8 Azs 339/2019 — Nejvyšší správní soud

11 Af 18/2023- 135 - text  9 11 Af 18/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha, soudce Mgr. Marka Zimy a soudkyně JUDr. Jitky Hroudové ve věci žalobce: M. S. bytem X zastoupen advokátem JUDr. Jiřím Gajdarusem sídlem Synkovská 1327/6, 160 00 Praha 6 proti žalovanému: Finanční arbitr sídlem Legerova 1581/69, 110 00 Praha 1 za účasti: D. R. bytem X zastoupen advokátem JUDr. Ervínem Perthenem, MBA sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové o žalobě proti rozhodnutí žalovaného z 15. 9. 2023, čj. FA/SR/SU/1264/2022-38 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Vymezení věci 1. Žalobce zapůjčil D. R. peníze a dohodl se s ním na jejich vrácení s úrokem. Pan D. R. se následně obrátil na žalovaného a požadoval, aby určil, že smlouva o zápůjčce je neplatná, a uložil žalobci vrátit mu část peněz. Žalovaný mu částečně vyhověl, uložil žalobci povinnost zaplatit panu D. R. 234 075 Kč a dále povinnost uhradit sankci ve výši 23 407,50 Kč. Žalobce se proti rozhodnutí bránil, ale žalovaný napadeným rozhodnutím jeho námitky zamítl a rozhodnutí potvrdil. 2. Žalobce se proto obrátil na zdejší soud. Ten nejprve žalobu odmítl, protože měl za to, že věc nespadá do pravomoci správních soudů (usnesení z 2. 11. 2023, čj. 11 Af 18/2023-34). Toto usnesení ale následně zrušil zvláštní senát. Žalobce totiž v žalobě mimo jiné namítal, že napadené rozhodnutí je nicotné, a v tomto rozsahu věc spadá do pravomoci správních soudů (usnesení z 11. 6. 2025, čj. Konf 2/2025-13). 3. Zdejší soud se proto žalobou nyní opětovně zabývá, přičemž pro jeho rozhodnutí je podstatné jen to, zda měl žalovaný pravomoc o věci rozhodnout. 2. Shrnutí procesních stanovisek 2.1 Žaloba 4. Podle žalobce je napadené rozhodnutí nicotné a nezákonné. 5. Předně namítá, že žalovaný neměl pravomoc ve věci rozhodnout. Žalobce peníze zapůjčil panu D. R. jako nepodnikající fyzická osoba. Nevystupoval tudíž jako instituce ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, a žalovaný nebyl příslušný o sporu rozhodnout. 6. Žalobce je sice podnikající fyzickou osobou a má přidělené IČO, jeho podnikatelská činnost se však netýká poskytování peněžních zápůjček. Při půjčení peněz nejednal v rámci své podnikatelské činnosti a pan D. R. nevystupoval v postavení spotřebitele. Tomu odpovídá též smlouva o zápůjčce, v níž žalobce není označen jako podnikatel a není v ní uvedeno ani jeho IČO. Smlouva není ani institucionální, ani formulářová a nic nenasvědčuje tomu, že jde o spotřebitelskou smlouvu. Žalobce poskytl zápůjčku panu D. R. na jeho žádost a pomohl celé jeho rodině. 7. Žalovaný založil závěr o své pravomoci na definici podnikatele v § 420 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Žalobce však definiční znaky nesplňuje. Činnost nevykonával jako výdělečnou, protože sjednaný úrok pokrýval pouze cenu peněz. Nevykonával ji živnostenským ani obdobným způsobem, protože k ní neměl oprávnění. Činnost nevykonával ani soustavně za účelem dosažení zisku, neboť zisk z činnosti neplynul a případy, které žalovaný popsal, nestačí k závěru o soustavnosti. 8. Žalobce dále namítá, že mu pan D. R. nikdy peníze nevrátil a že nemusel posoudit jeho úvěruschopnost, resp. že ji dostatečně posoudil. Tato část žalobní argumentace není pro nynější rozhodnutí relevantní, neboť se nevztahuje k namítané nicotnosti. Proto ji soud podrobně nerekapituloval. 2.2 Vyjádření žalovaného 9. Žalovaný setrval na právním názoru uvedeném v napadeném rozhodnutí. Shrnul dosavadní průběh řízení, svá skutková zjištění i jejich právní posouzení a navrhl, aby soud žalobu zamítl. 10. K namítané nicotnosti uvádí, že pro posouzení žalobcova postavení je podstatné, zda materiálně naplnil zákonné podmínky vymezené v § 420 odst. 1 občanského zákoníku. Tedy zda poskytoval spotřebitelské úvěry samostatně, na vlastní účet a odpovědnost, soustavně a za účelem zisku. Tyto podmínky žalobce splnil. Zápůjčky poskytoval samostatně, na svůj účet a odpovědnost více osobám, s nimiž zároveň uzavíral zástavní smlouvy k zajištění svých pohledávek. Žalobce nedoložil svá tvrzení, že činnost nevykonává se záměrem dosáhnout zisku a že jeho dokumentace není standardizována. 11. Ani zbytek argumentace nepovažuje žalovaný za důvodný. 2.3 Vyjádření osoby zúčastněné na řízení 12. Na výzvu soudu oznámil pan D. R., že bude uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení [§ 34 odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (s. ř. s.)]