1 A 24/2025 – Městský soud v Praze

1 A 24/2025- 20 - text 11 čj. 1 A 24/2025- [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Darinou Michorovou ve věci žalobce: V. S., narozeného dne X státní příslušnost: X trvale bytem X zastoupeného Mgr. Tomášem Císařem, advokátem se sídlem Vyšehradská 415/9, 128 00 Praha 2 proti žalované: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 5. 2025, čj. CPR-12237-2/ČJ-2025-930310-V230 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“), uložila žalobci správní vyhoštění rozhodnutím ze dne 3. 3. 2025, čj. KRPA-50921-11/ČJ-2025-000022-UA, podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), tj. z důvodu, že na území ČR nebo na území členských států EU, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „členské státy EU a smluvní státy“) pobýval bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn, konkrétně v období minimálně od 31. 3. 2023 do 11. 2. 2025. Dobu, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států EU, stanovil správní orgán I. stupně na 2 roky s tím, že na žalobce se vztahují důvody znemožňující jeho vycestování, proto počátek doby vyhoštění počne běžet od okamžiku, kdy žalobce vycestuje z území členských států EU a smluvních států a nová doba mu bude stanovena podle § 120a odst. 5 zákona o pobytu cizinců, až odpadnou překážky znemožňující vycestování. 2. O podaném odvolání žalobce rozhodla Police ČR, Ředitelství služby cizinecké policie (dále jen „žalovaná“) podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), rozhodnutím ze dne 29. 5. 2025, čj. CPR-12237-2/ČJ-2025-930310-V230, tak, že odvolání zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila, kdy pouze upřesnila dobu neoprávněného pobytu žalobce na území stanovenou v prvostupňovém rozhodnutí na dobu od 1. 4. 2023 do 11. 2. 2025 (zkrácení o jeden den). Žalobce se nyní podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalované (dále jen „napadené rozhodnutí“). II. Obsah žaloby 3. Primárné pochybení správních orgánů žalobce spatřuje v tom, že v jeho věci nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci ve smyslu v § 3 správního řádu. K tomu přistupuje též povinnost správního orgánu podle § 50 odst. 3 správního řádu zjistit všechny rozhodné skutečnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu je povinnost ukládána. Žalovaná důkladně zjistila všechny skutečnosti svědčící v neprospěch žalobce, ale jaksi opomněla zjišťovat i skutečnosti v jeho prospěch. Dále správní orgán porušil § 2 odst. 3 a 4 správního řádu, když nedbal, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem daného případu a aby byly šetřeny oprávněné zájmy žalobce. Pochybení žalované pak spočívá v tom, že aprobovala vady správního orgánu I. stupně, a tím zatížila své rozhodnutí stejnými vadami. 4. Dále žalobce namítl nepřiměřenost uloženého správného vyhoštění jak co do formy, tak co do délky. Jak samotná forma uloženého opatření, tak zejména délka správního vyhoštění byla vyměřena nepřiměřeně a neadekvátně okolnostem případu a odporuje základním zásadám činnosti správních orgánů a jejich aplikační praxi, především pokud jde o zásady proporcionality a právní jistoty. Dle žalobce mělo být v jeho případě postupováno odlišně. 5. Jako polehčující měly být dle žalobce s ohledem na zákon i judikaturu v jeho věci zváženy okolnosti, že se jednalo o jeho excesivní jednání, kdy byl dosud zcela bezúhonný a společensky nikterak závadový. Doposud byl pobytově aktivní, měl oprávněný pobyt a zjevně se nesnažil pobytový zákon jakkoliv obcházet či jej nerespektovat (kdy o svém protiprávním jednání se dozvěděl pozdě i vinou OAMP, které rozhodovalo opět mimo zákonné lhůty ve věci jeho zaměstnanecké karty). Se správními orgány poté, co se o svém protiprávním jednání dozvěděl, dobrovolně spolupracoval. Proto bylo podle žalobce uložení správního vyhoštění v délce dvou let nepřiměřeným zásahem. Obvyklá doba vyhoštění v obdobných případech je přitom dle žalobce jeden rok, přičemž zdůraznil, že jeho jednání bylo nevědomé a sám ukončil své protiprávní jednání tím, že se šel nahlásit ke správnímu orgánu. Je nutno vážit následky, které má uložené správní vyhoštění pro život cizince a jeho možnost cestovat po území společenství i do budoucna a volit řešení, které zasahuje do práv postižené osoby jen v nezbytné míře. Je sice pravdou, že s ohledem na závazné stanovisko nelze vycestovat a rozhodnutí je tak v podstatě nevykonatelné do doby stanovení nové doby k vycestování, avšak negativní důsledky následně jistě nastanou, bude-li v novém správním řízení shledána možnost stanovit novou lhůtu k vycestování. Žalobce též upozornil na zásadní stigma, které na cizinci, kterému bylo uloženo správní vyhoštění, ulpívá, a to zejména do budoucího života. 