4 Azs 228/2015 — Nejvyšší správní soud

16 A 39/2024- 35 - text 19 16 A 39/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl soudcem Mgr. Kamilem Tojnerem ve věci žalobkyně: T. T. H. T., nar. X, státní příslušností Vietnamská socialistická republika, zastoupené Mgr. Markem Eichlerem, advokátem, sídlem Nekázanka 888/20, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí ČR, sídlem Hradčanské náměstí 5, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 7. 2024, č. j. 304180-2/2024-MZV/VO, takto : I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 7. 2024, č. j. 304180-2/2024-MZV/VO, a rozhodnutí Velvyslanectví České republiky v Hanoji ze dne 24. 4. 2024 o žádosti o udělení víza č. HANO 2024 03 21 0001, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 14 870 Kč k rukám jeho právního zástupce a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, dle kterého je rozhodnutí Velvyslanectví České republiky v Hanoji ze dne 24. 4. 2024 o zamítnutí žádosti žalobkyně o krátkodobé vízum v souladu s § 20 odst. 5 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). 2. Žalobkyně namítla, že přijaté řešení není v souladu s veřejným zájmem, rozhodnutí neodpovídá okolnostem daného případu, odůvodnění neobsahuje zákonem požadované náležitosti, správní orgán nezohlednil skutečnosti hovořící ve prospěch žalobkyně a nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, neprovedl všechny potřebné důkazy. Dále namítla porušení § 20 odst. 5 písm. e) zákona o pobytu cizinců, čl. 35 směrnice 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států. Dle žalobkyně napadené rozhodnutí neodpovídá skutečnému skutkovému stavu, žalobkyně nevstupovala do manželského svazku účelově. Skutkový ani právní závěr správních orgánů nemá oporu ve správním spise a ani v realitě. Žalovaný odkázal na doporučení Komise k lepší transpozici a aplikaci směrnice 2004/38/ES (Sdělení Evropské komise Evropskému parlamentu a Radě Evropské Unie ze dne 2. 7. 2009 č. KOM (2009) 313 v konečném znění) a vycházel rovněž ze Sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě č. KOM (2014) 604 v konečném znění, jehož přílohou je Příručka pro řešení otázky účelových sňatků mezi občany EU a státními příslušníky třetích zemí v kontextu práva EU o volném pohybu občanů. Dle žalobkyně ani jeden z výše citovaných dokumentů není právním předpisem v pravém slova smyslu. Žalobkyně dále poukázala na to, že žalovaný uvedl, že by nezískala právo pobytu sama. Rozhodnutí je dle žalobkyně z tohoto důvodu nepřezkoumatelné a argumentace vedena pouze ve spekulativní rovině. Namítla k tomu, že před seznámením s manželem neměla k cestě do schengenského prostoru důvod. Je v mladém, produktivním věku, zdravá a soběstačná. To, zda by získala pobytové oprávnění, nemůže správní orgán bezpečně hodnotit, její socioekonomické poměry jen stěží mohou představovat překážku při žádosti o udělení pobytového oprávnění. Žalobkyně má vysokoškolské vzdělání, kdy toto nebylo bráno na zřetel. Žalovaný shrnul, že žalobkyně nevlastní nemovitost, má ale má práci, toto dle názoru žalovaného nejsou tak silné vazby, aby motivovaly k návratu, žalovaný ale nevysvětlil, proč by právě tato okolnost měla představovat překážku. Žalovaný dále rozvedl parametr dlouhodobosti vztahu před sňatkem, dlouhodobost společného soužití páru a také dlouhodobost manželství. Žalovaný správně vyhodnotil, že pár se seznámil na sociální síti v červenci 2023, kdy je seznámila sestřenice žalobkyně. Pár však spolu komunikuje a taky komunikoval denně. Oba manželé strávili hodiny denně v rámci společných videohovorů a psaní. Pár se viděl osobně jednou v září 2023 a následně uzavřel sňatek. Žalovaný konstatoval, že v daném případě nelze hovořit o dlouhodobém vztahu. Žalobkyně předně uvádí, že žádný právní předpis neupravuje zákonným způsobem minimální délku vztahu či jiné v napadeném rozhodnutí uváděné parametry. Přístup správního orgánu je velmi paušalizující, vztah hodnotí tak, jako by vylučoval možnost, že by ke vzniku tohoto vztahu mohlo dojít jinak, než jak se popisuje v příručce. Kvalitativní měřítko vztahu nebylo hodnoceno. Dále žalobkyně namítla, že cestování mezi Vietnamem a ČR je velmi nákladné a manžel je studentem lékařské fakulty, kdy by sice rád jezdil za ní častěji, ale má i své studijní povinnosti, které mu nelze