. Žalobní argumentaci nepovažuje za důvodnou a navrhuje, aby ji soud zamítl. 13. Pan D. R. je nadále přesvědčen, že s žalobcem uzavřel smlouvu o zápůjčce, v níž vystupoval v pozici spotřebitele. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalobce poskytoval finanční prostředky různým osobám opakovaně a za úplatu. Je proto institucí ve smyslu § 3 odst. 1 písm. c) zákona o finančním arbitrovi a žalovaný mohl ve věci rozhodnout. 3. Ústní jednání 3.1 K postupu při předvolání účastníků 14. Ve věci se konalo ústní jednání, k němuž soud předvolal účastníky v souladu s § 49 odst. 1 s. ř. s. Soud přitom nepředvolal samostatně žalobce, ale pouze jeho zástupce s tím, že toto předvolání platí i pro žalobce jako zastoupeného účastníka. 15. Zdejší soud si je vědom toho, že Nejvyšší správní soud (NSS) v několika svých rozsudcích uvedl, že předvolání k ústnímu jednání je nutné zasílat nejenom zástupci účastníka řízení, ale i přímo účastníku řízení samostatně. Rozsudky ze 4. 2. 2009, čj. 1 As 107/2008 100, z 31. 3. 2009, čj. 5 Afs 102/2008-106, z 28. 8. 2013, čj. 4 Ads 67/2013 21, z 29. 3. 2013, čj. 4 Ads 109/2012-69, ze 17. 10. 2022, čj. 5 Azs 246/2022-49, z 19. 3. 2025, čj. 8 Afs 101/2024-84, a naposledy z 19. 9. 2025, čj. 5 As 42/2025-41. NSS sice v citovaných rozsudcích posuzoval konkrétní skutkovou situaci, jeho odůvodnění je však formulováno obecně a kategoricky. NSS přitom v jiných svých rozsudcích dospěl přesně k opačnému závěru. Rozsudky z 30. 8. 2005, čj. 5 Afs 25/2004-72, č. 1376/2007 Sb. NSS, ze 7. 12. 2005, čj. 3 Azs 421/2004-86, z 16. 8. 2006, čj. 8 Ans 4/2005-84, ze 7. 4. 2011, čj. 1 As 100/2010-60, body 9 až 12, nebo z 30. 7. 2014, čj. 8 Azs 53/2014-19, body 22 a 28. Pro příklad lze citovat z rozsudku z 20. 6. 2012, čj. 7 Azs 17/2012-53, ve kterém NSS uvedl, že „§ 42 odst. 2 s. ř. s. řeší případy, kdy má účastník zástupce a přichází do úvahy doručování buď pouze tomuto zástupci, nebo jak tomuto zástupci, tak účastníkovi. Má-li účastník zástupce s procesní plnou moci (vždy v případě zastoupení advokátem), doručují se písemnosti vždy jen tomuto zástupci, pokud zákon nestanoví něco jiného. Nejenom zástupci, ale také účastníku samotnému se doručuje v případě, že má účastník sám osobně něco vykonat. Úkony, které má účastník osobně v řízení vykonat se rozumí případy, kdy konkrétní jednání nemůže učinit nikdo jiný než účastník samotný. Musí jít tedy o tzv. jednání nezastupitelné. Jestliže ve sporném řízení účastník nenavrhne důkaz svou vlastní výpovědí, není ani zásadně důvodu účastníka osobně předvolávat k ústnímu jednání; soud v tomto případě vyrozumí o jednání jen zástupce s plnou mocí pro celé řízení“. V bodě 25 rozsudku z 8. 3. 2024, čj. 5 Ads 223/2023-168, NSS vzpomenul svůj výše citovaný rozsudek sp. zn. 1 As 107/2008, ale naznačil, že úkonem nezastupitelným zástupcem účastníka řízení by byla osobní výpověď účastníka řízení na ústním jednání. 16. Mimo výše uvedený výslovný nesouhlas s názorem, že je nutné zasílat předvolání i přímo účastníku řízení, vyplývá z rozhodovací praxe kasačního soudu i nesouhlas implicitní. V bodě 20 rozsudku sp. zn. 8 Afs 101/2024 (a téměř shodně i v bodě 20 rozsudku sp. zn. 5 Azs 246/2022) NSS uvedl, že „již samotné nepředvolání stěžovatelky k jednání před městským soudem představovalo vadu, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a tedy důvod pro zrušení napadeného rozsudku“. NSS tak situaci spočívající v předvolání pouze zástupce účastníka řízení a nikoliv i předvolání samotného účastníka řízení označil za vadu ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy za vadu, ke které musí podle § 109 odst. 4 s. ř. s. přihlížet ex offo. Přihlíží-li kasační soud k této situaci jako k vadě ex offo, je nutno dospět k závěru, že všude tam, kde rozhodnutí krajského soudu nezrušil pro tuto vadu, nepovažoval postup krajského soudu za vadu s vlivem na zákonnost. Takový postup nicméně odporuje závěrům vyjádřeným v citovaných rozsudcích sp. zn. 8 Afs 101/2024 a sp. zn. 5 Azs 246/2022. Zdejší soud v rozsudcích z 20. 5. 2024, čj. 18 Af 24/2022-67 (bod 12), z 5. 6. 2023, čj. 17 A 22/2023-45 (bod 14), z 29. 9. 2022, čj. 19 Az 15/2021-29 (bod 50) a např. z 24. 1. 2022, čj. 18 A 26/2021-33 (kapitola V.), uvedl, že na nařízené ústní jednání se žalobce ani jeho právní zástupce nedostavili. Z vnitřního informačního systému zdejšího soudu