4 Azs 253/2022 — Nejvyšší správní soud

9 A 54/2024- 26 - text 9 9 A 54/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudkyň JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové ve věci žalobci: a) A. K. b) E. K. oba místem pobytu X oba zastoupeni Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s. se sídlem Poděbradská 173/5, Praha proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného, takto: I. Ministerstvu vnitra se ukládá povinnost věcně rozhodnout o žádosti žalobce a) ze dne XXX, v řízení vedeném pod sp. zn XXX, a o žádosti žalobkyně b) ze dne XXX, v řízení vedeném pod sp. zn. XXX, a to do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Stručné vymezení věci 1. Žalobci se podanou žalobou domáhali ochrany proti nečinnosti žalovaného správního orgánu, neboť ke dni podání žaloby doposud nerozhodl věcně o jejich žádostech o přiznání statusu osob bez státní příslušnosti ve smyslu § 8 písm. d) zákona azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o azylu“). II. Žaloba 2. Žalobci úvodem předestřeli, že jsou ode dne 18. 9. 2019 do současné doby žadateli o přiznání statusu osob bez státní příslušnosti ve smyslu § 8 písm. d) zákona o azylu. Odkázali na judikaturu (např. rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 5 A 168/2019 – 40, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Azs 488/2018) a na závěry Veřejného ochránce práv (např. závěrečné stanovisko KVOP, č. j. KVOP-51025/2019 ze dne 13. 11. 2019), z nichž dovodili, že je potřeba v tomto řízení rozhodnout podle lhůt, které jsou upraveny § 27 zákona o azylu, neboť řízení bylo zahájeno za doby účinnosti a existence § 8 písm. d) zákona o azylu. 3. Žalobci uvedli, že v soudním řízení vedeném u Městského soudu v Praze bylo rozsudky ze dne 30. 6. 2023, č. j. 17 A 64/2022 – 31, a č. j. 17 A 65/2022, rozhodnuto o zrušení správních rozhodnutí, kterými nebyly statusy postavení osob bez státní příslušnosti žalobcům uděleny a věci byly vráceny k opětovnému projednání. Ačkoli žalovaný podal kasační stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu, nebyly s těmito spojeny žádosti o přiznání odkladného účinku. Právní mocí rozsudků Městského soudu v Praze tak začala plynout nová lhůta k vydání rozhodnutí, která ovšem nebyla dodržena. Aktuálně tak nebyla dodržena lhůta 6 měsíců pro vydání rozhodnutí vyplývající z § 27 odst. 1 zákona o azylu ve znění účinném do 30. 6. 2023. Od vydání rozsudků Městského soudu v Praze se neudál jakýkoliv správní úkon a správní orgán je zcela nečinný již více než 1 rok. Od uplynutí šestiměsíční lhůty k vydání rozhodnutí již uplynulo více než 6 měsíců. Žalobci přitom v březnu 2024 uplatnili opatření proti nečinnosti k nadřízenému správnímu orgánu, tj. ministrovi vnitra. Žalobci tak učinili z opatrnosti, ministr vnitra na něj však nijak nereagoval. Aktuálně jsou tak žalobci v řízení o přiznání postavení osob bez státní příslušnosti téměř 5 let, aniž by byly nyní činěny jakékoliv kroky k vydání rozhodnutí. 4. Žalobci žádali, aby soud uložil žalovanému povinnost vydat rozhodnutí ve věcech žádostí o přiznání postavení osob bez státní příslušnosti žalobců do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku. III. Vyjádření žalovaného a další podání 5. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný s žalobu nesouhlasil, neboť pomíjí další související zákonná ustanovení, z nichž vyplývá, že v případech žalobců nečinný není. Žalobci byli v původních správních rozhodnutích poučeni, že podání žaloby mělo v souladu s ustanovením § 32 odst. 2 zákona o azylu odkladný účinek. S ohledem na ustanovení § 8 písm. d) zákona o azylu ve znění účinném do 30. 6. 2023 a související judikaturu pak lze analogicky navázat odkazem na § 32 odst. 5 zákona o azylu, dle kterého podání kasační stížnosti má odkladný účinek, mělo-li jej podání žaloby ve věci mezinárodní ochrany. Z uvedeného jasně vyplývá, že žalovaný správní orgán neměl důvod o přiznání odkladného účinku Nejvyšší správní soud žádat, příslušel-li jím podaným kasačním stížnostem proti uvedeným zrušujícím rozsudkům ze zákona. Následně došlo k půlročnímu rozestupu mezi rozhodnutím o kasačních stížnostech, jelikož Nejvyšší správní soud rozhodl dne 13. 12. 2023, pravomocně dne 14. 12. 2023, o kasační stížnosti ve věci žalobkyně (sp. zn. 17 A 65/2022) a dne 12. 7. 2024, pravomocně dne 15. 7. 2024, v případě žalobce (sp. zn. 17 A 64/2022). 