4 As 3/2008 — Nejvyšší správní soud

20 A 40/2022- 53 - text 14 20 A 40/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D., ve věci žalobce: M. M., narozený dne X bytem X zastoupený advokátem Mgr. Zdeňkem Burdou sídlem Fibichova 218, 276 01 Mělník proti žalovanému: Ministerstvo dopravy sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 00 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 7. 2022, č. j. MD-22058/2022-160/3, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 7. 2022, č. j. MD-22058/2022-160/3, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10 800 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Zdeňka Burdy, advokáta se sídlem Fibichova 218, 276 01 Mělník. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 7. 2022, č. j. MD-22058/2022-160/3 (dále jen „napadené rozhodnutí”), jímž bylo podle ustanovení § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravněsprávních činností (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 14. 2. 2022, č. j. MHMP 276860/2022/BuL (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím uznal správní orgán prvního stupně žalobce vinným tím, že řídil vozidlo bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo v takové době po požití alkoholického nápoje, kdy by mohl být ještě pod vlivem alkoholu, a neřídil se dopravními značkami. Žalobce totiž podle správního orgánu prvního stupně dne 9. 10. 2021 kolem 00:45 hodin řídil osobní motorové vozidlo tovární značky X, registrační značky X, v Praze 5, na křižovatce ulic Nádražní a Za Ženskými domovy, kde se neřídil dopravní značkou č. B 24b „Zákaz odbočení vlevo“ a odbočil vlevo do ulice Za Ženskými domovy. Při kontrole hlídkou Policie České republiky v Praze 5, na křižovatce ulic Za Ženskými domovy a Stroupežnického, se na výzvu policisty podrobil dechové zkoušce ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem, provedené prostřednictvím přístroje Dräger Alcotest 7510. Dechová zkouška provedená dne 9. 10. 2021 v 00:57 hodin měla pozitivní výsledek 0,59 ‰ alkoholu. Druhá dechová zkouška provedená dne 9. 10. 2021 v 01:02 hodin měla pozitivní výsledek 0,61 ‰ alkoholu. Správní orgán prvního stupně vycházel z výsledku první dechové zkoušky, který činil po odečtení možné odchylky měřicího zařízení 0,35 ‰ alkoholu v dechu. 3. Výše popsaným jednáním žalobce porušil povinnosti uložené mu ustanoveními § 4 písm. c) a § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“) a spáchal tak z nedbalosti přestupky podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. b) a písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích (ve znění účinném do 31. 12. 2023). Za to mu byla uložena pokuta ve výši 5 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 6 měsíců. Současně mu byla uložena povinnost nahradit správnímu orgánu prvního stupně náklady řízení ve výši 1 000 Kč. II. Podstatný obsah žaloby 4. Žalobce v podané žalobě nejprve s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, obecně zmínil, že nedostatečně odůvodněné a ospravedlněné rozhodnutí o udělení přísného trestu je porušení zákonné povinnosti ukládat přiměřené trestní sankce. Rovněž uvedl, že se žalobou domáhá též upuštění od trestu zákazu činnosti. 5. Dále žalobce v podané žalobě namítal podstatné porušení ustanovení o řízení. Konkrétně uvedl, že mu nebylo umožněno seznámení s podklady před vydáním rozhodnutí. K tomu odkázal na ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu. Citoval také odbornou literaturu a řadu soudních rozhodnutí. Následně shrnul, že správní orgány jej nevyzvaly, aby se vyjádřil k podkladům rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu, nedaly mu na vědomí, k jakému datu hodlají vydat rozhodnutí ve věci, a vyrozumění mu měly zaslat před vydáním samotného rozhodnutí a nikoliv při zahájení správního řízení. 6. Správní orgány tedy zkrátily jeho práva a neumožnily mu vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí po provedení ústního jednání. To podle žalobce nelze nahrazovat oznámením o řízení o přestupku a tam uvádět jakousi výzvu k vyjádření k podkladům. Toto právo totiž může obviněný řádně uplatnit až poté, co je mu umožněno seznámit se s veškerými důkazními prostředky. Nebylo tak postupováno řádně. 