17 Af 1/2020

Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a byly potvrzeny (dodatečné) platební výměry Finančního úřadu pro hlavní město Prahu na daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období: · ledna 2016, č. j. 746178/18/2001-52523-102691, kterým byl vyměřen nadměrný odpočet ve výši 5 775 461 Kč; · března 2016, č. j. 746621/18/2001-52523-102691, kterým byla doměřena daň ve výši 1 217 407 Kč a současně vznikla povinnost uhradit penále ve výši 243 481 Kč; · dubna 2016, č. j. 750868/18/2001-52523-102691, kterým byla doměřena daň ve výši 315 772 Kč a současně vznikla povinnost uhradit penále ve výši 21 501 Kč; · května 2016, č. j. 751829/18/2001-52523-102691, kterým byla doměřena daň ve výši 30 205 Kč a současně vznikla povinnost uhradit penále ve výši 6 041 Kč; · června 2016, č. j. 751888/18/2001-52523-102691, kterým byl vyměřen nadměrný odpočet ve výši 10 212 299 Kč; · července 2016, č. j. 751923/18/2001-52523-102691, kterým byl vyměřen nadměrný odpočet ve výši 12 933 150 Kč; · srpna 2016, č. j. 752054/18/2001-52523-102691, kterým byl vyměřen nadměrný odpočet ve výši 7 204 044 Kč; · října 2016, č. j. 752090/18/2001-52523-102691, kterým byl vyměřen nadměrný odpočet ve výši 13 387 827 Kč; · listopadu 2016, č. j. 752138/18/2001-52523-102691, kterým byl vyměřen nadměrný odpočet ve výši 15 275 226 Kč; · prosince 2016, č. j. 754452/18/2001-52523-102691, kterým byl vyměřen nadměrný odpočet ve výši 3 942 492 Kč; · ledna 2017 č. j. 752542/18/2001-52523-102691, kterým byl vyměřen nadměrný odpočet ve výši 10 178 442 Kč; · února 2017, č. j. 752570/18/2001-52523-102691, kterým byl vyměřen nadměrný odpočet ve výši 19 778 175 Kč.

Soud žalobě vyhověl a rozsudkem ze dne 29. 4. 2022, č. j. 17 Af 1/2020-217, zrušil napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost, neboť v případě zdanitelných plnění spočívajících ve zprostředkování služeb v tuzemsku a zahraničí nebylo možné oddělit argumentaci žalovaného týkající se faktického přijetí plnění a argumentaci týkající se identity konkrétních dodavatelů, a také pro další dílčí nepřezkoumatelnosti odůvodnění (ostatní námitky žalobce shledal soud nedůvodnými). Nejvyšší správní soud následně ke kasační stížnosti žalovaného rozsudkem ze dne 17. 10. 2023, č. j. 2 Afs 148/2022-57, zrušil rozsudek zdejšího soudu s tím, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, neboť je zřejmé, že žalovaný zpochybnil již samotné přijetí zdanitelného plnění žalobcem. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí jako celku nezakládá ani jeho bod 145, přičemž pokud jde o nejasnou argumentaci uvedenou v bodu 146, soud musí znovu posoudit intenzitu této vady.

Soud podotýká, že usnesením ze dne 16. 1. 2024, č. j. 17 Af 1/2020-252, rozhodl o tom, že v řízení bude dále pokračováno s procesním nástupcem původního žalobce SG AUTO s.r.o., IČO 02061406.

Žalobce v žalobě uvedl, že žalovaný nedostatečným způsobem zjistil skutkový stav, když předčasně ukončil odvolací řízení, ačkoliv nebyla ukončena paralelně probíhající daňová kontrola daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2016 (dále jen „kontrola DPPO“), v rámci které byly totožným prvostupňovým orgánem zjišťovány další rozhodné skutečnosti tykající se totožných zdanitelných plnění, avšak z pohledu zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů.

Předmětem posuzování v rámci daňové kontroly na DPH bylo především uplatnění nadměrných odpočtů z titulu vývozu osobních automobilů do jiných členských států (dále jen „JČS“), potažmo třetích zemí. Žalobci byl přitom zadržován nadměrný odpočet přesahující 120 000 000 Kč. Žalobce proto trval na předčasném ukončení daňové kontroly stran DPH tak, aby mohl prvostupňový orgán vyplatit žalobci nespornou část nadměrného odpočtu, jinak by došlo k ekonomické likvidaci žalobce. Valná část dokazování ostatních sporných zdanitelných plnění tak byla cíleně přesunuta do odvolacího řízení, které probíhalo paralelně s kontrolou DPPO. Z nepochopitelných důvodů však bylo odvolací řízení ukončeno před skončením kontroly DPPO. Žalobce dodal, že žalovaný nebyl v časové tísni potenciální prekluze daně, neboť v rámci daňového řízení byla provedena celá řada mezinárodních dožádání, v důsledku čehož došlo k markantnímu posunu lhůty pro stanovení daně.

Žalobce se domníval, že některé důkazy byly žalovaným získány nezákonně, na což žalobce upozorňoval již během odvolacího řízení ve svých přípisech ze dne 9. 9. 2019 a 30. 9. 2019. Žalobce poukazoval na to, že prvostupňový orgán obešel institut výpovědi svědka provedením místního šetření. Jednalo se o svědeckou výpověď zástupce VODÁREK TRANSPORT s.r.o. (nyní VODÁREK TRANSPORT a.s.). Ze zprávy o daňové kontrole (str. 35–36) ani není patrné, kdo za tuto společnost jednal a co bylo předmětem sdělení v rámci místního šetření. Žalobce trval na provedení svědecké výpovědi zástupce zmíněné společnosti zejm. proto, že informace získané v rámci místního šetření byly použity v neprospěch žalobce. Žalovaný totiž na základě těchto informací dovodil v bodě 85 napadeného rozhodnutí, že žalobce záměrně uváděl na přepravních dokladech jiné než skutečné místo nakládky, a tím se měl snažit zastřít skutečný pohyb zboží. Žalovaný nemohl předjímat výsledek svědecké výpovědi a apriori provedení takového důkazu odmítnout jako nedůvodné. Tutéž vadu řízení žalobce spatřoval i v případě místních šetření u I.S.R. a.s. a TUkas a.s., kdy žalobci nebylo umožněno se těchto úkonů účastnit.

V rámci odvolacího řízení žalobce dále navrhl provedení (účastnických) výslechů M. K. (zástupce I.S.R. a.s.), M. Z. (zástupce TUkas a.s.), zástupce VODÁREK TRANSPORT s.r.o., T. P., M. M., P. P. a (opakovaně) Ing. V. Š. Účastnické výslechy měly proběhnout též v rámci kontroly DPPO, pročež se žalobce domníval, že měly být provedeny i v předmětném řízení. Opakovaný výslech Ing. V. Š. měl odstranit přetrvávající pochybnosti stran přijetí vybraných zdanitelných plnění od AC OFFICE, s.r.o., Arisan, s.r.o. a Oslan, s.r.o. Žalovaný ovšem tyto důkazy bezdůvodně neprovedl, naproti tomu v rámci kontroly DPPO provedl správce daně dokazování v širším rozsahu, což je dle žalobce rozporné se zásadou volného hodnocení důkazů.

Žalobce měl za to, že žalovaný ve vztahu ke zdanitelným plněním přijatým od G.I. Cars s.r.o. – nákup nových dopravních prostředků – neprokázal vědomé zapojení žalobce do podvodu na DPH a neunesl tak své důkazní břemeno. Žalobce podotkl, že žalovaný v zásadě jen nekriticky převzal argumentaci prvostupňového orgánu. Z některých pasáží napadeného rozhodnutí není patrné, zda se jedná o shrnutí skutkového stavu a tvrzení žalovaného, či o vlastní úvahu žalovaného, což žalobce označil za nepřezkoumatelné. Žalovaný rovněž nesprávně aplikoval teoretická a judikatorní východiska problematiky podvodů na DPH.