6. Dle žalovaného není zachování časové souběžnosti v řízeních v rozporu se zájmy obou manželů a je pochopitelné i vzhledem k obsahové provázanosti jejich žádosti. Právě snaha opětovně sjednotit časovou linku a vydat rozhodnutí ve věci obou žalobců bez velkého časového rozestupu byla důvodem, pro nějž nebylo správní rozhodnutí ve věci žalobkyně vydáno bezprostředně po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti podané správním orgánem. Ostatně i žalobu na ochranu proti nečinnosti formulují v rámci jediného společného podání. 7. Žalovaný žádal, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 8. V replice k vyjádření žalovaného žalobci zdůraznili, že se správní řízení vedou na základě žádosti ze září 2019, a tedy podle již zrušeného ustanovení § 8 písm. d) zákona o azylu ve znění do 1. 8. 2021. Soudy v minulosti dospěly k závěru, že se pro tato řízení mají použít mechanismy z řízení o mezinárodní ochraně, ale použitelnost těchto mechanismů je omezená. Mantinely analogie přitom v minulosti částečně nastavily i správní soudy, které postupně dospěly k závěru, že tato analogie se v soudním řízení správním použije omezeně, neboť některé procesní aspekty jsou řešeny zákonem. č. 150/2002 Sb., soudním řádem správním (dále jen „s. ř s.“), který jako obecný právní předpis zakotvuje pravidla pro veškerá správní řízení soudní, pakliže neexistuje žádná speciální úprava. Správní soudy tak například dospěly k závěru, že ačkoliv poučení správního orgánu uvádí jako příslušný soud ten v místě pobytu žalobce dle zákona o azylu, není tomu tak, neboť tato příslušnost je řešena s. ř s., k čemuž žalobci odkázali na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 5. 2023, č. j. Nad 62/2023 – 59. Ačkoli byli žalobci poučeni, že mají ze zákona přiznaný odkladný účinek žalobě, následná judikatura dospěla k závěru, že tomu tak není. Odkázali k tomu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2023, č. j. 4 Azs 253/2022, z nějž citovali, a dále na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2023, č. j. 11 A 52/2023 – 36. 9. Dle žalobců je kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem, který nemá ze zákona dle § 107 s. ř. s. odkladný účinek. Žalovaný tak byl povinen v případě podání kasační stížnosti požádat o přiznání odkladného účinku, chtěl-li přerušit nadále lhůtu k vydání rozhodnutí. Zdůraznili k tomu, že § 32 odst. 2, resp. § 32 odst. 5 zákona o azylu se použije pouze na rozhodnutí ve věcech mezinárodní ochrany, a nikoliv na věci nepřiznání postavení osoby bez státní příslušnosti. Žalovaný žádost o přiznání odkladného účinku nepodal a lhůta pro vydání rozhodnutí začala plynout ode dne právní moci rozsudků Městského soudu v Praze. Pokud by městský soud dospěl k závěru, že názor žalovaného je správný, ustanovení § 32 odst. 5 zákona o azylu uvádí, že „podání kasační stížnosti má odkladný účinek, mělo-li jej podání žaloby proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany“. Toto ustanovení dle žalobců míří jenom na situace, kdy je kasační stížnost podána ze strany žalobce (žadatele o mezinárodní ochranu). Je zřejmé, že tato žaloba je podána pouze ze strany cizince, tedy i podání kasační stížnosti následuje logiku odkladného účinku, který se pojí pouze s kasační stížností podanou cizincem. K tomu odkázali na komentář „Chmelíčková, N. a kol., Zákon o azylu. Praktický komentář. 2016. Praha: Wolters Kluwer, str. 106“ z nějž dovodili, že dané ustanovení hovoří pouze o možnosti cizince požádat o odkladný účinek, pokud není tento přiznán ze zákona, ale o možnosti žalovaného o něj požádat mlčí, a tudíž je ustanovení směřováno jen ve prospěch žalobců. Dále odkázali na komentář „Kosař, D. a kol Zákon o azylu: komentář. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2010, str. 349“, pročež uvedli, že tento hovoří také o stěžovatelích (žalobcích), z čehož vyplývá, že ani zde autoři nepočítají, že by podání kasační stížnosti mělo odkladný účinek automaticky ze strany správního orgánu, resp. k tomu nic neuvádí. Dále poukázali na situaci, kdy je krajským soudem zrušeno správní rozhodnutí, avšak hrozí, že bude kasační stížností rozsudek zrušen, a tím dojde k obživnutí původního správního rozhodnutí, zatímco již bylo vydáno rozhodnutí další. Tento postup nesmí jít k tíži adresátů veřejné správy a musí být řešen legislativní cestou. Žalovaný tak měl nadále vést řízení po zrušení rozhodnutí Městským soudem v Praze a pokud chtěl účinky běhu lhůty k vydání rozhodnutí přerušit, muselo dojít k podání žádosti o odkladný účinek, ne