10 As 155/2014 — Nejvyšší správní soud

8 A 42/2024- 44 - text 14 8 A 42/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Andrey Veselé a Mgr. Jany Jurečkové ve věci žalobkyně: TASY s.r.o., IČO: 269 36 321 se sídlem Mokrá 358, 664 04 Mokrá-Horákov zastoupena Mgr. et Mgr. Janem Kořánem, advokátem se sídlem Opletalova 1015/55, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí se sídlem Vršovická 1442/65, 100 10 Praha 10 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 2. 2024, č.j. MZP/2023/211/2549, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 2. 2024, č.j. MZP/2023/211/2549, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 15.342,- Kč, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobkyně provozuje zařízení, které slouží ke sběru, třídění, zpracování (drcení za účelem výroby alternativního paliva) a skladování opotřebených pneumatik (odpad kat. č. 16 01 03 Pneumatiky), odpadu pryže (odpad kat. č. 07 02 99 Odpady jinak blíže neurčené - útržky, úlomky pryže), 19 12 04 Plasty a kaučuk a 19 12 10 Spalitelný odpad (palivo vyrobené z odpadu). 2. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí České inspekce životního prostředí (dále jen „ČIŽP“ nebo „inspekce“) ze dne 16. října 2023, č. j.: ČIŽP/41/2023/11542, sp. zn.: ZN/ČIŽP/41/2793/2022, (dále jen „rozhodnutí ČIŽP“), kterým bylo rozhodnuto o uložení pokuty žalobkyni ve výši 490.000,- Kč za přestupky: - dle § 121 odst. 1 písm. i) zákona č. 541/2020 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“), tedy nepředání odpadu v souladu s hierarchií odpadového hospodářství způsobem stanoveným v § 13 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech, kterého se žalobkyně dopustila tím, že v období od října 2020 do dne 2. února 2022 předala celkem 5014,21 tun odpadu kat. č. 16 01 03 Pneumatiky ze svého stacionárního zařízení s přiděleným IČZ: CZA00351 na adrese X (dále též „zařízení“), společnosti G3 plast, s.r.o., se sídlem Toužimská 588/70, 197 00 Praha 9 – Kbely, IČO 27291294 (dále jen „G3 plast“), do provozovny v areálu Pod Borovskou v k. ú. X, která nebyla oprávněná k převzetí uvedeného odpadu; - dle § 66 odst. 2 písm. a) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 185/2001 Sb.“), tedy nesplnění ohlašovací povinnosti ve stanoveném rozsahu, a to tak, že podala nepravdivé Hlášení o produkci a nakládání s odpady (dále jen „HPNO“) za zařízení za rok 2020, čehož se žalobkyně dopustila tím, že chybně uvedla převzaté množství odpadu kat č. 16 01 03 Pneumatiky od společnosti ELT Management Company Czech Republic s.r.o., IČO 04684010 a dále chybně uvedla přeshraniční přepravu odpadu téhož kat. č. z Maďarska pod kódem nakládání s odpady BN6 místo BN30, čímž porušila povinnost stanovenou v § 39 odst. 2 zákona č. 185/2001 Sb.; - dle § 66 odst. 3 písm. d) zákona č. 185/2001 Sb., tedy provozování zařízení k využívání nebo odstraňování odpadů v rozporu se schváleným provozním řádem zařízení, kterého se žalobkyně dopustila tím, že minimálně ke dni 1. ledna 2020 překročila okamžitou kapacitu zařízení v množství 2253,9644 tun, čímž porušila povinnost dle § 19 odst. 1 písm. c) zákona č. 185/2001 Sb.; - dle § 121 odst. 1 písm. o) zákona o odpadech, tedy provozování zařízení určeného pro nakládání s odpady bez povolení provozu zařízení, kterého se žalobkyně dopustila tím, že minimálně ke dni 1. ledna 2021 překročila okamžitou kapacitu zařízení v množství 3691,393 tun, čímž porušila § 17 odst. 1 písm. a) zákona o odpadech. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 3. Žalobkyně předně namítá, že inspekce na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikovala právní předpisy, přičemž žalovaný se dostatečně nevypořádal s její argumentací vznesenou v odvolání, čímž napadené rozhodnutí zatížil vadami, pro které je třeba napadené rozhodnutí zrušit. Správní orgán dále neprovedl důkazy, které byly nezbytné ke zjištění stavu věci, ať již se jednalo o důkazy navržené žalobkyní, anebo důkazy, které měl správní orgán provést z vlastní iniciativy, neboť ho tíží důkazní břemeno. 4. Žalobkyně v zařízení vyráběla výrobek „Kamenivo pro nestmelené směsi a směsi stmelené hydraulickými pojivy pro inženýrské a pozemní komunikace“ (dále jen „kamenivo“ nebo „výrobek“). Žalobkyně tvrdila, že se nemohla dopustit předání odpadu neoprávněné osobě, neboť předávala výrobek, nikoliv odpad. Výrobek byl certifikován prohlášením o shodě („CE“) a splnil všechny zákonné podmínky pro přechod z režimu odpadu do režimu výrobku. Požadavky kladené na tento přechod správním orgánem nemají oporu v zákoně. 