Na str. 20–23 napadeného rozhodnutí žalovaný popisuje jednotlivé společnosti zapojené v řetězci z pohledu identifikace chybějící daně a prokázání existence daňového podvodu. Žalobce zdůraznil, že s Czech ENERGIS s.r.o., COLY PROMOTION s.r.o. či RUBINEA s.r.o. nebyl v jakémkoliv kontaktu. Zástupci těchto společností rovněž nezmínili, že by byli v jakémkoliv spojení s žalobcem. Žalobce nerozporoval zjištění správních orgánů, že dotčené subjekty figurující v řetězci nesplnily svou daňovou povinnost. Samotná existence chybějící daně je však ve vztahu k prokázání zatažení žalobce do podvodu na DPH nedostačující. K neodvedení či nezaplacení daně může dotčený daňový subjekt vést řada okolností, které nemusí mít jakoukoliv souvislost s jeho obchodním partnerem. Žalovaný nespecifikoval, z jakého důvodu nebyla daň ze strany dotčených subjektů uhrazena. Žalobce podotkl, že v rámci zprávy o daňové kontrole byla prvostupňovým orgánem identifikována chybějící daň u jiných subjektů a z jiných důvodů (snižování daňové povinnosti neprokázanými zdanitelnými plněními z reklamní činnosti) než v napadeném rozhodnutí, což se jeví účelovým. Žalovaný se s tímto nesouladem nevypořádal.

Žalobce proto nesouhlasil se závěrem žalovaného, že by byl splněn základní předpoklad pro konstatování podvodného jednání, a sice narušení neutrality daně. Dle žalobce je povinností orgánů finanční správy prokázat existenci daňového podvodu, tedy vymezit nejen údajně chybějící daň, ale rovněž skutkové okolnosti, za kterých mělo k podvodnému jednání dojít a jaké má toto jednání spojitost s daňovým subjektem, jemuž byl nárok na odpočet DPH neuznán.

Žalovaný nespecifikoval, jaké daňové povinnosti dotčené společnosti nesplnily. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí není patrné, jaká byla výše daňových nedoplatků, z jakého důvodu nebyly v rámci daňové kontroly (u COLY PROMOTION s.r.o. a G.I. Cars s.r.o.) nároky na odpočet DPH uznány a zda neuznané daňové povinnosti souvisely s deklarovanými zdanitelnými plněními. Zejména u G.I. Cars s.r.o. žalovaný žádným způsobem neidentifikoval chybějící daň a její výši. U společnosti Půjčovna motodlah s.r.o. se žalovaný spokojil se závěrem, že tato obchodní společnost nepodala daňové přiznání a daň tak byla stanovena pomůckami. U společnosti G.I. Cars s.r.o. žalovaný uvedl, že daňová povinnost byla touto společností uhrazena nedobrovolně, což považuje odvolací orgán s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2015, č. j. 2 Afs 15/2014-59, za neodvedení daně. Žalobce však měl za to, že žalovaný tento judikát dezinterpretoval. U dalších společností (RUBINEA s.r.o., Czech ENERGIS s.r.o., COLY PROMOTION s.r.o. a Půjčovna motodlah s.r.o.) žalovaný konstatoval, že jsou nekontaktní. Leč dle žalobce pouhá nekontaktnost daňového subjektu nepostačuje k přijetí závěru ohledně nesplnění daňových povinností (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 9 Afs 163/2015, ze dne 21. 3. 2018, č. j. 1 Afs 427/2017-48, a ze dne 18. 10. 2018, č. j. 9 Afs 333/2017-63).

Správní orgány označily obchodní model žalobce ve vztahu k pořízení vozidel od G.I. Cars s.r.o. za nestandardní, vytvořený toliko za účelem krácení daně subjekty nacházejícími se v tomto řetězci. Žalobce ovšem tento model uplatňuje konstantně po celou dobu své obchodní činnosti s novými dopravními prostředky.

Žalobce byl přesvědčen, že žalovaný ve vztahu k neuznaným zdanitelným plnění přijatým od dodavatelů žalobce nesprávným způsobem zjistil skutkový stav a na základě provedených důkazů dospěl k nesprávnému závěru o neunesení důkazního břemene žalobce. Systém nákupu popsal jednatel žalobce při výslechu, při němž byl v postavení svědka, žalobce se proto ohradil proti zpochybňování relevance těchto informací – svědek je povinen vypovídat pravdu a nic nezamlčet. Jednatel žalobce vypověděl, že žalobce vozidla nakupuje od autorizovaných dealerů, a to přímo, nebo prostřednictvím vybraných obchodních společností schopných v požadovaném objemu vozidla dodat. Důvodem pro takový postup, který je při větším objemu dodávek zcela standardní, je postup importérů jednotlivých značek. Jako příklad byl uveden koncern Volkswagen, který v rámci importu do ČR umožňuje nakoupit maximálně 30 vozidel ročně na jednu právnickou osobu (resp. na jedno IČO). Podstatou byznysu žalobce je získat kontakty na dealery a společnosti disponující volnými kvótami, u kterých je možné daná vozidla objednat. Jednatel žalobce uvedl zásadní závěr týkající se okamžiku zaslání VIN kódu k vozidlu a souvisejícího data úhrady za toto vozidlo. Dealer objednavateli zasílá vystavenou fakturu spolu s VIN kódem daného vozidla a pouze po úhradě této faktury uvolňuje vozidla. Samotný importér až po úhradě plné kupní ceny vč. DPH uvolňuje technický průkaz vozidla, aby bylo možné vozidlo přihlásit. Jinými slovy, dokud není cena za vozidlo uhrazena, neměl ani nemohl mít žalobce dispoziční oprávnění k technickým průkazům a nemohl tak před uzavřením obchodu vědět, jaká korporace bude na technickém průkazu uvedena.

Jednatel žalobce dále popsal navázání spolupráce s G.I. Cars s.r.o. Dodavatel žalobce Auto Černý spol. s r.o. neměl v době nákupu volné kvóty na požadovaný počet vozidel, proto žalobci (prostřednictvím P. Š.) doporučil tzv. dealerskou společnost G.I. Cars s.r.o. Z vyjádření jednatele žalobce je tak patrné, že G.I. Cars s.r.o., přestože nebyla žalobci do té doby známa, byla společností etablovanou na trhu s motorovými vozidly, kterou osobně doporučil ředitel autorizovaného prodejce. Jednatel žalobce též uvedl, že si před zahájením obchodování své dodavatele prověřuje, a to na základě standardních informací získatelných z veřejných i soukromých zdrojů, vč. toho, zda je daný subjekt spolehlivým plátcem DPH.

Jednatel žalobce dále popsal cenotvorbu, kdy si nabízené ceny od G.I. Cars s.r.o. porovnával s cenovými podmínkami od jiných autorizovaných dealerů a marže G.I. Cars s.r.o. se vždy pohybovala v tržním rámci. Žalobce během správního řízení předložil tabulku, v rámci níž porovnával ceny za vozidla a z níž plyne, že ceny nabízené G.I. Cars s.r.o. byly oproti vybraným subjektům o 1 až 2 % dražší. Vozidla tak nebyla odebírána za netržní ceny a ani v tomto ohledu nemohl žalobce nabýt jakékoliv podezření o nestandardnosti obchodu. Co se týče společností, od kterých G.I. Cars s.r.o. vozidla kupovala a následně je žalobci dodala, žalobce na základě VIN kódu ověřoval přímo u dealera či importéra, že jim byla kupní cena za dané vozidlo uhrazena. Tímto postupem se žalobce utvrdil ve svém přesvědčení, že G.I. Cars s.r.o. je schopna plnit své závazky vůči žalobci a je tak spolehlivým obchodním partnerem.

Závěr žalovaného o nestandardnosti tohoto obchodního vztahu je naproti tomu založen jen na nepodložených domněnkách. Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2017, č. j. 6 Afs 148/2016-30, který se zaobíral tím, kdy, resp. zda vůbec dochází k přesunu důkazního břemene ze správce daně na daňový subjekt v rámci tzv. daňových podvodů. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v případě prokazování zapojení daňového subjektu do podvodu na DPH nedochází k přechodu důkazního břemene, jako je tomu např. v rámci prokazování fakticity poskytnutého plnění (totéž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 10. 2016, č. j. 6 Afs 170/2016-30).

Aby tedy vůbec mohlo být přikročeno ke zkoumání subjektivní stránky daňového podvodu, tzn. zavinění daňového subjektu v podobě nepřijetí dostatečných opatření, je povinností správce daně definovat, v čem spočívalo podvodné jednání daňového subjektu. To se však dle žalobce nestalo. Vozidla pořízená od G.I. Cars s.r.o. byla žalobcem prodána dalším zákazníkům (napřímo či prostřednictvím společností propojených s žalobcem) do JČS či třetích zemí a jednalo se tak o reálné obchody. Pokud byly obchodní transakce vykazovány pouze za účelem nezákonného krácení daně, jak uvádí správní orgány, dělo se tak toliko mezi G.I. Cars a ostatními, žalovaným jmenovanými subjekty (COLY PROMOTION s.r.o., RUBINEA s.r.o., Czech ENERGIS s.r.o., KATEDRÁLA a Půjčovna motodlah s.r.o.), o čemž žalobce neměl povědomí a nebyl toho součástí (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2018, č. j. 11 Af 50/2016-160).

Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2018, č. j. 9 Afs 194/2017-34, vymezující dvě rozdílné situace, ve kterých se může daňový subjekt v rámci zapojení do podvodu DPH objevit. Jednou z nich je jeho vědomá účast na podvodu na DPH, kdy správce daně prokáže, že se daňový subjekt vědomě účastnil podvodu na DPH, druhou z nich je pak prokázání existence takové neobezřetnosti daňového subjektu, která kdyby nenastala, musel by daňový subjekt rozpoznat, že daná transakce je zatížena podvodem na DPH.

Žalobce rovněž zmínil, že „řetězce“ popsané žalovaným v napadeném rozhodnutí jsou nepochybně neúplné, neboť není uvedeno, od jakého dealera či importéra byla daná vozidla v daných zdaňovacích obdobích nakoupena. V této části je tak napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Správní orgány nepředložily jakýkoliv relevantní důkaz prokazující propojení žalobce s některými z „podvodných” společností. Veškeré skutečnosti uváděné žalovaným k těmto společnostem jsou proto irelevantní.

Ohledně existence objektivních okolností svědčících o vědomosti žalobce o existenci podvodu na DPH žalobce předně uvedl, že hodnocení tzv. vědomostního testu je předčasné, neboť správními orgány nebyla vymezena chybějící daň a ani nebyly konkretizovány okolnosti týkající se spáchání daňového podvodu. Žalobce ovšem rozporoval i to, že by o zapojení do podvodného řetězce věděl.

V rámci vědomostního testu správce daně musí nejdříve zkoumat nestandardnosti posuzované obchodní transakce (tzn. objektivní okolnosti, na jejichž základě daňový subjekt měl a mohl vědět, že se podvodu účastní) a následně posoudit opatření přijatá daňovým subjektem k zamezení jeho možné účasti na daňovém podvodu. Po konkrétní identifikace objektivních okolností správcem daně (kterého tíží důkazní břemeno) je dán prostor daňovému subjektu prokázat přijetí rozumných a požadovatelných opatření k zamezení jeho možné účasti na daňovém podvodu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2018, č. j. 5 Afs 60/2017-60). Žalobce podotkl, že dle jeho názoru žalovaný směšuje dva druhy zavinění žalobce, tj. že o účasti na daňovém podvodu žalobce věděl na jedné straně a že o účasti na daňovém podvodu vědět mohl a měl.

Žalovaný v bodech 130–136 napadeného rozhodnutí rozebírá povahu opatření, které žalobce přijmul, ale která byla dle žalovaného nedostatečná. Čím se však žalovaný zabýval pouze povrchně, je existence objektivních okolností, pro které měl žalobce nabýt motivaci k tomu, aby nějaká opatření přijímal. Současně se žalovaný nezabýval tím, jaká opatření by ve vztahu k dodavateli G.I. Cars s.r.o. byla dostatečná. Žalovaný v napadeném rozhodnutí popsal celou řadu podezřelých skutečností či indicií svědčících o podvodném způsobu obchodování, leč všechny se dotýkají dodavatele žalobce, naopak s žalobcem nemají jakoukoliv spojitost. Ve vztahu k žalobci je relevantní to, že (i) dodavatel nemá dlouholetou obchodní historii a neplní si zákonem stanovené povinnosti, tj. nezveřejňuje zákonem stanovené listiny ve sbírce listin, (ii) dodavatel má sídlo v bytovém domě a (iii) mezi žalobcem a dodavatelem nebyla uzavřena písemná smlouva.

Pokud žalovaný hovoří o tom, že nahlédnutí do registru plátců není dostačující, pak dle žalobce klade žalovaný k tíži žalobce nefunkčnost státem vedených evidencí, které by měly sloužit k ověření solventnosti a potenciální bezproblémovosti obchodních partnerů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2018, č. j. 5 Afs 252/2017-31). Žalobce označil za nepřiléhavý odkaz žalovaného na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2017, č. j. 29 Af 113/2015-114, dle něhož je důkazem o neobezřetnosti daňového subjektu to, že obchodoval s dodavatelem, jenž nezveřejňoval účetní závěrky ve sbírce listin, když žalobce poukázal na skutkovou odlišnost (jiné důvody pochybností) obou případů. Dodavatelovo nezakládání účetních závěrek do sbírky listin žalobce nepovažoval za natolik významný fakt, aby přijímal jiná, zásadní kontrolní opatření. Ostatně je otázkou, co by z těchto dokumentů žalobce zjistil, účetní závěrky nezakládá řada společností. Dodavatel G.I. Cars s.r.o. měl v rozhodné době funkční webové stránky, zabýval se dovozem dopravních prostředků, byl žalobci doporučen oficiálním dealerem, nebyl evidován jako nespolehlivý plátce, neměl záznam v insolvenčním rejstříku a nesídlil na virtuálním sídle.

Žalobce popřel, že by v odběratelsko-dodavatelském vztahu mezi žalobcem a G.I. Cars s.r.o. neexistovala žádná smluvní dokumentace, jak se snaží naznačovat žalovaný (bod 123 napadeného rozhodnutí). Uzavírání kupní smlouvy probíhalo vždy na základě objednávky, která byla následně potvrzena a byla odsouhlasena cena za danou dodávku. Žalobce dodal, že žalovaný neexistenci smluvní dokumentace v napadeném rozhodnutí nejprve označil za okolnost svědčící o existenci podvodu, následně však za objektivní okolnost svědčící o nestandardnosti. I kdyby měl žalobce se svým dodavatelem podepsanou kupní smlouvu, nevedla by tato skutečnost ke zjištění, že se transakce může stát součástí podvodu na DPH, žalovaný ji proto nemůže klást k tíži žalobce. Navíc ustálená judikatura i kontrolní praxe správců daně zhusta považuje písemné doklady v důkazním řízení za nedostačující.

Žalobce měl za to, že žalovaný dospěl k nepřezkoumatelnému závěru, když klade žalobci k tíži skutečnost, že dodavatel G.I. Cars s.r.o. sídlí v bytovém domě. Dle žalovaného si měl žalobce tuto skutečnost ověřit, a pokud by tak učinil, nemohl nabýt dojmu, že se jedná o seriózního a zavedeného dodavatele. Žalobce nerozuměl tomu, jakým způsobem souvisí umístění sídla společnosti v bytovém domě se solventností dotčené obchodní korporace.

Žalobce v podaném odvolání poukazoval na nelogičnost domnělého podvodného jednání. Pro žalobce, jakožto právnickou osobu nárokující nadměrný odpočet, je zcela nelogické a iracionální, aby se účastnil daňového podvodu, neboť se vystavuje extrémnímu riziku, kdy správce daně zadržením, resp. nevyplacením nadměrných odpočtů může paralyzovat podnikatelskou činnost žalobce, což se také stalo.

V případě tzv. karuselového podvodu je typické, že společnost dodá z JČS zboží do tuzemska, zboží je následně přeprodáváno v tuzemsku a následně exportováno do JČS subjektu, který stál v řetězci na samotném počátku. Pozice žalobce tak nefunguje z pohledu „logiky podvodu“, neboť žalobce nemá nikdy jistotu, že pokud zboží vyveze do JČS, tedy jej řádně prodá (a zboží se tedy nevrací na začátek kolotoče, jako je tomu u karuselu), bude mu nadměrný odpočet vždy včas a v plné výši uznán. Pokud by jediným cílem a účelem řetězců společností bylo, jak uvádí prvostupňový orgán, získání daňové výhody, neexportoval by žalobce dané zboží, ale pouze by jej prodal jinému tuzemskému subjektu. Takový skutkový děj však v nyní projednávané věci nebyl zjištěn.

Jak totiž vyplývá z hodnocení správních orgánů, v nyní projednávané věci se jedná o lineární řetězový podvod, kdy se daň (pravděpodobně) ztrácí v řetězci tuzemských společností, přičemž žalobce se dle svého názoru dostal do pozice „obětního beránka“, který zcela nevědomě celou tuto konstrukci zafinancoval. Na straně žalobce tak zcela absentuje jakýkoliv motiv pro podvodné jednání. Jak vyplývá ze závěrů uvedených v napadeném rozhodnutí, (pravděpodobně) ke krácení daně došlo u subjektů v řetězci postavených za G.I. Cars s.r.o., potažmo touto společností, a po těchto subjektech měl prvostupňový orgán dlužnou daň vymáhat. Tím, že prvostupňový orgán neuznal nárok na výplatu nadměrného odpočtu u žalobce, fakticky neoprávněně multiplikoval výběr daně. S touto argumentací uplatněnou již v odvolání se žalovaný nevypořádal.

