8 As 21/2018 — Nejvyšší správní soud

15 A 25/2025- 81 - text 21 15 A 25/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudců Mgr. Bc. Jana Schneeweise a Mgr. Věry Jachurové v právní věci žalobce: Pankrácká společnost, z.s., IČO: 266 66 154 se sídlem Hudečkova 12, Praha 4 zastoupený advokátkou JUDr. Petrou Humlíčkovou, Ph.D. se sídlem Vodičkova 36, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí se sídlem Vršovická 65, Praha 10 za účasti této osoby zúčastněné na řízení: Nová Krč, a.s., IČO: 072 54 997 se sídlem V podzámčí 6, Praha 4 zastoupená advokátem Mgr. Josefem Březinou se sídlem Americká 177/35, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 1. 2025, č. j. MZP/2024/210/3996 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a průběh řízení před správním orgánem 1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí specifikovaného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen „Magistrát“) ze dne 5. 8. 2024, č. j. MHMP 1494624/2024 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Magistrát prvostupňovým rozhodnutím podle § 7 odst. 6 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon EIA“) rozhodl o tom, že záměr osoby zúčastněné na řízení s názvem „Domy Pod Višňovkou (04/2024)“ (dále jen „záměr“) nemůže mít významný vliv na životní prostředí, pročež nepodléhá posouzení podle zákona EIA. 2. Soud ze správního spisu zjistil, že osoba zúčastněná na řízení požádala žádostí doručenou Magistrátu dne 8. 4. 2024 o zahájení zjišťovacího řízení pro záměr. Magistrát následně písemností ze dne 15. 4. 2024 informoval o jeho zahájení dotčené orgány a další subjekty. Následně podaly jednotlivé dotčené orgány a další osoby (mezi nimi i žalobce) svá vyjádření k záměru. Poté již bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, jímž Magistrát rozhodl tak, jak bylo uvedeno shora. 3. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce odvolání, které bylo zamítnuto napadeným rozhodnutím. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný konstatoval, že postup Magistrátu, jenž nepřistoupil k ohledání místa, na němž se má záměr nacházet, resp. z tohoto ohledání nevycházel, ač danou skutečnost v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí uvedl, je v souladu s právní úpravou, jelikož v § 7 odst. 3 zákona EIA je konkrétně stanoveno, z jakých podkladů správní orgán vychází při vedení zjišťovacího řízení, přičemž terénní šetření takovým podkladem není. Zjišťovací řízení je specifickým postupem, v němž je prvostupňové rozhodnutí prvním úkonem, a Magistrát tak nemohl v rámci takového řízení zajišťovat vlastní měření apod. K námitce nezohlednění vlivu koronavirové pandemie na intenzitu dopravy s ohledem na posouzení znečištění ovzduší žalovaný podotkl, že pro výchozí stav roku 2022 lze pozorovat pokles intenzity dopravy oproti roku 2019 do 5 %, což je marginální odchylka. Pro promítnutí dopravní zátěže do kvality ovzduší je vhodné využití klouzavých průměrů za delší časové období. Pokud jde o koncentraci NO2, lze sledovat klesající trend. Přestože koronavirová opatření již pominula, v roce 2023 byly dosaženy nejnižší hodnoty za celou dobu sledování. Výchozí stav kvality ovzduší v lokalitě záměru byl zjištěn, resp. popsán v oznámení záměru dostatečně a standardním způsobem splňujícím zákonné požadavky. Dle přiložené rozptylové studie ze dne 20. 10. 2023 zpracované autorizovanou osobou RNDr. T. B., Ph.D. (dále jen „Rozptylová studie“) jsou v předmětném území imisní limity splněny a příspěvek způsobený realizací záměru se bude pohybovat na úrovní od 0,075 do 0,6 % hodnoty imisních limitů. Výsledky měření předložené žalobcem se vztahují ke konkrétním místům, kde byly umístěny pasivní vzorkovače (jejich výrobce uvádí nejistotu měření 23,3 % při koncentracích 40 μg/m³), což jsou křižovatky vysoce vytížených ulic či přilehlé autobusové zastávky. Tyto výsledky neprokázaly překračování imisních limitů NO2. I vyhodnocení vlivu záměru na klima bylo dostatečné a v souladu s metodickým výkladem žalovaného. Oznámení obsahuje dostatek informací o ekostabilizačních prvcích, díky nimž budou eliminovány možné vlivy záměru na klima. Magistrát tedy postupoval v souladu s právními předpisy. Na základě vyhodnocení podkladů bylo prokázáno, že během zjišťovacího řízení nebyly identifikovány