9 As 66/2009 — Nejvyšší správní soud

17 Ad 4/2025- 30 - text  7 17 Ad 4/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudce Vadima Hlavatého a soudkyně Pavly Klusáčkové ve věci žalobce: proti žalovanému: prap. L. N. bytem X zastoupen advokátem JUDr. Josefem Kopřivou se sídlem Václavské náměstí 819/33, Praha 1 ředitel Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy se sídlem Kongresová 1666/2, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 2. 2025, č. 12/2025, takto: I. Rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ze dne 3. 2. 2025, č. 12/2025, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení 15 269,40 Kč, a to do rukou jeho zástupce JUDr. Josefa Kopřivy, advokáta. Odůvodnění: Obsah žaloby 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo dle § 190 odst. 8 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „služební zákon“), zamítnuto jeho odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí náměstka ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy pro vnější službu ze dne 26. 9. 2024, č. 867/2024. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce shledán vinným ze spáchání jednání, které má znaky přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů. Tohoto jednání se žalobce dopustil dne 16. 2. 2024 v 10:14 hodin, kdy řídil osobní vozidlo Škoda Octavia po ulici Matoušova ve směru od ulice Štefánikova do křižovatky s ulicí Preslova, kde při plnění úkolů souvisejících s výkonem zvláštních povinností užil zvláštního výstražného světla modré barvy a zvláštního zvukového výstražného znamení (dále jen „VRZ“), přičemž v křižovatce ulic Matoušova a Preslova nedbal potřebné opatrnosti, vjel do křižovatky osazené světelným signalizačním zařízením na signál červené barvy a střetl se s vozidlem Volkswagen Sharan (dále jen „druhé vozidlo“). Tímto jednáním porušil § 4 písm. a) ve spojení s § 41 odst. 1 zákona o silničním provozu ve formě nedbalostního zavinění a dle § 51 odst. 1 písm. e) služebního zákona ve spojení s § 125c odst. 5 písm. d) zákona o silničním provozu mu byl uložen kázeňský trest pokuty ve výši 2 000 Kč. 2. Žalobce v žalobě v prvním žalobním bodě namítal nesprávné právní posouzení věci odporující ustálené judikatuře Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 24. 11. 2011, č. j. 7 As 97/2011-68) zdůrazňující povinnost řidičů umožnit průjezd vozidlu s právem přednostní jízdy a Nejvyššího soudu. K argumentaci žalovaného žalobce uvedl, že vjezd do křižovatky na červený signál je sám o sobě irelevantní, neboť žalobce k tomu byl oprávněn na základě § 41 odst. 1 zákona o silničním provozu. Skutečnost, že tímto způsobem může dojít ke zvýšení rizika střetu, je taktéž sama o sobě irelevantní. Podstatné bylo, zda jízda řidiče nepřekročila míru nebezpečí přiměřenou této konkrétní situaci ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 8 Tdo 63/2018. Tvrzení žalovaného, že žalobce neprojevil potřebnou opatrnost a nezastavil na takovém místě, odkud by měl dostatečný rozhled, není požadavkem „potřebné opatrnosti“, ale „zvýšené opatrnosti“, kterou judikatura v těchto případech považuje za neopodstatněnou ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1022/2019, vycházejícího mj. z nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15. 3. Žalobce rozporoval, že v jeho jednání absentovala míra potřebné opatrnosti, protože spoléhal na to, že ostatní účastníci silničního provozu budou plnit svou povinnost dle § 41 odst. 7 zákona o silničním provozu. Žalobce před křižovatkou zpomalil, k čemuž poukázal na závěry usnesení sp. zn. 8 Tdo 63/2018, dle nichž může řidič jedoucí vozidlem s právem přednostní jízdy důvodně předpokládat, že i ti účastníci, kteří ho nevidí, po zaslechnutí zvukového signálu přizpůsobí své chování. Nelze tudíž po řidiči vozidla s právem přednostní jízdy požadovat, aby rychlost přizpůsobil předpokladu, že z ulice, do které nevidí, vyjede jiný účastník provozu na pozemních komunikacích, který jeho právo přednostní jízdy nerespektuje. Žalovaný v rozporu s § 41 odst. 1 zákona o silničním provozu ukládal žalobci povinnost zastavit v křižovatce. 