Žalobce se dále vyjádřil k organizaci subjektů v řetězci, jak ji popsaly správní orgány. Žalobce konstatoval, že ze závěrů správních orgánů plyne, že hlavním hybatelem byla G.I. Cars s.r.o. (resp. P. P.), která měla vliv na činnost ostatních subjektů stojících v řetězci před ní. Žalovaný se vůbec nezabýval odvolací argumentací žalobce, že nebyla popsána role žalobce v údajném podvodném řetězci.

Žalobce upozornil, že tvrzení žalovaného, že s G.I. Cars s.r.o. a ostatními dodavateli měl jednat jednatel žalobce M. M., je nepodložené. Prvostupňový orgán na str. 44 zprávy o daňové kontrole uvedl, že M. M., dle „svědecké výpovědi pana P. R. sám jednal s autorizovanými dealery vozidel a určoval, která korporace vozidla od dealerů pořídí“. Žalobce podotkl, že P. R. uvedl, že M. M. předával seznamy tzv. volných kvót a M. M. je následně předal druhému jednateli žalobce, P. P., který má v rámci činnosti žalobce na starost nákup nových vozidel, kdežto M. M. má na starost jejich následný prodej, což vyplývá ze svědeckých výpovědí P. P. a M. M. Pokud tak P. R. uvedl, že konkrétní podmínky si dohadoval M. M. sám, jednalo se toliko o domněnku svědka, která není ničím podložena; P. R. uvedl, že nebyl dojednávání obchodu přítomen. M. M. pouze P. R. zaslal přehled VIN kódů vozidel, které byly fakticky nakoupeny, a na základě těchto přehledů došlo ke vzniku nároku na zprostředkovatelskou provizi.

Interním šetřením žalobce bylo zjištěno, že RYBO Group s.r.o. vyfakturovala odměnu za zprostředkování vozidel od G.I. Cars s.r.o. neoprávněně, a to v důsledku administrativního pochybení na straně žalobce, který do podkladu pro fakturaci zahrnul také vozidla dodaná G.I. Cars s.r.o. Žalobce však zjednal nápravu a došlo k refundaci již uhrazené zprostředkovatelské provize. Tvrzení prvostupňového orgánu o propojenosti RYBO Group s.r.o. s G.I. Cars s.r.o. a M. M.se tak nezakládá na pravdě a bylo vyvráceno již v rámci daňové kontroly.

M. M. se nikdy nesetkal s P. Š. z Auto Černý spol. s r.o., stejně tak se nesetkal s P. P. z G.I. Cars s.r.o. (potažmo COLY PROMOTION s.r.o. či Půjčovna motodlah s.r.o.), P. J. (RUBINEA s.r.o.) či M. S. (Czech ENERGIS s.r.o.). Ani P. P., ani P. Š., ani žádný jiný svědek mající jakoukoliv spojitost s podvodným řetězcem neuvedl, že by se setkal s M. M. Prvostupňový orgán však dospěl k překvapivému závěru, že M. M. měl řetězce, resp. jeho část řídit, a to na základě domněnky P. R. Ani s touto odvolací argumentací žalobce se žalovaný nevypořádal.

Správní orgány se dále mýlily v tom, že žalobce dopředu věděl, od které společnosti budou dopravní prostředky pořízeny (bod 115 napadeného rozhodnutí). Pokud žalovaný uvedl, že tuto informaci mohl žalobce zjistit z předložených technických průkazů, pak se tato teze nezakládá na pravdě. V okamžiku, kdy žalobce poptával vybraný počet automobilů od P. Š. z Auto Černý spol. s r.o., nedisponoval technickým průkazem daných vozidel, která byla následně dodána a tato skutečnost nebyla žalovaným jakkoliv prokázána. Takový postup by ostatně nedával jakýkoliv smysl z pohledu subjektu, který vozidla zajišťoval. Žalobce nejdříve uhradil sjednanou zálohu za dopravní prostředky a následně po oznámení, že jsou předmětné dopravní prostředky připraveny k odběru, provedl úhradu zbývající části kupní ceny.

Jestliže správní orgány tvrdily, že podezřelou okolností mající za následek vznik pochybností na straně žalobce je žalobcova znalost konkrétního subjektu zapsaného na technickém průkazu, pak vědomost o subjektu zapsaném na technickém průkazu nabyl žalobce až po uskutečnění daného obchodu. Prvostupňový orgán účelově vyhodnotil skutečnost, že mu žalobce předložil více než 2 000 technických průkazů, přičemž žalovaný tento postup aproboval. Tyto technické průkazy byly žalobcem opatřeny v prvotní fázi kontrolních postupů, neboť prvostupňový orgán zpochybňoval faktické přijetí zdanitelných plnění a z toho důvodu žalobce technické průkazy předložil.

Žalobce poznamenal, že z žádného důkazu nevyplývá, že by žalobce kterémukoliv subjektu stojícímu před G.I. Cars s.r.o. dával pokyny k odhlašování vozidel. Z výpovědi P. P. vyplynulo, že vozidla na SG AUTO LOGISTIC SERVICES, s.r.o. (slovenská „sestra“ žalobce) přehlašoval on, na základě požadavku žalobce. Žalobce tak pokyn udělil P. P., který následné přehlášení realizoval. Žalovaný se však snaží předkládat teorii o tom, že žalobce měl povědomí o složení obchodních řetězců popsaných prvostupňovým orgánem, což opět nemá oporu v provedeném dokazování.

Žalobce též rozporoval závěr prvostupňového orgánu, že žalobce (možná) ovládal G.I. Cars s.r.o., neboť není zřejmé, na základě čeho prvostupňový orgán dospěl k této spekulaci; žalovaný od tohoto závěru upustil.

Ohledně cenotvorby žalobce podotkl, že se snažil v průběhu správního řízení deklarovat, že ceny za obchodované zboží odpovídaly cenám v čase a místě obvyklým, poněvadž dle přesvědčení žalobce je jedním ze základních znaků podvodného jednání právě nepřiměřená cena zboží. Je tak s podivem, že se správní orgány touto otázkou nezabývaly. Pokud je totiž zboží obchodované v podvodném řetězci, pak je prodejní cena obvykle nižší než obvyklá. Tato skutečnost je dána tím, že „podvádějící“ subjekt se dostatečným způsobem sanuje a vydělá na chybějící dani a skutečná obchodní marže je pro něj irelevantní.

Žalobce dále nesouhlasil s tím, že mu nebyl uznán nárok na odpočet daně z přijatých plnění týkajících se zprostředkování služeb v tuzemsku i ze zahraničí, neboť žalobce neprokázal splnění hmotněprávních podmínek pro vznik nároku na odpočet daně dle § 72 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „ZDPH“). Vedle neprokázání rozsahu a předmětu přijatého plnění odůvodnil žalovaný tento závěr tím, že žalobce neprokázal přijetí zdanitelného plnění od dotčených společností.

Žalobce měl naopak za to, že provedenými důkazy byla prokázána nejen skutečnost, že zdanitelná plnění byla žalobcem přijata, ale i to, kdo byl poskytovatelem těchto plnění. Pokud žalovaný uvedl, že u vybraných plnění není jasné, zda je poskytl daný dodavatel, žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2017, č. j. 4 Afs 58/2017-78. I v označeném judikátu bylo tamějšímu žalobci vyčítáno, že z daňových dokladů nevyplýval rozsah provedených prací a že uvedený předmět plnění byl v mnoha případech značně nekonkrétní. Nejvyšší správní soud však neshledal takovéto pochybnosti pro účely daně z přidané hodnoty relevantními, tyto pochybnosti nemají za následek přenos důkazního břemene zpět na daňový subjekt. Nejvyšší správní soud uvedl, že pro uznání nároku na odpočet DPH je z hlediska systému DPH rozhodné: (i) zda bylo plnění fakticky uskutečněno a (ii) zda subjekty v daňovém řetězci plní své daňové povinnosti. Obě tyto podmínky byly dle žalobce splněny. Nejvyšší správní soud pak uzavřel, že „i v případě, kdy není možné určit subjekt, který daňovému subjektu zdanitelné plnění skutečně poskytl, není možné daňovému subjektu odepřít nárok na odpočet DPH, pokud není zároveň prokázáno, že předmětné plnění bylo součástí podvodu na dani, o kterém osoba uplatňující nárok na odpočet daně věděla, nebo musela vědět.“.

