4 Ads 153/2011 — Nejvyšší správní soud

17 Ad 15/2023- 79 - text 11 17 Ad 15/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudkyně Pavly Klusáčkové a soudce Vadima Hlavatého ve věci žalobce: proti žalovanému: R. L. bytem X zastoupený advokátkou Mgr. Martinou Vévodovou se sídlem Olomouc, tř. Spojenců 689/3 ministr spravedlnosti se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 8. 2023, č. j. MSP-43/2023-ODKA-ROZ/7, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byl zamítnut jeho rozklad proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 4. 2023, č. j. MSP-46/2022-ODKA-ROZ/19. Uvedeným rozhodnutím bylo výrokem I. podle § 193 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“), ve spojení s § 97 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), zrušeno rozhodnutí Generálního ředitelství Vězeňské služby České republiky (dále jen „GŘVS“) ze dne 12. 10. 2018, č. j. VS-23058-1/2018-OSZ, kterým byl žalobci přiznán výsluhový příspěvek ve výši 8 889 Kč, a věc byla vrácena GŘVS k novému projednání. Podle výroku II. nastávají účinky tohoto rozhodnutí podle § 99 odst. 3 správního řádu od právní moci rozhodnutí GŘVS ze dne 12. 10. 2018, č. j. VS-23058-1/2018-OSZ. Konečně výrokem III. bylo rozhodnuto, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. II. Obsah žaloby 2. Žalobce v prvním žalobním bodě namítal uplynutí subjektivní prekluzivní lhůty pro zahájení přezkumného řízení. Tvrdil, že zákon o služebním poměru neupravuje subjektivní prekluzivní lhůtu, přičemž ta musí existovat. Konkrétně pak je tato lhůta upravena v § 96 správního řádu. K tomu žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2011, č. j. 3 Ads 79/2011-62. Pokud jde o počátek běhu prekluzivní lhůty, žalobce vycházel z blíže neurčeného nálezu Ústavního soudu a rozsudku Nevyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2015, č. j. 9 As 183/2014-34, podle kterého za den, kdy se správní orgán dozvěděl o důvodu zahájení přezkumného řízení podle § 96 odst. 1 správního řádu, je třeba považovat den, kdy správní orgán získal dokumenty a informace, z nichž později usoudil, že rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právními předpisy. Dle žalobce se žalovaný o důvodech zahájení přezkumného řízení dozvěděl nejdříve dnem 14. 10. 2020 v souvislosti s jiným výsluhovým nárokem žalobce – odchodné a opětovně dne 3. 11. 2020 již v souvislosti s rozhodnutím o přiznání výsluhového příspěvku žalobci. Přezkumné řízení však bylo zahájeno až dne 13. 7. 2022, tj. po uplynutí prekluzivní lhůty dle § 96 odst. 1 správního řádu. Tvrdil, že žalovaný v napadeném rozhodnutí neobjasnil, z jakého důvodu může být služební funkcionář nečinný bez toho, aby to šlo k jeho tíži. Dále žalobce rozporoval vypořádání uvedené námitky ze strany žalovaného, zejména pak závěr, podle kterého zákon o služebním poměru obsahuje úplnou speciální úpravu lhůt a že se nejedná o mezeru v zákoně. Dle žalobce žalovaný v napadeným rozhodnutí popřel tvrzení uvedené v rozhodnutí o rozkladu proti usnesení o zahájení přezkumného řízení, podle kterého lze podpůrně užít § 71 odst. 3 správního řádu. Rovněž pak žalobce zpochybňoval komentář k zákonu o služebním poměru, na který odkazuje žalovaný v napadeném rozhodnutí. 3. Ve druhém žalobním bodě žalobce namítal, že v projednávaném případě nemělo být zahájeno přezkumné řízení, ale řízení o obnově. K tomu žalobce odkázal na skutečnost, že přezkumné řízení bylo zahájeno výhradně s ohledem na nový podklad rozhodnutí – záznam policejního orgánu o zahájení úkonu trestního řízení č. j. GI-3560-1/TČ-2018-842072, o kterém v době rozhodování o přiznání výsluhového příspěvku příslušný správní orgán nevěděl, přestože tento důkaz existoval. Žalobce tak dospěl k závěru, že žalovaný vydal prvoinstanční i napadené rozhodnutí v řízeních, která věcně nesplňují podmínky vedení přezkumného řízení, ale podmínky pro obnovu řízení. V rámci tohoto žalobního bodu žalobce poukázal na rozdíly mezi přezkumným řízením a obnovou řízení a k tomu související komentářovou literaturu a judikaturu (viz zejména rozhodnutí Nevyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2010, č. j. 6 As 39/2009-74). Žalobce tvrdil, že dokazování v přezkumném řízení nesmí přinášet nové důkazy, které existovaly, ale v době vydání rozhodnutí nebyly známy. Konečně žalobce v podané žalobě polemizoval se závěry žalovaného uvedenými v napadeném rozhodnutí když zejména nesouhlasil s odkazem žalovaného na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2018, č. j. 1 As 425/2017-26, a tvrdil, že žalovaný měl využít institutu obnovy řízení dle správního řádu a vyčkat na rozhodnutí správních soudů, zda lze obnovu řízení v této věci využít. 