4 As 258/2020 — Nejvyšší správní soud

8 Ad 1/2024- 49 - text 10 8 Ad 1/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobkyně L. T., bytem X, zastoupená zástupkyní K. T., bytem X proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 375/4, 128 00 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1.11.2023, č. j. MZDR 22583/2021-2/PRO, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Rozhodnutím Hygienické stanice hl. m. Prahy (dále jen “HSHMP”) ze dne 12. 4. 2021, sp. zn. S-HSHMP 51688/2020, č. j.: HSHMP 22284/2021 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), byla žalobkyně uznána vinnou z přestupku na úseku zajištění plnění oprávnění orgánu ochrany veřejného zdraví podle § 92n odst. 1 písm. b) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů (dále také jako „zákon o ochraně veřejného zdraví“), kterého se dopustila tím, že nedodržela Nařízení Hygienické stanice hlavního města Prahy č. 6/2020, č. j. HSHMP 44665/2020, ze dne 24. 7. 2020 (dále také jen „nařízení“) vydané v souladu s ustanovením § 85 odst. 1 a 3 zákona č. 258/2000 Sb., když dne 4. 8. 2020 v 11:55 hod. ve stanici metra Můstek v Praze nesplnila povinnost uloženou nařízením tím, že se pohybovala v prostorách metra, přičemž neměla zakrytá ústa a nos žádným ochranným prostředkem. 2. Žalobkyně podala proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání, o němž rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 1. 11. 2023, č. j. MZDR 22583/2021-2/PRO (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že před slovo „dopustil“ se doplňuje slovo „úmyslně“, a ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdil. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 3. Žalobkyně ve své obsáhlé žalobě vznáší v podstatě dva okruhy žalobních námitek. Většina z nich se týká zákonnosti nařízení, kdy jde především o námitky ve vztahu k pravomoci HSHMP vydat nařízení, resp. námitky k zákonnosti takové podoby nařízení, v jaké je HSHMP vydala. 4. Žalobkyně namítá, že žádné ustanovení zákona o ochraně veřejného zdraví neumožňuje HSHMP při epidemii a nebezpečí jejího vzniku omezovat nařízeními svobodu pohybu lidí ve veřejné dopravě, nebo na veřejných místech, kteří z předmětné nákazy podezřelí nejsou. Stanovení zákazu pohybu a pobytu všech osob bez ochranných prostředků dýchacích cest v prostorách metra žalobkyně považuje za zásah do práva na důstojnost a práva na ochranu zdraví. Podle žalobkyně HSHMP stanovila tuto povinnost, ačkoli takové opatření nebylo testováno ani zkoušeno, přičemž nošení prostředků ochrany dýchacích cest nemělo na vývoj počtu pozitivně testovaných vliv. Žalobkyně namítá, že nošení prostředků ochrany dýchacích cest může způsobovat negativní dopady na zdraví ohledně zpětného vdechování oxidu uhličitého, rizika vdechování problematických mikrovláken a toxických reziduí z výrobního procesu, aniž by HSHMP ověřila a doložila, zda takové ohrožení zdraví nemůže nastat. Žalobkyně odkazuje na stanoviska, která označuje za odborná, zejména spolku Resetheus z.s. 5. Druhý okruh žalobních námitek směřuje proti nedostatku pravomoci Městské policie hlavního města Prahy (dále jen „MPHMP“), neboť ta není dle zákona č. 258/2000 Sb. orgánem ochrany veřejného zdraví. MPHMP tedy neměla jakoukoliv pravomoc vyvozovat závěry o tom, že se žalobkyně dopouští přestupku proti nařízení, ani neměla jakoukoliv pravomoc zjišťovat jakékoliv okolnosti údajného přestupku, vypracovávat úřední záznamy o údajném přestupku a zasílat je správnímu orgánu. 6. Závěrem pak žalobkyně dodává, že předmětné nařízení by nevyhovělo testu ústavnosti, a že tudíž pokud samo nařízení nebylo vydáno v souladu s právem, nemůže být v souladu s právem ani uložená sankce za nesplnění povinnosti vyplývající z nařízení. Předmětný skutek vymezený v napadeném rozhodnutí tak nelze kvalifikovat jako přestupek ani jinak postihnout. Test ústavnosti žalobkyně provádí testem proporcionality, který vyžaduje splnění kritérií vhodnosti, potřebnosti a poměřování, která předmětné nařízení nesplňuje. 7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 12. 2. 2024 uvedl, že pokud jde o námitky žalobkyně, které se vztahují k pravomoci HSHMP vydat nařízení, resp. námitky k zákonnosti podoby nařízení, žalovaný odkazuje na pravomocná rozhodnutí správních soudů, která se návrhem na zrušení tohoto nařízení v minulosti zabývala. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2020, č. j. 3 A 76/2020-104, byl návrh na zrušení mimořádného opatření HSHMP č. 6/2020, ze dne 24. 