3 A 79/2025 – Městský soud v Praze

3 A 79/2025- 31 - text 15 3 A 79/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudkyň Mgr. Ivety Postulkové a JUDr. Petry Kamínkové ve věci žalobce: M. V., nar. X, státní příslušnost Ukrajina, pobytem X zast. Organizací pro pomoc uprchlíkům sídlem Poděbradská 173/5. 190 00 Praha 9 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti žalobce o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 2. 5. 2025 jako nepřijatelné, takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalovaný vrátil žalobci jeho žádost o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 2. 5. 2025, jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti o udělení dočasné ochrany ze dne 2. 5. 2025. III. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení. IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále též „soud“ či „městský soud“) domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který spatřoval v tom, že mu žalovaný vrátil žádost o poskytnutí dočasné ochrany podanou dne 2. 5. 2025 (dále jen „žádost“), jakožto nepřijatelnou ve smyslu ust. § 5 odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny, vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „zákon č. 65/2022“ nebo „Lex Ukrajina“). Jako důvod nepřijatelnosti žádosti žalovaný označil, že žadatel získal dočasnou nebo mezinárodní ochranu v jiném členském státě Evropské unie (dále jen „EU“). Žalobce žalobním petitem navrhl, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování jeho práv a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti. 2. V rámci žaloby žalobce navrhl také vydání předběžného opatření spočívajícího v tom, aby soud přikázal žalovanému a odboru cizinecké policie, aby strpěli pobyt žalobce na území České republiky po dobu řízení vedeného před Městským soudem v Praze v této věci. II. Žaloba 3. Žalobce sděluje, že je občanem Ukrajiny, ze které uprchl z důvodu válečného konfliktu. Žalobce byl v minulosti držitelem dočasné ochrany v České republice. V červnu 2023 odjel s manželkou do Německa, kde požádali o dočasnou ochranu, která jim byla udělena. Protože v Německu nenašli zázemí, a část jejich přátel pobývá v České republice, chtěli získat pobytové oprávnění znovu v České republice, to jim však nebylo umožněno. V Německu začali proces zrušení dočasné ochrany, který dosud nebyl ukončen. 4. Žalobce napadá zásah žalovaného ze dne 2. 5. 2025, který odmítl jeho žádost jako nepřijatelnou. Ze stejného důvodu napadá žalobou zásah žalovaného i manželka žalobce, I. K. s dcerkou. 5. Dále se žalobce věnuje otázce přípustnosti žaloby. Má za to, že se neuplatní výluka ze soudního přezkumu podle § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022, neboť je v rozporu s právem EU. 6. Žalobce poukazuje na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 27. 2. 2025, sp. zn. C-753/23, ve věci Krasiliva (dále jen „rozsudek C-753/23“), a rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 8. 4. 2025, č. j. 9 Azs 20/2024- 37, a ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42 a č. j. 1 Azs 366/2024-42. Žalobce je přesvědčen, že z aktuální judikatury plyne, že žalovaný nemůže považovat žádost o dočasnou ochranu za nepřijatelnou pouze proto, že občan Ukrajiny má nebo dříve měl dočasnou ochranu v jiném státě EU. Jakkoli platí, že nelze požívat práv plynoucích z dočasné ochrany (včetně pobytového oprávnění, které je součástí těchto práv) ve více členských státech zároveň, Nejvyšší správní soud v uvedených rozsudcích podrobně metodicky popsal, jak má žalovaný postupovat, pokud obdrží žádost o poskytnutí dočasné ochrany a zjistí, že ta je již poskytována v jiném členském státě EU. Žalovaný má přesto žádost přijmout k věcnému posouzení a ověřit, zda žadatel, který v minulosti obdržel pobytové oprávnění v jiném členském státě, tímto oprávněním prokazatelně disponuje i k okamžiku podání žádosti o dočasnou ochranu v Česku. Pokud ne, musí žalovaný dočasnou ochranu (při splnění dalších podmínek) udělit. 