4. Ve druhém žalobním bodě žalobce namítal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, kdy nebyla zjištěna rychlost jízdy druhého vozidla před vjezdem do křižovatky a ani nebylo zjišťováno, zda řidič druhého vozidla mohl VRZ žalobcova vozidla včas zaregistrovat a zareagovat na něj. Žalovaný se omezil na citování úředního záznamu o podaném vysvětlení řidiče druhého vozidla, který není jako důkazní prostředek v kázeňském řízení použitelný (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2018, č. j. 6 Afs 257/2017-31). K výše uvedeným skutečnostem neprovedl žalovaný žádné objektivní šetření ani nebyl zpracován znalecký posudek. 5. Ve třetím žalobním bodě namítal žalobce nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatečné odůvodnění, neboť žalovaný nevypořádal odvolací námitky. Žalovaný se omezil na konstatování, že žalobce nedodržel potřebnou opatrnost, aniž by konkretizoval, v čem tato opatrnost měla spočívat nad rámec zpomalení před křižovatkou. Žalovaný se též nijak nezabýval zjevným pochybením ze strany druhého řidiče, který porušil svou povinnost dle § 41 odst. 7 zákona o silničním provozu. Vyjádření žalovaného 6. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Ohledně prvního žalobního bodu se neztotožnil s argumentací žalobce týkající se kritéria zvýšené opatrnosti, pročež je žalobcem uváděná judikatura irelevantní. K druhému žalobnímu bodu uvedl, že skutkový stav byl popsán dostatečně konkrétně a v souladu se zákonem, přičemž citoval část napadeného rozhodnutí. K třetímu žalobnímu bodu podotkl, že se vypořádal se všemi odvolacími námitkami a neztotožnil se s názorem ohledně pochybení druhého řidiče. Posouzení žaloby soudem 7. Po posouzení věci dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná. 8. Soud rozhodl dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. bez jednání, jelikož napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů; mimoto účastníci na výzvu soudu dle § 51 odst. 1 s. ř. s. nereagovali. 9. Podle § 41 odst. 1 zákona o silničním provozu řidič vozidla, který při plnění úkolů souvisejících s výkonem zvláštních povinností užívá zvláštního výstražného světla modré nebo modré a červené barvy, případně doplněného o zvláštní zvukové výstražné znamení (dále jen "vozidlo s právem přednostní jízdy"), není povinen dodržovat § 4 písm. c), § 5 odst. 1 písm. h) a odst. 2 písm. f), § 7 odst. 1 písm. b), § 11, § 12 odst. 1, 2, 4, 5 a 7, § 13 až 17, § 18 odst. 2, 3, 4 a 8, § 19, § 20, § 21 odst. 2, 3, 4, 5 a 6, § 22, 23, § 24 odst. 3 a 4, § 25 odst. 1, 3, 4 a 5, § 26, § 27 odst. 1, 2, 3 a 4, § 28 odst. 2, 3 a 5, § 31, § 35 odst. 1 a 2, § 36 odst. 1 a 2 a 4, § 39 odst. 4 a 5, § 39a odst. 3 a 4, § 39b odst. 2 a 4, § 47 odst. 2 písm. a) a c), odst. 3 písm. a), c), d), f) a g) a odst. 5, § 48 odst. 1, 2, 3, 4 a 5, § 53 odst. 2 a § 67 odst. 8; je však povinen dbát potřebné opatrnosti, aby neohrozil bezpečnost provozu na pozemních komunikacích. 10. Podle § 41 odst. 7 zákona o silničním provozu řidiči ostatních vozidel musí vozidlům s právem přednostní jízdy a vozidlům jimi doprovázeným umožnit bezpečný a plynulý průjezd, a jestliže je to nutné, i zastavit vozidla na takovém místě, aby jim nepřekážela. Do skupiny tvořené vozidly s právem přednostní jízdy a vozidly jimi doprovázenými se řidiči ostatních vozidel nesmějí zařazovat. 11. Soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. O nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů lze hovořit v situaci, kdy se správní orgán v rozhodnutí řádně nevypořádá se všemi námitkami účastníků řízení, případně své rozhodnutí neodůvodní vůbec nebo nedostatečně vzhledem k požadavkům zákona (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 2 As 37/2006). Jak judikoval již Vrchní soud v Praze [viz rozsudek ze dne 26. 2. 1993, sp. zn. 6 A 48/92 (SJS 27/0; SP 27/1994); shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009-46], z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Nutno též zdůraznit, že dle ustálené judikatury tvoří rozhodnutí správních orgánů obou stupňů z hlediska soudního přezkumu jeden celek (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003-56, Sb. NSS 534/2005, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, č.