7 Afs 212/2006 — Nejvyšší správní soud

11 A 39/2025- 49 - text  11 11 A 39/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha, soudce Mgr. Marka Zimy a soudkyně JUDr. Jitky Hroudové ve věci žalobce: B. D. bytem X zastoupen advokátem Mgr. Petrem Václavkem sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy sídlem Mariánské náměstí 2/2, 110 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného z 13. 3. 2025, čj. MHMP 225997/2025 takto: I. Rozhodnutí žalovaného z 13. 3. 2025, čj. MHMP 225997/2025, a rozhodnutí Úřadu městské části Praha 5 z 25. 11. 2024, čj. ZIV/U14599/2024/JB, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 27 539 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám žalobcova zástupce, advokáta Mgr. Petra Václavka. Odůvodnění: 1. Vymezení věci 1. Úřad městské části Praha 5 zrušil žalobci živnostenské oprávnění, protože jako zahraniční fyzická osoba, jejíž oprávnění provozovat živnost na území České republiky je vázáno na povolení k pobytu, tuto podmínku nesplňoval. Žalobce s tím nesouhlasí. Má totiž za to, že přestože mu bylo povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU ukončeno, svědčila mu tzv. fikce přechodného pobytu podle § 87f odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (zákon o pobytu cizinců). 2. Průběh řízení a obsah správního spisu 2. V září 2024 se na Úřad městské části Praha 5 (živnostenský úřad) obrátilo Ministerstvo vnitra – odbor azylové a migrační politiky (OAMP) s žádostí o zrušení žalobcova živnostenského oprávnění. Podle ministerstva žalobce nedisponoval žádným platným pobytovým oprávněním, tudíž nesplňoval podmínku stanovenou v § 5 odst. 5 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon). Žalobce sice v minulosti měl povolení k přechodnému pobytu jako rodinný příslušník občana EU, to mu však bylo na jeho vlastní žádost ukončeno k 9. 9. 2023. 3. OAMP následně Úřadu městské části Praha 5 zaslal rozhodnutí, kterým byl žalobci ukončen přechodný pobyt, usnesení o zastavení řízení o jeho žádostech o povolení k trvalému pobytu a o prodloužení platnosti průkazu přechodného pobytu a usnesení o zastavení řízení o jeho žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání. 4. Úřad městské části Praha 5 následně svým rozhodnutím z 25. 11. 2024, čj. ZIV/U14599/2024/JB (prvostupňové rozhodnutí), žalobci zrušil živnostenské oprávnění. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal. Jeho odvolací námitky se převážně shodovaly s obsahem žaloby. 5. Žalovaný napadeným rozhodnutím žalobcovo odvolání zamítl a potvrdil prvoinstanční rozhodnutí. 3. Vyjádření účastníků Žalobní argumentace 6. V prvním žalobním bodě žalobce namítá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Žalovaný se totiž nevypořádal s jeho odvolací argumentací, pouze odkázal na závěry OAMP. 7. Ve druhém žalobním bodě namítá, že žalovaný nesprávně vyložil a aplikoval § 58 odst. 4 ve spojení s § 5 odst. 5 živnostenského zákona. Má za to, že splňoval podmínku pobytu, neboť se v jeho případě uplatní tzv. fikce pobytu. Po ukončení přechodného pobytu rodinného příslušníka občana EU totiž požádal o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání ve smyslu § 87f odst. 5 zákona o pobytu cizinců. OAMP řízení o této žádosti v lednu 2024 zastavil, neboť shledal, že žalobce podal na území žádost, ač k jejímu podání nebyl oprávněn, neboť ji podal pozdě. Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (Komise) však usnesení o zastavení zrušila a vrátila věc OAMP k novému projednání. Podle Komise usnesení nepřiměřeně zasáhlo do žalobcova rodinného života. OAMP nicméně setrval na svém názoru a usnesením znovu řízení zastavil. Komise toto usnesení vzápětí opět zrušila, protože se OAMP neřídil jejím závazným právním názorem. 8. Žalobce přiznává, že Komise se výslovně nevyjádřila, zda po zrušení rozhodnutí o zastavení řízení o žádosti nastupuje ve vztahu k žalobci fikce pobytu. Svými rozhodnutími však Komise žalobci implicitně prominula zmeškání lhůty k podání žádosti, a na jeho žádost je tak třeba pohlížet jako na žádost podanou ve lhůtě. Musí tak nastat i účinky, které s podáním žádosti spojuje § 87f odst. 5 zákona o pobytu cizinců. Žalobcův pobyt je proto třeba považovat za oprávněný. Jakýkoli jiný výklad by byl v rozporu se smyslem rozhodnutí Komise, která zrušila usnesení OAMP právě proto, aby žalobce nemusel vycestovat a žádat o pobytové oprávnění v Mongolsku. Nelze připustit, aby byl žalobce oprávněn podat žádost na území, ale zároveň nebyl oprávněn setrvat na území po dobu řízení o této žádosti. 