10 Ad 5/2025 – Městský soud v Praze

10 Ad 5/2025- 44 - text 12 10 Ad 5/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila a JUDr. Jaromíra Klepše ve věci žalobkyně: Universal World s.r.o., IČO: 076 13 725 sídlem Táboritská 880/14, 130 00 Praha 3 zastoupena advokátem JUDr. Martinem Köhlerem sídlem Vysoká 149/4, 460 10 Liberec X proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce sídlem Kolářská 451/13, 746 01 Opava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. 18145/1.30/24-3 z 19. 2. 2025 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: 1. Vymezení věci a napadené rozhodnutí. 1. Oblastní inspektorát práce pro Ústecký a Liberecký kraj (dále „inspektorát“) rozhodnutím z 12. 8. 2024 uložil žalobkyni pokutu 180 000 Kč za to, že: I. Umožnila přinejmenším 22. 4. 2021 v areálu společnosti Josef Plátek, spol. s r.o., výkon práce pomocného dělníka na pile V. H., státnímu příslušníku Ukrajiny, bez povolení k zaměstnání, zaměstnanecké karty, bez modré karty nebo bez karty vnitropodnikově převedeného zaměstnance. Žalobkyně tak umožnila V. H. výkon nelegální práce ve smyslu § 5 písm. e) bodu 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 2023, čímž se dopustila přestupku podle § 140 odst. 1 písm. c) téhož zákona. II. Umožnila v období od 15. 3. 2021 do 17. 5. 2021 v areálu společnosti AGBA, v.o.s., výkon práce šičky S. K., státní příslušnici Ukrajiny, bez povolení k zaměstnání, zaměstnanecké karty, bez modré karty nebo bez karty vnitropodnikově převedeného zaměstnance. Žalobkyně tak umožnila S. K. výkon nelegální práce ve smyslu § 5 písm. e) bodu 2 zákona o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 2023, čímž se dopustila přestupku podle § 140 odst. 1 písm. c) téhož zákona. III. V den kontroly (17. 5. 2021) na pracovišti v areálu společnosti KADLEC, s.r.o., neměla kopii dokladu prokazujícího existenci pracovněprávního vztahu, konkrétně pracovní smlouvy uzavřené 1. 3. 2021 s Y. P., státním příslušníkem Ukrajiny. Tím žalobkyně porušila povinnost stanovenou v § 136 odst. 1 zákona o zaměstnanosti a dopustila se přestupku podle § 140 odst. 2 písm. d) téhož zákona. 2. Zároveň inspektorát výrokem VI. zastavil přestupkové řízení v rozsahu obvinění, že žalobkyně pronajímala dva shora jmenované pracovníky a jednu pracovnici jiným právnickým osobám, aniž byly splněny podmínky pro zprostředkování zaměstnání uvedené v § 14 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti. Toto částečné zastavení inspektorát promítl do výše sankce, kterou snížil ze 455 000 Kč uložených v příkazu z 16. 1. 2024. 3. Žalobkyně podala proti části rozhodnutí shrnuté v bodě 1 tohoto rozsudku odvolání, které žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím zamítl, jelikož se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními i jejich právním hodnocením ze strany inspektorátu. 2. Argumenty účastníků řízení. 4. Žalobkyně v žalobě nejprve obecně namítla, že správní orgány porušily § 2 odst. 1, § 3, § 4 odst. 2 a 4, § 36 odst. 3 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. 5. K údajnému zaměstnávání pana H. uvedla, že to nebyl zaměstnanec, ale soused z vesnice, jemuž pomohla v rámci společenské úsluhy. Žalovaný opřel své rozhodnutí o výpovědí pánů Procházky a Plátka, kteří však o právním statusu pana H. nic nevěděli, což žalobkyně také namítala a správní orgány nevysvětlily, kde oba pánové mohli tyto informace získat. Pracovněprávní vztah nebyl prokázán ani u paní K.; její zastižení při výkonu práce k takovému závěru nepostačuje. Pracovní smlouvu uzavřenou s panem P. žalobkyně samozřejmě na pracovišti měla a není jí zřejmé, proč nebyla předložena. Je na správních orgánech, aby prokázaly, že se tam pracovní smlouva nenacházela. Kromě toho správní orgány vůbec nezjišťovaly, zda žalobkyně vynaložila veškeré úsilí, které bylo možné po ní požadovat, aby se protiprávního jednání nedopustila, ačkoli právě to žalobkyně tvrdila. 