4 A 37/2024 – Městský soud v Praze

4 A 37/2024- 54 - text  12 4 A 37/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou v právní věci žalobce: R. G., narozený dne X bytem X zastoupený advokátem Pavlem Uhlem sídlem Kořenského 15, 150 00 Praha 5 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 7. 2024, č. j. MV-83530-4/SO-2024, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 22. 7. 2024, č. j. MV-83530-4/SO-2024 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaná podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 9. 5. 2024, č. j. OAM-39439-10/DP-2023 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán I. stupně zamítl žádost žalobce a neudělil mu povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR za účelem společného soužití rodiny na území podle § 46 odst. 3 ve spojení s § 56 odst. 1 písm. l) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť nebyla splněna některá z podmínek pro jeho udělení. II. Obsah žaloby 3. Žalobce obdržel ještě v době, kdy byl nezletilý, vstupní vízum za účelem sloučení rodiny, protože jeho otci bylo uděleno vízum za účelem výkonu povolání (zaměstnanecké karty). Otci žalobce bylo následně uděleno povolení k pobytu za účelem zaměstnání (zaměstnanecká karta). Žalobce, jeho matka a nezletilý bratr poté současně požádali o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny. 4. Je nesporné, že žalobce byl v okamžiku podání žádosti nezletilý, stejně tak byl nezletilý i po celou dobu běhu zákonné lhůty, po kterou měl správní orgán rozhodnout. Správní orgán I. stupně vyřídil žádost matky a sourozence a povolení jim udělil. Žalobce svou žádost přitom opíral o stejné podklady, správní orgán I. stupně tak měl stejně rozhodnout i o žalobcově žádosti. 5. V první žalobním bodě namítal nesprávné právní posouzení rozhodného okamžiku. Uvedl, že žádost podal jako nezletilý, pokud by žádost byla věcně posouzena v zákonné době, muselo by jí být vyhověno, správní orgán k tomu měl dostatek času. Argument žalované, dle kterého se žádost posuzuje ke dni vydání rozhodnutí, platí pouze omezeně. Obecně existují relativní a absolutní překážky vyhovění žádosti. Absolutní překážka je taková změna okolnosti, která objektivně vylučuje vyhovění žádosti (např. žadatel zemře), neboť cílový stav se neslučuje s projednávaným procesním požadavkem, a to i v případě, že překážku vyvolal sám správní orgán. Vedle toho je ale třeba rozlišovat překážky relativní, které brání udělení nějakého statusu, ale nebrání jeho užívání. Pokud by byl pobyt žalobci povolen v době nezletilosti, mohl by jej užívat i po nabytí zletilosti. Taková překážka je tak v kombinaci s prodlením správního orgánu nijak nezaviněným žadatelem překonatelná a uplatní se zde proto obecný princip, že se nikdo nesmí dovolávat svého protiprávního jednání, ani správní orgán. I nedodržení pořádkové lhůty je porušením práva, což přiznává i správní orgán, který konstatuje možnost dovolávat se opatření proti nečinnosti. Žalobce na tomto porušení nenese vinu, proto mu je nelze přičítat k tíži. Navíc, osoby, které byly zahrnuty ve stejné žádosti, povolení ve lhůtě dostaly, je tedy zjevné, že žádost byla obsahově perfektní. Je-li tedy dán stav, kdy by povolení pobytu po lhůtě vedlo ke stejné situaci, k jaké by vedlo povolení ve lhůtě, přičemž výsledek řízení i navazující užívání pobytového statusu by bylo legální, nelze pobytový status odepřít z důvodu uplynutí času a nabytí zletilosti. 6. K argumentaci správních orgánů uvedl, že žádný z judikátů, na které správní orgány odkazovaly, neřeší podobnou otázku, nelze se jich proto dovolávat. Dále uvedl, že nikdo není povinen předvídat nebo předpokládat protiprávní jednání správního orgánu, žalobce tak nemusel předvídat, že správní orgány nerozhodnou v zákonné lhůtě. Na věci nic nemění ani fakt, že k právní moci rozhodnutí dochází až vydáním průkazu, je třeba oddělovat vydání rozhodnutí a jeho právní moc, správní orgán je přitom svým rozhodnutím vázán, jakmile ho vydal. 