6 A 113/2024 – Městský soud v Praze

6 A 113/2024- 43 - text 11 6 A 113/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobkyně: N. M., zastoupena JUDr. Simonem Mesropyanem, advokátem, se sídlem Rybná 678/9, Praha 1 – Staré Město, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že dne 1. 10. 2024 vrátil žalobkyni její žádost o poskytnutí dočasné ochrany, zaevidovanou pod č.j. OAM-0400750/DO-2024 z důvodu nepřijatelnosti, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobkyně o poskytnutí dočasné ochrany, zaevidované pod č.j. OAM-0400750/DO-2024. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 8.228 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně JUDr. Simona Mesropyana, advokáta. Odůvodnění: [1] Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soud v Praze domáhala ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který spatřovala v tom, že žalovaný jí dne 1. 10. 2024 vrátil její žádost o udělení dočasné ochrany z důvodu nepřijatelnosti ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 65/2022 Sb.“). Zároveň žalobkyně požadovala, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti o udělení dočasné ochrany. [2] Žalobkyně namítala, že nezákonnost postupu žalovaného spatřuje v aplikaci ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., které rozšiřuje důvody pro vyloučení osoby z poskytnutí dočasné ochrany nad rámec směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice č. 2001/55/ES“), ve spojení s prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí“), a to i přes správními soudy opakovaně konstatovanou nemožnost aplikace tohoto ustanovení. [3] Ke skutkovým okolnostem případu žalobkyně uvedla, že byla vlivem invaze vojsk Ruské federace donucena opustit domovskou zemi a vysídlit se na území členských států EU. Dne 4. 4. 2022 získala dočasnou ochranu na K.; dne 12. 6. 2024 požádala o zrušení udělení dočasné ochrany, a ta jí proto byla ke dni 17. 6. 2024 zrušena. Vzhledem ke zhoršující se bezpečnostní situaci v zemi původu a jejímu nepříznivému vývoji žalobkyně dne 1. 10. 2024 požádala na příslušném pracovišti žalovaného o udělení dočasné ochrany na území ČR. Konstatovala, že ke dni podání žádosti o dočasnou ochranu v ČR již fakticky nebyla držitelkou dočasné ochrany na K., přesto jí však byla žádost vrácena s odůvodněním, že získala (v minulosti) dočasnou ochranu v jiném členském státě EU (K.). [4] Z procesní opatrnosti se žalobkyně v žalobě vyjádřila i k přípustnosti žaloby, a to s ohledem na výluku ze soudního přezkumu zakotvenou v ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. Tuto výluku žalobkyně označila za rozpornou s unijním právem, a tudíž neaplikovatelnou. V této souvislosti poukázala zejména na čl. 29 směrnice č. 2001/55/ES a na rozsudek zdejšího soudu ze dne 11. 6. 2024, č.j. 5A 47/2024-38. [5] Žalobkyně dále namítala, že v jejím případě nemělo být ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. aplikováno, a to jednak vzhledem k tomu, že nebyla ke dni podání žádosti držitelkou dočasné ochrany v žádném jiném členském státě EU, a současně vzhledem k rozporu tohoto ustanovení s unijním právem, a to čl. 28 směrnice č. 2001/55/ES, které obsahuje výčet důvodů, pro které lze osobu vyloučit z poskytnutí dočasné ochrany. Tento výčet žalobkyně označila za uzavřený (taxativní) s tím, že vnitrostátnímu zákonodárce nepřísluší jej rozšiřovat a doplňovat o další důvody. Ani prováděcí rozhodnutí použití čl. 28 a 29 směrnice č. 2001/55/ES nevylučuje, když podle bodu 15 preambule prováděcího rozhodnutí se členské státy dohodly, že nebudou uplatňovat čl. 11 směrnice č. 2001/55/ES upravující navracení osob požívajících dočasné ochrany v jiném členském státě EU. V případě důvodů nepřijatelnosti žádosti dle ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) – e) zákona č. 65/2022 Sb. se řízení o žádosti cizince vysídleného z území U. nezahajuje, ale žádost se vyřizuje faktickým úkonem žalovaného, kterým