4 As 3/2008 — Nejvyšší správní soud

15 Af 18/2024- 56 - text  9 15 Af 18/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže, soudkyně Mgr. Věry Jachurové a soudce Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci žalobce: Tomáš Kratochvíl, IČO: 71081500 se sídlem Roháčova 244/48, Praha 3 proti žalovanému: Generální ředitelství cel se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 9. 2024 č. j. 6919-8/2024-900000-318 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou k Městskému soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný změnil dvě rozhodnutí Celního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen „celní úřad“) ze dne 24. 1. 2024, a to jednak rozhodnutí č. j. 161975/2024-510000-11 (dále jen prvostupňové rozhodnutí 1“) a dále rozhodnutí č. j. 162562/2024-510000-11 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí 2“). Prvostupňovým rozhodnutím 1 byla zamítnuta žalobcova žádost o vrácení cla a DPH v celkem třech dovozních případech a prvostupňovým rozhodnutím 2 byla zamítnuta žádost žalobce o vrácení úroku z prodlení v týchž třech dovozních případech. Žalovaný obě prvostupňová rozhodnutí změnil tím způsobem, že zcela nahradil jejich výrokovou část. Výrok prvostupňového rozhodnutí 1 žalovaný nově rozdělil do tří výroků, jimiž - ve věci dovozu evidovaného pod č. MRN 16CZ5100001KBDYTD7 žalobci vrátil dovozní clo v částce 7 425 Kč a dovozní DPH v částce 19 739 Kč, - ve věci dovozu evidovaného pod č. MRN18CZ51000015UUA180 žalobci vrátil dovozní clo v částce 6 700 Kč a dovozní DPH v částce 17 562 Kč, - řízení o žádosti o vrácení dovozního cla a dovozní DPH ve věci dovozu evidovaného pod č. MRN 19CZ51000013PZJ4Z2 podle § 106 odst. 1 písm. e) daňového řádu zastavil. Výrok prvostupňového rozhodnutí 2 žalovaný rovněž nově rozdělil do tří výroků, jimiž: - ve věci dovozu evidovaného pod č. MRN 16CZ5100001KBDYTD7 žalobci vrátil úrok z prodlení v částce 2 230 Kč, - ve věci dovozu evidovaného pod č. MRN18CZ51000015UUA180 žalobci vrátil úrok z prodlení v částce 1 119 Kč, - řízení o žádosti o vrácení úroku z prodlení ve věci dovozu evidovaného pod č. MRN19CZ51000013PZJ4Z2 podle § 106 odst. 1 písm. e) daňového řádu zastavil. 2. Ze správního spisu soud zjistil následující, pro posouzení žaloby podstatné skutečnosti. Žalobce od roku 2014 dovážel do tuzemska z Čínské lidové republiky rehabilitační lavice (tzv. autotrakční lehátka). V celních prohlášeních zařazoval toto zboží do podpoložky 9019 10 90 kombinované nomenklatury (přístroje pro mechanoterapii; masážní přístroje, psychotechnické přístroje-ostatní), tj. bez cla a se sníženou 15 % sazbou DPH. Celní úřad ale po provedené celní kontrole zařadil toto zboží do jiné podpoložky s celní sazbou 2,7 % a základní sazbou DPH 21 % a v návaznosti na to žalobci doměřil clo a DPH a uložil mu zaplatit též úroky z prodlení. To se stalo v několika dovozních případech. 3. Žalobce se proti výše nastíněnému postupu celních orgánů v dovozním případě evidovaném pod č. MRN 14CZ51000012VQ2KB4 (čili v jiném případě, než kterých se týká napadené rozhodnutí) bránil žalobou, které Městský soud v Praze vyhověl a rozsudkem ze dne 27. 8. 2020, č. j. 6 Af 48/2015-97 zrušil rozhodnutí žalovaného v této věci s tím, že orgány celní správy nedostatečně zjistily skutkový stav a uspokojivě neprokázaly hlavní účel a vlastnosti autotrakčního lehátka jako přístroje pro mechanoterapii, což je klíčová otázka při posuzování jeho celního zařazení. Soud uložil žalovanému doplnit v tomto směru dokazování. Poté, co bylo dokazování doplněno (mimo jiné též o odborné vyjádření P. K., které na výzvu žalovaného předložil žalobce), žalovaný setrval na svém závěru, že autotrakční lehátka nejsou zdravotnickou pomůckou a znovu žalobci vyměřil 2,7 % clo a 21 % DPH. Také proti tomuto rozhodnutí žalobce brojil úspěšně správní žalobou - Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 4. 2023, č. j. 10 Af 24/2021-113 rozhodnutí žalovaného zrušil s tím, že shromážděné důkazy podporují závěr, že převažujícím účelem autotrakčního lehátka je jeho použití pro mechanoterapii, a jeho zařazení žalovaným do podpoložky 7326 90 98 90 (ostatní výrobky ze železa nebo oceli – ostatní) tak bylo nezákonné. Tento závěr potvrdil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 6. 2024, č. j. 5 Afs 72/2023-35, jímž zamítl kasační stížnost žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2023, č. j. 10 Af 24/2021-113. 