3 A 149/2025 – Městský soud v Praze

3 A 149/2025- 23 - text 10 3 A 149/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudkyň Mgr. Ivety Postulkové a JUDr. Petry Kamínkové ve věci žalobce: nezl. S. S., nar. X, st. příslušnost Ukrajina, t.č. pobytem X, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti žalobce o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 5. 9. 2025 jako nepřijatelné, takto: I. Zásah spočívající v tom, že žalovaný vrátil žalobci jeho žádost o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 5. 9. 2025 jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením této žádosti o udělení dočasné ochrany ze dne 5. 9. 2025. III. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení. IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce je občanem Ukrajiny. V České republice se dne 5. 9. 2025 dostavil do Krajského asistenčního centra pomoci Ukrajině v Praze, kde požádal o dočasnou ochranu ve smyslu zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace (dále jen „Lex Ukrajina“). Tuto žádost však žalovaný označil jako nepřijatelnou, neboť žalobce získal dočasnou nebo mezinárodní ochranu v jiném členském státě Evropské unie. Nepřijatelnost žádosti vyznačil žalovaný přímo v tiskopisu žádosti. II. Podání účastníků 2. V žalobě podané u Městského soudu v Praze se žalobce domáhá vydání rozsudku, kterým by soud vyslovil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci dne 5. 9. 2025 vrátil jeho žádost o udělení dočasné ochrany jako nepřijatelnou, byl nezákonný. Zároveň navrhl, aby soud žalovanému zakázal porušovat jeho práva a přikázal mu obnovit stav před vrácením žádosti. 3. Žalobce v žalobě konstatuje, že měl dříve dočasnou ochranu v Polsku, té se však vzdal. Dne 5. 9. 2025 se pokusil podat žádost o pobyt prostřednictvím žalovaného, která však byla vyhodnocena jako nepřijatelná, s čímž žalobce nesouhlasí. 4. Žalobce je přesvědčen, že bránění v podání žádosti o dočasnou ochranu představuje nezákonný zásah. 5. V žalobě žalobce upozorňuje na změnu legislativy, konkrétně přidání nového důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu [§ 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina]. Ve vztahu k tomu ale upozorňuje na rozpor právní úpravy Legis Ukrajina s unijním právem, a to i u této změny. Nelze ji proto podle něj aplikovat. V této souvislosti odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze. 6. V rámci žaloby žalobce navrhl také vydání předběžného opatření spočívajícího v tom, aby soud přikázal žalovanému a odboru cizinecké policie Policie ČR, aby strpěli pobyt žalobce na území České republiky po dobu tohoto soudního řízení. 7. Žalovaný je toho názoru, že vyhodnocení žádosti žalobce jako nepřijatelné bylo v souladu se zákonem, a proto navrhuje zamítnutí žaloby. 8. Žalovaný zejména uvádí, že žádost žalobce o udělení dočasné ochrany ze dne 5. 9. 2025 vyhodnotil jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina, neboť žalobce figuruje v evropské platformě pro výměnu informací (Tempory Protection Platform – dále též „TPD“) jako držitel dočasné ochrany v Polské republice. To, že získal povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v Polsku, ostatně potvrdil i sám žalobce v tiskopisu žádosti. Podle citovaného ustanovení je žádost nepřijatelná, pokud ji podá cizinec, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě EU, poté co Ministerstvo vnitra oznámilo Evropské komisi riziko vyčerpání kapacit; takové oznámení bylo učiněno dne 25. 8. 2025. Pro naplnění důvodu nepřijatelnosti postačí, že žadatel dočasnou ochranu v jiném státě získal, bez ohledu na to, zda ji aktuálně požívá. Žalovaný dodává, že žalobce neuvedl žádné skutečnosti, které by umožňovaly udělení ochrany z důvodu sloučení rodiny či z důvodů zvlášť hodných zřetele, a proto neměl jinou zákonnou možnost než žádost vrátit jako nepřijatelnou. 