17 A 100/2025 – Městský soud v Praze

17 A 100/2025- 63 - text [OBRÁZEK] 17 A 100/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudce Vadima Hlavatého a soudkyně Pavly Klusáčkové ve věci žalobce: Pankrácká společnost, z.s., IČO 26666154 se sídlem Hudečkova 1097/12, Praha 4 zastoupený advokátem Mgr. Pavlem Černohousem se sídlem Lublaňská 398/18, Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo pro místní rozvoj se sídlem Staroměstské náměstí 6, Praha 1 za účasti: Budějovická investiční fond s proměnným základním kapitálem, a.s., IČO 24261386 se sídlem Antala Staška 1670/80, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 6. 2025, č. j. MMR-36555/2025-83, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 13. 6. 2025, č. j. MMR-36555/2025-83, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení 13 140 Kč, a to do rukou jeho zástupce Mgr. Pavla Černohouse, advokáta. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Obsah žaloby 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 4 ze dne 10. 1. 2012, č. j. P4/001795/12/OST/JARY. Prvostupňovým rozhodnutím bylo vyhověno žádosti stavebníka – zúčastněné osoby (původně společnost Budějovická s.r.o.) a byla jím umístěna stavba Parkovací dům Budějovická. Žalobce se rovněž domáhal přezkumu závazných stanovisek dotčených orgánů. 2. Žalobce v žalobě a jejím doplnění nejprve shrnul předchozí řízení před správními orgány a soudy. Uvedl, že proti prvostupňovému rozhodnutí podal odvolání, které dřívější odvolací orgán, Magistrát hl. m. Prahy (dále jen „MHMP“), zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Rozhodnutí MHMP bylo následně zrušeno rozsudkem zdejšího soudu ze dne 23. 9. 2016, č. j. 6 A 132/2012-47. MHMP pak zrušil prvostupňové rozhodnutí, na podnět stavebníka však žalovaný zrušil rozhodnutí MHMP. Věc tedy v odvolacím řízení znovu projednal MHMP, který potvrdil prvostupňové rozhodnutí a stanovil nové podmínky. 3. Proti tomuto rozhodnutí MHMP podal žalobce žalobu a zdejší soud ho rozsudkem ze dne 3. 5. 2022, č. j. 11 A 55/2020-92, zrušil s tím, že MHMP nedoplnil závazná stanoviska týkající se dieselagregátu a parkoviště nad 500 stání a odsunul jejich vyhotovení až do stavebního řízení. Žalovaný též pochybil, když neaplikoval ustanovení zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění novely č. 39/2015 Sb., která zavedla závazná stanoviska EIA. Do správního spisu pak byla doplněna nová závazná stanoviska, která byla následně přezkoumána a potvrzena nadřízenými orgány. 4. Žalobce k dodržení závazného právního názoru zdejšího soudu vysloveného v rozsudku sp. zn. 11 A 55/2020 podotkl, že žalovaný v napadeném rozhodnutí přiměřeně neřeší otázku chybějících závazných stanovisek, která měla být opatřena již v územním řízení, a nijak konkrétně se nevyjádřil k absenci verifikačního stanoviska (coherence stamp). Žalobce rovněž upozornil, že nebyla doplněna nová stanoviska správců technických sítí. 5. Žalobce dále namítal: i) porušení zásady dvojinstančnosti, ii) podhodnocenost a neaktuálnost podkladů ve vztahu ke skutečnému znečištění ovzduší, což vylučovalo prodloužení původního stanoviska EIA, iii) nezaložení jednoho z podkladů závazného stanoviska do správního spisu, iv) odmítnutí žalovaného a dotčeného orgánu zabývat se odborným posouzením prof. V., v) opomenutí vypořádání výsledků měření imisí zajištěných žalobcem, vi) okolnosti, že od roku 2030 budou sníženy imisní limity, vii) absenci posouzení dopadů záměru na klima a rozpor s Klimatickým plánem hlavního města Prahy do roku 2030, viii) rozdíly v akustických studiích a odlišné hodnoty hluku uvedené v Atlasu životního prostředí v Praze, ix) rozpor napadeného rozhodnutí s územním plánem, x) odmítnutí ministra životního prostředí zabývat se námitkou podhodnocení intenzit dopravy, xi) vliv navrhované protihlukové stěny na urbanistické a architektonické hodnoty místa. Vyjádření žalovaného 6. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout, přičemž odkázal na napadené rozhodnutí s tím, že v něm vypořádal veškeré námitky žalobce. Žalovaný respektoval závazný právní názor zdejšího soudu vyslovený v rozsudku sp. zn. 11 A 55/2020. Žalovaný odmítl věcné námitky žalobce, přičemž poukazoval na svou vázanost závaznými stanovisky dotčených orgánů, na irelevantnost podkladů zajištěných žalobcem, na právní nezávaznost Klimatického plánu hlavního města Prahy do roku 2030, na závěry rozsudku sp. zn. 11 A 55/2020 a na to, že protihluková stěna nevytváří fyzickou překážku přístupu k žádné budově. Posouzení žaloby soudem 7. Po posouzení věci dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná. 8. Podle § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí. 9. Soud byl povinen se ex officio zabývat otázkou, zda napadené rozhodnutí, popřípadě správní řízení, není zatíženo vadou uvedenou v § 76 odst. 1 nebo 2 s. ř. s. K tomu uvedl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73, Sb. NSS 1546/2008, že „[u]stanovení § 76 odst. 1 SŘS upravuje postup soudu v případech, kdy soud může rozhodnutí zrušit i bez nařízení jednání – z toho lze dovodit jen to, že případy tam uvedené jsou důvodem ke zrušení správního rozhodnutí. Výslovně předpokládá postup z moci úřední – tj. bez návrhu – pouze v případě nicotnosti rozhodnutí, kterou lze vyslovit podle odst. 2 cit. ustanovení. Z povahy vady pak postup z moci úřední přichází v úvahu i u vad spočívajících v nepřezkoumatelnosti podle § 76 odst. 1 písm. a) SŘS, a to proto, že nepřezkoumatelnost brání zpravidla věcnému přezkumu a posouzení důvodnosti žalobních námitek.“. 10. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, lze za nepřezkoumatelné rozhodnutí považovat takové rozhodnutí, z jehož výroku nelze zjistit, jak bylo ve věci rozhodnuto. 11. Podle § 90 odst. 5 správního řádu neshledá-li odvolací správní orgán důvod pro postup podle odstavců 1 až 4, odvolání zamítne a napadené rozhodnutí potvrdí. Jestliže odvolací správní orgán změní nebo zruší napadené rozhodnutí jen zčásti, ve zbytku je potvrdí. 12. Výroková část napadeného rozhodnutí hovoří o odvolání žalobce a dalších účastníků správního řízení proti prvostupňovému rozhodnutí s tím, že žalovaný rozhodl podle § 90 odst. 5 správního řádu takto: „rozhodnutí Úřadu městské části Praha 4, odbor stavební spis. zn. P4/084689/11/OST/JARY, č.j. P4/001795/12/OST/JARY ze dne 10.1.2012 se potvrzuje.“. 13. Z výroku, resp. z výrokové části napadeného rozhodnutí tedy není patrné, jak žalovaný rozhodl o odvoláních žalobce a dalších účastníků správního řízení, neboť výrok neodpovídá žalovaným odkazovanému § 90 odst. 5 správního řádu. Výrok totiž neuvádí, jak bylo naloženo s odvoláním žalobce a 4 dalších odvolatelů. 14. Soud dodává, že výrok napadeného rozhodnutí neodpovídá ani žádné jiné z možností, jak může odvolací správní orgán naložit s rozhodnutím prvního stupně, proti kterému směřuje odvolání (§ 90 správního řádu). Možné modality výroku odvolacího rozhodnutí jsou následující: a) Zrušení rozhodnutí a zastavení řízení [§ 90 odst. 1 písm. a) a odst. 4]; b) Částečné zrušení rozhodnutí, zastavení řízení v této části, potvrzení ve zbytku [§ 90 odst. 1 písm. a) ve spojení s odst. 5]; c) Zrušení rozhodnutí a vrácení věci k novému projednání [§ 90 odst. 1 písm. b)]; d) Částečné zrušení rozhodnutí, vrácení věci v této části, potvrzení ve zbytku [§ 90 odst. 1 písm. b) ve spojení s odst. 5]; e) Změna rozhodnutí [§ 90 odst. 1 písm. c)]; f) Částečná změna rozhodnutí, potvrzení ve zbytku [§ 90 odst. 1 písm. c) ve spojení s odst. 5]; g) Zamítnutí odvolání a potvrzení rozhodnutí [§ 90 odst. 5]. 15. Soud dále podotýká, že odůvodnění napadeného rozhodnutí (str. 25) konstatuje, že odvolatel Sdružení Občanská iniciativa Pankráce a odvolatel Zelené Kavčí hory o.s. již neexistují (což je zmíněno i ve výrokové části napadeného rozhodnutí), a že u odvolatele Tilia Thákurova, z.s., již došlo k zamítnutí odvolání coby nepřípustného, a to výrokem I. rozhodnutí MHMP ze dne 13. 3. 2020, č. j. MHMP 1934249/2019. Tito účastníci správního řízení jsou přitom uvedeni ve výrokové části a společně označeni jakožto „odvolatel“. Právě uvedené dále prohlubuje pochybnosti soudu o tom, jak bylo s odvoláními účastníků správního řízení v napadeném rozhodnutí naloženo. Je totiž zjevné, že není možné bez dalšího věcně rozhodovat o odvolání již neexistujících subjektů a že nelze znovu zamítnout již jednou zamítnuté odvolání. Lze tak shrnout, že výroková část napadeného rozhodnutí je jako celek zmatečná a nesrozumitelná. 16. Soud nepřehlédl, že odůvodnění napadeného rozhodn