4. Z výše uvedeného plyne, že žalobce zařazoval od počátku (v celních prohlášeních) autotrakční lehátka do podpoložky 9019 10 90 správně. 5. Mezitím, co byl veden spor o sazební zařazení autotrakčních lehátek v dovozním případu č. MRN 14CZ51000012VQ2KB4, požádal žalobce v nyní projednávaných třech dovozních případech o vrácení cla, DPH i úroků z prodlení, které mu byly doměřeny třemi dodatečnými platebními výměry ze dne 23. 7. 2019. Učinil tak postupně dvěma žádostmi – první ze dne 23. 6. 2021 (dále jen „první žádost“) a druhou ze dne 17. 10. 2023 (dále jen „druhá žádost“). Prvostupňovými rozhodnutími 1 a 2 celní úřad žádost žalobce o vratku zamítl s odůvodněním, že žalobce neprokázal tvrzení o chybné změně zařazení zboží, a že soudní spor ještě není s definitivní platností ukončen. 6. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že se žalovaný zabýval tím, kdy a ve vztahu k jakým dovozním případům podal žalobce žádosti o vratku a jak o nich celní úřad rozhodl. Konstatoval, že tříletá lhůta k uplatnění žádosti o vratku počala žalobci v případě všech tří dovozních případů běžet dne 1. 8. 2019, tj. den následující po dni, kdy byly žalobci doručeny dodatečné platební výměry ze dne 23. 7. 2019, jimiž mu bylo ve všech třech dovozních případech doměřeno clo, DPH a úrok z prodlení. 7. Žalovaný shledal, že o první žádosti žalobce o vratku v rozsahu dovozních případů č. MRN 16CZ5100001KBDYTD7 a č. MRN18CZ51000015UUA180 celní úřad nikdy nerozhodl. Druhou žalobcovu žádost týkající se těchto dovozních případů je proto v tomto rozsahu nutno považovat za pouhé doplnění první žádosti. Žalobce tuto žádost proto uplatil včas a také důvodně, neboť, jak se ukázalo v návaznosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 72/2023-35, žalobci bylo skutečně za autotrakční lehátka neprávem doměřeno clo i DPH a stanoven úrok z prodlení. Proto žalovaný za tyto dovozní případy žalobci clo, DPH i úrok z prodlení vrátil. 8. Taktéž ve vztahu k dovoznímu případu č. MRN19CZ51000013PZJ4Z2 žalobce požádal o vratku první žádostí. Tu však celní úřad meritorně projednal a zamítl rozhodnutím ze dne 14. 1. 2022, č. j. 651-2/2022-510000-11, jež bylo následně potvrzeno rozhodnutím žalovaného ze dne 16. 3. 2023, č. j. 7494-4/2023-900000-318. Proti posledně uvedenému rozhodnutí se žalobce nebránil správní žalobou. Jelikož bylo v rozsahu tohoto dovozního případu řízení o první žádosti pravomocně skončeno, druhou žádost žalobce o vratku je třeba po procesní stránce považovat za žádost novou. Ač je možné žádat o vrácení cla opakovaně, meritorně projednatelné jsou pouze takové (opakované) žádosti, které jsou postaveny na jiných důvodech než žádosti předchozí (a mají tak odlišně vymezený předmět). To žalobce v druhé žádosti učinil - druhou žádost opřel zejména o argumenty plynoucí z rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 10 Af 24/2021-113. Jeho druhá žádost byla ale v případě dovozního případu MRN19CZ51000013PZJ4Z2 opožděná, neboť nebyla podána v tříleté prekluzivní lhůtě stanovené v článku 121 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013 ze dne 9. října 2013, kterým se stanoví celní kodex Unie (dále jen „celní kodex“), a žalovaný proto řízení o ní napadeným rozhodnutím zastavil (a to jak ve vztahu ke clu a DPH, tak i ve vztahu k úrokům z prodlení). 9. Žalovaný v napadeném rozhodnutí rovněž uvedl, že další výdaje, které žalobce vynaložil v souvislosti s prověřováním celně sazebního zařazení dováženého zboží, nejsou předmětem řízení o žádostech o vrácení cla a nejsou ani příslušenstvím dovozních poplatků. Tyto možné výdaje vznikly žalobci jako náklady osoby zúčastněné na správě daní, které podle § 107 odst. 1 daňového řádu správce daně nenese. Ve vztahu k nákladům na přepravení kontejnerů ke kontrole žalovaný odkázal na čl. 189 odst. 1 celního kodexu, podle něhož nese náklady na přepravu zboží na místa, kde bude kontrolováno, deklarant, tj. žalobce. S odkazem na čl. 15 odst. 1 celního kodexu žalovaný dále uvedl, že nenese ani náklady, které žalobce vynaložil na plnění svých povinností (náklady na opatření důkazů). V tomto ohledu žalovaný odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2020 č. j. 6 Af 48/2015-97, v němž se výslovně uvádí, že důkazní břemeno ohledně vlastností autotrakčních lehátek tížilo žalobce. Vnímá-li žalobce náklady jemu vzniklé jako škodu, může se její náhrady domáhat na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu zp