8 Ads 138/2017 — Nejvyšší správní soud

4 Ad 5/2023- 71 - text  20 4 Ad 5/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou ve věci žalobce: K. B., narozený dne X bytem X zastoupený advokátkou JUDr. Annou Pavlíkovou sídlem Varšavská 714/38, 120 00 Praha 2 proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 1. 2023, č.j. X, takto: I. Rozhodnutí žalované ze dne 4. 1. 2023 č.j. X se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 6 800 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen „žalovaná“) ze dne 4. 1. 2023 č.j. X (dále jen „napadené rozhodnutí”), jímž bylo podle ust. § 88 odst. 8 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 582/1991 Sb.“) a § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) změněno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 19. 5. 2022 č. j. X (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), a to tak, že ve výroku I. byl žalobci přiznán od 1. 9. 2021 invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně ve výši 5 068 Kč měsíčně, ve výroku II. byla podle nařízení vlády č. 356/2021 Sb. od 1. 1. 2022 zvýšena procentní výměra invalidního důchodu a celkem náležel invalidní důchod ve výši 5 738 Kč měsíčně, ve výroku III. byla podle nařízení vlády č. 35/2022 Sb. od červnové splátky zvýšena procentní výměra invalidního důchodu a celkem náležel invalidní důchod ve výši 5 889 Kč měsíčně a ve výroku IV. byla podle nařízení vlády č. 136/2022 Sb. od zářijové splátky zvýšena procentní výměra invalidního důchodu a celkem náležel invalidní důchod ve výši 5 993 Kč měsíčně 2. Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán I. stupně rozhodl ve věci žádosti žalobce o invalidní důchod tak, že podle ust. § 38 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 155/1995 Sb.“) se od 23. 9. 2021 přiznává invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně, který činí 7 533 Kč měsíčně, přičemž se od 1. 1. 2022 zvyšuje na 8 235 Kč měsíčně a od června 2022 zvyšuje na 8 591 Kč. II. Obsah žaloby K nepřezkoumatelnosti a nesprávnosti závěrů žalované ve vztahu k námitce nezohlednění dob pojištění do 31. 12. 2008 3. Žalobce považoval napadené rozhodnutí za nesprávné a nepřezkoumatelné ve vztahu k námitce nezohlednění dob pojištění do 31. 12. 2008, žalovaná tomu věnovala pouze dva odstavce a jeho námitkou se v podstatě nezabývala, věcně neposoudila naplnění podmínek dle čl. 30 Smlouvy mezi Českou republikou a Ruskou federací o sociálním zabezpečení č. 57/2014 Sb. m. s. (dále jen „Smlouva“), pouze konstatovala neexistenci trvalého pobytu na území ČR ke dni 31. 12. 2008; to vedlo k tomu, že žalovaná nezapočítala doby pojištění získané do 31. 12. 2008. Ani ve druhém odstavci na str. 8 se žalovaná s námitkou žalobce řádně nevypořádala, obšírné vysvětlování žalované o tom, jak dospěla k výsledným částkám invalidního důchodu, se míjelo s námitkami žalobce. Žalobce však napadal to, že jeho doba pojištění před rokem 2009 byla počítána výhradně jako ruská a takto byla krácena. Přitom dle prvostupňového rozhodnutí byl invalidní důchod přiznán pouze za českou dobu pojištění, což žalobce napadal. 4. Nesouhlasil se závěrem, že měl k datu 31. 12. 2008 trvalý pobyt na území Ruské federace a že trvalý pobyt v ČR získal až v roce 2009, považoval jej za nesprávný a nepřezkoumatelný. Žalovaná na základě čl. 30 odst. 3 Smlouvy hovoří o trvalém pobytu ve smyslu povolení k trvalému pobytu, nesprávně zaměňuje pojem trvalý pobyt za Smlouvou stanovenou podmínku trvalého bydliště – dle Smlouvy však pro určení režimu doby pojištění do 31. 12. 2008 je rozhodné pouze místo trvalého bydliště. Měl za to, že splnil podmínky dle čl. 30 odst. 3 Smlouvy pro zápočet dob pojištění, tj. měl ke dni 31. 12. 2008 v ČR trvalé bydliště, jeho doby pojištění nebyly zhodnoceny ruskou stranu (viz Rozhodnutí Penzijního fondu Ruské federace) a získal v ČR více než 1 rok pojištění. Závěr žalované učiněný na základě toho, že žalobce neměl ke dni 31. 12. 2008 povolení k trvalému pobytu v ČR, článku 30 odst. 3 Smlouvy neodpovídá a doby pojištění získané do konce roku 2008 ruským nositelem pojištění zhodnoceny nebyly. 