10 As 460/2021 — Nejvyšší správní soud

18 A 76/2023- 87 - text 10 18 A 76/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna a soudců Mgr. Jana Ferfeckého a Mgr. Martina Bobáka v právní věci žalobce: Ing. B. F. bytem X proti žalovanému: Ministerstvo dopravy sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 15 Praha 1 za účasti: Ředitelství silnic a dálnic s. p., IČ 65993390 sídlem Na Pankráci 546/56, 140 00 Praha 4 zastoupen advokátem JUDr. Jaroslavem Svejkovským sídlem Holečkova 419/21, 150 00 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí ministra dopravy ze dne 16. 11. 2023, č. j. MD-30572/2023-510/3, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. V tomto rozsudku městský soud posuzoval zákonnost dodatečného povolení stavby „Silniční okruh kolem Prahy, stavba 514 Lahovice – Slivenec“, a to jen v rozsahu části stavebního objektu SO 322 Požární vodovod DN 200 km 11,750. Opakovaně se v souvislosti s touto stavbou zabýval charakteristikou požárního vodovodu jako součásti stavby dálnice a dále potřebou souhlasu vlastníka pozemku (žalobce) podle § 184a zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, v rozhodném znění (stavební zákon). 2. Osoba zúčastněná na řízení (stavebník) realizovala stavbu silničního okruhu Prahy v úseku Lahovice – Slivenec, na kterou bylo již v r. 2006 vydáno stavební povolení. Jedním z objektů této stavby byl i SO 322 Požární vodovod DN 200 km 11,750. V roce 2012 podal žalobce podnět k zahájení řízení o odstranění tohoto stavebního objektu s tím, že je od 14. 5. 2010 vlastníkem pozemku č. XA v k. ú. X a že stavba požárního vodovodu je na tomto pozemku provedena v rozporu se stavebním povolením (dle stavebníka došlo ke změně přípojného místa vodovodu, což si vyžádalo úpravu trasy). 3. Stavebník požádal o dodatečné povolení předmětného požárního vodovodu, svou žádost opakovaně upřesňoval. V konečném důsledku se týkala jen části požárního vodovodu v délce 149.5 m v úseku mezi Radotínským vodojemem (označován jako bod VP 1) a místem na pozemku č. XB v k. ú. X (bod VP 9). Dodatečné stavební povolení v této věci bylo předmětem přezkumu zdejšího soudu v rozsudku ze dne 30. 3. 2023, č. j. 9 A 24/2021 - 53 (na který lze odkázat, pokud jde o podrobnější popis vývoje celého případu). Tehdejším námitkám žalobce, jež jsou zčásti stejné jako v nyní řešené věci, soud nevyhověl. 4. V mezidobí dne 8. 7. 2021 požádal stavebník u Magistrátu hl. m. Prahy o dodatečné stavební povolení na další část požárního vodovodu, tentokrát o délce 31,5 m v úseku mezi body VP 9 a VP 12. Jednalo se o část potrubí na pozemcích p. č. XB a p. č. XA. Magistrát žádost stavebníka postoupil žalovanému, neboť se dle jeho názoru jednalo o součást stavby dálnice, k jejímuž povolení není příslušný. Žalovaný po provedeném řízení předmětný stavební objekt dodatečně povolil rozhodnutím z 24. 3. 2023, č. j. MD-26727/2021-910/13 (prvostupňové rozhodnutí). V záhlaví označeným rozhodnutím (napadené rozhodnutí) ministr dopravy zamítl rozklad žalobce a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Vyhodnotil, že dodatečně povolovaná stavba splňuje požadavky § 129 odst. 3 stavebního zákona, nepřisvědčil ani rozkladovým námitkám. Napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 21. 11. 2023. II. Žaloba 5. Žalobce se svou žalobou, doplněnou podáním z 22. 1. 2024, tedy ještě ve dvouměsíční lhůtě podle § 72 odst. 1 s. ř. s., domáhá zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému. Žalobní argumentací navazuje na své námitky ze správního řízení; rozděluje ji do dvou základních okruhů. 6. V prvém opakuje námitky spojené s údajnou nepříslušností žalovaného z důvodu, že předmětný stavební objekt není součástí stavby dálnice. Správní orgány podle něj zcela převzaly stanovisko vodoprávního úřadu, že nejde o vodní dílo, jejich závěry, že vodovod je součástí tunelu Lochkov a ten součástí dálnice, nejsou řádně odůvodněny a opřeny o dokumentaci tohoto objektu. Žalobce má za to, že vodovod je samostatnou stavbou, jejímuž účelu je nejbližší definice v § 13 písm. e) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v rozhodném znění (zákon o pozemních komunikacích), upravující nikoli součást dálnice, ale příslušenství. Nepřípadný byl i odkaz žalovaného na nařízení vlády č. 264/2009 Sb., o bezpečnostních požadavcích na tunely pozemních komunikací delší než 500 metrů, především proto, že stavba tunelu byla povolena již v r. 2006. Samo nařízení navíc umožňuje zajistit zásobování tunelu vodou i jiným způsobem než trvalým potrubím. 