3 A 80/2025 – Městský soud v Praze

3 A 80/2025- 80 - text 15 3 A 80/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudkyň Mgr. Ivety Postulkové a JUDr. Petry Kamínkové ve věci žalobkyně: I. K., nar. X, st. příslušnost Ukrajina, t.č. bez pobytu v ČR, zast. Organizací pro pomoc uprchlíkům, z.s. sídlem Poděbradská 173/5. 190 00 Praha 9 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti žalobkyně o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 2. 5. 2025 jako nepřijatelné, takto: I. Zásah spočívající v tom, že žalovaný vrátil žalobkyni její žádost o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 2. 5. 2025 jako nepřijatelné, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením této žádosti o udělení dočasné ochrany ze dne 2. 5. 2025. III. Žalobkyni se nepřiznává náhrada nákladů řízení. IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobkyně se společně se svou dcerou nezl. S. V., nar. X, domáhaly ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který spatřovaly v tom, že žalovaný vrátil žádost žalobkyně o poskytnutí dočasné ochrany podanou dne 2. 5. 2025 (dále jen „žádost“), jakožto nepřijatelnou ve smyslu ust. § 5 odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „zákon č. 65/2022“). Jako důvod nepřijatelnosti žádosti žalovaný označil, že žadatel získal dočasnou nebo mezinárodní ochranu v jiném členském státě Evropské unie (dále jen „EU“). Současně žalobkyně navrhly, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování jejich práv a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti. 2. V rámci žaloby žalobkyně navrhly také vydání předběžného opatření spočívajícího v tom, aby soud přikázal žalovanému a odboru cizinecké policie Policie ČR, aby strpěli pobyt žalobkyň na území České republiky po dobu řízení vedeného před Městským soudem v Praze v této věci. O tomto návrhu rozhodl soud usnesením ze dne 17. 7. 2025, č. j. 3 80/2025. II. Žaloba 3. V žalobě uvádí žalobkyně, že se s dcerou dostavila dne 2. 5. 2025 do Krajského asistenčního centra pomoci Ukrajině v Praze, kde požádala o dočasnou ochranu. Žádost žalobkyni vrátil žalovaný z důvodu nepřijatelnosti s tím, že „žadatel získal dočasnou nebo mezinárodní ochranu v jiném ČS EU“. Žádost dcery žalobkyně nebyla vůbec akceptována a vrácena s tím, že stačí jedna žádost a to žádost matky. Žalobkyně se dovolávají ochrany svých práv před soudem, přičemž postavení dcery žalobkyně je závislé na právním statusu žalobkyně. Předmětem této žaloby je zásah žalovaného, kterým prohlásil tuto žádost žalobkyně za nepřijatelnou a odmítnutí přijetí žádosti pro dceru žalobkyně. 4. Žalobkyně blíže uvedla, že byla v minulosti držitelem dočasné ochrany v České republice. V červnu 2023 odjela žalobkyně s manželem do Německa, kde požádali o dočasnou ochranu, která jim byla udělena. Protože v Německu nenašli zázemí, a část jejich přátel pobývá v České republice, chtěli získat pobytové oprávnění znovu v České republice, to jim však nebylo umožněno. V Německu začali proces zrušení dočasné ochrany, který dosud nebyl ukončen. 5. Dále se žalobkyně věnují otázce přípustnosti žaloby. Mají za to, že se neuplatní výluka ze soudního přezkumu podle § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022, neboť je v rozporu s právem EU. 6. Žalobkyně poukazují na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 27. 2. 2025, sp. zn. C-753/23, ve věci Krasiliva (dále jen „rozsudek C-753/23“), a rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 8. 4. 2025, č. j. 9 Azs 20/2024- 37, a ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42 a č. j. 1 Azs 366/2024-42. Žalobkyně jsou přesvědčeny, že z aktuální judikatury plyne, že žalovaný nemůže považovat žádost o dočasnou ochranu za nepřijatelnou pouze proto, že občan Ukrajiny má nebo dříve měl dočasnou ochranu v jiném státě EU. Jakkoli platí, že nelze požívat práv plynoucích z dočasné ochrany (včetně pobytového oprávnění, které je součástí těchto práv) ve více členských státech zároveň, Nejvyšší správní soud v uvedených rozsudcích podrobně metodicky popsal, jak má žalovaný postupovat, pokud obdrží žádost o poskytnutí dočasné ochrany a zjistí, že ta je již poskytována v jiném členském státě EU. Žalovaný má přesto žádost přijmout k věcnému posouzení a ověřit, zda žadatel, který v minulosti obdržel pobytové oprávnění v jiném členském státě, tímto oprávněním prokazatelně disponuje i k okamžiku podání žádosti o dočasnou ochranu v Česku. Pokud ne, musí žalovaný dočasnou ochranu (při splnění dalších podmínek) udělit. 