V průběhu správního řízení žalobce opakovaně uváděl, že v době, kdy realizoval vývoz motorových vozidel do třetích zemí, nedisponoval dostatečným odborným zázemím a knowhow, které bylo nezbytné pro to, aby dané obchody byly úspěšně realizovány. Pokud by žalobce nepřijal zdanitelná plnění v podobě řady konzultačních a poradenských služeb, nebyl by schopen realizovat svou podnikatelskou činnost a dosahovat tržeb, jakých v rámci let 2016 a 2017 dosáhnul. Správní orgány se nezamyslely nad takto nastaveným obchodním modelem žalobce a nad tím, proč by měl žalobce platit za fiktivní služby. Z pohledu ekonomického tak správní orgány dospěly k závěru, že žalobce dosáhl svých výnosů bez vynaložení jakýchkoliv nákladů, což je neudržitelný závěr. Žalobce se snažil správním orgánům vysvětlit, že obchodní model je nastavený na principu kolektivního (ne)úspěchu. Jak totiž vyplývá z předložených smluv, které žalobce uzavřel se svými dodavateli, ti měli nárok na sjednanou odměnu pouze v případě, že se žalobci dařilo realizovat obchodní případy, v tomto případě nákup a prodej motorových vozidel.

Žalobce se neztotožnil se závěry žalovaného ohledně zprostředkování nákupu aut od RYBO Group s.r.o., jak jsou uvedeny v bodu 146 napadeného rozhodnutí: „P. R. neuvedl žádné konkrétní osoby, se kterými jednal ve věci zprostředkování prodeje nových vozidel pro odvolatele, nedoložil ani komunikaci mezi ním a odvolatelem. P. R. nezná společnosti Hollman, Sea Cars, Nordic RentaCar, přes které společnost RYBO Group, dle předložených daňových dokladů zprostředkovala nákup vozidel pro odvolatele.“. Z provedeného výslechu P. R. nevyplynulo, že by neuvedl žádné konkrétní osoby, se kterými jednal. U některých osob sdělil, že jména doloží, a např. u DCS – Car zmínil pana H. Žalobce byl přesvědčen, že se odvolací orgán dopustil porušení tzv. zakázaných souhrnných zjištění (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99). Svědek jmenoval řadu společností, od kterých zajišťoval pro žalobce tzv. volné kvóty. Pokud žalovaný klade k tíži žalobce skutečnost, že svědek nejmenoval některé konkrétní osoby z řad všech zprostředkovávaných dodavatelů, pak se nabízelo neuznání nároku na odpočet DPH pouze z těchto plnění, u kterých svědek nejmenoval žádnou konkrétní osobu. Svědek též vypověděl, že disponuje e-mailovou komunikací se zástupci žalobce týkající se zprostředkování vozidel, kterou správci daně dodá, a rovněž vypověděl, že dokáže doložit jména společností, od kterých byla zprostředkovaná vozidla pořizována. Správní orgány zcela rezignovaly na získání svědkem nabízených důkazů.

K plněním přijatým od B2B Clean s.r.o. žalobce podotkl, že předložil veškeré relevantní podklady, které měl k dispozici. Stav, kdy by žalobce hradil sjednanou odměnu za služby, které by fakticky neobdržel, by postrádal jakýkoli ekonomický smysl. V případě plnění od B2B Clean s.r.o. se jednalo o poskytnutí služby obchodního zástupce na Slovensku a v Maďarsku, cílem byl průzkum trhu. Žalobce předložil příslušné daňové doklady a smlouvu o zprostředkování, poskytnutí činností potvrdil svědek D. D. Dle žalovaného z provedených výslechů jednatelů B2B Clean s.r.o. vyplynulo, že si na spolupráci s žalobcem nevzpomínají. Žalobce ovšem jednal s D. D., který měl k zastupování B2B Clean s.r.o. plnou moc.

K plněním přijatým od Creative Corporation s.r.o. žalobce uvedl, že D. D. potvrdil poskytnutí zprostředkovatelských služeb, uvedl, s kým a kdy jednal. Skutečnost, zda úplata za dané služby byla dále poskytnuta Amazon Sky Limited, je z pohledu uznání nároku na odpočet DPH irelevantní. Není ani patrné, jaké platby nebyly uhrazené, žalovaným je konstatována pouze výše, nikoliv osoba dlužníka a věřitele. Stejně tak s žalobcem žádným způsobem nesouvisí okolnost, že Creative Corporation s.r.o. neuvedla služby poskytnuté žalobci v souhrnném hlášení.

K plněním přijatým od Tarvisium s.r.o. žalobce poznamenal, že D. D., tehdejší zástupce této společnosti, potvrdil poskytnutí zprostředkovatelských služeb, popsal, v čem zprostředkování spočívalo, jaké obchody a u jakých zákazníků pro žalobce zprostředkoval a jaká byla odměna. Žalovaným uváděný argument, že D. D. zajišťoval zprostředkování prodeje vozidel u jiných společností, je z pohledu posuzování vzniku nároku na odpočet DPH irelevantní, stejně jako skutečnost, že Tarvisium s.r.o. neuvedla v řádném daňovém přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2016 žádné výnosy ani náklady. Z pohledu uznání nároku na odpočet DPH je rozhodné, zda dané služby proběhly a zda byly užity k podnikatelské činnosti žalobce, zprostředkování je nepochybně jedním z atributů vlastních nákupu a prodeji zboží.

Žalobce byl přesvědčen, že unesl své důkazní břemeno stran prokázání přijetí zdanitelných plnění od G.I. Cars s.r.o. a Accace s.r.o. Naopak žalovaný své pochybnosti založil na pouhých domněnkách a na podporu svých tvrzení nepředložil žádný relevantní důkaz.

K prokázání přijetí zdanitelných plnění od Arisan, s.r.o. a AC OFFICE, s.r.o. byly provedeny svědecké výpovědi K. N., I. F., G. M. a Ing. M. O. Všechny svědkyně potvrdily, že Ing. V. Š. (toho času jednatel AC OFFICE, s.r.o. a zplnomocněný zástupce Arisan, s.r.o.) poskytoval žalobci poradenské služby a služby v oblasti účetnictví. Svědecké výpovědi rovněž potvrdily, že Arisan, s.r.o. žalobci poskytovala účetní služby, přičemž účetnictví žalobce v inkriminované době zpracovávaly zaměstnanci Arisan, s.r.o., konkrétně I. F. a Ing. M. O. Žalobce si byl vědom úskalí prokazování přijetí zdanitelných plnění v podobě poradenských služeb, které obvykle mají nehmotnou povahu a nejsou snadno zdokumentovatelné a doložitelné. Tato skutečnost však nemůže vést k tomu, aby správce daně neuznal nárok na odpočet DPH z těchto zdanitelných plnění (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 2. 2015, č. j. 2 Afs 8/2014-174).

Žalobce ve vztahu k Arisan, s.r.o., a AC OFFICE, s.r.o., doložil písemné smlouvy určující výši odměny za poskytované služby a vymezující předmět poskytovaného plnění a dobu, po kterou má být plnění poskytováno. Předložil rovněž příslušné daňové doklady a prokázal, že za předmětné služby uhradil sjednanou cenu. Vedle těchto formálních listinných důkazů bylo tvrzení žalobce o přijetí deklarovaných zdanitelných plnění podpořeno svědeckými výpověďmi osob, které s Ing. V. Š. přišly v rámci podnikatelské činnosti žalobce do kontaktu. Tyto osoby potvrdily, že Ing. V. Š. poskytoval managementu žalobce poradenské služby, že se konala pravidelná jednání za účasti statutárních zástupců žalobce a Ing. V. Š. Ten také potvrdil, že za Arisan, s.r.o., a AC OFFICE, s.r.o., poskytl deklarované služby, a uvedl, v čem tyto služby spočívaly. Rovněž předložil písemnou dokumentaci podporující daňová tvrzení žalobce.

