4 As 111/2014 — Nejvyšší správní soud

6 A 99/2023- 57 - text 12 6 A 99/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D. a JUDr. Naděždy Treschlové ve věci žalobkyně: České dráhy a.s. sídlem Nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže sídlem Kpt. Jaroše 1926/7, Brno za účasti osoby zúčastněné na řízení: Správa železnic, státní organizace sídlem Dlážděná 1003/7, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře ze dne 14. 2. 2020, č.j. UPDI-0542/20/BL t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í: Identifikace projednávané věci 1. Žalobkyně se žalobou došlou Městskému soudu v Praze dne 20. 7. 2023 (podanou původně k Obvodnímu soudu pro Prahu 1, kde obvodní soud zahájil řízení dne 8. 4. 2020 a pravomocně jej zastavil dne 23. 6. 2023) domáhala zrušení rozhodnutí uvedeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým předseda Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře zamítl její odvolání proti rozhodnutí Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře ze dne 10. 12. 2019 č.j. UPDI-3445/19/UM (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Ve vztahu k označení žalovaného soud poznamenává, že s účinností od 1. 1. 2024 byl zákonem č. 464/2023 Sb., kterým se mění a ruší některé zákony v souvislosti se zrušením Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře, žalovaný Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře, který vydal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí prvostupňové, zrušen – srov. část desátá Přechodná ustanovení a část jedenáctá Zrušovací ustanovení tohoto zákona. Podle čl. X bodu 2. přechodných ustanovení tohoto zákona přešla působnost Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře stanovená zvláštními zákony na Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Působnost k rozhodování podle ustanovení § 23d odst. 4 zákona o dráhách tak přešla ve smyslu ustanovení § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) na Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, proto je od 1. 1. 2024 v souladu s § 69 in fine s.ř.s. žalovaným Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, přičemž soud bude v tomto rozsudku pro zjednodušení označovat žalovaným i správní orgán prvního stupně, nemá-li rozlišení význam pro kontext odůvodnění. 3. Podstatou projednávané věci je nesouhlas žalobkyně s prvostupňovým a napadeným rozhodnutím, kterým žalovaný uložil žalobkyni povinnost zpřístupnit přídělci, jímž je v daném případě Správa železnic, státní organizace (dále též „osoba zúčastněná na řízení“), cenu za poskytované služby a podmínky poskytování služeb v provozní součásti zařízení služeb železniční stanice Praha-Smíchov – informační systémy pro cestující podle § 23d odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dráhách“), do 15 dnů od právní moci rozhodnutí. A to proto, aby je Správa železnic mohla zveřejnit v prohlášení o dráze. Žalovaný tak uložil žalobkyni povinnost nabídnout a následně poskytnout k užívání prostřednictvím prohlášení o dráze stanoveným způsobem všem ostatním dopravcům užití svých mechanických nosičů informací, tj. zejména stojanů, klaprámů a nástěnek, a to za regulovanou cenu. Obsah žaloby 4. V prvním žalobním bodu žalobkyně namítá, že dotčené mechanické nosiče informací nepředstavují informační systém podle § 3 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 76/2017 Sb. o obsahu a rozsahu služeb poskytovaných dopravci provozovatelem dráhy a provozovatelem zařízení služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 76/2017 Sb.“), a ust. § 23d zákona o dráhách se tak na ně nevztahuje. O informační systém podle žalobkyně nejde proto, že se nejedná o IT elektronický systém zpracovávající určitá data, jehož jednotlivé komponenty jsou ve vzájemné interakci v reálném čase. 5. Žalobkyně následně v žalobě objasnila, z jakých okolností dovozuje, že informační systém je třeba vykládat jako IT elektronický systém. Upozornila na Legislativní pravidla vlády a jejich návod, jak používat výrazy a termíny; v souladu s Legislativními pravidly vlády je podle ní výklad pojmu „informační systém“, zakotveného v ust. § 40 odst. 2, § 41 odst. 3 a § 46r odst. zákona o dráhách, takový, že jde o IT elektronický systém zpracovávající určitá data, jehož jednotlivé komponenty, právě proto, že jde o systém, jsou ve vzájemné interakci v reálném čase. Poukázala i na ust. § 73 odst. 4 vyhlášky č. 173/1995 Sb., kterou se vydává dopravní řád drah, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 173/1995 Sb.