19 A 21/2025 – Městský soud v Praze

19 A 21/2025- 76 - text 16 19 A 21/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Loudovou ve věci žalobkyně: X. X., narozená dne X státní příslušnost Ruská federace zastoupená advokátem Mgr. Pavlem Štanglem sídlem Zárubova 506/4, 142 00 Praha 12 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 4. 2025, č. j. MV-42820-6/SO-2025, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 14. 4. 2025, č. j. MV-42820-6/SO-2025. Napadeným rozhodnutím žalovaná rozhodla o odvolání žalobkyně podle ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále též „správní orgán I. stupně“), ze dne ze dne 7. 1. 2025, č. j. OAM-39902-12/DP-2024 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), tak, že jej zamítla. Prvostupňové rozhodnutí podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu zastavilo řízení o žádosti účastnice řízení o vydání (nového) povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky (dále jen „ČR“) za účelem „hledání zaměstnání/zahájení podnikatelské činnosti“, neboť účastnice ve stanovené lhůtě neodstranila podstatné vady žádosti, které brání pokračování v řízení. II. Žalobní body 2. Žalobkyně uvedla, že nesouhlasí s argumentací žalované, neboť nesprávným a konkrétní situaci nepřiléhavým způsobem aplikovala zákonná ustanovení a dopustila se zásadních chyb v aplikaci a výkladu právních norem, a zatížila tak své rozhodnutí nezákonností a nepřezkoumatelností. 3. Správní orgán prvního stupně pochybil, když řízení o žádosti zastavil místo toho, aby vydal meritorní rozhodnutí, žalovaná se následně dopustila stejného pochybení, když tento postup aprobovala. Žalovaná se nijak nevypořádala s argumentací žalobkyně podpořenou judikaturou Nejvyššího správního soudu, pouze de facto zopakovala názor správního orgánu prvního stupně, že nedoložení potvrzení z finančního úřadu je podstatnou vadou žádosti, a tudíž je dán důvod pro zastavení řízení. Žalobkyně trvá na své odvolací námitce, opětovně odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2013, č. j. 4 As 11/2012-40, podle kterého zastavení řízení bez meritorního přezkumu žádosti představuje výjimku z pravidla pro ty případy, kdy vůbec není možné se předmětem řízení zabývat. Správní orgán se dopustil nesprávného procesního postupu, když řízení o žádosti zastavil dle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu, pokud měl možnost žádost meritorně posoudit a případně zamítnout dle § 56 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dál jen „zákon o pobytu cizinců“). 4. Žalobkyně již ve svém odvolání uvedla, z jakého důvodu nebyla schopna v tak krátké době dokumenty doložit (a ihned, jakmile měla dané dokumenty k dispozici, tyto doložila). Žalobkyně tedy namítá nejen porušení § 66 odst. 1 písm. c), ale též § 9 správního řádu. Vzhledem k tomu, že se žalovaná s touto námitkou řádně nevypořádala v odůvodnění rozhodnutí, bylo porušeno i ust. § 68 odst. 3, resp. 89 odst. 2 správního řádu. 5. Žalobkyně též nesouhlasila s argumentací ohledně § 82 odst. 4 správního řádu. První žalovanou citovaný judikát se týká správního soudnictví, nikoliv správního řízení o žádosti. Žalobkyně odkázala na rozhodnutí žalované ze dne 2. 11. 2015, č. j. MV-130924-4/SO-2015: „Dle § 82 odst. 4 správního řádu se sice k novým skutečnostem a návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání, přihlédne pouze tehdy, jde-li o takové skutečnosti a důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve, avšak dle názoru Komise není v případě správního řízení o žádostech, kde je jediným účastníkem řízení žadatel, striktně formalistická aplikace § 82 odst. 4 správního řádu na místě a je nutné přihlédnout i k základním zásadám činnosti správních orgánů. Vzhledem k tomu, že se jedná o řízení o žádosti, jehož jediným účastníkem je žadatel, nemůže zrušením napadeného rozhodnutí dojít k žádnému zásahu do práv a oprávněných zájmů dalších osob. Komise rovněž uvádí, že uvedeným postupem nebude zasaženo do veřejného pořádku.“ V citovaném případu žalovaná rozhodovala v obdobném případě, kdy žadatel žádal o povolení k dlouhodobému pobytu. Obdobně žalovaná rozhoduje i v dalších případech, nepřihlédnutí k doloženým dokumentům je tedy v rozporu se zásadou legitimního očekávání (§ 2 odst. 4 správního řádu). Správní orgán je povinen rozhodovat dle aktuálního skutkového stavu (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011, č. j. 1 As 24/2011-79). 6. Postup správních orgánů lze považovat za přepjatě formalistický. Přepjatý formalismus je konstantně judikaturou označován za zcela nezákonný a v příkrém rozporu s ústavními principy demokratického právního státu. Upřednostňování formalistického přístupu na úkor přístupu materiálního, resp. skutečně zjištěného stavu, věci označil za nezákonné opakovaně i Ústavní soud. Z obecného hlediska je namístě připomenout, že Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům veřejné moci, a především obecným soudům formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze opomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - jako v dané věci - značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje orgány veřejné správy či obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité. 7. Prostřednictvím nesprávného a nezákonného postupu (kdy bylo vydáno procesního usnesení dle správního řádu namísto vydání meritorního rozhodnutí dle zákona o pobytu cizinců) se správní orgány účelově vyhnuly své zákonné povinnosti zakotvené v § 174a zákona o pobytu cizinců, tedy povinnosti zkoumat přiměřenost dopadů všech rozhodnutí dle tohoto zákona. Výčet uvedený v citovaném ustanovení je výčtem, který představuje minimální množinu faktorů, které ovlivňují přiměřenost správního rozhodnutí, přičemž, je-li správní orgán povinen zvážit „zejména“ vyjmenované faktory, tak to znamená, že se musí vypořádat se vším uvedeným. Jinými slovy, dle zákona o pobytu cizinců musí být každé rozhodnutí, tedy i žalobou napadané rozhodnutí, přiměřené, přičemž § 174a tohoto zákona nabízí odpověď na otázku, co je onou „přiměřeností“. Citované ustanovení zákona nabízí onen minimální výčet okruhů, jimiž se správní orgán musí ve svém meritorním rozhodnutí vypořádat. V této souvislosti nemůže obstát, pokud správní orgán provede požadovanou úvahu jen v omezené míře nebo se s nimi nevypořádá vůbec. Správní orgán prvního stupně se k přiměřenosti rozhodnutí nevyjádřil vůbec a žalovaná se omezila na tvrzení, že nebyla povinna se jí zabývat. Tento závěr žalované je chybný. III. Vyjádření žalované 8. Žalovaná odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť žalobkyně v žalobních bodech uplatnila téměř stejné námitky jako ve svém odvolání. Žalobní námitky nejsou důvodné. Ze spisového materiálu nevyplývají žádné nové skutečnosti uváděné žalobkyní. Žaloba nepřináší žádnou novou relevantní argumentaci, která by správnost napadeného rozhodnutí zpochybňovala. 9. Žalovaná dodala, že jí je z úřední činnosti známo, že správní orgán I. stupně v obdobných případech, kdy přes výzvu není doložena zákonná náležitost, přistupuje k zastavení řízení dle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu. Jiný postup není na místě; vyhovět žádosti není možné, kdy tuto není možné vůbec meritorně posoudit. V případě žádosti účastnice došlo k procesnímu rozhodnutí, kterým je ukončeno řízení dříve, než bylo možno přistoupit k věcnému posouzení žádosti. Žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2016, č. j. 7 Azs 99/2016-36: „Zákon n