2 Afs 148/2017 — Nejvyšší správní soud

8 Af 26/2022- 32 - text 11 8 Af 26/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobce: proti žalovanému: Honister SE, DIČ: CZ24259543 sídlem Havlíčkovo náměstí 2859/12, 130 00 Praha 3 zastoupený daňovým poradcem BD Consult s. r. o., IČ: 25615955 sídlem Jeseniova 1196/52, 130 00 Praha 3 Finanční úřad pro hlavní město Prahu sídlem Štěpánská 619/28, 110 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 10. 2022, č. j. 7825380/22/2000-11451-106054, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 10. 2022, č. j. 7825380/22/2000-11451-106054 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl námitku žalobce a nevyhověl jeho nároku na tzv. „druhý úrok“. 2. V přiznání k dani podaném ke správci daně dne 23. 1. 2015 si žalobce na DPH za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2014 nárokoval nadměrný odpočet ve výši 576 763 Kč. Vzhledem k pochybnostem o správnosti a úplnosti všech údajů uvedených v přiznání a pro správné stanovení daně přistoupil správce daně k zahájení dokazování a dne 7. 4. 2015 zahájil u žalobce daňovou kontrolu. Po jejím ukončení a na základě jejích výsledků vyměřil správce daně žalobci platebním výměrem ze dne 8. 2. 2016, č. j. 613848/16/2003-52522-105744, nadměrný odpočet v přiznání nárokované výši. Takto vyměřený nadměrný odpočet byl žalobci vrácen dne 12. 2. 2016. 3. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2016, č. j. 10 A 189/2015-44, byla na základě žaloby žalobce na ochranu před nezákonným zásahem předmětná daňová kontrola na DPH za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2014 z důvodu zbytečných průtahů správce daně v jejím vedení označena za nezákonný zásah. 4. V souvislosti s neúměrně dlouhým prověřováním v přiznání k dani nárokovaného nadměrného odpočtu byl žalobci přiznán úrok hrazený správcem daně. 5. Nejprve byl žalobci v souladu s platnou právní úpravou a judikaturou přiznán v souladu s § 254a zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v rozhodném znění (dále jen „daňový řád“), úrok ze zadrženého nadměrného odpočtu ve výši 2 622 Kč (ode dne 8. 9. 2015 do dne 12. 2. 2016 z částky 576 763 Kč v první den příslušného kalendářního pololetí), a to rozhodnutím žalovaného ze dne 2. 11. 2017, č. j. 45585/17/5300-22441-711913. Následně na základě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu byl žalobci rozhodnutím žalovaného ze dne 6. 5. 2022, č. j. 17188/22/5300-22441-712084, přiznán úrok ve výši s ohledem na znění daňového řádu účinného ode dne 1. 1. 2015 (§ 254a daňového řádu) a na základě aktuální judikatury Nejvyššího správního soudu ve výši 70 601 Kč (ode dne 1. 4. 2015 do dne 12. 2. 2016 z částky 576 763 Kč ve výši, která odpovídá výši repo sazby stanovené ČNB zvýšené o 14 procentních bodů, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí). Úrok ze zadrženého odpočtu ve výši 2 622 Kč byl poukázán žalobci na jeho účet dne 8. 12. 2017 a úrok ze zadrženého nadměrného odpočtu ve výši 67 979 Kč dne 30. 5. 2022. 6. Žalobce současně požadoval uhrazení úroku vzniklého opožděným přiznáním úroku ze zadrženého nadměrného odpočtu, tj. druhého úroku. Správce daně žalobce Vyrozuměním o přeplatku ze dne 7. 6. 2022, č. j. 5312840/22/2006-51524-110285, vyrozuměl o tom, že jeho požadavku na vrácení přeplatku na dani – úroku hrazeného správcem daně se nevyhovuje, s odůvodněním, že mu byl přiznán úrok ze zadrženého nadměrného odpočtu (úrok z daňového odpočtu) a nikoliv úrok z neoprávněného jednání správce daně, a proto mu nárok na úrok z úroku, resp. na druhý úrok s odkazem na judikaturu NSS nevznikl. Proti tomuto vyrozumění uplatnil žalobce námitku, kterou žalovaný napadeným rozhodnutím jako nedůvodnou zamítl. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 7. Žalobce namítal, že má za dobu, která uplynula od přiznání „prvního“, neoprávněně nízkého, úroku nárok na „druhý úrok“, a to z částky doplatku úroku ve výši 70 601 Kč. 8. Uvedl, že v době podání námitky byla z oblasti tzv. „druhého úroku“ k dispozici pouze judikatura k § 254 daňového řádu, ze které vyplýval nárok na tzv. „druhý úrok“, a která vyvracela argumenty finančních orgánů o tzv. „zákazu anatocismu“, tedy nemožnosti počítat „úrok z úroku“. V této souvislosti uvedl rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2017, č. j. 9 Afs 286/2017-26, a ze dne 14. 12. 