6. Uloženou pokutu považuje žalobkyně za nepřiměřenou a likvidační. Na její zaplacení nemá prostředky a musela by ukončit podnikání, což je zřejmé i ze sbírky listin v obchodním rejstříku. Žalovaný při posuzování jejích majetkových poměrů vyšel zejména z celkového obratu, ale ten nevypovídá nic o jejím skutečném zisku (ten činil v roce 2023 pouze 37 000 Kč), jelikož její činnost může mít vysoké náklady na technologie a zaměstnance. Kromě toho takřka úplně schází odůvodnění výše pokuty: žalovaný nevysvětlil, jak se do této výše promítla učiněná zjištění, a není zřejmé, proč pokuta činí 180 000 Kč, a nikoli třeba 150 000 Kč nebo 200 000 Kč. Žalovaný nedostál ani požadavku právní jistoty, z nějž plyne povinnost rozhodovat v obdobných případech obdobně. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí žalovaného sp. zn. S10-2021-45 z 18. 8. 2021. 7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě poukázal na to, že obsah žaloby je totožný s žalobkyniným odvoláním, a proto odkázal na odůvodnění obou správních rozhodnutí, jež tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek. Vyjádřil přesvědčení, že všechny žalobkyniny přestupky byly řádně prokázány a odůvodněny. 8. Žalobkyně v replice citovala několik rozhodnutí správních soudů týkajících se znaků závislé práce, mezi které patří osobní závislost zaměstnance na zaměstnavateli, jeho vázanost pokyny zaměstnavatele, začlenění do jeho organizační struktury, ale také výkon práce na zaměstnavatelův účet a s využitím jeho prostředků. Žalobkyně poukázala na existenci tzv. obojetných činností, které lze vykonávat jak v pracovním poměru, tak samostatně, a je na smluvních stranách, jakou formu spolupráce si sjednají, pokud tím nezastírají skutečný stav věci. Do této skupiny osob lze přitom zařadit velkou většinu drobných živnostníků. Otázku naplnění znaků závislé práce tak je třeba posuzovat vždy individuálně, na základě konkrétních okolností, a odpovědnost za to je na správních orgánech. Žalobkyně dále odkázala na odbornou literaturu, podle níž mohou nastat případy, kdy zaměstnavatel nebude mít v době kontroly na pracovišti všechny potřebné doklady z racionálních a pochopitelných důvodů a inspektor by mu měl umožnit tyto doklady obstarat dodatečně, např. v řádu hodin, aby nemohly být dodatečně dotvořeny. Nakonec žalobkyně namítla, že existují různé názory na oprávněnost zavedení dolní hranice pokuty za přestupek (v posuzované věci 50 000 Kč), zopakovala předchozí výhrady ohledně likvidačních účinků a nedostatečné individualizace uložené pokuty a vyzdvihla, že vysoké pokuty nemohou být ukládány na objednávku nadřízených orgánů a nemohou sloužit k lepení děr ve státním rozpočtu. 3. Posouzení věci. 3.1. Podmínky řízení a právní východiska. 9. Soud nejprve shledal, že jsou splněny podmínky řízení, žaloba je přípustná, byla podána včas a osobou oprávněnou. Následně přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán [§ 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále „s. ř. s.“)], jakož i z hlediska vad, k nimž by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Vycházel při tom ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. 10. Ve věci rozhodl soud podle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s tímto postupem v replice výslovně souhlasila a žalovaný s ním po poučení soudem nevyjádřil nesouhlas. Důvodem pro nařízení jednání nebyla ani potřeba dokazování, neboť veškeré listiny nezbytné pro rozhodnutí jsou obsaženy ve správním spisu, jímž se dokazování neprovádí (rozsudek NSS 9 Afs 8/2008-117, č. 2383/2011 Sb. NSS z 29. 1. 2009). 11. Úvodem právního hodnocení soud předesílá, že správní soudnictví je ovládáno zásadami dispoziční a koncentrační, vyjádřenými rovněž v § 71 s. ř. s., podle jehož odst. 1 písm. d) musí žaloba obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Vymezením žalobního bodu se zabýval NSS například v rozsudku 2 Azs 92/2005, č. 835/2006 Sb. NSS z 20. 12. 2005, podle nějž je žalobce povinen „uvést v žalobě konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizovaná) skutková tvrzení doprovázená (v témže smyslu) konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné […] Líčení skutkových okolností v žalobě nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých ‚obvyklých‘ nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. […] Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se