Žalobce podotkl, že žalovaný vyhodnotil celou řadu podkladů, které Ing. V. Š. doložil v rámci komunikace s prvostupňovým orgánem, zjednodušujícím způsobem. Ing. V. Š. předložil vedle uzavřených smluv rovněž komunikaci s čínskými zákazníky, reporty z účetního systému Arisan, s.r.o., ze kterého vycházel při pravidelných poradách se zástupci žalobce, zprostředkované kontakty a mnoho dalších listinných podkladů prokazujících přijatá zdanitelná plnění. Ing. V. Š. popsal, v čem konkrétní služby spočívaly, a rovněž sdělil, že řadu podkladů doloží dodatečně, což učinil. Pokud žalovaný tvrdil, že k fakturaci za „projekt Čína“ nebyly doloženy žádné podklady, pak se tento závěr nezakládá na pravdě, neboť Ing. V. Š. doložil jak jmenný seznam čínských partnerů, tak související e-mailovou komunikaci s potenciálními čínskými zákazníky a obchodními partnery.

Žalobce byl přesvědčen, že unesl své důkazní břemeno stran prokázání přijetí zdanitelných plnění od Balkan Automotive Consulting EOOD, Top Management Services EOOD a CZ-SK-BG CONSULTING GROUP, když se jednalo o manažerské služby a poplatky související s činností těchto společností v Bulharsku. Právě přes bulharský trh byla zvolena penetrace čínského trhu, která byla následně úspěšná. Zakládání a vedení společností v různých členských státech bylo součástí strategie žalobce, neboť pouze v případě, kdy se obchodník je schopen prezentovat jako globální holdingová společnost, kterou žalobce a jeho společnosti jsou, je mu umožněno obchodovat na vybraných trzích. Jak vyplývá z dosažených tržeb žalobce a realizovaných obchodů, byla tato strategie úspěšná. Žalovaný své závěry staví opět na pouhých domněnkách a nepodložených tvrzeních, přičemž ignoroval skutečnosti zjištěné v rámci mezinárodního dožádání, o kterých v napadeném rozhodnutí není jakákoliv zmínka, ačkoliv jsou součástí správního spisu.

Stejně tak žalobce unesl své důkazní břemeno stran prokázání přijetí zdanitelných plnění od EuroCoc, spol. s r.o., které spočívaly ve vyřizování tzv. jlistů (Certificate of Conformity), který musí být v rámci unijního prostoru vždy přiložen k danému automobilu v případě jeho prodeje. Dále byly společností EuroCoc, spol. s r.o. přefakturovávány kurýrní služby od společnosti UPS za rok 2016, neboť EuroCoc, spol. s r.o. s ohledem na obrovské množství realizovaných zásilek (v řádech tisíců) měla se společností UPS kontrahovány výhodnější sazby. Současně EuroCoc, spol. s r.o. fakturovala poplatek za využívání její databáze ze strany žalobce. Veškeré tyto skutečnosti byly potvrzeny svědkyní J. G. Ačkoliv žalovaný potvrdil přijetí části služeb ze strany žalobce (bod 187 napadeného rozhodnutí), neuznal celý nárok na odpočet DPH ze všech plnění přijatých žalobcem, což je v rozporu se zákonem.

Žalobce dále uvedl, že bylo prokázáno, že někteří zaměstnanci SG AUTO LOGISTIC SERVICES, s.r.o. vykonávali pro žalobce vybrané činnosti (např. K. N. či T. H.), což ostatně bylo potvrzeno také prvostupňovým orgánem. SG AUTO LOGISTIC SERVICES, s.r.o. měla na starosti výměnu měn, měla poskytovat podporu prodeje pro jednatele žalobce, zejména pak podporu administrativní. Ze svědeckých výpovědí tak byla potvrzena spolupráce mezi žalobcem a SG AUTO LOGISTIC SERVICES, s.r.o., bylo prokázáno, v čem tato spolupráce spočívala a jak fakticky probíhala.

Ohledně plnění od Translata, spol. s r.o. žalobce uvedl, že jak vyplývá z příloh, které jsou součástí mezinárodního dožádání, kde byl za Translata, spol. s r.o. přítomen T. P., spolu se samotným tvrzením doložil T. P. detailní přehledy poskytnutých služeb. Není tedy pravdivé tvrzení žalovaného, že k uvedeným daňovým dokladům nebyly doloženy žádné podklady pro fakturaci nebo k přefakturaci, které by deklarovaly přijaté služby. Žalobce současně navrhoval opakovaný výslech T. P., který měl žalovanému objasnit předmět poskytovaných služeb, přičemž žalobce nabídl žalovanému, že výpověď T. P. zajistí, nebude tedy třeba další mezinárodní dožádání. Žalovaný ovšem bez jakéhokoli zdůvodnění na tento důkazní návrh žalobce nereflektoval.

Co se týče plnění přijatých od MM Star s.r.o., ta pro žalobce zpracovala koncept prodeje luxusních aut, přičemž tato prezentace v tištěné podobě byla prvostupňovému orgánu předložena v rámci ústního jednání dne 5. 3. 2019, kterého byly přítomny jak úřední osoby mající v gesci kontrolu DPPO za rok 2016, tak daňovou kontrolu DPH. Zmíněná společnost dále pro žalobce zajišťovala komunikaci s partnerskými organizacemi. K povaze marketingové a propagační činnosti se vyjádřil D. D. v rámci mezinárodního dožádání, když coby osoba oprávněná za MM Star s.r.o. jednat ve věcech obchodního vedení detailně popsal, v čem smluvené služby spočívaly. Reklamní a propagační materiály byly žalobcem využity mj. v rámci konference NAATA v Las Vegas. K prokázání účasti jednatele žalobce na této konferenci již žalobce předložil fotografii M. M., který ve své dlani drží jeden z propagačních materiálů, které si nechal žalobce u MM Star s.r.o. zpracovat, a to v rámci kontroly DPPO. Žalobce rovněž předložil podkladové materiály k této konferenci, ze kterých vyplývá, že jedním z účastníků konference byl žalobce.

Pokud jde o plnění od GRAL SK s.r.o., dle žalovaného D. D. vypověděl, GRAL SK s.r.o. vykonávala služby pro více odběratelů, avšak z předložených účetních výkazů vyplývá, že jediným odběratelem byl žalobce. Žalobci přitom nebylo zřejmé, jak tato skutečnost souvisí s nárokem na přiznání odpočtu DPH z přijatých plnění. K povaze marketingových činností se žalobce již dříve vyjádřil v rámci proběhnuvší daňové kontroly DPH a prvostupňovému orgánu byla rovněž předložena smlouva uzavřená mezi žalobcem a GRAL SK s.r.o. K plnění „dodanie reklamného priestoru na webových portáloch“ žalobce odkázal na screenshoty webových stránek, kde byly prokazatelně inzerovány odkazy na žalobce. Na těchto obrázcích jsou vyobrazeny hexagony, které jsou součástí loga žalobce.

Ohledně plnění od HERADOS, k.s. žalobce uvedl, že spočívala v poskytnutí vybraných marketingových a propagačních služeb, což opět žalobce prokazoval předložením celé řady podkladů v rámci kontroly DPPO.

Žalovaný navrhl žalobu zamítnout, přičemž předně odkázal na body 28–39 napadeného rozhodnutí, kde shrnul právní základ posuzované věci, a na body 42–66 napadeného rozhodnutí věnující se podvodu na DPH.

Co se týče žalobní námitky nedostatečně zjištěného skutkového stavu z důvodu předčasného ukončení odvolacího řízení, žalovaný uvedl, že účelem odvolacího řízení není nalézání skutkového stavu věci, nýbrž přezkoumání odvoláním napadeného rozhodnutí, byť je pravdou, že odvolací orgán může provádět dokazování za účelem doplnění podkladů pro rozhodnutí nebo k odstranění vad řízení. Žalovaný proto nebyl oprávněn na základě obecného požadavku žalobce přesunout do odvolacího řízení těžiště dokazování. Stejně tak se žalobce nemůže dovolávat toho, aby žalovaný přejímal do řízení o odvolání (proti platebním výměrům na DPH) veškeré důkazní prostředky získané správcem daně v průběhu kontroly DPPO, ani aby s rozhodnutím o odvolání vyčkával jejího ukončení, a to v prvé řadě s ohledem na odlišnosti v daňově relevantních skutečnostech, které jsou předmětem zkoumání ve věci obou daní. Žalobní námitka je proto nedůvodná. Žalobce ostatně využil možnost navrhovat důkazy v odvolání a žalovaný se s těmito návrhy vypořádal.