dochází k vyloučení dotčené osoby z poskytnutí dočasné ochrany, přičemž důsledky posouzení žádosti jako nepřijatelné jsou shodné či dokonce závažnější než důsledky rozhodnutí o neudělení dočasné ochrany dle ustanovení § 9 zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů. V důsledku postupu žalovaného pak byla žalobkyně ponechána na území ČR bez platného pobytového oprávnění se všemi konsekvencemi z toho vyplývajícími. Zároveň žalobkyně s odkazem na čl. 26 odst. 4 směrnice č. 2001/55/ES dovodila, že záměrem unijního zákonodárce nebylo vyloučit možnost přesídlení osob vysídlených z území U. z jednoho členského státu do jiného. V této souvislosti pak žalobkyně poukázala na Operační pokyny k provádění prováděcího rozhodnutí, zveřejněné pod č. 2022/C 126 I/01 (dále jen „Operační pokyny“). Na podporu své právní argumentace žalobkyně závěrem odkázala na několik rozsudků správních soudů týkajících se skutkově obdobných případů. [6] Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě navrhoval její zamítnutí. Uvedl, že postupoval zcela v souladu se zákonem, když vyhodnotil žádost žalobkyně o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou. Uvedl, že žalobkyně figuruje v platformě pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (Temporary Protection Platform) jako držitelka dočasné ochrany v K. republice, o čemž svědčí znak „tp“ uvedený v rubrice „Type of protection“, který je zkratkou anglického výrazu „Temporary protection“ a který se používá tam, kde dočasná ochrana byla cizinci udělena a dosud v tomto státě postavení držitele dočasné ochrany požívá. Dále uvedl, že z ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. vyplývá, že k naplnění důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu postačí, pokud cizinec v jiném členském státě dočasnou ochranu získal; žádná další podmínka již není třeba. [7] Dále žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2022, č.j. 2 Azs 178/2022-46, který řešil skutkově podobný případ. Žalovaný soudu navrhl, aby předmětné řízení přerušil do doby vyřešení obdobné otázky ve skutkově totožné věci v řízení vedeném Nejvyšším správním soudem pod sp.zn. 8 Azs 93/2023. V tomto řízení Nejvyšší správní soud předložil Soudnímu dvoru Evropské unie (dále též „SDEU“) předběžnou otázku právě ohledně řešení obdobné věci jako nyní projednávané. [8] K samotnému důvodu nepřijatelnosti žádosti podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. žalovaný uvedl, že směrnice č. 2001/55/ES vůbec nepředpokládá, že by osoba, které byl přiznán status osoby požívající dočasné ochrany v jednom členském státě, mohla tentýž status získat i v jiném členském státě. Dále uvedl, že správní soudy i Komise EU se mýlí v tom, že o udělení dočasné ochrany lze žádat opakovaně v různých členských státech, přičemž to, že cizinec je již držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě, není překážkou pro její udělení v dalším členském státě. Uvedl, že již z preambule směrnice č. 2001/55/ES vyplývá, že cílem evropského zákonodárce nebylo zakotvit univerzální právo na získávání pobytového oprávnění z titulu dočasné ochrany v různých členských státech. Naopak přijetím této směrnice chtěl druhotnému pohybu osob požívajících dočasnou ochranu zákonodárce zabránit. [9] Dále uvedl, že má za to, že z textu směrnice č. 2001/55/ES neplyne osobě požívající dočasné ochrany v jiném členském státě právo na získání tohoto postavení a oprávnění k pobytu v jiném členském státě, než v případech výslovně uvedených v čl. 15 a 26 této směrnice, přičemž v obou případech se předpokládá souhlas či rozhodnutí dotčených států. Nevyplývá-li ze směrnice č. 2001/55/ES právo osoby požívající dočasné ochrany v jednom členském státě na získání dočasné ochrany v jiném členském státě, pak dle žalovaného nic nebrání tomu, aby český zákonodárce žádost takové osoby o získání dočasné ochrany na území České republiky prohlásil za nepřijatelnou a správní orgány se jí neza