2017, č. j. 2 Afs 148/2017-36, jakožto i navazující judikaturu. Žalobce je přesvědčen, že věcně je problematika stejná jak s přiznáním či poukázáním úroku z daňového odpočtu dle § 254a daňového řádu, tak s vracením přeplatku dle § 155 odst. 5 daňového řádu. 9. V případě žalobce měl být naplněn požadavek rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 52/2021-42, neboť finanční úřad zatížil prováděnou kontrolu nezákonností – svou nečinností, která byla potvrzena jako nezákonný zásah soudem. Žalobce nesouhlasil s formalistickým zúžením problému provedeném žalovaným, který jej chápe jen optikou, zda šlo v případě „prvního“ úroku o úrok dle § 155 odst. 5 daňového řádu (resp. § 254a téhož zákona) – pak „druhý“ úrok nepřiznává, či dle § 254 daňového řádu – pak „druhý“ úrok přiznává. Žalovaný však zcela pomíjí podstatu odkazovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, který právě nepřiznání „druhého“ úroku opírá o skutečnost, že doba řízení před finančními orgány při prověřování nároku na odpočet DPH byla dlouhá, nikoli však nezákonná, což nebyl případ žalobce. Žalovaný ve svém rozhodnutí o námitce v podstatě trvá na tom, že jestliže přiznal „první“ úrok dle § 254a (resp. §155 odst. 5 téhož zákona) daňového řádu, tedy úrok z daňového odpočtu a nikoli dle § 254 daňového řádu, není potřeba nic dále řešit, protože má za to, že jím odkazovaná judikatura Nejvyššího správního soudu ohledně § 254a daňového řádu plně dopadá i na případ žalobce, tedy, že je zcela lhostejné, zda dlouhodobé prověřování nadměrného odpočtu bylo v souladu se zákonem či nikoli. 10. Žalobce dodal, že se zákonodárce i Nejvyšší správní soud ve snaze umožnit finančním orgánům zabránit daňovým podvodům smířili se skutečností, že nárok na nadměrný odpočet DPH bude ze strany finančních orgánů zadržován i po značnou dobu. Protože však po tuto dobu nemá prověřovaný daňový subjekt k dispozici finanční prostředky, na které má zákonný nárok, přiznává mu zákon úroky dle § 254a daňového řádu, tedy tzv. „první úrok“. Z důvodové zprávy k daňovému řádu je však zřejmé, že úrokem dle § 254a tohoto zákona nemá zákonodárce zájem akceptovat laxní přístup správce daně, kdy dlouhodobější prověřování není způsobeno složitostí případu, ale faktickou (a soudem potvrzenou) nečinností správce daně. 11. Případ žalobce je pak hraničním mezi § 254 a § 254a daňového řádu. Formálně byl „první“ úrok přiznán dle § 254a daňového řádu, ten však nijak nezohledňuje skutečnost, že finanční úřad v případě žalobce své dlouhodobé prověřování nadměrného odpočtu činil zcela jasně protiprávně, což bylo Městským soudem potvrzeno v rozsudku č. j. 10 A 189/2015-44. Přitom dle důvodové zprávy pokrývá § 254a daňového řádu případy, kdy správce daně kontroluje dlouho, leč nikoli nezákonně. Věcně tedy případ žalobce patří spíše pod § 254 daňového řádu – úrok z neoprávněného jednání správce daně. Jak už sám název tohoto ustanovení sděluje, ustanovení sankcionuje neoprávněné jednání správce daně, což v případě žalobce nastalo; v textu tohoto ustanovení je jasně počítáno s přiznáním úroku při nezákonnosti či nesprávném úředním postupu. Formální překážkou pro aplikaci § 254 však je jeho ustanovení, které aktivuje úrok dle § 254 v případě, že dojde ke zrušení, změně nebo prohlášení nicotnosti rozhodnutí o stanovení daně z důvodu nezákonnosti nebo z důvodu nesprávného úředního postupu. To v případě žalobce nemohlo nastat, protože právě díky prokázané nečinnosti správce daně bylo vydání rozhodnutí – platebního výměru plně potvrzujícího jeho nárok na nadměrný odpočet DPH, neustále odsunováno. 12. V případě akceptace postupu žalovaného by nebylo rozhodné, zda správce daně postupuje nezákonně (je nečinný) či zda dlouhodobě prověřuje daňový subjekt v důsledku složitosti případu. Správce daně by však měl mít motivaci postupovat bez zbytečných průtahů, k čemuž ho ostatně zavazují i základní zásady správy daní v daňové řádu a nikoli mít postavenu nastejno skutečnost, když je nečinný se situací, kdy řeší náročný a složitý případ, ke kterému potřebuje více času (např. pro mezinárodní prvek, nekontaktnost obchodních partnerů apod.). 13. Žalobce dále uvedl, že jeho případ splňuje požadavky rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 52/2021-42, protože prověřování jeho nároku na odpočet DPH bylo nezákonné, tedy protiprávně dlouhé. I v případě, že by tomu tak nebylo, namítal nesprávnost některých závěrů Nejvyššího správního soudu, které způsobily rozdělení nároků na „druhý“ úrok na dvě skupiny v závislosti na vzniku úroku prvního, tedy přiz