15 A 158/2025 – Městský soud v Praze

15 A 158/2025- 23 - text  8 15 A 158/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudců Mgr. Věry Jachurové a Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci žalobkyně: K. K. proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě ze dne 27. 10. 2025 na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni vrátil dne 17. 10. 2025 její žádost o udělení dočasné ochrany zaevidovanou pod sp. zn. OAM-0434247/DO-2025 jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobkyně o udělení dočasné ochrany zaevidované pod č. j. OAM-0434247/DO-2025. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, kterým by soud vyslovil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni dne 17. 10. 2025 vrátil její žádost o udělení dočasné ochrany jako nepřijatelnou, byl nezákonný. Zároveň navrhla, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikázal mu obnovit stav před vrácením žádosti o poskytnutí dočasné ochrany žalobkyně. 2. V žalobě uvedla, že žalovaný vyhodnotil předmětnou žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou z toho důvodu, že žalobkyni byla udělena dočasná ochrana v jiném členském státě Evropské unie (dále jen „EU“), konkrétně v Nizozemsku a bylo učiněno prohlášení podle § 3 odst. 3 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Lex Ukrajina“). Žalobkyně opravdu měla dříve dočasnou ochranu v Nizozemsku, té se ale vzdala. 3. Žaloba je podle žalobkyně přípustná, neboť § 5 odst. 2 Legis Ukrajina odporuje unijnímu právu. To jednoznačně potvrdil Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“ v rozsudku ze dne 27. 2. 2025 ve věci C-753/23 Krasiliva. 4. Žalobkyně má za to, že nová a žalovaným aplikovaná úprava zakotvená v ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina je v rozporu s unijním právem. V této souvislosti odkázala na judikaturu, v níž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že druhotný pohyb osob, kterým dříve byla udělena dočasná ochrana v jiné zemi, je přípustný. S ohledem na nadále platnou dohodu členských států neaplikovat čl. 11 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“) unijní právo nijak neomezuje druhotné pohyby držitelů dočasné ochrany. Neumožňuje toliko současné čerpání výhod spojených s dočasnou ochranou ve vícero zemích. Na uvedeném nic nemění ani přijetí nového prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 (dále jen „prováděcí rozhodnutí 2025/1460“). K tomu žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2025 č.j. 1 Azs 126/2025-28, body 12 až 15. Důsledek nově přijaté úpravy je stejný jako v případě § 5 odst. 1 písm. c) nebo d) Legis Ukrajina, tj. je jím nemožnost získat dočasnou ochranu v případě, že občan Ukrajiny ji má nebo dříve měl udělenou v jiné zemi. Nejvyšší správní soud však jasně řekl, že taková právní úprava je pro rozpor s právem EU neaplikovatelná. Ze směrnice o dočasné ochraně neplyne, že by členské státy měly mít možnost zasílat Evropské komisi oznámení o hrozícím vyčerpání kapacit a že by pak následně bez dalšího směly žádosti o dočasnou ochranu odmítat. V souladu čl. 25 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně mají mít členské státy možnost vyjádřit číselně nebo v obecných rysech, jaká je jejich kapacita pro přijetí osob oprávněných požadovat dočasnou ochranu. Tyto informace by se pak měly promítnout do prováděcího rozhodnutí. V případě překročení kapacit má Rada posoudit situaci a přijmout vhodná opatření včetně doporučení, aby daným členským státům byla poskytnuta další pomoc. Směrnice o dočasné ochraně však nepředpokládá postup, který svévolně zvolila ČR, tj. náhlé oznámení hrozícího vyčerpání kapacit (aniž by vůbec byly na začátku známy) Evropské komisi a zamezení určité kategorii vysídlených osob v získání dočasné ochrany. Reakce na případné vyčerpání kapacit některého z členských států má naopak vzejít ze strany orgánů EU, nikoliv z iniciativy jednoho členského státu. Oznámení, které ČR učinila podle § 3 odst. 3 Legis Ukrajina, je proto bez jakéhokoliv právního významu. 5. Žalobkyně dále uvedla, že je občankou Ukrajiny, která je postižena probíhajícím válečným konfliktem, pro který uprchla již 1. 3. 