1 As 93/2024 — Nejvyšší správní soud

10 A 87/2024- 45 - text 20 10 A 87/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Klepše a soudců JUDr. Ing. Viery Horčicové a JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci žalobce: Odborová organizace Sluníčko, IČ 22711554 sídlem Petrušov 152 571 01 Staré Město proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3 170 00 Praha 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 11. 9. 2024, č. j.: MV-81808-10/SO-2024 takto: I. Rozhodnutí ministra vnitra ze dne 11. 9. 2024, č. j.: MV-81808-10/SO-2024 se zrušuje a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen žalobkyni nahradit náklady řízení ve výši 3.000 Kč ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění I. Předmět věci 1. Žalobkyně požádala dne 27. 8. 2023 žalovaného (dále též „povinný subjekt“) o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „InfZ“), jejichž předmětem byla: „1) všechna služební hodnocení, která podepsal PhDr. J. F. v postavení nejvyššího státního tajemníka, resp. náměstka ministra vnitra pro státní službu, s odstraněnými všemi informacemi, které umožňují identifikaci hodnoceného úředníka, 2) všechna rozhodnutí o platu, která podepsal PhDr. J. F. v postavení nejvyššího státního tajemníka, resp. náměstka ministra vnitra pro státní službu, s odstraněnými všemi informacemi, které umožňují identifikaci odměňovaného úředníka. Informace požadujeme pro kontrolu, zda PhDr. J. F. postupuje dle platné metodiky MV. Máme důkazy, které svědčí o opaku. Totožnost hodnocených a odměňovaných úředníků nás nezajímá. Tyto informace nechť MV znečitelní, aby nemohlo žádost odmítnout a vymlouvat se na ochranu osobních dat. 2. Žalobkyně poté doplnila tuto žádost s tím, že „Ke třem žádostem o informace dle zákona č. 106/1999 Sb. ze dne 27. 8. 2023 doplňujeme, že požadujeme dokumenty včetně všech příloh.“ 3. Žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 9. 2023, č. j. MV-148420-3/OSS-2023, odmítl poskytnout požadované informace s odkazem na § 15 odst. 1 InfZ v návaznosti na § 8a a § 8c téhož zákona. Ministr vnitra rozhodnutím ze dne 27. 9. 2023, č. j. MV-152970-3/SO-2023, zamítl rozklad žalobkyně proti tomuto rozhodnutí. 4. Žalobkyně proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 27. 9. 2023 podala žalobu k Městskému soudu v Praze. Ten rozsudkem ze dne 12. 4. 2024, č. j. 6 A 129/2023-42 (potvrzeného rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2024, č. j. 1 As 93/2024 - 26), rozhodnutí ministra vnitra zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. 5. Ministr vnitra v dalším řízení rozhodnutím ze dne 30. 4. 2024, č. j. MV-152970-15/SO-2023, zrušil rozhodnutí žalovaného povinného subjektu ze 11. 9. 2023, č. j. MV-148420-3/OSS-2023 a věc vrátil k dalšímu řízení. 6. V něm žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 5. 2024, č. j. MV-75798-4/PR-2024, odmítl poskytnutí informací podle § 15 odst. 1 InfZ v návaznosti na § 8a a § 8c téhož zákona. Ministr vnitra poté rozhodnutím ze dne 19. 6. 2024, č. j. MV-81808-3/SO-2024, rozhodnutí povinného subjektu ze dne 15. 5. 2024, č. j. MV-75798-4/PR-2024, zrušil a věc vrátil povinnému subjektu k novému projednání. 7. Povinný subjekt poté rozhodnutím ze dne 28. 6. 2024, č. j. MV-98917-2/PR-2024 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) odmítl poskytnout požadované informace podle § 15 odst. 1 a § 8a a § 8c InfZ. Ministr vnitra žalobou napadeným rozhodnutím potvrdil toto rozhodnutí povinného subjektu. II. Napadené rozhodnutí 8. Ministr vnitra uvedl, že povinný subjekt srozumitelným způsobem odůvodnil, proč služební hodnocení nepovažuje za informaci, na kterou se vztahuje InfZ, a to zejména pro jeho účel, povahu a skutečnost, že se bezprostředně a zásadně dotýká člověka jako jednotlivce, jeho osobnosti, cti, důstojnosti a soukromí. Povinný subjekt v této souvislosti poukázal na skutečnost, že InfZ ochranu osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobních údajů zohledňuje, když stanoví, že povinný subjekt poskytne tyto informace jen v souladu s právními předpisy, které upravují jejich ochranu. Na základě shora uvedeného dospěl povinný subjekt k závěru, že služební hodnocení státního zaměstnance je výlučně vnitřním nástrojem řídící personální práce, který se zjevně a ve všech částech dotýká osobnosti státního zaměstnance, jeho cti, důstojnosti a soukromí, přičemž se nejedná o výsledek práce hodnoceného státního zaměstnance. Lze jej tedy považovat za osobní a citlivé údaje, a proto povinný subjekt seznal, že poskytnutí služebního hodnocení státního zaměstnance jako celku nelze považovat za nezbytné opatření k naplnění veřejného zájmu nebo k přispění k diskusi o věcech veřejného zájmu. S ohledem na to dospěl k závěru, že v daném případě jednoznačně převažuje právo státního zaměstnance na ochranu soukromí před právem na svobodný přístup k jeho služebnímu hodnocení. 