8 As 119/2012 — Nejvyšší správní soud

19 A 45/2024- 43 - text 18 19 A 45/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Loudovou ve věci žalobkyně: X. X. X., narozená dne X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika zastoupená advokátem Mgr. Markem Sedlákem sídlem Milady Horákové 1957/13, 602 00 Brno proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky, Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 4, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 9. 2024, č. j. OAM-5330-67/ZR-2023 takto: I. Rozhodnutí žalovaného 13. 9. 2024, č. j. OAM-5330-67/ZR-2023, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 13 466,50 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 9. 2024, č. j. OAM-5330-67/ZR-2023 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný podle § 87l odst. 1 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zrušil žalobkyni povolení k trvalému pobytu a dále podle ust. § 87l odst. 3 téhož zákona jí stanovil lhůtu k vycestování z území 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. II. Žalobní body 2. Žalobkyně v žalobě namítala, že lhůta pro vycestování je nezákonná, protože odporuje Evropské úmluvě o lidských právech a svobodách (dále jen „Úmluva“). Napadené rozhodnutí totiž z hlediska norem mezinárodního práva představuje vyhoštění cizince s povoleným pobytem a jako takové je vykonatelné až po vyčerpání všech prostředků, které zákon cizinci k ochraně poskytuje. Pokud žalobkyně podává tuto žalobu, nemůže být nucena k vycestování z území, dokud o žalobě nebude rozhodnuto. Žalobkyně s odkazem na nález Ústavního soudu (Pl. ÚS 25/97 ze dne 13. 5. 1998) uvedla, že pojem „vyhoštění“ (expulsion, expulsé) tak, jak je používá Úmluva, je pojmem mezinárodního práva. Pojem vyhoštění musí být chápán jako autonomní institut, nezávislý na definici podle vnitrostátního práva, a představující jakékoliv opatření vynucují odjezd cizince z území, vyjma extradici. Stejný právní názor vyjádřit Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 5. 2022, č. j. 9 Azs 222/2021-32. Jedná se tedy o opatření spočívající ve vynuceném opuštění území cizincem, který na území oprávněně pobývá. Na žalobkyni se proto vztahují veškeré mezinárodní záruky práv, které se vztahují na cizince, který je vyhošťován. Podle žalobkyně je zrušení jejího povolení k pobytu spojené s povinností opustit území České republiky (dále jen „ČR“), bez možnosti získat jiné pobytové oprávnění, aniž by její území opustila, „vyhoštěním“ z hlediska mezinárodního práva. Mimo jiné to znamená, že se na ni vztahují rovněž procesní záruky podle čl. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Protokol č. 7 zakotvuje procesní práva cizince, jehož se týká rozhodnutí o vyhoštění, mj. právo dát přezkoumat svůj případ, zároveň cizinec může být vyhoštěn před výkonem práv uvedených v odstavci 1 a), b) a c) tohoto článku, je-li takové vyhoštění nutné v zájmu veřejného pořádku nebo je odůvodněno zájmy národní bezpečnosti. Z napadeného rozhodnutí není možno dovodit nutný zájem na okamžitém výkonu vyhoštění z důvodu veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti. Žalobkyně má proto právo na ochranu před výkonem vyhoštění do doby, než bude rozhodnuto o její žalobě. Výrok II. napadeného rozhodnutí je s tímto v rozporu, protože výkon vyhoštění váže na právní moc rozhodnutí. 3. Žalobkyně dále namítá, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné, protože není zřejmé, platnost kterého „povolení k trvalému pobytu“ se jím ruší. Povolení k trvalému pobytu je rozhodnutí, které bylo cizinci vydáno na základě jeho žádosti v konkrétním správním řízení, které bylo vedeno pod konkrétní spisovou značkou. V řízení o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu pak toto konkrétní rušené rozhodnutí (povolení) musí být jednoznačně identifikováno, alespoň uvedením orgánu, který jej vydal, datem vydání, právní moci a číslem jednacím. Teprve pokud je zrušované povolení k trvalému pobytu jednoznačně identifikováno, mohou zaniknout práva cizince s ním spojena. Z podkladů založených do spisu vyplývá, že žalobkyně povolení k trvalému pobytu získala již v roce 1998 jako občan třetí země. Toto rozhodnutí však v napadeném