7. Druhý námitkový okruh se dotýká absence práv stavebníka k pozemku p. č. XA, neboli potřeby souhlasu podle § 184a stavebního zákona. Žalobce tvrdí, že stavebník od počátku řízení uváděl, že nemůže získat souhlas vlastníka pozemku, aniž se domáhal výjimky podle § 184a odst. 3 tohoto zákona. Bez toho, aby jej k předložení souhlasu vyzval, či předestřel, že není potřeba, žalovaný až ve svém rozhodnutí uzavřel, že souhlas vlastníka pozemku v souladu s citovaným ustanovením nutný není, neboť pro požadovaný stavební záměr je stanoven účel vyvlastnění. Takové zdůvodnění má žalobce za nedostatečné, podle něj se v rámci dodatečného povolení stavby předmětná výjimka neuplatní. Podle žalobce se totiž standardní pravidla pro územní, resp. stavební řízení uplatní u dodatečného povolení jen přiměřeně. Doplnil, že dodatečné povolení stavby vodovodu znamená zastavení řízení o odstranění stavby, aniž je řešena absence práva k pozemku. To je možné až po proběhlém vyvlastňovacím řízení. 8. V návaznosti na to pak akcentoval i jinak vždy nezbytnou existenci titulu k zahájení stavebních prací. V případě dodatečného povolení se takový požadavek stává obsoletní. Předložení potřebného souhlasu či jiného titulu bylo proto potřeba stanovit alespoň pro účely kolaudačního řízení, což se v tomto případě nestalo. Tím žalovaný umožnil stavebníkovi obejít zákon; již ho totiž nebude nic nutit k zahájení vyvlastňovacího řízení a žalobce se nebude moci umístění stavby bránit. 9. Žalovaný nadto pracuje s možným vyvlastněním práva k pozemku jako s jedinou možností, nepřípustně tedy předjímá, že k vyvlastnění ve prospěch stavebníka dojde. III. Vyjádření žalovaného a stavebníka 10. Žalovaný zcela setrval na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl zamítnutí žaloby. 11. Zdůraznil, že se dostatečně vypořádal s charakterem požárního vodovodu a námitkami žalobce. Jasně ozřejmil, proč i v návaznosti na své dřívější závěry a závěry zdejšího soudu považuje vodovod za součást dálnice. Vodoprávní úřad tuto otázku nijak neposuzoval, zabýval se jen tím, zda je stavba vodním dílem. Žalobce pak blíže nekonkretizuje, proč má vodovod jen za příslušenství dálnice, nezdůvodňuje ani to, že by v takovém případě neměl o povolení stavby rozhodovat specializovaný stavební úřad. Odkaz na nařízení vlády č. 264/2009 Sb. měl jen podtrhnout nezbytnost zásobování tunelu hasební vodou; samotná stavba tunelu předmětem řízení nebyla. 12. Žalovaný se dostatečně vypořádal i s problematikou souhlasu vlastníka pozemku. Dostatečně odůvodnil, že jde o veřejně prospěšnou stavbu, která je vymezena v územně plánovací dokumentaci, potřebná práva k pozemku lze proto odejmout či omezit na základě vyvlastnění. 13. V případě dodatečného povolení je požadavek na existenci titulu k pozemku před zahájením prací bezpředmětný, majetkové vypořádání však bude nezbytné provést před kolaudací stavby. Žalovaný odmítl, že by jakkoliv předjímal výsledek vyvlastňovacího řízení. 14. Stavebník se k žalobním námitkám vyjádřil v obdobném duchu jako žalovaný. Akcentoval rozhodnutí vodoprávního úřadu (Úřadu městské části Praha 16) ze dne 12. 11. 2018, č. j. 022192/18/OŽP, podle něhož není požární vodovod SO 322 vodním dílem, jelikož je plně propojen s tunelovým vodovodem (SO 611), který je nezbytný pro provoz tunelu; oba pak slouží jedinému účelu, a to zásobování vodou v případě požáru v tunelu (viz i s. 3 prvostupňového rozhodnutí). Vodoprávní úřad přitom neposuzoval stavbu dálnice (tunelu), ale jen otázku existence vodního díla; nyní je navíc toto rozhodnutí nadáno presumpcí správnosti. Stavebník také připomněl, že podle § 2 odst. 4 stavebního zákona platilo, že stavbou se rozumí i její část. 15. Stejně jako žalovaný odmítl stavebník nutnost získání souhlasu vlastníka pozemku, na což žalovaného upozornil již v rámci vyjádření k podkladům rozhodnutí. Žalovaný pečlivě zdůvodnil, proč souhlas potřeba není. Argumentace absencí titulu k pozemku před zahájením prací je nyní nepřiléhavá, vede se řízení o realizované stavbě; žalobcem zmiňované vyvlastňovací řízení již nadto ve věci bylo zahájeno. Žalovaný svým postupem ani nepředjímal jeho výsledek, v souladu se soudní judikaturou si jen učinil úsudek o tom, zda lze práva k pozemku teoreticky vyvlastnit. IV. Replika žalobce a duplika stavebníka 16. Ve své replice ža