přisuzovat k tíži. Manželé spolu po většinu času, kdy byl manžel ve VNM, bydleli, respektive i hodně cestovali po výletech. Žalovaný nesmyslně posoudil absenci společného účtu v bance či vedení společné domácnosti, ač dále uvedl, že manžel byl ve Vietnamu toliko dvakrát za život. Manžel je občanem ČR, není jeho povinností odstěhovat se do VNM a tam s manželkou žít pět let, aby mu žalovaný uvěřil, stále je nutné brát v potaz, že jsou v mladistvém věku a manžel studuje. Pokud jde o neuzavření žádného právního či finančního závazku, tak to není de facto pravdou, jelikož již uzavření manželství je v podstatě uzavření právního vztahu. Dle žalobkyně nedává smysl, aby si manžel pobývající v ČR bral ve Vietnamu například hypotéku či půjčku, když primárním zájmem obou manželů je žít spolu v ČR. Žalovaný uvedl, že existuje možný úmysl zneužití práv, ale toto nebylo dostatečně prokázáno. Žalovaný se dle žalobkyně dále nevypořádal s odvolacími důvody. Nevypořádal se ani s tím, že došlo k pochybení úřední osoby, která nedala do spisového materiálu řadu dokumentů, které jí byly na žádost zaslány a žalovaný je nereflektoval v napadeném rozhodnutí. Obě napadená rozhodnutí je potřeba zrušit. Žalovaný se nevyjádřil k vysvětlení údajných rozporů ve výsleších. Žalovaný nereflektoval odůvodnění žádosti o nové posouzení, kde bylo obsaženo vysvětlení těchto údajných včetně údajného průběhu a počtu osob na svatbě. Žalobkyně nemůže za to, že úřední osoba na ŘSCP nechtěla sdělit průběh vietnamských zásnub „an hoi“, které popisovala žalobkyně a úřední osoba manžela napomenula, že to ji nezajímá a nezaprotokolovala to. Oproti výslechu žalobkyně ve Vietnamu český úředník neznal národní rozdíly ohledně svatby, kdy ve Vietnamu jsou hlavním obřadem an hoi, samotná svatba je vnímaná jen jako úřední formalita. Ve Vietnamu se znalostí věci se tak výslech týkal zásnub a ve ČR zase svatby, aniž by vyslýchající v ČR dané rozlišil. 3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. K námitce, že bylo užito právně nezávazných dokumentů, sdělil, že v případě zjišťování účelově uzavřeného manželství právní úprava obsažená v zákoně o pobytu cizinců vychází z práva Evropské unie a provádí směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států. Proto je rovněž podstatné přihlížet i k právně nezávazným aktům orgánů EU, které poskytují bližší interpretační rámec. K námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaný uvedl, že jedno z pozitivních indikativních kritérií se týkalo prověření, zda by žalobkyně bez problému získala právo pobytu sama, kdy bylo konstatováno, že nikoli. Žalovaný dále poukázal na judikaturu, dle které pokud jedno z tzv. indikativních kritérií svědčí pro závěr, že ze strany žadatele o vízum bylo manželství uzavřeno účelově, pak je tedy namístě zabývat se jeho sociálně-ekonomickým zázemím (rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 57 A 131/2015 nebo rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci sp. zn. 72 A 8/2020). Z tohoto důvodu se žalovaný zabýval socioekonomickým zázemím žalobkyně ve Vietnamu, které bylo na základě předložených dokladů a výpovědí manželů vyhodnoceno za nestabilní. Manželé nemají zcela jasnou představu o společné budoucnosti. Žalovaný dal žalobkyni za pravdu, že délka vztahu bez dalšího nic neříká o jeho intenzitě, bylo však přistoupeno k hodnocení celé řady skutečností daného případu, které se týkaly manželství. Konkrétně bylo prověřováno, zda vztah manželů před a po uzavření sňatku trval či netrval dlouhou dobu, a rovněž, zda pár měl společné bydliště nebo domácnost po dlouhou dobu. Ohledně obojího byl vysloven negativní závěr. K námitce žalobkyně, že cestování mezi Vietnamem a ČR je velmi nákladné a manžel je studentem lékařské fakulty, žalovaný sdělil, že vysvětlení žalobkyně není důvěryhodné, manžel měl dostatek finančních prostředků i volného času, kdy se nemusel věnovat svému studiu, aby uskutečnil cestu do Vietnamu s cílem uzavření manželství, kde pobýval po dobu celého jednoho měsíce. Oba manželé také pocházejí z identického kulturního prostředí a mluví stejným komunikačním jazykem. Žalovaný dále poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Gül proti Švýcarsku, stížnost č. 23218/94, kdy bylo uvedeno, že Čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu. Dále zmínil