7. Žalobce namítá, že unijní právo má aplikační přednost a správní orgány mají povinnost jej použít z úřední povinností, je-li s ním vnitrostátní norma v rozporu. O tom, že § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina, je s unijním právem v rozporu, podle mínění žalobce již nyní neexistují žádné pochybnosti. Žalovaný však nerespektuje judikaturu Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora EU, když i nadále postupuje v rozporu s unijním právem, pokud žádosti ukrajinských občanů, kteří jsou nebo byli držiteli dočasné ochrany v jiném členském státě, označuje za nepřijatelné III. Vyjádření žalovaného 8. Žalovaný je toho názoru, že vyhodnocení žalobcovy žádosti jako nepřijatelné bylo v souladu se zákonem, a proto navrhuje zamítnutí žaloby. Navrhuje rovněž zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření. 9. K důvodu nepřijatelnosti žádosti žalovaný uvádí, že žalobce figuruje v platformě pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (Temporary Protection Platform) jako držitel dočasné ochrany ve Spolkové republice Německo. Svědčí o tom, znak „tp“ uvedený v rubrice „Type of protection“. Dále uvedl, že z formulace § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina jednoznačně plyne, že k naplnění důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu postačí, pokud cizinec v jiném členském státě dočasnou ochranu získal, žádná další podmínka již není třeba. Žalovaný tak neměl jinou možnost než žádost žalobce o dočasnou ochranu vyhodnotit jako nepřijatelnou. 10. Žalovaný má za to, že závěr Nejvyššího správního soudu vyplývající z žalobcem poukazovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu stran práva sekundárního pohybu držitelů povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany z žádného právního předpisu nevyplývá. Nadto již v současnosti nemůže obstát. Dne 13. 6. 2025 na základě jednomyslné podpory vyjádřené na Coreperu dne 11. 6. 2025 ministři vnitra na zasedání Rady ministrů vnitra jednomyslně podpořili další roční prodloužení dočasné ochrany. Oproti minulému rozhodnutí o prodloužení došlo v úvodních ustanoveních (tzv. recitálech) k několika změnám. Pro oblast týkající se druhotných pohybů byly odsouhlaseny dva nové recitály. První recitál míří na případy, kdy osoba, která je poživatelem dočasné ochrany v jednom členském státě, požádá o udělení dočasné ochrany v druhém členském státě. Takové žádosti by měly být zamítnuty. Recitál odkazuje i na rozsudek SDEU ve věci Krasiliva (C-753/23) a konkrétně na bod 30 rozsudku. Tento recitál ani rozsudek Soudního dvora EU nepožadují žádnou asistenci orgánů členského státu směrem k poživateli dočasné ochrany, jde-li o zrušení jeho dočasné ochrany v druhém členském státě, jak to vyžaduje judikatura Nejvyššího správního soudu. 11. Skutečnost, že právo sekundárního pohybu držitelů dočasné ochrany ze směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“), neplyne, potvrdil i Nejvyšší správní soud ve výše uvedených rozsudcích. Držitelům dočasné ochrany jsou přiznána práva definovaná v kapitole III směrnice o dočasné ochraně. Z žádného z uvedených ustanovení neplyne, že by dotčeným osobám bylo též přiznáno právo sekundárního pohybu v rámci EU. 12. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně má každý členský stát povinnost přijmout opatření za účelem zajištění povolení k pobytu vůči „osobám požívajícím dočasné ochrany“. Tímto termínem směrnice o dočasné ochraně obecně označuje osoby, na něž se vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „Prováděcí rozhodnutí“). Ovšem tuto povinnost nemohou členské státy logicky mít vůči osobám, kterým již bylo oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany některým členským státem vydáno. Ustanovení čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně, když stanoví povinnost přijmout opatření, jejichž výsledkem má být vydání povolení k pobytu na území členského státu, totiž používá množného čísla. Tedy ten členský stát, který takové pobytové oprávnění osobě požívající dočasnou ochranu vydal, tuto povinnost splnil i za ostatní členské státy. Byl tím naplněn cíl tohoto ustanovení. Pokud by toto ustanovení mělo dopadat i na osoby, které již toto pobytové oprávnění získaly v jiném členském státě, muselo by znít jinak, a především by nesměla být součástí směrnice ustanovení čl. 15 a čl. 26. 13. Směrnice o dočasné ochraně pro označe