9. Se žalobní námitkou, že ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina odporuje právu EU, žalovaný nesouhlasí. Má za to, že citované ustanovení je v souladu s unijním právem, jelikož směrnice o dočasné ochraně1 Směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími nezakládá právo osob, které již získaly povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jednom členském státě, na vydání stejného oprávnění v jiném státě, s výjimkou případů sloučení rodiny či humanitárních důvodů. Povinnost členských států vydat povolení k pobytu podle čl. 8 odst. 1 směrnice se vztahuje pouze na osoby, které dosud takové oprávnění nezískaly. Politická dohoda členských států o neaplikování čl. 11 směrnice nemůže podle žalovaného založit právo na přemístění do jiného členského státu, neboť tento článek upravuje pouze vzájemné povinnosti států, nikoli práva jednotlivců. Žalovaný poukazuje i na nově přijaté prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460, jehož recitály výslovně uvádějí, že členské státy nemají povinnost vydat povolení k pobytu osobě, která jej již získala v jiném členském státě. III. Soudní přezkum 10. Městský soud rozhodl bez nařízení jednání, neboť s takovým projednáním věci žalobce nevyjádřil ve stanovené lhůtě nesouhlas (§ 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“) a žalovaný s rozhodnutím bez ústního jednání výslovně souhlasil. 11. Podle § 82 s. ř. s. [k]aždý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen "zásah") správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný. 12. Úvodem městský soud připomíná metodologii zkoumání přípustnosti a důvodnosti zásahové žaloby, kterou vymezil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve věci EUROVIA (rozsudek ze dne 21. 11. 2017, č. j. 7 As 155/2015‑160, č. 3687/2018 Sb. NSS). Na závěry učiněné v tomto rozsudku navázala další judikatura, i přes jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 635/18, N 94/89 SbNU 387 (viz např. rozsudky NSS ze dne 12. 7. 2018, č. j. 2 As 93/2016‑138; ze dne 18. 12. 2019, č. j. 1 Afs 458/2018‑42, č. 3965/2020 Sb. NSS; ze dne 30. 9. 2020, č. j. 9 As 107/2020‑85; ze dne 20. 9. 2022, č. j. 5 As 172/2021‑26 nebo ze dne 19. 1. 2024, č. j. 5 As 94/2023-26). 13. Po podání zásahové žaloby je povinností soudu v prvé řadě zjistit, v čem konkrétně žalobce nezákonný zásah spatřuje a zda tvrzení žalobce odpovídají skutečnosti. V dalším kroku soud zkoumá přípustnost žaloby ve smyslu § 85 s. ř. s. Následně je úkolem soudu posoudit včasnost zásahové žaloby podle § 84 odst. 1 s. ř. s. V dalším kroku, ještě před věcným posouzením důvodnosti žaloby, soud zkoumá, zda nejsou dány jiné důvody odmítnutí podané zásahové žaloby, např. nedostatek procesní legitimace účastníků řízení. 14. V nyní projednávané věci není mezi účastníky řízení sporné, že žalovaný vrátil žalobci jeho žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou. Toto žalobní tvrzení doložil žalobce fotokopií formulářové žádosti o poskytnutí dočasné ochrany označené podacím razítkem s datem 5. 9. 2025, v jejímž závěru jsou pověřeným pracovníkem žalovaného zatrženy kolonky „JE ŽÁDOST NEPŘIJATELNÁ, NEBOŤ“ a „žadatel(ka) JE nebylo BYL(A) držitelem(kou) dočasné ochrany v jiném členském státě EU nebo Schengenského prostoru a bylo učiněno prohlášení podle § 3 odst. 3 z.č. 65/2022 Sb.“. 15. Soud se nejprve zabýval posouzením otázky, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro to, aby mohl žalobu projednat věcně. 16. Žalobci byl vrácen vyplněný formulář žádosti o dočasnou ochranu, přičemž důvody vrácení žádosti pro nepřijatelnost žalobce zjistil ze záznamu ve vrácené žádosti. Povahou úkonu správního orgánu, kterým je fakticky vrácena žádost, přičemž jsou žadateli sděleny důvody jejího vrácení, se zabývala judikatura Nejvyššího správního soudu. V takovém případě se vyřízení žádosti pro nedostatek formy považuje za jiný úkon, který může představovat nezákonný zásah ve smyslu § 82 s. ř. s. (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017 č. j. 7 Azs 227/2016-36). Zákon ostatně vydání správního rozhodnutí nepředpokládá. Soud proto dospěl k závěru, že postup žalovaného spočívající ve vrácení tiskopisu žádosti není pro nedostatek formy správním rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., nýbrž je faktickým úkonem, v němž lze pojmově spatřovat nezákonný zásah ve smyslu § 82 s. ř. s. 17. Soud se dále zabýval otázkou, zda