2 Ads 33/2015 — Nejvyšší správní soud

5 Ad 8/2024- 74 - text 23 5 Ad 8/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudců Mgr. Kateřiny Kozákové a Mgr. Ondřeje Hrabce ve věci žalobkyně: Autoexpert spol. s r. o., IČO: 61326585 se sídlem Světova 523/1, Praha 8 – Libeň zastoupená Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 – Nové Město proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce se sídlem Kolářská 451/13, Opava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 3. 2024, č. j. 11045/1.30/23-4, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Oblastní inspektorát práce pro hlavní město Prahu (dále jen „prvostupňový správní orgán“) rozhodnutím ze dne 5. 10. 2023, č. j. 4483/3.30/22-14 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), uznal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupků podle zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 27. 12. 2023 (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), a to ve výroku I. z přestupku dle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti, kterého se dopustila tím, že umožnila výkon nelegální práce ve smyslu § 5 písm. e) bodu 1 zákona o zaměstnanosti fyzickým osobám působícím jako osoby samostatně výdělečně činné D. P. v období květen až září 2021, D. S. v období květen až prosinec 2021, J. Č. v období květen až srpen 2021, K. R. v období září 2021, D. D. v období srpna 2021, F. D. v období květen až září 2021, R. V. v období květen až prosinec 2021, M. S. v období květen až srpen 2021 a P. H. v období květen až prosinec 2021, spočívající v tom, že uvedeným osobám umožnila výkon závislé práce ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), jakožto řidičů – kurýrů při provádění přepravy zásilek ze skladu Rohlik.cz, provozovaného společností VELKÁ PECKA s. r. o., IČO: 03024130, na adrese U Prioru 884/4, 161 00 Praha 6 – Ruzyně, na adresy zákazníků, a to mimo základní pracovněprávní vztah, čímž porušila § 3 zákoníku práce. Za uvedený přestupek uložil prvostupňový správní orgán žalobkyni výrokem II. pokutu ve výši 1 500 000 Kč a současně výrokem III. povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1 000 Kč. 2. K odvolání žalobkyně žalovaný změnil výrok I. prvoinstančního rozhodnutí tak, že slova „dle ust. 5 písm. e) bod 1 zákona o zaměstnanosti“ nahradil slovy „dle ust. 5 písm. e) bod 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 2023“ a ve zbytku prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí žalovaného brojí žalobkyně nyní podanou žalobou. II. Obsah žaloby, vyjádření žalovaného a následná podání 3. Žalobkyně v podané žalobě předně namítá nesprávný závěr žalovaného, že v nyní posuzované věci byly kumulativně naplněny všechny znaky závislé práce, když obchodní partneři žalobkyně jsou malými živnostníky a jimi vykonávaná činnost spadá do tzv. obojetných činností vymezených v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2014, č. j. 6 Afs 85/2014-39. Obchodní partneři zajišťující pro žalobkyni na základě obchodní spolupráce přepravu totiž mohou přepravu vykonávat jak jako osoby samostatně výdělečně činné, tak také v pracovním poměru. Žalovaný se však dostatečně nezabýval zjištěním, zda činnost vykonávaná obchodními partnery žalobkyně naplňuje znaky závislé činnosti, kdy pojem „závislá práce“ je nutné vykládat v intencích významu pojmu „závislá činnost“ ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), který je pojmem širším a v tomto smyslu pojmu „závislá práce“ nadřazeným. Zabýval-li by se žalovaný skutečným obsahem obchodního vztahu mezi žalobkyní a jejími obchodními partnery a způsobem výkonu jejich činnosti, musel by dospět k závěru, že se o závislou činnost nejedná. Žalobkyně připomněla, že s ní obchodní partneři navázali spolupráci a poskytovali jí služby na základě rámcové smlouvy zcela dobrovolně, přičemž si sami volili, kdy chtěli činnost pro žalobkyni poskytovat a kdy naopak ne. V této souvislosti žalobkyně upozornila rovněž na to, že žalovaný na straně 9 napadeného rozhodnutí srovnává od sebe zcela odlišné činnosti, kdy M. B., Š. F. a V. T. jsou kmenovými zaměstnanci žalobkyně. Vykonávali tak pro žalobkyni odlišné činnosti než její obchodní partneři. Žalobkyně dále zdůraznila, že s ní obchodní partneři pravidelně spolupracovali z důvodu své spokojenosti, nikoliv z důvodu hospodářské a osobní závislosti nebo že by vůči nim