rozhodnutí není nijak identifikováno. Žalobkyně nikdy nežádala o vydání povolení k trvalému pobytu jako rodinný příslušník občana Evropské unie (dále jen „EU“), není proto zřejmé, proč žalovaný v řízení postupoval a rozhodoval podle ust. § 87l odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců, které se týká zrušení povolení k trvalému pobytu rodinných příslušníků občanů EU. Ve výpisu z CIS se sice nachází poznámka „změna statusu z obč. 3. země na trva. rod. příslušníka“, avšak tato poznámka není ve spise nijak podložena, není zde žádný doklad, že by žalobkyně žádala o povolení k trvalému pobytu jakožto rodinný příslušník občana CZE. Žalobkyně si není vědoma toho, že by podávala žádost ještě o další povolení k trvalému pobytu jako rodinný příslušník občana EU dne 23. 1. 2017. Pokud žalobkyně skutečně disponuje dvěma povoleními k trvalému pobytu různého typu, pak je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, protože není zřejmé, které povolení je rušeno a které zůstává platné. Žalovaný uvádí, že vycházel z „materiálů cizinecké policie“, avšak tyto materiály nijak nekonkretizuje, což je v rozporu s ust. § 68 odst. 3 správního řádu. V roce 2017 již bylo udělování povolení k trvalému pobytu v působnosti žalovaného, takže není zřejmé, proč odkazuje na materiály jiného orgánu veřejné moci. Žalovaný měl připojit celý správní spis vedený k údajné žádosti žalobkyně o udělení povolení k trvalému pobytu ze dne 23. 1. 2017 a jako důkaz provést listiny obsažené v tomto spise. 4. Žalobkyně dále namítala, že ust. § 87l odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců je v rozporu ze Směrnicí Evropského parlamentu a rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „pobytová směrnice“), zejména s čl. 27 odst. 2, podle kterého opatření přijatá z důvodu veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti musí být v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby. Předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření neodůvodňuje. Žalobkyně není rodinným příslušníkem občana EU ve smyslu směrnice, přesto se na ni ochrana směrnice na vnitrostátní úrovni vztahuje, pokud má dojít ke zrušení jejího povolení k pobytu podle § 87l zákona o pobytu cizinců. Toto ustanovení totiž nerozlišuje mezi rodinnými příslušníky občana ČR a rodinnými příslušníky občana EU ve smyslu pobytové směrnice, a protože představuje implementaci směrnice do českého právního řádu, má žalobkyně právo se směrnice dovolávat. Pobytová směrnice obsahuje tři podmínky pro zrušení oprávnění k pobytu, a sice: opatření musí být přijato z důvodu veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti, musí být v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založeno výlučně na osobním chování dotyčné osoby. Žalobkyně má za to, že ani jedna z uvedených podmínek nebyla naplněna, přičemž směrnice vyžaduje splnění všech tří podmínek současně. 5. Žalobkyně dále shrnula podstatné pasáže napadeného rozhodnutí, namítala, že žalovaný se zabýval pouze otázkou, zda její trestná činnost byla závažným narušením veřejného pořádku ale nezabýval se tím, zda žalobkyně i v současnosti přestavuje skutečné aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Žalovaný dovozuje aktuálnost hrozby pouze z toho, že se ještě neosvědčila a trest není zahlazený. To však není dostačující, protože se jedná o úkony trestního řízení, které se týkají každého odsouzeného k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, a nevypovídají proto samy o sobě nic o tom, zda žalobkyně představuje hrozbu pro veřejný pořádek. 6. Žalobkyně dále namítala, že napadené rozhodnutí odporuje čl. 8 Úmluvy, podle kterého má každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence a státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Žalobkyně na území ČR žije ve společné domácnosti se svým starším synem, který je občanem ČR. V Praze žije i její mladší syn, který je rovněž občan ČR, žalobkyně s ním je v pravidelném kontaktu. Žalobkyně byla v roce 2023 ve výkonu trestu odnětí svobody několik měsíců, přičemž oba synové ji každý měsíc pravidelně navštěvovali, takže k oslabení rodinných vazeb v důsledku odnětí svobody žalobkyně nedošlo. Žalobkyně kromě obou synů nem