7. Žalobkyně namítají, že unijní právo má aplikační přednost a správní orgány mají povinnost jej použít z úřední povinností, je-li s ním vnitrostátní norma v rozporu. O tom, že § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina, je s unijním právem v rozporu, podle mínění žalobce již nyní neexistují žádné pochybnosti. Žalovaný však nerespektuje judikaturu Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora EU, když i nadále postupuje v rozporu s unijním právem, pokud žádosti ukrajinských občanů, kteří jsou nebo byli držiteli dočasné ochrany v jiném členském státě, označuje za nepřijatelné III. Vyjádření žalovaného 8. Žalovaný je toho názoru, že vyhodnocení žádosti žalobkyně jako nepřijatelné bylo v souladu se zákonem, a proto navrhuje zamítnutí žaloby. Navrhuje rovněž zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření. 9. Úvodem žalovaný uvedl, že žádost o udělení dočasné ochrany, kterou měla dcera žalobkyně podat dle žaloby dne 2. 5. 2025, se nikdy nedostala do jeho dispozice. Řízení tedy o ní nikdy nebylo zahájeno. K tomu žalovaný dále uvádí, že přijímá všechny žádosti o dočasnou ochranu, které mu žadatelé osobně doručí. Ani v daném případě nebyl důvod, aby ohledně žádosti podával ústní sdělení nepřijatelnosti podávané žádosti. Žalovaný má spíše zato, že dcera žalobkyně se dne 2. 5. 2025 na Krajské centrum s matkou nedostavila, nebo za ni nebyla žádost podána, když její matce byla žádost jako nepřijatelná vrácena. 10. K důvodu nepřijatelnosti žádosti žalovaný uvádí, že žalobkyně figuruje v platformě pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (Temporary Protection Platform) jako držitel dočasné ochrany ve Spolkové republice Německo. Svědčí o tom, znak „tp“ uvedený v rubrice „Type of protection“. Dále uvedl, že z formulace § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina jednoznačně plyne, že k naplnění důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu postačí, pokud cizinec v jiném členském státě dočasnou ochranu získal, žádná další podmínka již není třeba. Žalovaný tak neměl jinou možnost, než žádost žalobkyně o dočasnou ochranu vyhodnotit jako nepřijatelnou. 11. Žalovaný má za to, že závěr Nejvyššího správního soudu vyplývající z žalobkyní poukazovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu stran práva sekundárního pohybu držitelů povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany z žádného právního předpisu nevyplývá. Nadto již v současnosti nemůže obstát. Dne 13. 6. 2025 na základě jednomyslné podpory vyjádřené na Coreperu dne 11. 6. 2025 ministři vnitra na zasedání Rady ministrů vnitra jednomyslně podpořili další roční prodloužení dočasné ochrany. Oproti minulému rozhodnutí o prodloužení došlo v úvodních ustanoveních (tzv. recitálech) k několika změnám. Pro oblast týkající se druhotných pohybů byly odsouhlaseny dva nové recitály. První recitál míří na případy, kdy osoba, která je poživatelem dočasné ochrany v jednom členském státě, požádá o udělení dočasné ochrany v druhém členském státě. Takové žádosti by měly být zamítnuty. Recitál odkazuje i na rozsudek SDEU ve věci Krasiliva (C-753/23) a konkrétně na bod 30 rozsudku. Tento recitál ani rozsudek Soudního dvora EU nepožadují žádnou asistenci orgánů členského státu směrem k poživateli dočasné ochrany, jde-li o zrušení jeho dočasné ochrany v druhém členském státě, jak to vyžaduje judikatura Nejvyššího správního soudu. 12. Skutečnost, že právo sekundárního pohybu držitelů dočasné ochrany ze směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“), neplyne, potvrdil i Nejvyšší správní soud ve výše uvedených rozsudcích. Držitelům dočasné ochrany jsou přiznána práva definovaná v kapitole