žalobkyně vystupovala v nadřazeném postavení. Intenzitu a dlouhodobou povahu spolupráce proto nelze přičítat žalobkyni k tíži. Obchodní partneři měli možnost spolupracovat s jinými subjekty a žalobkyně ví o řadě z nich, kteří v dotčeném období takto i spolupracovali. To připouští rovněž žalovaný na straně 15 napadeného rozhodnutí. Prvostupňový správní orgán pak v prvoinstančním rozhodnutí uvedl, že někteří obchodní partneři ze spolupráce s žalobkyní profitovali natolik, že fakturovali částky významně převyšující výši průměrné mzdy. Na to odkázal rovněž žalovaný na straně 10 napadeného rozhodnutí, nicméně tuto skutečnost chybně a nelogicky vyložil ve prospěch naplnění znaků závislé práce. Obstát dle žalobkyně nemůže ani závěr žalovaného uvedený na straně 8 napadeného rozhodnutí, že závislé postavení zaměstnance na zaměstnavateli věrohodně prokazuje pobírání odměny. Úplata je typická i v podnikatelských vztazích založených obchodními smlouvami, proto její pobírání nemůže „věrohodně prokazovat“ naplnění znaků závislé práce. 4. Žalobkyně dále namítá, že přestupek nespáchala, neboť činnost, kterou pro ni obchodní partneři vykonávali, nenaplňuje znaky závislé práce. Definičními znaky závislé práce jsou totiž dle judikatury Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6 Ads 46/2013-35, č. 3027/2014 Sb. NSS) soustavnost, osobní výkon práce, vztah nadřízenosti a podřízenosti mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem a osobní či hospodářská závislost zaměstnance na zaměstnavateli. Dle citované judikatury přitom musí správní orgány při postihování nelegální práce v řízení obviněnému prokázat naplnění všech těchto znaků. Co se týče prvého znaku závislé práce, obchodní partneři neposkytovali žalobkyni služby soustavně, neboť neměli povinnost se v určitý čas dostavit na místo výkonu práce a plnit úkoly určené žalobkyní. Uzavřením rámcové smlouvy o přepravě se totiž obchodní partneři nezavázali k pravidelnému poskytování služeb a ani k poskytování služeb v určitém rozsahu. Povinnost provést přepravu obchodním partnerům vznikla teprve tehdy, kdy akceptovali objednávku a uzavřeli dílčí smlouvu. Samotnou dílčí smlouvu pak uzavírali obchodní partneři dle svého uvážení a mohli si sami zvolit, zda ji vůbec uzavřou, popřípadě v jaké dny a jak dlouho budou přepravu vykonávat. V této souvislosti žalobkyně poukázala na přehled jízd jednotlivých obchodních partnerů, z nichž vyplývá, že neposkytovali služby v pravidelných intervalech, ale pouze v některých dnech, které si sami zvolili. Obchodní partneři tedy neposkytovali služby v rozsahu pracovního poměru. Přesto žalovaný v napadeném rozhodnutí spatřoval naplnění znaku soustavnosti i v případě M. S. a D. D., aniž by tento svůj závěr blíže odůvodnil. Speciálně ve vztahu k D. D. je závěr žalovaného o soustavném poskytování služeb absurdní, když tento poskytoval v kontrolovaném období služby celkem sedm dnů v průběhu čtyř měsíců. Žalovaný naplnění znaku soustavnosti nesprávně dovozuje z předložené fakturace, z níž je dle něj zřejmé, že se jednalo o opakující se činnost. Odhlíží však od skutečnosti, že i v obchodních vztazích se činnosti opakují a přehlíží, že obchodní vztahy dlouhodobého charakteru jsou zcela běžné. 5. Ohledně naplnění druhého znaku závislé práce žalobkyně namítá, že obchodní partneři neměli povinnost vykonávat činnost osobně. Z rámcových smluv o přepravě vyplývá, že obchodní partneři mají možnost s předchozím souhlasem žalobkyně zajistit poskytování služeb prostřednictvím subdodavatelů. S uvedenou možností je pak počítáno i v dalších ujednáních rámcových smluv (viz čl. 7.4.3. a čl. 7.4.4. rámcových smluv o přepravě). Požadavek předchozího písemného souhlasu žalobkyně s poskytováním služeb prostřednictvím subdodavatele byl pak toliko projevem jejího zájmu na řádném a včasném poskytnutí služeb, neboť odpovídá za své závazky vůči svým odběratelům služeb a zprostředkovaně i jejich koncovým zákazníkům. Žalobkyně dále nesouhlasí s nesprávným závěrem žalovaného, že na nyní posuzovanou věc nedopadá rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2018, č. j. 2 Afs 84/2017-35, přestože sám na straně 6 napadeného rozhodnutí vymezuje pojem závislé činnosti odkazem na § 6 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Z uvedeného je však pouze zjevná snaha žalovaného vyvrátit námitky žalobkyně jakýmkoliv způsobem. 6. Co se týče tře