2022, kdy získala dočasnou ochranu v ČR. Poté odcestovala na pár týdnů do Nizozemí, kde získala ochranu platnou od 4. 3. 2022 do 4. 3. 2023. Po pár týdnech se ovšem vrátila do ČR, kde měla udělenou dočasnou ochranu i posléze v roce 2024 a 2025. Po vypršení dočasné ochrany v březnu 2025 byla nějaký čas na Ukrajině, poté se rozhodla opět vrátit do ČR, a proto se dostavila na pracoviště žalovaného, kde chtěla podat opakovanou žádost o dočasnou ochranu. Zdůraznila, že nemůže být pochyb o tom, že její dočasná ochrana v Nizozemí již zanikla, neboť byla vydána pouze do 4. 3. 2023, tedy od tohoto dne již není platná, neboť nedošlo k jejímu prodloužení. Jelikož se žalobkyně nemůže vrátit do země původu a není jiné místo, kam by mohla uprchnout a pobývat, domáhá se touto žalobou obnovení stavu před tímto zásahem správního orgánu. 6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl žalobu zamítnout. Uvedl, že žalobkyně figuruje v platformě pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (Temporary Protection Platform) jako držitel dočasné ochrany v Nizozemsku. Svědčí o tom znak „tp“ uvedený v rubrice „Type of protection“. Tento znak se používá tam, kde cizinec získal povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany a dosud je jeho držitelem. Pro naplnění důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu uvedeného v § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina postačí, že cizinec v jiném členském státě dočasnou ochranu získal, žádná další podmínka již není třeba. To, zda je aktuálně držitelem povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany nebo ne, není pro jeho naplnění rozhodné. 7. Žalovaný v souvislosti s aplikací § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina též poukázal na dopis, který Ministerstvo vnitra zveřejnilo a dne 28. 8. 2025 odeslalo Evropské komisi (dále též „EK“). 8. Aplikované ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina je dle žalovaného souladné s unijním právem, neboť z unijního práva samotného nevyplývá osobám, které již v jiném členském státě využily práv vyplývajících z dočasné ochrany, zejména pak získaly povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, právo na získání stejného pobytového oprávnění s výjimkou sloučení rodiny či humanitárních důvodů a situace přemístění podle čl. 26 směrnice o dočasné ochraně. Toto právo nevyplývá z textu směrnice o dočasné ochraně ani implicitně. 9. O tom svědčí samotná textace čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně. Pokud by toto ustanovení mělo dopadat i na osoby, které již toto pobytové oprávnění získaly v jiném členském státě, muselo by znít jinak, a především by nesměla být součástí směrnice o dočasné ochraně ustanovení čl. 15 a čl. 26. Jelikož právo sekundárního pohybu v rámci EU držitelům dočasné ochrany neplyne přímo ze směrnice o dočasné ochraně, je podle žalovaného otázkou, zda jej lze skutečně dovodit jen z toho, že se členské státy dohodly neaplikovat čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Tento článek upravuje pouze povinnosti členských států navzájem a nic dalšího z něj nevyplývá. Na držitele oprávnění k pobytu může mít nanejvýše zprostředkovaný vliv a neaplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně nemůže založit osobě požívající dočasné ochrany, které bylo vydáno povolení k pobytu podle čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně jedním členským státem, právo získat toto povolení v jiném členském státě. Žalovaný poukázal na to, že právě z dohody členských států o neaplikování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně Nejvyšší správní soud ve své judikatuře dovozuje existenci práva na přemístění do jiného členského státu a získání nového povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v členském státě, kam se cizinec přemístí. 10. Žalovaný dále zdůraznil, že pro oblast týkající se druhotných pohybů byly prováděcím rozhodnutím 2025/1460“ přijaty dva nové recitály (č. 5 a č. 6). Z nich je jasně patrná vůle členských států jakožto účastníků dohody o neaplikaci čl. 11 směrnice o dočasné ochraně nepředávat si neoprávněně pobývající držitele povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany a nic víc. Protože nové recitály prováděcího