“), dle nějž se ve stanicích vybavených informačním systémem podle § 3 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 76/2017 Sb. zpoždění vlaku oznamuje cestujícím tímto systémem. Mimo tento informační systém se předem plánované omezení provozování drážní dopravy (výluky) oznamuje cestujícím mechanickými vývěskami. Mechanické vývěsky proto informačním systémem podle § 3 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 76/2017 Sb. nejsou. Stejný význam výrazu „informační systém“ vyplývá i z ostatních obecně závazných právních předpisů, které žalobkyně v žalobě vyjmenovala. Na podporu své argumentace citovala i z moderních encyklopedických zdrojů (Wikipedie, Wikisofie), které definují pojem „informační systém“ právě za pomocí IT komponent a uvádějí, že v jiném smyslu se pojem „informační systém“ obecně nepoužívá. Fakt, že pro tyto vývěsky, stojany, klaprámy a nástěnky se ve smlouvě o umístění těchto nosičů v dotčených stanicích, kterou dne 24. 6. 2016, před účinností vyhlášky č. 76/2017 Sb., uzavřela žalobkyně se Správou železnic, je užívána legislativní zkratka „informační systémy“, na tom dle žalobkyně nic nemění, když právní jednání je navíc třeba posoudit podle obsahu a nikoli podle označení smluvních stran. 6. V druhém žalobním bodu žalobkyně namítá, že žalovaný v rozporu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod omezil její právo, protože jí uložil povinnost nabízet dotčené mechanické nosiče k užití všem dopravcům, a to za regulovanou cenu. 7. Předmětné mechanické nosiče nesplňují definici zařízení služeb ve smyslu ust. § 2 odst. 9 a ust. § 23d an. zákona o dráhách interpretovaných eurokonformně článkem 3 odst. 11 směrnice EP a Rady 2012/34/EU o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru (dále též „směrnice 2012/34“). 8. Směrnice 2012/34 definuje zařízení služeb v čl. 3 odst. 11 jako „zařízení včetně pozemku, budovy a vybavení, které bylo zřízeno, jako celek nebo zčásti, aby umožnilo poskytování jedné nebo více služeb uvedených v příloze II bodech 2 až 4“. Jednou z podmínek, aby věc v právním smyslu byla zařízením služeb nebo jeho provozní součástí, tedy je, že byla zřízena, tj. zvláště určena k tomu, aby se jejím prostřednictvím poskytovaly služby dopravcům bezprostředně související s provozováním drážní dopravy. Pro povahu informačního systému podle § 3 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 76/2017 Sb. je tedy rozhodné, zda byl a priori zřízen pro poskytování informací „pro cestující o příjezdu a odjezdu vlaků, výlukách, službách dopravců a dalších dopravních spojeních v rámci integrovaných dopravních systémů“. Tato podmínka u stojanů, klaprámů a nástěnek žalobkyně ve stanici Praha – Smíchov splněna není, neboť ve stanici Praha – Smíchov jsou informace „o příjezdu a odjezdu vlaků, výlukách, službách dopravců a dalších dopravních spojeních v rámci integrovaných dopravních systémů“ ve smyslu později vydaného § 3 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 76/2017 Sb. poskytovány cestujícím jinak, a to prostřednictvím elektronických dálkově ovládaných informačních panelů, o integrovaném dopravním systému informačními médii IDS a o výlukách informačními médii provozovanými Správou železnic. Žalobkyně tedy neměla právní ani věcný důvod, aby smlouvu o užívání stojanů, klaprámů a nástěnek ve stanici Praha – Smíchov se Správou železnic uzavírala proto, že by potřebovala získat právo užívat tyto nosiče a priori pro sdělování odjezdů a příjezdů vlaků, informací o integrovaném dopravním systému nebo o službách jiných dopravců. 9. Žalobkyně tak nezřídila ve smyslu čl. 3 odst. 11 směrnice 2012/34 předmětné mechanické nosiče informací v železniční stanici Praha – Smíchov a priori proto, aby jimi poskytovala služby podle § 3 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 76/2017 Sb. Žalovaný nebyl oprávněn tyto nosiče za zařízení služeb napadeným rozhodnutím považovat a ukládat ohledně nich žalobkyni podle § 58 odst. 4 zákona o dráhách splnění povinnosti podle § 23d odst. 2 zákona o dráhách. 10. Ve třetím žalobním bodu žalobkyně namítá diskriminaci podle osoby provozovatele pro případ, že by soud podřadil mechanické stojany, klaprámy a nástěnky v železniční stanici Praha – Smíchov pod informační systém podle § 3 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 76/2017 Sb. Žalovaný diskriminoval žalobkyni tím, že povinnost nabídnout tyto n