9. Žalobce má za to, že pokud by správní orgány cizincům rušily živnostenské oprávnění a předpokládaly, že o něj budou moci žádat až poté, co jim bude opětovně povolen pobyt na území, popíraly by tím samotnou podstatu fikce pobytu. Cizinci by navíc důsledkem takového postupu přicházeli o svůj způsob a zdroj obživy. Na základě tzv. fikce pobytu by tedy sice byli oprávněni setrvat na území, ale nedostatek obživy způsobený zrušením živnostenského oprávnění by toto setrvání prakticky znemožňoval. 10. Žalobce nezpochybňuje, že OAMP je příslušným orgánem k posouzení pobytového oprávnění cizince a že živnostenský úřad může při svém rozhodování vycházet z jeho stanoviska. Namítá však, že v tomto případě nebylo možné spolehnout se výlučně na výklad OAMP, neboť ten nerespektoval závazný právní názor nadřízeného správního orgánu ohledně otázky, zda žalobce pobývá na území České republiky legálně. Stanovisko OAMP není pro žalovaného závazné, měl proto povinnost samostatně posoudit, zda se na žalobcovu situaci vztahuje § 87f odst. 5 zákona o pobytu cizinců. 11. Z těchto důvodů žalobce navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí zrušil, vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení a přiznal mu náhradu nákladů řízení. Vyjádření žalovaného 12. Žalovaný s žalobou nesouhlasí a navrhuje, aby ji soud zamítl. Žalobcově argumentaci se podrobně věnoval již v napadeném rozhodnutí, proto na něj v podrobnostech odkazuje. 13. Uvedl, že před vydáním napadeného rozhodnutí si vyžádal stanovisko OAMP, který potvrdil, že žalobci byl k 9. 9. 2023 na jeho žádost ukončen přechodný pobyt rodinného příslušníka občana EU. Žalobce následně podal žádost o dlouhodobý pobyt. Protože ji podal po uplynutí šedesátidenní lhůty stanovené v § 87f odst. 5 zákona o pobytu cizinců, nebyl k podání žádosti oprávněn, a jeho pobyt na území České republiky tak nelze považovat za přechodný. OAMP proto usnesením řízení o žalobcově žádosti zastavil. Toto usnesení Komise sice k žalobcově odvolání zrušila a věc vrátila OAMP k novému projednání, které dosud probíhá, tato okolnost však nic nemění na tom, že žalobce nedisponuje žádným pobytovým oprávněním. 14. Dále žalovaný uvádí, že § 58 odst. 4 živnostenského zákona má kogentní povahu a jako takový nedává živnostenskému úřadu jinou možnost než zrušit živnostenské oprávnění zahraniční fyzické osobě, která nemá pobytové oprávnění. Žalobcova replika 15. Žalobce uplatnil k vyjádření žalovaného repliku, v níž setrval na své žalobní argumentaci. Zopakoval, že nejde o to, že by měl žalovaný přezkoumávat závěry OAMP nebo hodnotit jeho postup. Žalovaný se však na stanovisko OAMP zcela spoléhal, přestože jej vydal orgán, který odmítá respektovat závěry Komise ohledně otázky, zda žalobce pobývá na území legálně. 4. Ústí jednání K postupu při předvolání účastníků 16. Ve věci se konalo ústní jednání, k němuž soud předvolal účastníky v souladu s § 49 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (s. ř. s.). Soud přitom nepředvolal samostatně žalobce, ale pouze jeho zástupce s tím, že toto předvolání platí i pro žalobce jako zastoupeného účastníka. 17. Zdejší soud si je vědom toho, že Nejvyšší správní soud (NSS) v několika svých rozsudcích uvedl, že předvolání k ústnímu jednání je nutné zasílat nejenom zástupci účastníka řízení, ale i přímo účastníku řízení samostatně. Rozsudky ze 4. 2. 2009, čj. 1 As 107/2008 100, z 31. 3. 2009, čj. 5 Afs 102/2008-106, z 28. 8. 2013, čj. 4 Ads 67/2013 21, z 29. 3. 2013, čj. 4 Ads 109/2012-69, ze 17. 10. 2022, čj. 5 Azs 246/2022-49, z 19. 3. 2025, čj. 8 Afs 101/2024-84, a naposledy z 19. 9. 2025, čj. 5 As 42/2025-41. NSS sice v citovaných rozsudcích posuzoval konkrétní skutkovou situaci, jeho odůvodnění je však formulováno obecně a kategoricky. NSS přitom v jiných svých rozsudcích dospěl přesně k opačnému závěru. Rozsudky z 30. 8. 2005, čj. 5 Afs 25/2004-72, č. 1376/2007 Sb. NSS, ze 7. 12. 2005, čj. 3 Azs 421/2004-86, z 16. 8. 2006, čj. 8 Ans 4/2005-84, ze 7. 4. 2011, čj. 1 As 100/2010-60, body 9 až 12, nebo z 30. 7. 2014, čj. 8 Azs 53/2014-19, body 22 a 28. Pro příklad lze citovat z rozsudku z 20. 6. 2012, čj. 7 Azs 17/2012-53, ve kterém NSS uvedl, že „§ 42 odst. 2 s. ř. s. řeší případy, kdy má účastník zástupce a přichází do úvahy doručování buď pouze tomuto zástupci, nebo jak tomuto zástupci, tak účastníkovi. Má-li účast