5. Předmětný odpad se stal totiž výrobkem, a to v důsledku naplnění všech zákonných předpokladů stanovených zákonem č. 185/2001 Sb. (jenž byl účinný až do 31. prosince 2020). Výrobu kameniva žalobkyně zahájila před nabytím účinnosti zákona o odpadech, a v rozhodné době zařízení provozovala na základě provozního řádu schváleného podle zákona č. 185/2001 Sb. V souladu s tímto provozním řádem provozovala žalobkyně zařízení i po nabytí účinnosti nového zákona o odpadech v souladu s přechodnými ustanoveními tohoto zákona – § 153 odst. 2 zákona o odpadech. K jednání, které mělo podle názoru žalovaného naplnit skutkovou podstatu přestupku, docházelo od října 2020 do února 2022, tedy za účinnosti původní i nové právní úpravy. 6. Inspekce se v reakci na argumentaci žalobkyně zabývala toliko naplněním podmínky ad d), tedy zda využití věci je v souladu se zvláštními právními předpisy a nepovede k nepříznivým dopadům na životní prostředí nebo lidské zdraví. K závěru o údajném nesplnění této podmínky pak dospěla výkladem § 12 odst. 1 vyhlášky č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu, ve znění pozdějších předpisů, dle níž není možné využívat odpady uvedené v příloze č. 5 této vyhlášky na povrchu terénu, a přílohy č. 5, v níž je uvedeno, že na povrchu terénu nesmí být využívány odpady vznikající z výrobků podléhajících zpětnému odběru, tedy ani pneumatiky, a přílohy č. 4 bodu B vyhlášky č. 273/2021 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, ve znění pozdějších předpisů, dle níž nelze k zasypávání využívat odpady pryže. Všechna citovaná ustanovení prováděcích předpisů vycházejí z předpokladu, že kamenivo je odpadem. Kamenivo však odpadem nebylo, jednalo se o výrobek, určený pro inženýrské a pozemní komunikace, případně terénní úpravy. Jelikož se jednalo o výrobek, citované právní předpisy na nakládání s kamenivem nejsou aplikovatelné. 7. Vztahují-li se navíc v právních předpisech stanovená omezení použití odpadu z pryže k určitému způsobu použití materiálu (konkrétně v podobě k zasypávání na povrchu terénu), nemohlo být žalobkyni přičítáno jejich porušení ze strany jeho odběratele (G3 plast). Žalovaný v napadeném rozhodnutí argumentuje, že ze smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a společností G3 plast a stejně tak z faktur vyplývá, že žalobkyně dodávala společnosti G3 plast materiál „jako náhradu kameniva“. 8. Žalovaný přitom nijak nezdůvodnil, proč by dle jeho názoru měl dodavatel nést odpovědnost za způsob využití odběratelem a omezil se na konstatování, že se žalobkyně „nemůže vymlouvat na odběratele materiálu, který měl tento materiál využívat v rozporu s výše uvedenými omezeními“. Pokud jde o obsah smlouvy mezi žalobkyní a společností G3 plast a faktury, z nichž má vyplývat účel použití výrobku odběratelem, je žalobkyně přesvědčena, že ani tato skutečnost nebyla způsobilá založit odpovědnost žalobkyně za přestupek podle § 121 odst. 1 písm. i) zákona o odpadech. Použil-li tedy odběratel kamenivo v rozporu s právními předpisy, nelze tuto skutečnost použít jako argument proti žalobkyni. Žalovaný ani inspekce tímto způsobem nemohou prokazovat, že nebyly naplněny požadavky na vynětí výrobku z odpadového režimu. Jestliže bylo kamenivo v době předání odběrateli výrobkem, nemohlo se dodatečně stát odpadem v důsledku následného postupu odběratele. 9. Žalovaný pak dále dovozuje, že již podle původní právní úpravy platilo, že k tomu, aby se odpad stal výrobkem, musel být tento výrobek výslovně uveden v provozním řádu. Tento závěr dovozuje z § 1 odst. 1 písm. h) vyhlášky č. 383/2001 Sb., kde bylo uvedeno, že „Žádost o udělení souhlasu k provozování zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů obsahuje seznam druhů odpadů podle Katalogu odpadů, vstupujících a vystupujících ze zařízení, a pokud jsou v zařízení vyráběny výrobky, též popis výrobků vystupujících ze zařízení“. 10. Ačkoliv citované ustanovení vyhlášky č. 383/2001 Sb. předpokládalo, že žádost o udělení souhlasu k provozování zařízení bude obsahovat seznam druhů odpadů a případně popis výrobků vystupujících ze zařízení, z jeho znění explicitně nevyplývala povinnost žalobkyně jakožto provozovatele zařízení kamenivo