Nedůvodná je dle žalovaného též žalobní námitka, že docházelo k obcházení institutu svědecké výpovědi provedením místního šetření. Žalovaný si byl vědom právních závěrů, podle nichž může nezákonnost úředního záznamu spočívat ve zkrácení práv daňového subjektu v důsledku toho, že se po obsahové stránce jedná o záznam svědecké výpovědi bez zajištění práva daňového subjektu být účasten výpovědi svědka (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2006, č. j. 7 Afs 1/2006-48). V posuzované věci však nelze o uvedeném zkrácení práv žalobce hovořit, jelikož v případě žalobcem odkazovaných úředních záznamů nelze dojít k závěru, že by suplovaly výslechy svědků. Předmětem odkazovaných úředních záznamů je toliko získání listinných důkazů, na jejichž obsah by případná účast žalobce na jednání nemohla mít vliv.

K žalobní námitce, kterou žalobce zpochybňuje správnost postupu v rámci odvolacího řízení, když výslechy svědků navržených žalobcem prováděl prvostupňový orgán, a nikoliv žalovaný, je třeba odkázat na § 115 odst. 1 daňového řádu, podle něhož v rámci odvolacího řízení může odvolací orgán provádět dokazování k doplnění podkladů pro rozhodnutí nebo k odstranění vad řízení, stejně tak ale může doplnění nebo odstranění vad uložit správci daně, který odvoláním napadené rozhodnutí vydal. Uvedeným postupem nemůže být jakkoliv dotčena dvojinstančnost řízení, provedené důkazy totiž jsou i v takovém případě hodnoceny odvolacím orgánem v rámci řízení o odvolání. Totéž se týká i dalších žalobcem uváděných svědků, u nichž žalobce vyvolává dojem, že v rámci odvolacího řízení nebyli vůbec vyslechnuti (srov. bod 235 napadeného rozhodnutí). Pokud žalobce namítá, že v kontrole DPPO bylo pokračováno i po skončení odvolacího řízení ve věci zde posuzované, žalovaný odkázal na své vyjádření výše s tím, že tato skutečnost nemá jakýkoliv vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí.

Stran žalobní námitky, že se žalovaný zcela ztotožnil s odůvodněním prvostupňového orgánu ohledně účasti žalobce na podvodu na DPH, žalovaný poznamenal, že samotné ztotožnění se s úvahami prvostupňového orgánu nemůže vést k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Jedná se toliko o doklad toho, že v příslušných částech prvostupňové rozhodnutí netrpí nezákonností či nesprávností. Pokud jde o žalobcem tvrzenou nemožnost odlišit vlastní úvahy žalovaného od rekapitulace skutkového stavu, žalovaný opáčil, že napadené rozhodnutí je členěno na části věnované shrnutí skutkového stavu, uvedení odvolacích důvodů, právnímu základu případu a vlastní aplikaci právního základu na skutkový stav případu a posouzení věci odvolacím orgánem. Ze samotného označení těchto částí napadeného rozhodnutí je zjevné, že vlastnímu posouzení věci se žalovaný věnoval výlučně v poslední z uvedených částí. Byla-li pak do této části doslovně přejata některá z úvah prvostupňového orgánu, je zjevné, že se žalovaný s takovou úvahou zcela ztotožnil.

Žalovaný zdůraznil, že samotné posouzení existence podvodu na DPH (v situaci, kdy nebylo prokázáno úmyslné zapojení daňového subjektu do podvodu) představuje úvahu zcela nezávislou na daňovém subjektu, s výjimkou toho, že daňový subjekt přijal zdanitelná plnění pocházející z podvodného řetězce transakcí. Jestliže tedy žalovaný učinil dílčí závěr o účasti žalobce v podvodných řetězcích transakcí, je podstatou tohoto závěru pouze tolik, že se podvod na DPH uskutečnil a že žalobce pořídil zdanitelná plnění tímto podvodem zasažená. Tento závěr se naopak nijak nedotýká žalobcovy případné vědomosti o podvodu, jeho výsledek proto není závislý na tom, zda žalobce o zde zohledněných skutečnostech mohl vědět (srov. body 47–48, resp. 51–54 napadeného rozhodnutí). Zjištění o existenci podvodu na DPH nemá na uznání nároku na odpočet DPH žalobci samo o sobě vliv, za tímto účelem musí být provedeny další dva kroky testu popsaného v právním základu žalobou napadeného rozhodnutí. Pokud tedy žalobce popírá jakoukoliv spojitost s některými společnostmi zapojenými v podvodných řetězcích transakcí identifikovaných žalovaným, je v kontextu výše uvedeného nutno uvést, že žalovaný jakýkoliv vztah žalobce ke společnostem uvedeným na str. 19 a 20 napadeného rozhodnutí nedovozoval (s výjimkou G.I. Cars, která byla přímým dodavatelem žalobce, a vědomosti o zapojených společnostech, kterou žalobce nabyl z technických průkazů obchodovaných vozidel).

Namítl-li žalobce, že je nutné nejen identifikovat chybějící daň, ale i skutkové okolnosti, za nichž došlo k podvodu, odkázal žalovaný na bod 54 napadeného rozhodnutí, z něhož je patrné, že povinností správních orgánů není prokázat, jakým způsobem a konkrétně kterým z dodavatelů v řetězci byl spáchán podvod, naopak postačí, je-li postaveno najisto, v jakých skutkových okolnostech daňový podvod spočíval. V posuzované věci je tento požadavek naplněn zjištěním, že v řetězci transakcí byla narušena neutralita DPH, a to za podezřelých okolností, na jejichž základě lze učinit závěr, že se jednalo o podvod na dani z přidané hodnoty (srov. bod 51 napadeného rozhodnutí). Zjišťování mechanismu fungování podvodu je věcí trestního práva, naproti tomu v daňovém řízení je existence podvodu na DPH prokázána již narušením neutrality za podezřelých okolností, z nichž lze učinit závěr o existenci podvodu na DPH.

Dle žalovaného nemá žalobcův požadavek na vymezení spojitosti podvodu se žalobcem oporu v judikatuře správních soudů či Soudního dvora Evropské unie, což je zjevné již z povinnosti správce daně odepřít nárok na odpočet DPH takovému účastníkovi podvodem zasaženého řetězce transakcí, který toliko vědět měl a mohl, že přijímá plnění zasažené podvodem. Požadavek na prokázání příčinné souvislosti mezi chybějící daní a daňovým subjektem, jemuž je upírán nárok na odpočet daně, je dovozován z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2018, č. j. 5 Afs 60/2017-60. Tento požadavek byl nicméně Nejvyšším správním soudem korigován v rozsudku ze dne 16. 4. 2019, č. j. 4 Afs 104/2018-79, z něhož vyplývá, že „[s]kutkové a příčinné souvislosti mezi neodvedením daně a nárokováním odpočtu podle Nejvyšší správního soudu vznikají, i když daňový subjekt, uplatňující nárok na odpočet na dani z přidané hodnoty, nemá poznatky o daňovém subjektu, který tuto daň neodvedl do veřejného rozpočtu, avšak subjekty, se kterými bezprostředně spolupracoval, vykazovaly takové podezřelé znaky, že mohl či musel vědět, že se zapojuje do obchodního řetězce, jehož účelem je podvod na dani z přidané hodnoty. Podstatné je, že nárok na odpočet nevylučuje, že obchodní subjekty, se kterými bezprostředně spolupracoval, vykazují jakékoliv nestandardní znaky, o kterých přinejmenším mohl vědět, ale takové znaky, které nasvědčují podezření, že na některém, byť na neznámém článku obchodního řetězce, má dojít k neodvedení daně do veřejného rozpočtu. Pokud však daňový subjekt uplatňující nárok na odpočet na dani z přidané hodnoty vědomě (tedy alespoň „mohl vědět“) navázal bezprostřední obchodní spolupráci s obchodními subjekty, které vykazují znaky nasvědčující podezření o zapojení do podvodu na dani z přidané hodnoty, vzniká tím souvislost mezi tímto daňovým subjektem a neznámým subjektem, který neodvedl daň, přestože pro sebe mohou být tyto subjekty navzájem jinak zcela neznámé.“. Jinými slovy není zkoumána souvislost mezi žalobcem a podvodem na DPH, ale toliko mezi žalobci známými skutečnostmi, tzv. objektivními okolnostmi, a podvodem na DPH. V posuzovaném případě bylo popsáno, v jakých skutkových okolnostech daňový podvod spočíval a v čem spočívala podstata daňového podvodu, a zároveň byly prokázány relevantní skutečnosti svědčící o vědomém zapojení žalobce do předmětných podvodných řetězců, tato zjištění uvedená v bodech 73–117 napadeného rozhodnutí pro závěr o existenci podvodu na dani z přidané hodnoty dle žalovaného postačují.

