly příliš obecné a neprůkazné či nevěrohodné, žádné důkazy nepředložila. V rámci odvolacího řízení předložila návrh na doplnění dokazování opožděně a podle § 115 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v rozhodném znění (dále jen „daňový řád“) se k takovému návrhu nepřihlíží. Přesto jej žalovaný s ohledem na zásadu vstřícnosti hodnotil. Jednalo se o čestné prohlášení V. M., v němž prohlásil, že V. H. navštěvoval kancelář žalobkyně v období let 2018 a 2019, přičemž V. M. jej přepravoval z Brna do Prahy a ví, že jednání souvisela i s deklarovanými plněními. Z prohlášení vyplývá, že V. M. na předmětných zdanitelných plněních nijak neparticipoval, a nemůže tak (stejně jako jeho případná výpověď) odstranit pochybnosti ohledně fakticity plnění. Pochybnosti o věrohodnosti čestného prohlášení zakládá skutečnost, že V. H. v rámci svědecké výpovědi ani na základě dotazu na osoby pomáhající mu s předmětnými plněními V. M. nezmínil a žalobkyně daný důkazní prostředek navrhla až v rámci odvolacího řízení, ač v řízení před správcem daně tvrdila, že jí nejsou spolupracovníci deklarovaných dodavatelů či V. H. známi (zmínila pouze „slečnu Elišku“). Ani řada písemností (včetně čestných prohlášení pracovníků a odběratelů žalobkyně) předložených žalobkyní neprokazuje, že byla pro žalobkyni opravdu uskutečněna deklarovaná plnění konkrétního obsahu a konkrétního rozsahu, a to deklarovanými dodavateli. 5. K odvolacímu důvodu vymezenému odkazem na předchozí podání žalobkyně žalovaný uvedl, že v odvolání je třeba konkrétně formulovat odvolací důvody proti dodatečným platebním výměrům, přičemž tyto z povahy věci nemohou být obsaženy v podáních předcházejících vydání dodatečných platebních výměrů, neboť nesměřují proti jejich obsahu (resp. zprávy o daňové kontrole). Bylo třeba výslovně uvést důvody nesprávnosti dodatečných platebních výměrů. 6. Žalobkyně tedy neunesla své důkazní břemeno ve smyslu § 92 daňového řádu ohledně splnění podmínek pro přiznání nároku na odpočet na DPH ve smyslu § 72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v rozhodném znění (dále jen „ZDPH“), a neodstranila konkrétní vážné a důvodné pochybnosti o uskutečnění deklarovaných plnění. V reakci na judikaturu ve věci Kemwater žalovaný uzavřel, že žalobkyně neprokázala faktické uskutečnění deklarovaných plnění, a bylo tedy bezpředmětné zkoumat, zda měla být přijata od dodavatelů uvedených v daňových dokladech, či od jiných plátců DPH. II. Žaloba 7. Žalobkyně v žalobě rozporovala závěr žalovaného, že nebyla prokázána fakticita plnění, přičemž namítla, že na její související argumentaci nebylo ze strany žalovaného adekvátně reagováno. 8. V prvním žalobním bodě konkrétněji namítala, že skutečnost, že v obchodním rejstříku byly jako osoby ovládající deklarované dodavatele uvedeny neexistující osoby, které nechal zapsat na základě padělaných dokladů V. H., nesvědčí o zpochybnění fakticity plnění. Dodavatelské společnosti existovaly a plně je ovládal a jednal za ně V. H., nic tedy nebránilo tomu, aby fakticky poskytovaly předmětné služby. 9. K tomu, že u deklarovaných dodavatelů nebylo zjištěno dostatečné personální zázemí, žalobkyně v druhém žalobním bodě uvedla, že nebylo součástí jejího důkazního břemene prokazovat, jakým způsobem si tito opatřovali pracovní sílu. Předmětná plnění žalobkyni poskytoval sám V. H., případně další osoby na základě (možného) ujednání s ním (prokázána byla činnost „slečny E.“). Absence zjištění o personálním zázemí nemá žádnou hodnotu, tu by mělo až zjištění o vyloučení existence takového zázemí deklarovaných dodavatelů. 10. Ve třetím žalobním bodě žalobkyně polemizovala s tvrzením, že za deklarované dodavatele s ní měl dle jejího tvrzení jednat V. H., avšak nedoložila k tomu plnou moc či jiné oprávnění. Vliv této otázky na fakticitu plnění není dle názoru žalobkyně zřejmý. V daňovém a předtím v trestním řízení bylo prokázáno, že V. H. za deklarované dodavatele skutečně jednal a pod falešnou totožností je zcela ovládal. Žalobkyně tedy jeho jednání deklarovaným dodavatelům přičítala oprávněně. 11. Podle čtvrtého žalobního bodu deklarovaná pracovní neschopnost V. H. v rozhodném období nijak nedokládala překážku ve skutečném výkonu práce (jeho či jiných pracovníků). Žalovaný neprokázal, že V. H. skutečně v práci omezen byl, a to významně a po celou dobu (naopak se účastnil pracovních schůzek a i jinak práci vykonával). 12. Pátý žalobní bod se týkal výpovědi V. H. Ten pravděpodobně neuvedl detaily obchodní spolupráce, protože k tomu nebyl vzhledem ke své trestné činnosti a nezaplacení daně z předmětných plnění ochoten, a jednalo se tak o nevěrohodnou osobu, což žalovaný nereflektoval. Jednotlivé žalovaným uvedené a (nesprávně) hodnocené body výpovědi V. H. jsou nesmyslné, vzájemně si odporují a zamlčují významné skutečnosti a výpověď vůbec neměla být brána v potaz. Ze zapírání ohledně uskutečnění plnění svědka usvědčovaly další důkazy. Žalobkyně v rozhodné době nejednala s „dvakrát usvědčeným podvodníkem“, jak tvrdil žalovaný, byla V. H. i přes dlouhou známost a spolupráci podvedena. Žalovaný dále posuzoval věrohodnost (i doložených) tvrzení žalobkyně obdobně jako v případě osoby V. H., neboť proti jednateli žalobkyně bylo vedeno trestní stíhání. Na rozdíl od usvědčeného a odsouzeného V. H. však na něj bylo třeba hledět jako na osobu bezúhonnou. 13. V šestém žalobním bodě žalobkyně rozporovala tvrzení, že kromě formální