3 A 97/2025 – Městský soud v Praze

3 A 97/2025- 24 - text 15 3 A 97/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudkyň Mgr. Ivety Postulkové a JUDr. Petry Kamínkové ve věci žalobkyně: O. N., nar. X, st. příslušnost Ukrajina, t.č. pobytem X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti žalobkyně o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 1. 7. 2025 jako nepřijatelné, takto: I. Zásah spočívající v tom, že žalovaný vrátil žalobkyni její žádost o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 1. 7. 2025 jako nepřijatelné, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením této žádosti o udělení dočasné ochrany ze dne 1. 7. 2025. III. Žalobkyni se nepřiznává náhrada nákladů řízení. IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobkyně se domáhala ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který spatřovala v tom, že žalovaný jí vrátil žádost o poskytnutí dočasné ochrany podanou dne 1. 7. 2025 (dále jen „žádost“), jakožto nepřijatelnou ve smyslu ust. § 5 odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „zákon č. 65/2022“). Jako důvod nepřijatelnosti žádosti žalovaný označil, že žadatel získal dočasnou nebo mezinárodní ochranu v jiném členském státě Evropské unie (dále jen „EU“). Současně žalobkyně navrhla, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování jejích práv a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti. II. Žaloba 2. V žalobě uvádí žalobkyně, že na počátku války byla na Ukrajině a z Ukrajiny vycestovala dne 15. 10. 2024 přes Polsko do České republiky. Zde získala dočasnou ochranu s platností od 18. 10. 2024 do 31. 3. 2025. Včas se zaregistrovala k prodloužení dočasné ochrany a dne 26. 5. 2025 se dostavila do OAMP v Kladně k vylepení vízového štítku. Zde jí však byla dočasná ochrana zneplatněna, a to na základě údajného získání dočasné ochrany v Portugalsku, kde však nikdy nebyla, proto zde ani nemohla nikdy o dočasnou ochranu žádat. Vyznačení dočasné ochrany v Portugalsku je tak zřejmě důsledkem disfunkčnosti databáze Ministerstva vnitra ČR. 3. Žalobkyně podala dne 1. 7. 2025 na KPCPU novou žádost o dočasnou ochranu, její žádost však byla vyhodnocena jako nepřijatelná s tím, že „žadatel získal dočasnou nebo mezinárodní ochranu v jiném ČS EU“. Žalobkyně s ohledem na uvedené namítá, že získání portugalské dočasné ochrany, k níž nedošlo, není důvodem pro vyhodnocení její nové žádosti jako nepřijatelné. 4. Dále se žalobkyně věnuje otázce přípustnosti žaloby. Má za to, že se neuplatní výluka ze soudního přezkumu podle § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022, neboť je v rozporu s právem EU. 5. Žalobkyně poukazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 8. 4. 2025, č. j. 9 Azs 20/2024- 37, a ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42 a č. j. 1 Azs 366/2024-42. Žalobkyně je přesvědčena, že z aktuální judikatury plyne, že žalovaný nemůže považovat žádost o dočasnou ochranu za nepřijatelnou pouze proto, že občan Ukrajiny má nebo dříve měl dočasnou ochranu v jiném státě EU. Jakkoli platí, že nelze požívat práv plynoucích z dočasné ochrany (včetně pobytového oprávnění, které je součástí těchto práv) ve více členských státech zároveň, Nejvyšší správní soud v uvedených rozsudcích podrobně metodicky popsal, jak má žalovaný postupovat, pokud obdrží žádost o poskytnutí dočasné ochrany a zjistí, že ta je již poskytována v jiném členském státě EU. Žalovaný má přesto žádost přijmout k věcnému posouzení a ověřit, zda žadatel, který v minulosti obdržel pobytové oprávnění v jiném členském státě, tímto oprávněním prokazatelně disponuje i k okamžiku podání žádosti o dočasnou ochranu v Česku. Pokud ne, musí žalovaný dočasnou ochranu (při splnění dalších podmínek) udělit. 6. Žalobkyně namítá, že unijní právo má aplikační přednost a správní orgány mají povinnost jej použít z úřední povinností, je-li s ním vnitrostátní norma v rozporu. O tom, že § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina, je s unijním právem v rozporu, podle mínění žalobkyně již nyní neexistují žádné pochybnosti. Žalovaný však nerespektuje judikaturu Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora EU, když i nadále postupuje v rozporu s unijním právem, pokud žádosti ukrajinských občanů, kteří jsou nebo byli držiteli dočasné ochrany v jiném členském státě, označuje za nepřijatelné. III. Vyjádření žalovaného 7. Žalovaný je toho názoru, že vyhodnocení žádosti žalobkyně jako nepřijatelné bylo v souladu se zákonem, a proto navrhuje zamítnutí žaloby. 