4. Ve třetím žalobním bodě žalobce namítal nepřezkoumatelnost závěru o zpětném účinku prvostupňového rozhodnutí. V tomto případě měl žalobce za to, že závěr žalovaného, podle kterého žalobce docílil vydání rozhodnutí o přiznání výsluhového příspěvku lživým, neúplným a nesprávným uvedením údajů při vyplnění žádosti o výsluhový příspěvek, není důvodný. Žalobce si byl vědom svého protiprávního jednání, avšak nebyla mu zřejmá souvislost se záměrným uvedením nesprávných či neúplných údajů v žádosti o přiznání výsluhového příspěvku, neboť souvislost nároku na výsluhový příspěvek s možným podezřením ze spáchání trestného činu zákon o služebním poměru nepředpokládá. Žalobce pouze podepsal žádost o přiznání výsluhového příspěvku, příslušný formulář mu byl předán již vyplněný a personální pracovník i služební funkcionář věděli o tom, že byl žalobce přistižen při spáchání protiprávního jednání. Žalobce v žádosti o výsluhový příspěvek nijak nesděloval, zda splňuje podmínky nároku na výsluhový příspěvek, byl tedy v dobré víře, neboť neměl žádný podíl na uvedení nesprávných údajů v žádosti. I pokud je proti bývalému příslušníkovi vedeno trestní řízení, je oprávněn podat žádost o výsluhový příspěvek. Přitom žalobce poukazoval na případ, při kterém žalovaný rozhodl opačně ve vztahu k účinkům rozhodnutí v přezkumném řízení (rozhodnutí MSP-91/2020-ODKA-ROZ/10). Dále žalobce poukázal na to, že nemá právní vzdělání a neměl nejmenší tušení o zákoně o služebním poměru. Pokud by žalobce měl příslušné znalosti, vyčkal by na propuštění dle § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru, neboť v takovém případě by mu náležel jak výsluhový příspěvek, tak odchodné podle § 157 písm. c) tohoto zákona. III. Vyjádření žalovaného k podané žalobě 5. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě s ohledem na skutečnost, že žalobce v podané žalobě zopakoval námitky uplatněné v rozkladu, odkázal na napadené rozhodnutí a navrhl, aby soud žalobu zamítl. 6. K prvnímu žalobnímu bodu měl žalovaný za to, že se dvouměsíční subjektivní prekluzivní lhůta dle § 96 odst. 1 správního řádu na zahájení přezkumného řízení dle zákona o služebním poměru neuplatní, neboť tento zákon obsahuje pro případ zahájení přezkumného řízení úplnou speciální úpravu lhůt. Důvod pro subsidiární aplikaci správního řádu dle § 1 odst. 2 není dán. Nejedná se přitom o mezeru v zákoně, ale o záměr zákonodárce, který zohledňuje specifika přezkumného řízení dle zákona o služebním poměru. K poukazu žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2011, č. j. 3 Ads 79/2011-62, žalovaný uvedl, že v uvedeném rozsudku Nejvyšší správní soud připustil subsidiaritu správního řádu, avšak pouze tam, kde není úprava v zákoně o služebním poměru komplexní, což není projednávaný případ. Ohledně další argumentace žalobce, který s odkazy na závěr Ústavního soudu a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2015, č. j. 9 As 183/2014-34, usuzoval, že subjektivní prekluzivní lhůta je prostředkem ochrany účastníka řízení, a z toho důvodu musí existovat, měl žalovaný za to, že žalobcem zvolená judikatura je nepřiléhavá a na projednávaný případ neaplikovatelná. Žalovaný zejména zdůraznil, že předmětná právní úprava zohledňuje specifika přezkumného řízení dle zákona o služebním poměru, včetně těch případů jako v projednávané věci, kdy je předkladatelem podnětu bezpečnostní sbor, který podnět podává zpravidla ve veřejném zájmu. Ve veřejném zájmu je pak v takovém případě i zahájeno přezkumné řízení, jehož zákonem předvídaným smyslem a účelem je mimo jiné i ochrana nezákonně vyplacených finančních prostředků a náprava vadného stavu způsobeného v projednávaném případě tím, že bezpečnostní sbor nemohl včas reagovat na trestnou činnost účastníka. Zejména u opakujících se výplat, jako je tomu u nyní posuzovaných výsluh, by jiný výklad zákona vedl k absurdnímu závěru, že opakující se dávky je namístě do budoucna dále vyplácet i přes jejich zjevnou nezákonnost. Odkaz na podpůrné užití § 71 odst. 3 správního řádu byl použit výhradně k poukázání na rozdíl mezi komplexní úpravou přezkumného řízen