6. Žalovaná dle žalobce též nedostatečně posoudila přiměřenost zásahu rozhodnutí o správním vyhoštění do jeho soukromého života, což je rovněž v rozporu se základními zásadami činnosti správních orgánů a rovněž tak příslušnými ustanoveními zákona o pobytu cizinců. Správní orgán I. stupně sice ve svém rozhodnutí uvádí hlediska stanovená v § 174a citovaného zákona, tím však celé jeho hodnocení končí; nijak se nevypořádává s možnými důsledky rozhodnutí pro budoucí život žalobce, pročež je napadené rozhodnutí také nepřezkoumatelné. Napadené rozhodnutí nijak nepokrývá konkrétní situaci žalobce a v podstatě jen paušálně prochází jednotlivé regulativy, které nijak neváže na specifika celého případu, což je v rozporu se zákonem i správní praxí. Prosté konstatování o zázemí žalobce v domovském státě není přitom dostatečný důvod pro odmítnutí nepřiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění. Není rovněž pravdou, že správní orgány neměly dostatek dat k posouzení přiměřenosti rozhodnutí, naopak, byl jim znám základní výčet skutečností, které vyplývaly ze spisu a které měly být zohledněny. 7. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalované 8. Žalovaná ve vyjádření k žalobě plně odkázala na odůvodnění svého rozhodnutí. Setrvala na závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy, kdy protiprávní jednání je doloženo relevantními podklady a řádně a přezkoumatelně odůvodněno. Žalovaná připomněla, že povinností správních orgánů nebylo zjišťovat, zda žalobce o zrušení svého oprávnění věděl či nikoliv, ale to, zda je žalobce oprávněn k pobytu na území ČR, což v době pobytové kontroly nebyl. 9. Dle názoru žalované nedošlo k pochybení ani pokud jde o posouzení přiměřenosti zásahu do rodinného a soukromého života žalobce. Tato námitka je obecná a žalobce ji nekonkretizoval ani přes výzvu správních orgánů. Doba, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území členských států EU a smluvních států, byla stanovena v zákonném rozmezí v trvání 2 let (tedy ve spodní hranici), odpovídající danému případu a v souladu se správní praxí aplikovanou v obdobných případech. Při jejím stanovení správní orgán přihlédl ke všem okolnostem, tedy i k spolupráci žalobce, k jeho dobrovolnému dostavení se a k délce neoprávněného pobytu. Přestože žalobce mohl v řízení využít všechna svá procesní práva, proti takto stanovené době nic nenamítal a neuvedl žádné skutečnosti, které by svědčily v jeho prospěch. Namítaná bezúhonnost a excesivní jednání nejsou pro stanovení doby zásadní. 10. Žalovaná neshledala ve svém postupu a ve svých závěrech pochybení, a proto navrhla zamítnutí žaloby. IV. Posouzení věci Městským soudem v Praze 11. Městský soud v Praze přezkoumal dle § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení v mezích uplatněných žalobních bodů a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. V souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. rozhodl přitom o věci bez ústního jednání, neboť účastníci řízení v zákonem stanovené lhůtě nevyjádřili výslovný nesouhlas s takovým projednáním věci. 12. Po zhodnocení žalobních bodů v souvislosti se skutečnostmi vyplývajícími ze správního spisu, rozhodnými pro posouzení dané věci dospěl Městský soud v Praze k závěru, že žaloba není důvodná. 13. Soud při posuzování věci vycházel z následující právní úpravy. 14. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4. zákona o pobytu cizinců [p]olicie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území bez platného opr