7. Ve druhém žalobním bodě namítal nesprávnou aplikaci unijního práva. Současná podoba zákona o pobytu cizinců je důsledkem implementace směrnice Rady 2003/86/ES ze dne 22. září 2003 o právu na sloučení rodiny (dále jen „slučovací směrnice“). Implementace provedená zákonem č. 173/2023 Sb. však není úplná. Směrnice na rozdíl od českého práva nerozlišuje odlišné na sebe navazující pobytové tituly, ale používá obecný pojem, kterým je povolení vstupu a pobytu (nerozlišuje, zda se jedná o povolení na základě víza nebo jiného titulu povolení k pobytu – viz čl. 4 odst. 1 písm. a) a b) směrnice). Předpokládá tedy nárok na povolení vstupu a pobytu, pokud osoba splňuje podmínky definované směrnicí. A je-li pobyt podle směrnice jednou povolen, předpokládá se jeho prodlužování v jiném režimu, aniž by překážkou prodloužení bylo nabytí zletilosti (k tomu viz čl. 13 odst. 2 směrnice). Žalobce pak nesplňuje negativní podmínky, kdy lze prodloužení odepřít (čl. 6 odst. 2 a čl. 13 odst. 3 směrnice). 8. V případě žalobce byly podmínky směrnice splněny, byl mu povolen vstup a pobyt na území ve smyslu směrnice (vízum typu D udělené dne 27. 2. 2023 a platné do 16. 10. 2023), z důvodu, který směrnice předpokládá, o čemž svědčí i znění čl. 5 odst. 3 a čl. 13 odst. 1 slučovací směrnice. Skutečnost, že české právo používá atypickou konstrukci, kdy nejprve uděluje dlouhodobé vízum za testovaným účelem a následně povoluje pobyt za stejným účelem, sice není přímo v rozporu se směrnicí, ale pokud tak ČR činí, musí tak činit v souladu se směrnicí a na povolení k pobytu hledět jako na prodloužení pobytu ve smyslu směrnice. Nesmí tedy znovu testovat vstupní důvody a zkoumání se musí omezit na zjišťování případných důvodu pro neprodloužení podle směrnice. Pokud výklad národního práva má být konformní s obsahem slučovací směrnice, nelze přihlížet k tomu, zda žalobce po vstupu na území nabyl zletilosti, protože jakékoliv prodlužování pobytového titulu, byť se jedná o povolení k pobytu navazující na vízum, je třeba optikou slučovací směrnice považovat za prodloužení pobytu ve smyslu čl. 13 odst. 2. V takovém případě pak nabytí zletilosti není důvodem k neprodloužení pobytu, respektive nevyhovění žádosti. 9. Rozlišování mezi účelem víza rodinný a za účelem společného soužití rodiny je absurdní, je zjevné, že účelem rodinného víza je rodinný život, tedy sloučení rodiny. Žalobce upozornil, že v právu platí tzv. materiální princip hodnocení právních skutečností. V případě výkladu pojmů z oblasti regulované evropským právem platí, že pokud nějaký institut té části národního práva, jenž má danou oblast evropské regulace naplňovat, splňuje parametry, které evropská norma přičítá nějakému vlastnímu institutu, tak je tento pojem pod něj podřaditelný. Vízum za účelem rodinným splňuje faktické vlastnosti, které pro vstupní titul předjímá v čl. 4 odst. 1 písm. a) a b) a čl. 5 odst. 2 slučovací směrnice, a s tímto titulem je tedy třeba nakládat tak, jak velí směrnice, tedy jako s povolením k pobytu za účelem sloučení rodiny. Žalobce nemohl žádat rovnou o povolení k pobytu za účelem společného soužití rodiny, protože podle českého práva k tomu nesplňoval podmínky (otec neměl pobyt povolený, zaměstnaneckou kartu získal až později), ale současně splňoval podmínky směrnice, aby se kvalifikoval ke vstupu a tím zahájení pobytu, na jehož prodloužení je dán nárok. Uvedený případ tak pod uvedená pravidla slučovací směrnice nepochybně spadá. 10. Navrhl, aby soud přerušil řízení a předložil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku, neboť ve druhém žalobním bodě jde o výklad evropského práva. Žalobce tvrdí, že povolení k pobytu je jeho prodloužením ve smyslu směrnice, žalovaná pak tvrdí opak. 11. Dále navrhl, aby soud zrušil napadené i prvostupňové rozhodnutí, věc vrátil žalované k dalšímu řízení a uložil jí povinnost uhradit žalobci náklady řízení. III. Vyjádření žalované 12. Žalovaná trvala na zákonnosti a správnosti napadeného rozhodnutí, odmítla žalobní námitky a v podrobnostech odkázala na obsah napadeného rozhodnutí a spisový materiál. 13. Žaloba nepřináší žádnou novou argumentaci, použité námitky již byly řádně vypořádány v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalobce nesplnil některou z podmínek pro vydání povolení k dlouhodobému pobytu. Dne 17. 11. 2023 nabyl zletilosti, při rozhodování o předmětné žádosti neměla vliv skutečnost, že v době podání žádosti byl žalobce nezletilý, r