8. Žalovaný dále uvedl, že žalobkyně figuruje v Platformě pro výměnu informací o žadatelích dočasné ochrany mezi členskými státy (Tempory Protection Platform) jako držitelka dočasné ochrany v Portugalsku. Svědčí o tom znak „tp“ uvedený v rubrice „Type of protection“. Tento znak je zkratkou anglického „empory protection“ a používá se tam, kde cizinec získal v členském státě povolení k pobytuz titulu dočasné ochrany a je dosud jeho držitelem. 9. V daném případě žalobkyni byla udělena dočasná ochrana v České republiky dne 18. 10. 2024 s platností do 30. 9. 2025. Při prodloužení dočasné ochrany bylo zjištěno, že žalobkyni byla dočasná ochrana udělena v Portugalsku. Z tohoto důvodu došlo k zániku její dočasné ochrany v České republiky dne 7. 4. 2025. Neobstojí námitka žalobkyně, že v Portugalsku nikdy nebyla a o dočasnou ochranu zde nežádala, neboť ve výpise z TDP je uvedeno číslo pasu žalobkyně č. X, který je shodný s pasem přiloženým k žádosti o poskytnutí dočasné ochrany, která však byla vyhodnocena jako nepřijatelná. 10. Dále uvedl, že si je vědom aktuální judikatury Nejvyššího správního soudu, podle níž § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina odporuje unijnímu právu (viz rozsudky ze dne 3. 4. 2025 č. j. 1 Azs 336/2024-42 a č. j. 1 Azs 174/2024-42). Z citovaných rozsudků vyplývá, že osobám, na něž se vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady 2022/382 Rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana, kterým je Česká republika vázána , svědčí právo primární volby členského státu, v němž požádají o vydání povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany, a poté, co takové pobytové oprávnění získají, také právo sekundárního pohybu v rámci Unie či sekundární volby členského státu. Tedy právo požádat a získat pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, kam se rozhodnou přesunout. Takové právo však ze směrnice o dočasné ochraně Směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími nevyplývá. Mimo to v současnosti již ani nemůže obstát. Dne 13. 6. 2025 ministři vnitra na zasedání Rady ministrů vnitra jednomyslně podpořili další roční prodloužení dočasné ochrany. Oproti minulému rozhodnutí o prodloužení ovšem došlo v úvodních ustanoveních (tzv. recitálech) k několika změnám, na kterých se členské státy dohodly. Pro oblast týkající se druhotných pohybů byly odsouhlaseny dva nové recitály. První recitál míří na případy, kdy osoba, která je poživatelem dočasné ochrany (resp. povolení k pobytu na tímto účelem) v jednom členském státě, požádá o udělení dočasné ochrany v druhém členském státě. Takové žádosti by měly být zamítnuty; přitom termín „zamítnout“ má autonomní unijní význam zahrnující všechny formy negativního posouzení (viz např. nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/134, čl. 3 odst. 8). Recitál zde odkazuje i na rozsudek SDEU ve věci Krasiliva (C-753/23) a konkrétně na bod 30 rozsudku. Tento recitál ani rozsudek SDEU nepožadují žádnou asistenci orgánů členského státu směrem k poživateli dočasné ochrany, jde-li o zrušení jeho dočasné ochrany v druhém členském státě, jak to vyžaduje judikatura Nejvyššího správního soudu. Druhý nový recitál (bod 6) ve znění: „S ohledem na tento celkový kontext by nic nemělo být vykládáno tak, že znamená povinnost členského státu vydat povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany osobě, která obdržela povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě.“, by měl být vykládán tak, že čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně nemá být vykládán v tom smyslu, že by z něj členskému státu vyplývala povinnost vydat povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany osobě, která již držitelem povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany byla v jiném členském státě. Pokud by žalovaný i odhlédnul od návrhu aktuálního prováděcího rozhodnutí Rady, kterým se prodlužuje dočasná ochrana, z normativního textu