9. Ministr vnitra se stručně rovněž ztotožnil s odůvodněním prvostupňového rozhodnutí, které se týkalo subjektivity služebního hodnocení. 10. Ministr vnitra dále uvedl, že problematika služebního hodnocení státního zaměstnance v kontextu InfZ nebyla v judikatuře Nejvyššího správního soudu ani Ústavního soudu dosud věcně řešena, k čemuž poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2024. 11. K námitce, že povinný subjekt postupoval v rozporu s § 2 odst. 4 správního řádu, když postupoval odlišným způsobem než jiná ministerstva, se ministr rovněž ztotožnil s prvostupňovým rozhodnutím, v němž žalovaný uvedl, že InfZ ani jiný zákon neukládá správním orgánům koordinovat vyřizování jednotlivých žádostí. Tento závěr podporuje také Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 7. 2024, kde uvedl, že „Ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu ukládá povinnost jednotného rozhodování skutkově podobných případů v rámci jednoho správního orgánu, nikoli napříč veřejnou správou.“. Správní orgány zákon interpretují samostatně s přihlédnutím k judikatuře soudů. Doplnil, že např. Ministerstvo dopravy, Ministerstvo životního prostředí či Úřad vlády České republiky služební hodnocení rovněž neposkytly. Povinný subjekt tedy není ve svém postupu absolutní výjimkou. 12. Ministr vnitra rovněž uvedl, že plat jako údaj s číselnou hodnotou nemůže být srovnáván s rozhodnutím o platu, které je správním úkonem vydaným v neveřejném správním řízení. Nadto existuje zvláštní právní úprava § 8c InfZ, která se na tyto otázky vztahuje a na které je napadené rozhodnutí v této části založeno. Ministr vnitra se tedy zcela ztotožnil s odůvodněním napadeného rozhodnutí. III. Žaloba a vyjádření žalovaného 13. Žalobkyně v žalobě poukázala na bod 12. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2024, č. j. 1 As 93/2024 – 26. V něm Nejvyšší správní soud vytkl žalovanému nepřezkoumatelnost jeho úvah. Uvedl, že neodůvodnil, proč služební hodnocení nevypovídá o úřední činnosti nebo o funkčním nebo pracovním zařazení zaměstnance veřejné správy a pro případ, že se snažil služební hodnocení podřadit pod § 8a odst. 1 InfZ, uvedl, že musí vždy posoudit, zdali to umožňují právní předpisy chránící soukromí, zejména nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (GDPR). Žalobkyně má za to, že se s touto argumentací žalovaný nevypořádal. Uvedla, že dle čl. 86 nařízení osobní údaje v úředních dokumentech, které jsou v držení orgánu veřejné moci či veřejného nebo soukromého subjektu za účelem plnění úkolu ve veřejném zájmu, může tento orgán či subjekt zpřístupnit v souladu s právem Unie nebo členského státu, kterému podléhá, aby tak zajistil soulad mezi přístupem veřejnosti k úředním dokumentům a právem na ochranu osobních údajů podle tohoto nařízení. 14. K argumentu žalovaného, že úřední činností není a ani o úřední činnosti vypovídat nemusí, ta činnost, která předchází splnění určitého úkolu, určitému postupu, výkonu působnosti a uplatňování pravomocí nebo s nimi souvisí, a nepředstavuje působení správních orgánů, resp. státních zaměstnanců navenek, žalobkyně namítla, že i výkon nevrchnostenské správy je výkonem veřejné správy, tedy úřední činností, a stejně tak uplatňování znalostí a dovedností při tomto vykonávání. 15. Žalobkyně namítla, že test proporcionality byl proveden chybně, neboť povinný nesprávně posoudil potřebnost odmítnutí (zda by stanoveného cíle nemohlo být dosaženo jinými opatřeními nedotýkajícími se základních práv a svobod), a protože do testu nezahrnul ústavou chráněné právo na informace a výkon moci veřejnou kontrolou ve smyslu čl. 2 odst. 1 Ústavy ČR. 16. Žalobkyně konkrétně poukázala na bod 14. rozsudku ze dne 30. 7. 2024, č. j. 1 As 93/2024 – 26, v němž Nejvyšší správní soud poukázal na to, že údaje týkající se lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména samy o sobě zásadně neospravedlňují odmítnutí žádosti o informace. Žalovaný se musí zabývat tím, zdali existuje veřejný zájem na poskytnutí ur