7. Následně žalobce v podané žalobě namítal, že uložená sankce je zcela nepřiměřená. Poznamenal, že je nutné přihlédnout zejména k tomu, že v současné mimořádné situaci, kdy byl vyhlášen nouzový stav, nelze vyslovit stejný trest jako za normálního fungujícího stavu. Dále uvedl, že správní orgány vůbec nepracovaly s polehčujícími okolnostmi vymezenými v ustanovení § 39 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“). Rovněž podotkl, že správní orgány nezkoumaly a blíže neobjasnily povahu a závažnost přestupku, k čemuž citoval ustanovení § 38 zákona o odpovědnosti za přestupky. Nebylo podle něj vysvětleno, jaký byl následek přestupku, ani jak dlouho jednání trvalo a na jak velkém úseku. Řádně vyhodnocena nebyla ani jeho osoba. Správní orgány si nevyžádaly aktualizovaný opis z rejstříku trestů, opis z evidence přestupků a výpis z evidenční karty řidiče. Nepřihlédly také k jeho dosavadní bezúhonnosti. 8. Taktéž žalobce v podané žalobě vyjádřil nesouhlas s tím, co je mu kladeno za vinu. V tomto ohledu obecně zmínil, že se nedopustil žádného protiprávního jednání, které je uvedeno v rozhodnutí, skutek se nestal a nelze jej kvalifikovat jako přestupek podle zákona o provozu na pozemních komunikacích. 9. Posléze žalobce konstatoval, že nebyla prokázána subjektivní stránka přestupku. Stejně tak podle něj není zřejmé, jestli k jednání došlo skutečně na pozemní komunikaci, což musí prokázat správní orgán a konkrétní pozemní komunikaci označit jejím zákonným číselným označením vycházejícím z pasportu komunikací. Podle názoru žalobce v odůvodnění chybí též vysvětlení, jak byla naplněna materiální stránka přestupku. Není ani zřejmé, zda se nejednalo o skutkový omyl. Nelze tedy hovořit o řízení v rozporu se zákonem o provozu na pozemních komunikacích. 10. Rovněž žalobce uvedl, že úřední záznam má pouze informativní charakter a ve správním řízení není použitelný jako důkaz. Podotkl, že mu není zřejmé, proč nebyli předvoláni svědci a nebyla doložena žádná videodokumentace, která by potvrzovala jeho protiprávní jednání. Zmínil také rozpor se zásadou ne bis in idem a nedostatečnou dokumentaci poučení. Dokazováno nebylo ani to, že v danou chvíli řídil. Nikde totiž není vyfocen on sám ani nejsou vyfoceny jeho doklady. 11. Dále žalobce poznamenal, že neporušil dopravní značku č. B24 b, a poukázal na povinnost správního orgánu zjistit všechny rozhodné skutečnosti svědčící ve prospěch i neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Znovu pak zmínil, že chybí audiovizuální záznam vozidla, který je nezbytným předpokladem k řádnému prokázání skutkové stavu věci. Nebylo tedy prokázáno jak a kterým konkrétním vozidlem došlo k porušení zákona o provozu na pozemních komunikacích. Pokud audiovizuální záznam chybí, měly správní orgány řízení ve věci zastavit. 12. Následně se žalobce vyjádřil k hodnocení oznámení o přestupku a úředního záznamu. Uvedl, že tyto byly použity způsobem, který nebyl toliko podpůrný či dokreslující, neboť ztotožnění vozidla bylo provedeno primárně právě na základě informací v nich obsažených. Poznamenal, že použití úředního záznamu a oznámení o přestupku jako rozhodujících důkazů za situace důkazní nouze není přípustné. V této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Podotkl rovněž, že se jedná o podklady, které slouží spíše k určení směru dokazování s tím, že zásadním důkazem jsou obvykle svědecké výpovědi osob, které se daného úkonu účastnily. Správní orgán tedy musí tyto osoby vyslechnout a nesmí se spokojit jen s oznámením o přestupku a úředním záznamem. Správní orgán prvního stupně tak pochybil, když rezignoval na dokazování a dle zásady rovnosti zbraní nevyslechl zasahující policisty. K tomu taktéž žalobce odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu a na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Engel a ostatní. Konstatoval, že řetězec nepřímých důkazů není v projednávané věci natolik kompaktní, aby nevyloučil jinou možnost průběhu události. Také v souvislosti s principem presumpce neviny a zásadou in dubio pro reo odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 864/11. 13. Rovněž se žalobce zabýval otázkou materiálního znaku přestupku. V této souvislos