5. Poukázal též na čl. 13 prováděcího Ujednání ke Smlouvě vyhlášené pod č. 58/2014 Sb. (dále jen „Ujednání“), které je doplňujícím prostředkem výkladu Smlouvy, dle žalobce na jeho případ nelze aplikovat dosavadní judikaturu správních soudů (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2017 č.j. 9 Ads 228/2017-28), která nedefinuje pojem trvalého bydliště a neuvádí, jak jej doložit. U žalobce je sporná otázka, kde měl k 31. 12. 2008 trvalé bydliště, resp. zda mohl mít v tu dobu na území ČR trvalé bydliště, když ještě nebyl držitelem povolení k trvalému pobytu (odhlášení z evidence v Ruské federaci však doložil). Žalovaná žalobce řádně nepoučila, jaké doklady (ve smyslu Smlouvy a Ujednání) má v řízení doložit, pokud měla za to, že je podání neúplné, měla jej vyzvat k odstranění vad. 6. Samotná Smlouva ani Ujednání pojem trvalého bydliště nedefinují, dle pravidel pro výklad mezinárodních smluv uvedených ve Vídeňské úmluvě o smluvním právu, vyhláška ministra zahraničních věcí č. 15/1988 Sb. (dále jen „Vídeňská úmluva“), konkrétně dle čl. 31, musí být tento pojem vykládán dle jeho obvyklého významu a dle celkové souvislosti samotné Smlouvy. To znamená, že nemůže být ztotožňován s pojmem „povolení k trvalému pobytu“, který Smlouva užívá v čl. 6 odst. 3; pojem trvalého bydliště dle čl. 30 odst. 3 tak musí být jiným pojmem. Dle vnitrostátní úpravy je trvalým bydlištěm rozuměno místo trvalého pobytu dle zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel, či u cizinců tzv. hlášené místo pobytu na území ČR dle § 93 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, a dále dle § 80 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“) se bydlištěm rozumí místo faktického pobytu. Z toho dovozoval, že spíše než povolením k trvalému pobytu se bydlištěm rozumí evidované bydliště nebo místo, kde se osoba skutečně trvale zdržuje; způsobilým dokladem o „trvalém bydlišti“ na území ČR je tak právě doklad o místu bydliště resp. hlášeného pobytu na území ČR a rovněž doklady dokládající faktický pobyt žalobce na území ČR. Poukazoval též na teleologický výklad Smlouvy, tedy účelem daného ustanovení, kterým je stanovení příslušného státu, který vezme určité doby pojištění v úvahu, obdobně je tomu u smluv o zamezení dvojího zdanění, kdy se zohledňuje právě skutečné bydliště na území ČR. Výklad žalované je nelogický a odporuje účelu smlouvy, neboť pokud by bydliště bylo vykládáno jako povolení k trvalému pobytu, znemožnilo by splnění této podmínky těm ruským občanům, kteří zde pobývali a již nabyli české státní občanství, a tedy nemohou být držiteli povolení k trvalému pobytu (přitom i na takové případy se Smlouva vztahuje). Navíc, cizinec s povoleným trvalým pobytem nemusí v ČR ve skutečnosti vůbec pobývat. Poukázal též na mezinárodní smlouvy o sociálním zabezpečení, které „trvalé bydliště“ nejčastěji chápou ve smyslu obvyklého bydliště, např. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 v čl. 1 písm. j), bydliště se vykládá jako skutečný faktický stav, který nezávisí na povolení k pobytu. Lze tak shrnout, že z obvyklého významu pojmu „trvalé bydliště“, ani z účelu Smlouvy neplyne, že by tento pojem uvedený v čl. 30 odst. 3 Smlouvy měl být vykládán jako získání povolení k trvalému pobytu na území. K rozporu zjištěného skutkového stavu se spisy 7. Měl za to, že splnil podmínku trvalého bydliště ve smyslu faktickém i evidenčním dle čl. 30 odst. 3 Smlouvy a čl. 13 Ujednání, žalobce měl před 31. 12. 2008 místo svého bydliště na území ČR, tedy měl zde jednak adresu hlášeného místa pobytu na území vedenou v evidenci Ministerstva vnitra, která byla rovněž jeho faktickým bydlištěm, kde se zdržoval. Žalované bylo známo, že žalobce měl na území ČR trvalé bydliště ve smyslu faktického dlouhodobého pobytu, ve spise jsou založeny doklady o studiu na X, i zaměstnání žalobce u X, a.s. od roku 2006, dle spisu přitom neměl od roku 2003 v Rusku žádné příjmy (ani žádné doby pojištění), na území Ruské federace se od roku 2003 vůbec nezdržoval, středisko jeho zájmů bylo od roku 2003 pouze v ČR, měl zde svou rodinu, v roce 2006 mu bylo vydáno rodné číslo, k 31. 12. 2008 zde pobýval více než 5 let a byl zde daňovým rezidentem (což rovněž považoval za relevantní), od roku 2007 zde bydlel na stejné adrese, v témže roce zde založili s manželkou obchodní společnost, kde byli jedinými společník