Dle žalovaného je patrné, že není na místě uvádět důvod stanovení daně jednotlivým společnostem, u nichž byla chybějící daň identifikována. Pro posouzení existence podvodu na dani je zásadní samo narušení neutrality daně a je přitom lhostejné, jakým způsobem k tomuto narušení došlo. S tím souvisí i vypořádání žalobní námitky, podle které prvostupňový orgán identifikoval chybějící daň u jiných subjektů. Ze samotného žalobcem odkazovaného úryvku zprávy o daňové kontrole je zřejmé, že prvostupňovým orgánem byla chybějící daň identifikována z části u společností předcházejících společnostem, které uvedl žalovaný v popisu podvodných řetězců transakcí v bodě 73 napadeného rozhodnutí. Uvedená odlišnost je dána vývojem daňových řízení u jednotlivých společností zapojených v podvodných řetězcích transakcí. Dojde-li ke stanovení daně u subjektu stojícího v řetězci transakcí blíže k žalobci a tato daň není uhrazena, pak jde rovněž o narušení neutrality DPH, a proto z hlediska daňového řízení ztrácí smyslu další zkoumání řetězce transakcí, byť by vedlo ke konstatování dalších subjektů narušujících neutralitu DPH, a to těch, které uváděl prvostupňový orgán. K odvolací námitce týkající se popisu podvodných řetězců transakcí a určení chybějící daně se žalovaný vyjádřil v bodech 221–225 napadeného rozhodnutí, včetně žalobcem namítané nemožnosti vybrat daň u více článků zapojených v řetězci.

Namítá-li žalobce, že samotná nekontaktnost daňového subjektu nepostačuje ke konstatování o nesplnění daňových povinností, žalovaný s odkazem na bod 105 napadeného rozhodnutí podotkl, že v posuzované věci nespočívalo porušení neutrality daně v žádném z identifikovaných řetězců transakcí v samotné nekontaktnosti některého z článků řetězce. Byť žalovaný trval na tom, že sama nekontaktnost může představovat narušení neutrality DPH, které je v kontextu případných podezřelých okolností nutno považovat za podvod na DPH, v posuzované věci se s ohledem na výše uvedené nejedná o námitku relevantní, a to již s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Žalovanému nebylo zřejmé, proč se žalobce obsáhle vyjadřuje ke svému obchodnímu modelu. Žalovaný obchodní model žalobce zařadil mezi objektivní okolnosti, protože z něho vyplývá jednak to, že za dodavatele s žalobcem jednala osoba bez jakéhokoliv vztahu k tomuto dodavateli, jednak to, že žalobce objednával a hradil přepravu zboží od primárního dodavatele – dealera – až k vlastnímu odběrateli, a zejména to, že obchody s jednotlivými dealery domlouval sám žalobce. Popis obchodního modelu předestřený žalobcem v žalobě žádnou z výše uvedených žalobci známých skutečností nepopírá.

Pokud jde o námitku, podle které žalovaný v napadeném rozhodnutí směšuje dva odlišné druhy zavinění, a to úmyslné a nedbalostní, žalovaný opáčil, že z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že oba druhy „zavinění“ (věděl nebo vědět měl a mohl) ve svém důsledku vedou k odepření nároku na odpočet DPH. Jelikož konstatování, že daňový subjekt s jistotou věděl o podvodu na DPH, obnáší prokázání vnitřního vztahu daňového subjektu k podvodu na DPH, přičemž tento vnitřní vztah zůstává zpravidla navenek nevyjádřen, je jeho prokázání prostředky, které má správce daně k dispozici, prakticky nemožné. Žalovaný tedy toliko uzavřel, že žalobce o vlastní účasti v podvodu na dani z přidané hodnoty věděl či minimálně vědět mohl a měl, jinými slovy není pochyb o tom, že žalobce o podvodu na DPH vědět mohl a měl, a byť se lze domnívat, že o podvodu skutečně věděl, nebylo to v rámci daňového řízení s jistotou prokázáno.

K objektivním okolnostem žalovaný poznamenal, že tyto musí být nahlíženy v jejich vzájemném kontextu, a to tak, že význam jednotlivé objektivní okolnosti je nutno hodnotit jako tím vyšší, čím větší množství dalších objektivních okolností je správcem daně identifikováno. Pro posuzovanou věc jsou stěžejní výše uvedené objektivní okolnosti identifikované v obchodním modelu žalobce. Pokud žalobce rezignoval na požadavek písemné smluvní dokumentace (když za dodavatele fakticky jednala třetí osoba) a nijak nezohlednil ani neplnění zákonných povinností dodavatelem, ani skutečnost, že sídlí na adrese virtuálního sídla, a nepřijal prakticky žádná rozumná opatření, nelze uzavřít, že by mohl být v dobré víře v to, že jím pořizovaná zdanitelná plnění nebyla zasažena podvodem na DPH.

Jestliže žalobce uvedl, že dodavatele kontroloval v rejstříku plátců (byť se z hlediska systematiky žalobou napadeného rozhodnutí nejedná o objektivní okolnost), žalovaný podotkl, že se ze strany žalobce jednalo o jediné opatření, které vůči dodavateli přijal, ohledně něhož žalovanému nevznikly další pochybnosti (srov. bod 134 napadeného rozhodnutí). Ze samotné zákonné úpravy je však zřejmé, že rozhodnutí o nespolehlivém plátci je až následnou reakcí na porušení povinnosti vztahující se ke správě daně závažným způsobem, nadto má podání odvolání zpravidla odkladný účinek. Zveřejnění informace o tom, že daňový subjekt je nespolehlivým plátcem, neslouží k nahrazení rozumných opatření, která mají daňové subjekty v souladu se závěry příslušné judikatury v rámci podnikatelské činnosti přijmout. Pokud se žalobce spoléhal prakticky výlučně na rejstřík nespolehlivých plátců, svědčí to o snaze přenést veškerou odpovědnost za to, že se nezapojí do podvodu na DPH, na stát, takový přístup však v judikatuře Soudního dvora Evropské unie nenachází ochrany (srov. bod 63 napadeného rozhodnutí). Pokud se tedy žalobce plně spolehl na doporučení pana P. Š., který však s ohledem na zjištěné okolnosti patrně plnil v podvodu na DPH aktivní roli, přinejmenším ze sebe vlastní pasivitou učinil nástroj v páchání podvodu na DPH.

Poukazoval-li žalobce na nepřiléhavost judikatury odkazované žalovaným ve vztahu ke zveřejňování účetní závěrky ve sbírce listin veřejného rejstříku (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2017, č. j. 29 Af 113/2015-114), žalovaný k tomu uvedl, že neexistence rejstříku plátců v době vydání označeného rozsudku nemá na relevanci zjištěné objektivní okolnosti spočívající v porušování povinnosti zveřejnit účetní závěrku ve sbírce listin jakýkoliv vliv. Jak již bylo výše uvedeno, samotná kontrola dodavatele z hlediska nespolehlivosti plátce nemůže žalobce zbavit odpovědnosti za jeho případné zapojení v podvodu na DPH. Zavedením institutu nespolehlivého plátce neztratilo na významu jakékoliv neplnění zákonných povinností, tím spíše pokud se jedná o povinnost, jejíž splnění může být vždy ověřeno prostřednictvím veřejně dostupného zdroje, jako je tomu v případě zveřejnění účetní závěrky. Nelze dovozovat jakoukoliv obecně platnou míru, která musí být při zkoumání objektivních okolností naplněna. Ze samotné skutečnosti, že ve věci přezkoumávané v odkazovaném rozsudku bylo zjištěno větší množství objektivních okolností, nelze učinit závěr, že by objektivní okolnosti zjištěné ve věci zde posuzované nepostačovaly.

Ohledně námitky žalobce, že absence písemné smluvní dokumentace byla žalovaným hodnocena jak ve vztahu k existenci podvodu na DPH, tak v rámci vědomostního testu, žalovaný poznamenal, že v napadeném rozhodnutí vyložil, že v různých krocích popsaného testu jsou zkoumány různé skutečnosti a nelze vyloučit, aby jedno zjištění bylo považováno za relevantní ve více krocích. Konkrétně v případě absence smluvní dokumentace je nutno zdůraznit, že její absenci je s ohledem na obchodované objemy nutno p