7. 2020, č. j. HSHMP 44665/2020, odmítnut. Následně byl rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2020, č. j. 4 As 258/2020-60, tento výrok Městského soudu v Praze zrušen, neboť Městský soud v Praze nesprávně interpretoval ustanovení § 85 zákona o ochraně veřejného zdraví, když dospěl k nesprávnému závěru, že „§ 94a zákona č. 258/2000 Sb. ... taxativně poukazuje na ustanovení zákona o ochraně veřejného zdraví, kdy opatření vydaná podle nich se ex lege stávají opatřeními obecné povahy; opatření vydaná podle ustanovení § 85 zákona o ochraně veřejného zdraví jako právní předpis mezi ně nepatří.“ Nejvyšší správní soud nicméně označil tento závěr Městského soudu za nesprávný a vyslovil, že se jedná o opatření obecné povahy. Následně Městský soud v Praze usnesením č. j. 3 A 76/2020-137 řízení zastavil, jelikož podáním ze dne 16. 10. 2020 vzal navrhovatel svůj návrh na zahájení řízení zpět, neboť jak konstatoval, mimořádné opatření odpůrce již bylo bez náhrady zrušeno. Žádný ze správních soudů tedy nevyslovil nezákonnost předmětného nařízení HSHMP, na jehož základě bylo vydáno rozhodnutí HSHMP. 8. Žalovaný si je vědom, že správní soudy zrušily několik mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví, nicméně ne z důvodu, že byla zdravotně škodlivá nebo neúčinná, jak argumentuje žalobkyně. Naopak některá z těchto opatření správní soudy aprobovaly. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 2 Ao 7/2021-157, zamítl návrh na zrušení mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 30. 7. 2021, č. j. MZDR 15757/2020-56/MIN/KAN, ve znění mimořádného opatření ze dne 27. 8. 2021, č. j. MZDR 15757/2020-58/MIN/KAN, a to v části, která zakazuje pohyb a pobyt bez ochranných prostředků dýchacích cest na vymezených místech. V projednávané věci byl navrhovatelem člověk trpící dlouhodobým onemocněním dýchací soustavy, který má zároveň vysokou hladinu protilátek po prodělaném onemocnění COVID-19. Nejvyšší správní soud nedospěl k závěru, že by napadené opatření bylo nezákonné a nepřiměřené sledovanému cíli, kterým je mj. ochrana práva na život a zdraví ostatních osob. Povinnost nošení respirátoru tam, kde v důsledku kumulace osob na jednom místě a ve stejném čase hrozí zvýšené riziko šíření koronaviru, se jeví být přiměřeným nástrojem potlačování a předcházení epidemie onemocnění COVID-19. Žalovaný dále odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3385/21, ze dne 18. 1. 2022, ve kterém Ústavní soud aproboval způsob přezkumu napadeného opatření Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 20. 10. 2021, č. j. 2 Ao 7/2021-157. 9. Nejvyšší správní soud dále rozsudkem ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 10 Ao 28/2021-36, zamítl návrh na zrušení části opatření obecné povahy ze dne 27. 10. 2021, č. j. MZDR 15757/2020-61/MIN/KAN, kde např. uvádí v bodě 17 odůvodnění rozsudku: „NSS tedy shrnuje, že již v minulosti vyslovil, že mimořádné opatření zavádějící povinnost nosit ochranu dýchacích cest jako takové není nezákonné. Navrhovatelka zákonnost mimořádného opatření jako celku ani nezpochybňuje. NSS také poznamenává, že opatření jako celek zavádí povinnost nosit ochranu dýchacích cest bez rozlišování, zda je osoba očkovaná či nikoli. NSS již shledal obecnou povinnost nosit ochranu dýchacích cest za současné situace jako přiměřenou, účinnou a potřebnou, a proto se obecnými námitkami směřujícími proti těmto závěrům opětovně nezabýval.“ 10. Neúčinnost a škodlivost mimořádného opatření přijatého nařízením a dalších opatření HSHMP i žalovaného v podobě stanovení povinnosti používání ochrany dýchacích cest žalobkyně nedokládá konkrétními ověřitelnými daty. Dalšími opatřeními byla omezení vnitrostátního a mezinárodního pohybu, omezení rozsahu fungování maloobchodu a provozování některých služeb, omezení školní docházky, vakcinace, karanténní opatření, testování, trasování apod. Stanovení povinnosti používaní ochrany dýchacích cest bylo doprovázeno doporučeními ohledně dodržování rozestupů a dezinfekce rukou. Zákaz pohybu a pobytu všech osob bez ochranných prostředků dýchacích cest byl tedy koncipován jako jedno z celé řady přijatých opatření. HSHMP v nařízení zohlednila určitá zdravotní rizika při používání roušek v letním období, když nařídila nošení roušek v metru, nikoli však v celé městské hromadné dopravě (dále jen „MHD“), což zdůvodnila tím, že dostatečně funkční klimatizac