vlivy záměru, které by v souvislosti s jeho realizací a provozem měly zásadně negativní dopad na veřejné zdraví a životní prostředí. II. Obsah žaloby a doplnění žaloby 4. Žalobce v žalobě po popsání skutkového stavu věci a vyjádření ke své žalobní legitimaci pouze stroze vyslovil, že prvostupňové rozhodnutí a napadené rozhodnutí považuje za nezákonná a věcně nesprávná pro nesprávné zjištění skutkového stavu a případně též vypořádání námitek a hodnocení důkazů ohledně intenzit dopravy, skutečného znečištění ovzduší, modelu budoucího znečištění ovzduší a nesprávné hodnocení kumulativních a synergických vlivů všech záměrů plánovaných v dané lokalitě. Zároveň avizoval, že žalobu doplní ve lhůtě stanovené zákonem pro její podání. 5. V doplnění žaloby žalobce úvodem konstatoval, že napadené rozhodnutí je v rozporu se základními zásadami ochrany životního prostředí, konkrétně s unijními požadavky na obezřetnost a prevenci a s principem předběžné opatrnosti ve smyslu § 13 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o životním prostředí“), související judikaturou, jelikož jednoznačně nevylučuje možnost významného vlivu, a dále též s účelem zjišťovacího řízení. V tomto kontextu žalobce tvrdil nedostatečně zjištěný skutkový stav, který je v rozporu s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2018, č. j. 5 A 105/2018-74, a to vše z níže uvedených důvodů. 6. V prvním žalobním bodě žalobce ohledně kvality ovzduší namítl, že ustanovení § 11 odst. 4 a 5 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně ovzduší“) se nevztahují k zjišťování stavu kvality ovzduší jako celku, ale pouze k mechanismu kompenzačních opatření. Tvrzení o povinnosti zjišťovat kvalitu ovzduší výlučně ve čtvercích 1 x 1 km je v rozporu se zákonem. Údaje, na jejichž základě rozptylová studie a potažmo i napadené rozhodnutí označily dané území jako středně imisně zatížené, jsou zásadně podhodnocené (téměř o polovinu oproti reálnému stavu). Rozptylová studie v podrobnosti neodráží situaci v ulici Pod Višňovkou. Žalobce velmi podrobně tvrdil a dokládal, že předložená rozptylová studie neodpovídá realitě, přičemž rozsah vypořádání této odvolací námitky neodpovídá této podrobnosti, a napadené rozhodnutí je tak nejen věcně nesprávné, ale také nedostatečně odůvodněné. Žalovaný vytrhává Zprávu ČHMÚ – Kvalita ovzduší v ČR 2023 (dále jen „Zpráva ČHMÚ“) z kontextu, jelikož celorepublikový trend vydává za platný pro městské aglomerace s narůstající intenzitou dopravy. K tomu žalobce citoval ze Zprávy ČHMÚ a publikace Státního zdravotního ústavu „Praha – Hodnocení kvality venkovního ovzduší – 2023“ s tím, že korespondují s jím předloženými měřeními. Dále žalobce v této souvislosti soudu předložil nové důkazy vzniklé po vydání napadeného rozhodnutí, a to zprávu ČHMÚ „Znečištění ovzduší z dopravy v ulicích a v blízkosti škol Prahy a Ostravy - měření koncentrací NO2 pasivními vzorkovači v roce 2024“ ze dne 19. 3. 2025 a zprávu spolku Senzorvzduchu, z.s., „Kontrola měření kvality ovzduší v ČR, výsledky měření koncentrací NO2 v Praze a Ostravě, výzkumná zpráva“ z února 2025 s tím, že vyvracejí tvrzení o nedostatečnosti či zkreslení výsledků měření pasivními vzorkovači umístěnými v blízkosti dopravně zatížených komunikací. Žalovaný dle jeho názoru v rozporu s judikaturou popírá nejnovější poznatky a metody a aprobuje budoucí nezákonný stav. Následně žalobce popsal dopady znečištění ovzduší a NO2 na lidské zdraví. 7. Ve druhém žalobním bodě žalobce namítl nesprávné určení limitů znečištění ovzduší. Uvedl, že rozptylová studie zohledňuje budoucí plánovanou obměnu vozového parku k roku 2033, avšak opomíjí skutečnost, že imisní limity k modelovanému roku 2033 budou přísnější (viz směrnice Evropského parlamentu a rady (EU) 2024/2881 ze dne 23. října 2024 o kvalitě ovzduší a čistším ovzduší pro Evropu) (dále jen „Směrnice o kvalitě ovzduší“), přičemž záměr povede ke zvýšení překročení těchto limitů. Toto navýšení je nikoli nepodstatné v porovnání s benefity obměny vozového parku. To představuje pochybení, pro které nelze presumovat správnost rozptylové studie a potažmo i napadeného rozhodnutí. 8. Ve třetím žalobním bodě žalobce poukázal na chyby v rozptylové studii. Skutečnost, že existuje dostupná příručka k programu MEFA13, neznamená,